|
|
Pokus o ontologickou analýzu koncepce odporu W. Diltheye
Sajvera, David ; Novák, Aleš (vedoucí práce) ; Nitsche, Martin (oponent) ; Benyovszky, Ladislav (oponent)
David SAJVERA Disertační práce: Pokus o ontologickou kritiku koncepce odporu Wilhelma Diltheye Abstrakt Cílem disertační práce je fenomenologické a ontologické rozpracování koncepce odporu Wilhelma Diltheye, kterou tento autor prezentuje v rámci své studie zaměřené na problematiku víry v realitu vnějšího světa jako specifickou předreflexivní zkušenosti oddělení já od vnějšího světa, která se objevuje i u zvířat a již v prenatálních fázích ontogeneze. S ohledem na fenomenologické a ontologické rozpracování sledujeme recepci jeho koncepce u dalších autorů. Podnětnou kritickou antitezi je Heideggerova kritika Diltheye v Bytí a času, kde je odpor odmítnut jako ontický pojem. Podle Heideggera je odpor charakteristikou nitrosvětského jsoucna, ale nemůže přispět k ontologickému vymezení "světa". Odemčenost světa předchází nutně zkušenosti odporu a klíčovou roli zde hraje také existenciální struktura Sorge. Podnětnou revizi původní Diltheyovy propozice pojmu provedl Max Scheler, který se snaží očistit pojem odporu od zjevně ontických propozic (zejména vůle). Analyzuje odpor jako komplexní resistenci kladenou celku osoby chápané jako nesubstanciální, monarchicky organizovaná jednota aktů. Podle Schelera se svět odemyká v rytmickém střídání odporu a jeho ustání. Scheler sleduje současnou realizaci osoby a světa,...
|
|
|
Sebereflexivní próza 30. a 40. let v české literatuře
SELNER, Ondřej
Předložená disertační práce se zabývá specifickými řečovými figurami uměleckých textů, které se v literárněhistorické diskuzi ustálily pod pojmem sebereflexivita. V první části práce se její autor pokouší nalézt jak inspirační zdroje této poetiky v širším historicko-kulturním evropském kontextu, tak i její případné souvislosti s modernistickým proudem uvažování a následně hledá iniciační momenty těchto postupů v bohemikálním prostoru. V pojednání také napříč různými literárněvědnými přístupy mapuje základní pojetí zkoumané problematiky na poli české filologie. Po prozkoumání těchto domácích tezí, vytyčení styčných otázek z nich vyplývajících a definování určitých kolizních a limitujících momentů se práce obrací zpět k samotnému termínu sebereflexivity a ohledává zdroje jeho myšlenkové sémantiky v zásadních koncepcích předních evropských filozofů 1. poloviny 20. století - Edmunda Husserla, Jeana-Paula Sartra, Martina Heideggera a Maurice Merleau-Pontyho. Analýza relevantních děl těchto vybraných filozofů dovedla autora k vytvoření jakési myšlenkové mapy, která vykazuje zřejmé motivické paralely se sebereflexivními texty, což dokládají východiska stanovená pro jejich interpretaci. Se záměrem ověřit souvislost a platnost vytyčených východisek vznikly tři případové studie, jež se věnují klíčovým sebereflexivním dílům české prózy 30. a 40. let 20. století - Hře doopravdy Richarda Weinera, Rozhraní Václava Řezáče a Hlavě umělce Milady Součkové.
|
|
| |
|
|
Jaroslav Vogel (1894-1970) - umělecký profil
Černíková, Lenka
Rámec disertační práce tvoří komplexní intepretace pramenů týkajících se dirigenta, skladatele, publicisty a organizátora hudebního života Jaroslava Vogla (1894-1970). K deskripci uceleného uměleckého profilu, syntézy a pokusu o kritické zhodnocení jsou kapitoly práce členěny tematicky s přihlédnutím k časové souslednosti. Základními zdroji se staly archivní prameny a denní tisk, ve kterých byly získané informace ověřovány a rozvíjeny. Úvodní kapitola věnovaná rodině, vzdělání a prvním profesionálním zkušenostem uvádí souvislosti mezi jeho studiem a genezi budoucího Voglova profesionálního směřování. Centrálním článkem práce je část o umělecky významném období u opery Národního divadla moravskoslezského v Moravské Ostravě mezi světovými válkami, kdy jeho operní realizace a koncerty symfonické hudby dosáhly vysoké umělecké úrovně s mimořádným společenským a edukativním přesahem. Pohled na dramaturgii a kvalitu operních inscenací a koncertů poskytly příležitost k hodnocení významu jeho organizátorské kompetence a vlivu na rozvoj ostravské hudební kultury. Poprvé vůbec práce uvádí korespondenci dirigenta Jaroslava Vogla s Paulem Hindemithem a Igorem Stravinským a písemné kontakty s předními českými umělci. Kompoziční činnost Jaroslava Vogla, prezentována obvykle jeho čtyřmi operami, odkryla poměrně...
|
|
|
Pravda a divadlo
Mrázek, Jan ; Hogenová, Anna (vedoucí práce) ; Jirásková, Věra (oponent)
Předmětem bakalářské práce Pravda a divadlo je zkoumání pravdy propojením pojetí fenomenologa Jana Patočky a divadelního režiséra a výzkumníka Jerzy Grotowského. Cílem je postihnout věcnou souvislost mezi těmito pojetími. Práce téma pravdy spojuje s antickým pojetím ve smyslu alétheia - neskrytost. Odkrývá, jak se toto pojetí projevuje na půdě divadla, jak souvisí s mýtem a rituálem, se situovaností, s tělesností, s výchovou a proč je takové pojetí pravdy neoddělitelné od jednání, sebepoznání a morálky. Práce by měla zmapovat filosofická východiska pro magisterskou práci, která vznikne na KVD DAMU. KLÍČOVÁ SLOVA Jan Patočka, Jerzy Grotowski, Martin Heidegger, pravda, alétheia, fenomenologie, divadlo, performer, jednání, poznání, mýtus, dramatická výchova, péče o duši, paradivadlo
|
|
| |
|
|
Filosofie výchovy a hermeneutika chórismu
Zicha, Zbyněk ; Semrádová, Ilona (vedoucí práce) ; Hogenová, Anna (oponent) ; Stark, Stanislav (oponent)
Disertační práce: Filosofie výchovy a hermeneutika chórismu Řešitel: Zbyněk Zicha ABSTRAKT: Disertační práce se filosoficky zabývá dvěma oblastmi myšlení, filosofií výchovy a myšlením chórismu. Jejím úkolem je naznačit možnosti promýšlení jejich vzájemného souběhu. Práce zkoumá filosofii výchovy jako svéráznou myslitelskou půdu schopnou pojímat inspirativní podněty přicházející z oblasti tázání na závažné otázky myšlení, tedy z oblasti, jež je ve vlastním smyslu též živlem promýšlení chórismu. Záležitost chórismu je zde pojímána především topologicky. Rozhodujícím podnětem orientace této práce byly interpretace chórismu v intencích myšlení Jana Patočky. Po úvodu (1. kap.) a uvedení do problematiky (2. kap.), přichází tázání po smyslu, podstatě a základních možnostech filosofie výchovy (3. kap.), jež střídá snaha o předběžné rozpracování hermeneutiky chórismu ve vztahu k filosofii výchovy (4.). Výše uvedená kapitola je završena oddílem zamýšlejícím se nad významem hermeneutiky chórismu pro filosofii výchovy (4.4), přičemž hermeneutika chórismu zde není pojímána jako výklad motivu chórismos, nýbrž jako hermeneutika podstatných filosofických a filosofickovýchovných záležitostí promýšlených s ohledem na záležitost myšlení chórismu. Po čtvrté kapitole následuje kapitola závěrečného shrnutí a diskuse nad dalšími...
|
|
|
Fenomenologie a daseinsanalýza
Zemánková, Markéta ; Hogenová, Anna (vedoucí práce) ; Blažková, Miloslava (oponent)
Fenomenologie byla založena Edmundem Husserlem, který nesouhlasil s přejímáním postupů přírodně orientovaných věd ve filozofii, která, jakožto věda nejvyšší, se mu zdála být paradoxně zcela nevědecká. Edmundem Husserlem se inspiroval jeho nejznámější žák Martin Heidegger, který vyvinul fundamentální ontologii a podal naprosto nový a zcela zásadní pohled na člověka a lidskou existenci vůbec. Jeho pojetí člověka dalo za vznik psychoterapeutickému směru- daseinsanalýze, který vyvinul především Medard Boss za účasti samotného Martina Heideggera.
|
|
|
Kudy k řeči: s Martinem Heideggerem k tématu řeči
Hustáková, Vendula ; Novák, Aleš (vedoucí práce) ; Benyovszky, Ladislav (oponent)
Práce se zaobírá a probírá problematikou řeči, aby došla alespoň do půli cesty, a to je k slovu jako slovu a zásadní úloze četby. Proto záměrně začínám se zdánlivě nesouvisejícími tématy, jako je věda, umění a technika. Tímto by měla být vyklizena cesta k jazyku, aby se na konci ukázalo, že jazyk spočívá ani ne tak v samotném mluvení, ale v takovém hovoru, jenž je četbou.
|
|
|
Literární recepce díla Maxe Picarda
Svárovská, Nicol ; Činátlová, Blanka (vedoucí práce) ; Vojvodík, Josef (oponent)
Jednotícím prvkem následující práce, která pojednává souvislost tvorby Maxe Picarda, Rainera Marii Rilka a Jana Zahradníčka, je motiv záchrany, její negativní a pozitivní moment. Picard, Rilke i Zahradníček vidí přetechnizovaný svět, stávají se svědky dehumanizace člověka a s tím související destrukce řeči. Jejich tvorba reflektuje tento rozpad, ale zároveň nabízí pozitivní protipohyb, alternativu k věku panství techniky. Komparace specifického uchopení dvou momentů záchrany zároveň osvětluje problém recepce Maxe Picarda v jejich díle. První část práce je zaměřena na Heideggerovu analýzu bytnosti moderní techniky (Gestell) a možnosti alternativního odkrývání (poiésis), zachycuje proměnu člověka a jeho vztahu k věcem, proměnu, kterou ve svém díle diagnostikuje Picard, Rilke i Zahradníček. Nabízí tak kontext pro sledovaný motiv záchrany. Úvod k první části tvoří pojednání o ztrátě věci, která je spjata s pronikáním techniky, a o záchraně spočívající v dbaní nepatrného. Druhá část začíná recepcí Picardovy knihy Hitler v nás v Zahradníčkově básnické skladbě Znamení moci, je pojednána s ohledem na ztrátu slova, proměnu slova v heslo, povel či "příkaz dne", a její provázanost s proměnou lidskosti, s nepozorovaným rozkladem a deformací lidské formy. Následná recepce Picard - Rilke vychází z úvah o...
|
host ::
RSS.