| |
| |
|
Hazardní hra jako černá díra sociálního vesmíru.
Horáček, Michal ; Abu Ghosh, Yasar (vedoucí práce) ; Grygar, Jakub (oponent)
Jedním z témat této eseje proto musí být jak empirická kritika dosud uveřejněných případových studií hráčského prostředí (obšírněji se pokusím zhodnotit tu patrně nejčastěji citovanou, Geertzovu Záludnou hru), tak posléze i návrh metodologie, umožňující takový sběr a takové vyhodnocování etnografického materiálu, který by z hráčského prostředí vytěžil smysluplnější poznatky. Smysluplné a objevné přesídlení do prostředí hazardní hry je ovšem z mnoha důvodů mimořádně obtížné. Na takovou obtížnost poukazuje kdejaká studie kdejakého etnograficky zkoumaného prostředí, v našem případě je však kromě nutnosti se osobně a dlouhodobě vystavit nejen specifické radosti, ale i bolesti, nezbytné problematizovat i konvenční pojmové kategorie; přinejmenším přestat považovat zažitá pojmová určení za dostatečná - vyjeví se totiž jako vnitřně rozporná. Tuto rozpornost je nutné rozpoznat jak v kolokviálním používání, tak i ve studiích těch společenských vědců, kteří "hru" učinili předmětem svého soustředěného zájmu; vyberu tři daleko nejcitovanější a očividně nejvlivnější: práce Johana Huizingy, Eugena Finka a Rogera Cailloise. (A nejen tyto studie, těšící se z pověsti "klasiky," nýbrž i některé práce současné, jmenovitě z pera Gerdy Reithové či Jacksona Learse).
|
|
Transition from regular to chaotic motion in black hole magnetospheres
Kopáček, Ondřej ; Karas, Vladimír (vedoucí práce) ; Kulhánek, Petr (oponent) ; Rezzolla, Luciano (oponent)
Působení silné gravitace v okolí černých děr může vést k urychlení hmoty. V této práci zkoumáme vlastnosti systému tvořeného rotující černou dírou ve velkorozměrovém uspořádaném magnetickém poli. Nabité částice v blízkosti horizontu jsou kromě silné gravitace ovlivňovány magnetickým polem a indukovaným polem elektrickým. Oproti již dříve v literatuře diskutovaným situacím přidáváme některá významná zobecnění. Magnetické pole v našem případě nemusí být koaxiální s rotační osou černé díry, takže systém ztrácí osovou symetrii. Kromě toho předpokládáme translační pohyb černé díry s obecným směrem i rychlostí. Ukážeme, že díky tomu dochází k novým efektům. V komplikované struktuře výsledného magnetického pole pozorujeme v ergosféře jeho rychlé prostorové změny provázené vznikem nulových bodů, které dokazují, že gravitační působení rotujícího zdroje může podněcovat rekonekci magnetických siločar. Dále zkoumáme dynamické vlastnosti nabitých částic vystavených působení tohoto typu polí. Především se zajímáme o přechody mezi regulárním režimem a deterministickým chaosem, ke kterým dochází v závislosti na volbě parametrů. Při numerickém zkoumání částicové dynamiky aplikujeme v kontextu obecné relativity zatím nepoužitou metodu rekurenční analýzy.
|
| |
|
Infrared-excess Source DSO/G2 Near the Galactic Center: Theory vs. Observations
Zajaček, M. ; Eckart, A. ; Peissker, F. ; Karssen, G. ; Karas, Vladimír
Based on the monitoring of the Dusty S-cluster Object (DSO/G2) during its closest approach to the Galactic Center supermassive black hole in 2014 and 2015 with ESO VLT/SINFONI, we further explore the model of a young, accreting star to explain observed spectral and morphological features. The stellar scenario is supported by our ndings, i.e., ionized-hydrogen emission from the DSO that remains spatially compact before and after the peribothron passage. The detection of DSO/G2 object as a compact single-peak emission-line source is not consistent with the original hypothesis of a core-less cloud that is necessarily tidally stretched, hence producing a double-peak emission line prole around the pericentre passage. This strengthens the evidence that the DSO/G2 source is a dust-enshrouded young star that appears to be in an accretion phase. The infall of material from the circumstellar disc onto the stellar surface can contribute signicantly to the emission of Br line as well as the observed large line width of the order of 10 angstrom.
|
| |
|
Sekundárně progresivní forma rozroušené sklerosy : volumometrie změn v MR obraze versus klinický stav
Mašek, Martin ; Seidl, Zdeněk (vedoucí práce) ; Süssová, Jana (oponent) ; Lisý, Jiří (oponent)
Sekundárně progresivní forma roztroušené sklerosy (SPRS) vzniká přechodem z relaps-remitentní formy (RRRS), u neléčených pacientů s RRRS dochází k přechodu do SPRS průměrně po 10-20 letech. Určení přechodu do stadia sekundární progrese je u pacientů s RRRS pouze na základě klinického nálezu obtížné. Stanovení přechodu RRRS do SPRS je nicméně důležité, protože obě formy se liší terapeutickým postupem i prognosou. V první části naší studie jsem se zaměřil na soubor pacientů s diagnostikovanou SPRS a zkoumal patologické změny v MR obraze s otázkou, do jaké míry jednotlivé patologické nálezy při MR vyšetření odpovídají tíži klinického postižení. Mezi zkoumané patologické nálezy patřila hypersignální ložiska v modu FLAIR (Fluid Attenuated Inversion Recovery), hyposignální ložiska v T1 váženém obraze a v neposlední řadě mozková atrofie. S použitím speciálního softwaru, vyvinutého na našem parcovišti, byl vyhodnocen objem výše popsaných ložiskových lézí (lesion load) a úbytek mozkové tkáně v průběhu tří let studie a volumometrické výsledky byly následně korelovány s klinickým stavem pacientů, vyjádřeným hodnotami EDSS (Expanded Disability Status Score). Ze všech tří zkoumaných parametrů byla statisticky signifikantní korelace potvrzena pouze mezi progresí klinického stavu a nárůstem mozkové atrofie. Progrese...
|
|
Manuál
Klusová, Katarína ; Houser, Milan (oponent) ; Rathouský, Luděk (vedoucí práce)
Směsice symbolů, autorit a teorií, které člověk dnešní společnosti vstřebává je pro mnohé zmatečným zdrojem manuálů jak se svým životem zacházet, rozhodovat se, nebo kterou politickou stranu volit. Zároveň přesně tyto symboly, autority a teorie jsou zásadní součástí naši kultury a vzdělání, a právě v nich hledáme inspiraci, informace a vysvětlení. Občas sním o tom, že mým zdrojem informací není nic víc než příroda a její pozorování. V utopickém světě bez zprostředkovaných informací bych pozorovala svět vlastním tempem, návazně kráčejíc od jedné informace k druhé. V reálném světě z různých vědních oborů, které zkoumají universum do velkých podrobností, proudí obrovské kvanta informací, které běžný člověk není schopný na této vědecké úrovni pochopit. Ku příkladu, když si čtu o Hawkingově paradoxu, mohu si představit, jak je to asi myšleno, ale výpočtům neporozumím, a zdroje neobsáhnu..No i tak informaci i bez úplného pochopení začleňuji do mé představy vesmíru a černých děr. Universum vnímám pomocí intuice a jeho fragmenty- konkrétní projevení universa pak pomocí rozumu. První obraz mé série je zobrazení universa pomocí symbolů, tj. kódů, které jsme si my lidé dohodli, abychom mohli komunikovat o nevyjádřitelném. Universum je pořád na očích, a kdykoliv se začnu zabývat jeho dílčí částí, mohu si v něm znovu uvědomit celek. Pokračování série je konkretizace, čili formulace a rozvinutí hlavních vybraných témat universa (dle mých osobních priorit). V tomto momentě je má práce založena především na přepínání mezi celkem a detaily. Co se děje na “sběrném” obraze, ovlivní i ostatní obrazy detailů. Poslední obraz série je opět obrazem celku. Je po spirále vývoje o patro výš nad prvním obrazem. Promítnutím universa skrze mně dojde k jeho transformaci a obraz, byť symbolický a symbolizující se ještě více zjednoduší až do podoby jakéhosi loga. Vyskytne se v něm navíc logo téhož, jako symbol zrcadlení universa mou bytostí. Tak dospíváme k universu v universu obsáhnutém. Mikrokosmu v makrokosmu. Mou individualitu ve Všehomíru. Fraktál.
|
|
Dehumanizace myšlení
Kršňák, Jan ; Hanáková, Petra (oponent) ; Petříček, Miroslav (vedoucí práce)
Tato diplomová práce nechce mít pravdu. Budu začínat o sobě. Jako malý jsem šilhal. Při pohledu do zrcadla jsem měl pocit, že moje oči se nechtějí moc sledovat a raději by zmizely někam z dosahu zarámované reflexní plochy. Pak jsem podstoupil dva operační zákroky, v jejichž důsledku se na mě sice již dalo dívat, ale protože jsem zároveň nabyl krátkozrakosti, nemohl jsem se zase dívat já. Svět se mi rozmazal do barevných skvrn. Od té doby nejsem schopen vidět nic takové, jaké je to ve skutečnosti - na ta vybroušená skla, na moje objektivy, bez přestání usedá prach a pyl a občas za ně zapadne kolem letící hmyz, který pak zmateně hledá cestu ven skrze mé rohovky. Díky podobným zážitkům nejsem "mužem hnaným touhou po pravdě jako Isaac Newton jež si jednou vpíchl tupou jehlu mezi oko a oční důlek aby mohl studovat oční anatomii" a nechám se spíš inspirovat Andy Warholem, který si představoval, jaké to muselo být v dobách, než optici všem srovnali vidění na 20-20, v časech, kdy každý viděl jinak. Víc než věda o správném pohledu, to bude taková pop filosofie o rozmanitých viděních. O tom, jak se obrazotvornost baví lidským myšlením. Vyprávění o modrosti a duchamplnosti. Příběh o pohledu z roku 1521, kdy Magellan našel na Borneu hmyz ve tvaru listu, ale myslel si, že se jedná o strom s chodícími listy, které...
|
host ::
