|
|
Člověk, intelekt a číslo v myšlení Mikuláše Kusánského
Šenovský, Jakub ; Novák, Aleš (vedoucí práce) ; Nejeschleba, Tomáš (oponent) ; Karfíková, Lenka (oponent)
Tato disertační práce se zabývá antropologickým myšlením Mikuláše Kusánského. Takto jsou v první části představeny základní metafyzické motivy, ze kterých tato antropologie vychází. Jde především o určení člověka jako mysli (intelektu), které souvisí s důsledným myšlením božského Počátku (tj. Boha) jako se sebou identické jednoty. Jednota Jedna pak následně sestupuje do světa skrze číslo, které vykazuje jasný charakter jednoty ale zároveň i mnohosti (každé číslo se totiž skládá z jedniček). Díky tomuto důrazu na jednotu Jedna a na číslo jako na prostředek stvoření se přesouvá Kusánův pohled od zkoumání jednotlivin ke zkoumání poměrů mezi jednotlivými jsoucny. Toto vše si však žádá rovněž velmi silně pojatý lidský intelekt (mysl), což však v Kusánových prvních filosofických dílech (kterými se zabývá první část) ještě není náležitě provedeno. Druhá část předkládané práce se zabývá již důsledně promyšleným antropologickým myšlením, které nalezneme v dialozích s idiota. Je ukázáno, jaká je role lidské mysli v celé kosmické dynamice sestupu a následného vzestupu jednoty Jedna - právě skrze lidskou mysl a skrze její intelektuální návrat ke svému Počátku je celé ostatní stvoření jednoceno a přiváděno ke své pravé podobě, která je pouze v Jednu. Poslední část práce se zabývá otázkou "novověkosti" kardinála Mikuláše...
|
|
|
Pýcha v pojetí sv. Augustina: iluze pýchy a její prolomení
Bezoušková, Alena ; Karfíková, Lenka (vedoucí práce) ; Němec, Václav (oponent)
(česky) Být pyšný podle Augustina znamená aspirovat na pozici, která náleží Bohu. Tedy nepřipouštět si svou závislost na Bohu a špatně chápat svůj vztah k druhým. Ve své práci zkoumám prožitek toho, kdo se stává pyšným, v hříchu pýchy setrvává, a rovněž toho, kdo se pýchy zbavuje. Pýcha se u člověka zrodí v momentě, kdy o sobě začne uvažovat jako o zdroji vlastní dobroty. Hřích pýchy pak s sebou nese zkreslené představy o sobě a o světě a neschopnost reflektovat na svou bídu. Pýchu je možné si připustit a překonat až v momentě, kdy se u pyšného projeví v jednání. Jednání pyšného totiž dopadá jinak, než si pyšný představoval. V důsledku vede k jeho ponížení. Projevení pýchy v jednání a jeho důsledkům věnuji ve své práci nejvíce prostoru. Pro lepší porozumění tomuto procesu uvádím rozbor Augustinova výkladu tří biblických příběhů, v nichž podle Augustina dochází k projevení pýchy v jednání. Na něm se rovněž ukáže, že projev pýchy v jednání nemusí u pyšného nutně vést k odvržení pýchy.
|
|
|
Starozákonní exegeze u Filóna Alexandrijského a Řehoře z Nyssy.
Dudziková, Markéta ; Karfíková, Lenka (vedoucí práce) ; Dus, Jan (oponent) ; Panczová, Helena (oponent)
Filón Alexandrijský (asi 20 př. Kr. až 40 po Kr.) a jeho alegorická interpretace Bible (zejména Pentateuchu) významně ovlivnila raně křesťanské autory, mezi jinými i Řehoře z Nyssy (asi 335-395 po Kr.). Skutečnost, že Řehoř byl Filónem inspirován, je zjevná mimo jiné z toho, že jeho spis Mojžíšův život (De vita Moysis) se svým titulem a částečně i tématem shoduje s jedním z děl Filónových. Mojžíš je pro Řehoře ideálním příkladem dokonalé ctnosti, která spočívá v nepřetržitém růstu v dobru. Hlavním tématem disertace je Filónův vliv na tuto Řehořovu interpretaci Mojžíše. Práce zkoumá následující oblasti v myšlení obou autorů: spis De vita Moysis, pojetí Mojžíše, exegetické zásady, dokonalost, kterou je možno ukázat v životě dobrého člověka, otázku poznání a nepoznatelnosti Boží a konečně prostředkování mezi Bohem a lidmi. Řehořova recepce Filóna byla ovlivněna také Órigenem z Alexandrie, v práci je tedy stručně představena také Órigenova biblická exegeze a jeho exegetická teorie. Jádrem práce jsou následující otázky: Bylo Řehořovo pojetí dokonalé ctnosti inspirováno myšlením Filónovým? Jakým způsobem byla filónská nauka o Boží nepoznatelnosti Řehořem pozměněna a využita v rámci jeho myšlení? Je možné srovnat pojetí prostředkování mezi Bohem a lidmi u obou autorů? Klíčová slova Filón Alexandrijský, Řehoř z...
|
|
|
Antropologie Synesiova spisu O snech
Horáček, Filip ; Benyovszky, Ladislav (vedoucí práce) ; Karfíková, Lenka (oponent) ; Nejeschleba, Tomáš (oponent)
v češtině (F. Horáček: Antropologie Synesiova spisu O snech) 30. 8. 2017 Synesiův spis O snech (počátek 5. stol. n.l.) obsahuje novoplatónské rozpracování koncepce tzv. pneumatu (zvaného též "vozidlo", "světelné tělo" aj.), mj. "zpřítomňujícího" nehmotnou platónskou duši ve hmotném světě. Ve srovnání s prostorem věnovaným této koncepci jinými novoplatoniky je spisek relativně soustředěný a podrobný, takže skýtá poměrně dobrý obraz pneumatu, jakkoli je kvůli svému určení zasvěceným novoplatonikům místy nejasný. Práce se pokouší z textu O snech vypreparovat jeho možné implikace, a to na pozadí jiných novoplatónských pojetí. S těmi není Synesiova představa vždy identická a někdy není zřejmé ani to, zda některé rysy pneumatu jsou identické se svými předobrazy u starších či mladších myslitelů, zda jsou jen podobné, anebo odlišné. Vedle kontextualizace spisku s ohledem k pozdní antice a vedle řady dílčích otázek se řeší zejména otázka fyzického trvání pneumatu napříč reinkarnacemi, po jejich ukončení a před jejich započetím, dále otázka rozhraní materiálnosti a nemateriálnosti pneumatu, včetně problému jeho "složení", či poměr intelektu (nús), duše, pneumatu a těla.
|
|
|
Paměť a čas v Augustinových Vyznáních a v Proustově Hledání ztraceného času
Roreitnerová, Alena ; Karfíková, Lenka (vedoucí práce) ; Petříček, Miroslav (oponent) ; Pokorný, Martin (oponent)
Předložená práce je paralelním čtením dvou děl, jež v sobě spojují filosofické myšlení času a paměti s uskutečněním vyprávění: jedné z prvních duchovních autobiografií pozdní antiky - Vyznání a moderního románu - Hledání ztraceného času. Svébytné (původně novoplatonské) pojetí věčnosti jako simultaneity otevírá tázání, které je Vyznáním i Hledání ztraceného času společné: jaký je vztah mezi časem a věčností (v Proustově případě mimočasovostí) a je vůbec možné, aby měla časová bytost vztah k tomu, co je věčné? V obou dílech přitom sehrává prostředkující roli mezi časovou posloupností a nečasovou simultaneitou vyprávění a paměť. První část práce (kap. 1) se věnuje Augustinovu pojetí času nejen v XI. knize Vyznání, ale v celku tohoto spisu včetně jeho narativních pasáží; zčásti přihlíží také k VI. knize spisu De musica. Sleduje zde obecnější otázku, zda Augustin ve své autobiografii pojednává čas pouze subjektivní, nebo zda mu jde o čas jako takový (odlišený od věčnosti). Odpověď má být nalezena prostřednictvím analýzy otázek, které si klade sám autor Vyznání: co je vlastně čas, zda vůbec je a jak je možné jej měřit. Jakousi syntézou tohoto zkoumání je pak snaha myslet na základě Augustinova rozumění času jako distentio animi čas sdílený více (lidskými) duchy či dušemi. Náznaky tohoto pojetí času se...
|
|
|
Evoluce jako cesta k Bohu v díle Teilharda de Chardin
Jirousová, Františka ; Karfíková, Lenka (vedoucí práce) ; Sokol, Jan (oponent) ; Macek, Petr (oponent)
Tématem práce je pojem centrování v díle Teilharda de Chardin. Centrování je zkoumáno se zřetelem ke dvěma souvisejícím cílům. 1) Ukázat logickou strukturu Teilhardovy křesťanské evoluční teorie a 2) vyložit, jak se k sobě vztahuje centrování, které provádějí stvořené bytosti, a centrování připisované Bohu jako ohnisku evoluce. Jinak řečeno: ukázat souvislost mezi radikální svobodou, kterou Teilhard připisuje stvořeným bytostem a která podle jeho pojetí vrcholí u člověka, a Boží svobodou, která se projevuje řízením celého vesmíru k cíli, jímž je plnost bytí (pléróma). První část představuje Teilhardův život a kontexty jeho práce. Ve druhé části jsou vyloženy hlavní pojmy Teilhardovy teorie a metafyziky, jako je "vědomí", "duch", "energie", "centro-komplexita" a "hmota" a jsou vztaženy k pojmu centrování. Centrování je zde ukázáno jako činnost vědomí spočívající ve sjednocujícím formování mnohosti jejím provázáním různými typy vztahů kolem jednoho centra. Při takovém sjednocení se projevuje hlavní evoluční zákon "diferenciace sjednocením". To znamená, že takto sjednocené části se začnou rozrůzňovat. Je ukázáno, jak v evoluci postupně vznikají stále komplexnější celky obsahující více vzájemně kooperujících center a jaký význam mají pro kvalitativní nárůst bytí komunikační vztahové sítě mezi...
|
|
|
Sokratovské tázání jako východisko péče o duši u Jana Patočky
Matuška, Štěpán ; Karfíková, Lenka (vedoucí práce) ; Veselý, Jindřich (oponent)
Práce se zabývá tématem sókratovského tázání jako východiska péče o duši v Patočkových textech z období 30.-50. let 20. století. Toto téma je v práci rozděleno do tří větších souvislých celků. První část se zabývá Patočkovým porozuměním sókratovské péči o duši jako dějinnému mravnímu sebeutváření člověka majícímu ráz negativně orientovaného transcensu, který není předurčen ideově, nýbrž je ve svém směru distance od předmětnosti spojen s motivem vědění nevědění o posledním dobrém. Druhá část této práce se zabývá Patočkovým porozuměním Platónovi jako tvůrci metafyzického myšlení, v jehož jádru stojí již zmíněná negativně orientovaná zkušenost sókratovského mravního obratu. Tuto zkušenost původně nezpředmětnělého horizontu však Platón dle Patočkovy interpretace zpředmětňuje jako svět věčných idejí. Patočka jako svůj ústřední interpretační motiv této zkušenosti do svého výkladu Platóna vkládá Heideggerem inspirovaný pojem Bytí, který má nejblíže k Platónově Ideji Dobra ležící za všemi předěly jsoucnosti (ἐπέκεινα τῆς οὐσίας). Poslední část práce se týká Patočkova vlastního pokusu porozumět Platónově Ideji nepředmětným způsobem. Přestože je takto pochopená Idea vyprázdněna od jakéhokoli kladného obsahu, svou mocí distance od předmětného člověku umožňuje zkušenost svobody. Powered by TCPDF (www.tcpdf.org)
|
|
|
Zkoumání fenoménu Maidan skrze aplikaci Hegelovy teorie o panství a rabství
Dovhoruk, Ivanna ; Karfíková, Lenka (vedoucí práce) ; Matějčková, Tereza (oponent)
Tato diplomová práce se zabývá otázkou, jak lze uchopit fenomén Maidanu (Майдан). Maidan zde primárně pojímáme jako událost, v níž lidé nasazovali své životy. První kapitola se zabývá očitým svědectvím demonstrujících v ukrajinské Revoluci důstojnosti (Революція Гідності), kteří byli přítomni na místech bezprostředně ohrožujících jejich životy (ul. Hruševského, ul. Institutská). V druhé kapitole je zkoumán Hegelův koncept osvědčení smrtí (die Bewährung durch den Tod), jak je formulován v teorii o panství a rabství (Herrschaft und Knechtschaft) ve Fenomenologii ducha (Phänomenologie des Geistes). Ve třetí kapitole, skrze předložení vlastní autorské spekulativní teorie o Branách, se pokusíme dokázat, že nasadit život lze dvěma způsoby, z pozice pokory a z pozice pýchy. V rámci dokázání dané teze diferencujeme Hegelův koncept osvědčení smrtí pomocí Augustinova pojmu pýchy (superbia). V závěru zkoumání se pokusíme odpovědět na výchozí otázku, co je Maidan z hlediska aktu nasazení života.
|
|
|
Člověk, intelekt a číslo v myšlení Mikuláše Kusánského
Šenovský, Jakub ; Novák, Aleš (vedoucí práce) ; Nejeschleba, Tomáš (oponent) ; Karfíková, Lenka (oponent)
Tato disertační práce se zabývá antropologickým myšlením Mikuláše Kusánského. Takto jsou v první části představeny základní metafyzické motivy, ze kterých tato antropologie vychází. Jde především o určení člověka jako mysli (intelektu), které souvisí s důsledným myšlením božského Počátku (tj. Boha) jako se sebou identické jednoty. Jednota Jedna pak následně sestupuje do světa skrze číslo, které vykazuje jasný charakter jednoty ale zároveň i mnohosti (každé číslo se totiž skládá z jedniček). Díky tomuto důrazu na jednotu Jedna a na číslo jako na prostředek stvoření se přesouvá Kusánův pohled od zkoumání jednotlivin ke zkoumání poměrů mezi jednotlivými jsoucny. Toto vše si však žádá rovněž velmi silně pojatý lidský intelekt (mysl), což však v Kusánových prvních filosofických dílech (kterými se zabývá první část) ještě není náležitě provedeno. Druhá část předkládané práce se zabývá již důsledně promyšleným antropologickým myšlením, které nalezneme v dialozích s idiota. Je ukázáno, jaká je role lidské mysli v celé kosmické dynamice sestupu a následného vzestupu jednoty Jedna - právě skrze lidskou mysl a skrze její intelektuální návrat ke svému Počátku je celé ostatní stvoření jednoceno a přiváděno ke své pravé podobě, která je pouze v Jednu. Poslední část práce se zabývá otázkou "novověkosti" kardinála Mikuláše...
|
|
|
Péče o duši u Jana Patočky
Tesař, Tomáš ; Karfíková, Lenka (vedoucí práce) ; Kranát, Jan (oponent)
V naší práci se věnujeme klíčové otázce Patočkova myšlení - péči o duši. Ta představuje v Patočkových textech rozdíl mezi životem naivním, založeným na nekriticky přijatých míněních a praktických rozhodnutích, a životem založeným na kritickém přezkoumávání. Tato dichotomie mezi dvěma "způsoby života" tvoří podle našeho názoru jakousi interpretační páteř Patočkových výkladů Sókrata a Platóna v poválečných přednáškách z antické filosofie, při diskusích o metafyzice v Negativním platonismu, vzniku dějinnosti člověka v Kacířských esejích o filosofii dějin nebo diskusích o Evropě v přednáškovém cyklu Platón a Evropa. Vlastním filosofem této péče o duši je v Patočkových textech Sókratés. U Sókrata se poprvé duše objevuje jako "nejvlastnější podstata člověka", o kterou je nutno pečovat. S touto myšlenkou pak Patočka přistupuje k interpretaci dalších dvou filosofů řecké filosofie, Platóna a Aristotela, jakož i k významným obdobím evropských duchovních dějin - křesťanství, renesanci a osvícenství, která představují svého druhu osvojení a zároveň odpadání od Sókratova objevu péče o duši. Tak se počínaje renesancí a zejména v době osvícenství rodí nový "duchovní" styl "péče o svět", jenž podle Patočky ústí do takového porozumění bytí, které znamená asi definitivní opuštění Sókratova objevu péče o duši a které ohrožuje...
|
host ::
RSS.