|
|
Filosofie jako zaujetí (Hra - hraní, sen - snění, báseň - básnění - tělo, mocné i nemocné)
Strobachová, Ingrid ; Pinc, Zdeněk (vedoucí práce) ; Haškovcová, Helena (oponent) ; Hogenová, Anna (oponent)
V práci je ve třech základních částech analyzováno a rozvedeno základní téma z úvodu práce - společné otázky nenáhodně a nutně položené v medicíně i ve filosofii a společné zaujetí. První část je teoretickou přípravou v podobě předvedení některých základních pojmů, které jsou dále v práci používány. Druhá ústřední část je ve třech nabízených možnostech - ve hře, hraní, ve snu, snění a v básni, básnění - ukázáním míst porozumění, slyšení (řeči i ticha), odpovídání. Hraní, snění, básnění nabídne každodennosti krásu přesahů bez rušení hranic, nabídne svobodnou zaujatost jako východisko každodennosti a konečnosti ceněné pro ně samotné. Svoboda a odpovědnost, Já a ten Druhý, nemoc a naděje - vše v dimenzích vážnosti a nevážnosti, rozumu a nerozumu, s tělesným rozměrem - nám v hraní snění a básnění umožní nová nahlédnutí zaujatého filosofování a medicíny. Třetí část v aplikaci na dvě oblasti - Já, dítě a rodičovství a Terapeut a klient - vykáže hraní, snění a básnění jako varianty vztahových rámců.
|
|
|
Jazyk, řeč a rozumění
Zajíc, Václav ; Novák, Aleš (vedoucí práce) ; Benyovszky, Ladislav (oponent) ; Zika, Richard (oponent)
Tato práce sleduje rozdílná pojetí poznání, jak je vypracovali George Berkeley a Immanuel Kant. V první kapitole se zaměřujeme na Berkeleyho pragmatickou interpretaci poznání, vycházející z lokalizace nepredikativních soudů do vnitřního ustrojení vnímání. Výsledkem je pojetí poznání takového, které člověku slouží k identifikaci podmínek vzniku konkrétních kombinací idejí a k jejich víceméně přesné prognóze. Zaměřujeme se ovšem především na Berkeleyho snahu vyvarovat se "ontologizujících" či "absolutizujících" pojetí "tradičních metafysických pojmů", jako jsou ,podstata', absolutní existence nejáského hmotného jsoucna apod. Ve druhé kapitole předložené práce se snažíme sledovat, jakým způsobem se proměňuje představa o poznání, pakliže jako východisko spolu s Kantem zvolíme popisný rozbor syntetických apriorních soudů, což jsou takové výroky, jejichž obsahem či propozicí je syntéza subjektu a predikátu. Ukážeme si, jakým radikálním způsobem Kant přispěl k novému pochopení metafysiky jakožto transcendentálního průzkumu možnosti poznání a jak se díky tomu proměňují význam a postavení pojmů subjektu a objektu. Ve třetí závěrečné kapitole provedeme prostřednictvím Heideggerovy fenomenologické kritiky apofantických vět završující syntézu stanovisek Berkeleyho a Kanta, abychom doložili, že každý svým...
|
|
| |
|
|
Slovo, řeč a jazyk. Interdisciplinární pole teologie a neurověd.
Tomášek, Martin ; Vogel, Jiří (vedoucí práce) ; Vik, Dalibor (oponent)
73 Abstrakt Mnohovýznamový pojem logos provází filosofii od nejranějších autorů. Obecně lze říci, že pojem logos má v historii dvě hlavní skupiny významů. První skupina se týká řeči (slovo, řeč, věta…) a druhá skupina významů se týká rozumu (myšlenka, důvod, rozum, myšlení…). Druhá skupina ve filosoficko-teologickém uvažování přechází do představy rozumu přesahujícího člověka - "božský" či "světový rozum". Analytická filosofie postulovala teoretický podklad pro dualitu řeči a rozumu. Již Humboldt byl přesvědčen, že myšlení je vždy spojeno s jazykem, že řeč je orgán vytvářející myšlenky. Ebner v pneumatologické filosofii říká, že člověk je svojí povahou "Duchem, který má slovo", že "bez Slova není rozumu", a že "rozum je řeč, logos". Wittgenstein ve filosofii jazyka tvrdí, že "hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa", a že "věta je obrazem skutečnosti". Lingvistické práce Fodora o vnitřním jazyku myšlení (mentálštině) a zejména Chomského teorie existence struktury pro "univerzální gramatiku" v lidském mozku, poskytují předpoklady pro pátrání po takové struktuře. Neurovědní výzkumy tyto předpoklady potvrzují. Součástí mozku dospělého člověka jsou struktury specializované pro chápání řeči. Patří k nim Brocovo centrum pro vytváření řeči, Wernickeho centrum pro porozumění řeči, fasciculus arcuatus,...
|
|
|
Jazyk moderní apologie u C. S. Lewise
Šmejdová, Barbora ; Novotný, Vojtěch (vedoucí práce) ; Červenková, Denisa (oponent) ; Štěch, František (oponent)
ThLic. Bc. Barbora Šmejdová Název práce: Jazyk moderní apologie u C. S. Lewise Anotace Disertační práce se zabývá otázkou, jaký by měl být jazyk apologetiky v současném světě, aby bylo možné komunikovat obsah křesťanské víry nevěřícím. K otázce přistupuje skrze dílo C. S. Lewise. Po úvodu a biografické části následuje rozbor Lewisových gnozeologických východisek. Snažíme se zde uchopit Lewisovu teorii poznání a ukazujeme, jak autor dokáže pozitivně reflektovat dnešní důraz na subjektivitu, aniž by upadl do relativismu. Další kapitola se zaměřuje na Lewisovu teorii jazyka. Problematika mýtu a metafory je pro něj klíčová. Spolu s Lewisem docházíme k závěru, že povaha lidské řeči je zásadně metaforická, ale i přes tuto omezenost máme možnost dotknout se pravdy. Cesta k pravdě však není jednoduchá. Aby byl autor schopen ve svém díle čtenáře přiblížit pravdě, musí sám v pravdě žít. Proto se v navazující kapitole věnujeme otázce imaginace a ukazujeme, že autentická křesťanská imaginace je nedílnou součástí každého dobré apologetického textu. Poslední kapitola se věnuje jednotlivým žánrům apologetiky a na základě Lewisovy zkušenosti ukazuje jejich přínosy a omezení. Klíčová slova C. S. Lewis; jazyk apologetiky; imaginace; rozum; mýtus; pravda
|
|
| |
|
|
Lidská přirozenost u svatého Augustina
Šavel, Tibor ; Vopřada, David (vedoucí práce) ; Ventura, Václav (oponent)
Práce se věnuje Augustinovu pojmu lidské přirozenosti z antropologického hlediska a v jeho vztahu k Boží milosti. Staví na zevrubném popisu období, ve kterém sv. Augustin žil, a to jak z hlediska myšlenkových směrů vzdělanější vrstvy obyvatelstva, tak z hlediska obecných poměrů mezi lidmi doby. Lépe vynikne tato záležitost v polemice s jinými soudobými představami o spáse člověka.
|
|
|
Filosofické úvahy o umění a pravda
Poláková, Markéta ; Novák, Aleš (vedoucí práce) ; Chavalka, Jakub (oponent)
Záměrem práce je sledovat téma umění (především hudby) a jeho souvislostí s pravdou a vůbec snaha postihnout to, co je onou pravdou myšleno. V tom se však odhaluje skutečný a nemalý cíl, který si práce klade: pozorně vnímat všechny otázky, jež se v souvislosti s uměním a pravdou vynořují, zachytit je a pokoušet se nacházet jejich patřičné filosofické zodpovězení. Práce vychází z rané filosofie Friedricha Nietzscheho, s přihlédnutím k jeho inspirátorům: Arthuru Schopenhauerovi (dotkneme se i vlivu Kantovy filosofie na Schopenhauerovo učení) a hudebnímu skladateli, v jisté době i Nietzscheho osobnímu příteli, Richardu Wagnerovi. Toho tato práce představí z jeho méně známé stránky filosofické a spisovatelské. Ukáže se, že ony vynořující se otázky se dotýkají například témat jako: abstraktní rozumovost a řeč v kontrastu s uměleckou tvořivostí a přímým prožíváním, subjektivita či objektivita v umění, zvláštní povaha filosofie, existenciální otázky a otázky vyššího smyslu lidského života. Klíčová slova: hudba, umění, pravda, emoce, rozum, mýtus, drama, tragédie
|
|
|
Režimy racionality / Objektivita mezi historickou epistemologií a pragmatismem
Krejčová, Kateřina ; Švec, Ondřej (vedoucí práce) ; Ritter, Martin (oponent)
(česky) Cílem práce je představit vybrané přístupy ke genealogii a proměnám pojmu "objektivita". Zatímco historická epistemologie tento pojem zasazuje do kontextu konkrétního dějinného úseku, v němž se zrodil a etabloval, a vnímá tak objektivitu jako nóvum, pragmatismus ho považuje za reziduum osvícenského diskurzu a navrhuje nahradit ho solidaritou. Oba přístupy analyzují úskalí nekritické aplikace toho termínu na dějiny filosofie a vědy avant la lettre a předpoklad, že objektivita je jen modifikací a jiným pojmenováním konceptu, který je podmínkou jakéhokoliv poznání. Práce vychází z textů Lorraine Dastonové, Petera Galisona, Richarda Rortyho, Thomase S. Kuhna a Pereze Zagorina.
|
|
| |
host ::
RSS.