|
|
Imperativ transcendence. O smyslu filosofie a jejích možnostech na sklonku metafyzické éry podle Jana Patočky. Interpretace vybraných textů z let 1929-1952
Sladký, Pavel ; Karfík, Filip (vedoucí práce) ; Ritter, Martin (oponent)
Jedním z velkých témat filosofie Jana Patočky je otázka bytostné povahy a smyslu filosofie. Odehrává-li se filosofické myšlení v médiu celkovosti, představuje filosofická sebereflexe přirozenou součást vlastní filosofické činnosti. V období od konce 20. do počátku 50. let minulého století lze v Patočkově tvorbě nalézt tři podoby filosofické sebereflexe. První je obsažena v sérii raných statí, v nichž Patočka postupně a z různých perspektiv představuje podstatné stránky "osobního filosofického života". Druhá odpovídá Patočkově interpretaci filosofické sókratiky. Konečně třetí podobu je možné vysledovat v programovém textu Negativní platonismus, v němž Patočka podrobně vymezuje vztah metafyziky a filosofie. Cílem naší práce bylo postupně a soustavně představit uvedené podoby Patočkovy metafilosofie a odkrýt jejich vzájemný vztah. Ačkoli se Patočkovo myšlení a terminologie z hlediska sledovaného období a tématu vyvíjejí, ukazujeme, že smysl centrálních metafilosofických motivů neprodělává u Patočky podstatných změn - atributy filosofické subjektivity z raných statí se "zhmotňují" v Patočkově Sókratovi jako paradigmatu filosofování vůbec; filosofie negativního platonismu jako "syntetická" ("Aufheben") odpověď na krizi metafyziky následně nachází svůj předobraz v sókratovství.
|
|
|
Nauka o principech u Filoláa z Krotónu a pýthagorejství v 5. st. př. n. l.
Šíma, Antonín ; Karfík, Filip (vedoucí práce) ; Špinka, Štěpán (oponent)
Tato práce je věnována nauce o principech u Filoláa z Krotónu a u pýthagorejců v referátech Aristotelových pojednání. Jejím cílem je prozkoumat tuto nauku v zachovaných zlomcích Filoláa z Krotónu a určit, jaké principy popisoval a jaký status měly v kontextu předsókratovských kosmologických nauk. Výsledek tohoto zkoumání je v této práci vztažen k pýthagorejské nauce. Filoláovy zlomky představují základní pár opozit principy omezené a neomezené, ta konstituují řád přírody. Jejich jednotícím prvkem je princip kosmické harmonie. Princip čísla v této nauce zastupuje specifický kosmologický pohled, s jeho pomocí poznání blíže určuje věci ve světě. Rozlišení dílčích prvků pýthagorejské nauky o principech v Aristotelových referátech určuje jako základní kosmologický princip číslo. Jeho vztah k celému kosmu a každé věci v jeho rámci je vymezen pomocí pýthagorejské číselné kombinatoriky na základě podobnosti fenomenálních vlastností číselných obrazců a věcí. S prvky čísel sudostí a lichostí u pýthagorejců souvisí druhý pár opozit omezené a neomezené. Jejich vzájemný poměr je určen prostřednictvím principu jednoty. Výsledkem této práce je představa Filolála z Krotónu jako myslitele, který naukou o principech nevybočuje z kontextu předsókratovských nauk o přírodě a jeho kosmologie v základních bodech koresponduje s...
|
|
|
Plato's second coming. An outline of the philosophy of George Gemistos Plethon
Hladký, Vojtěch ; Karfík, Filip (vedoucí práce) ; Segonds, Allain Philippe (oponent) ; Zografidis, George (oponent)
Tato práce je pokusem o komplexní výklad filosofie Geórgia Gemista Pléthóna, byzantského platonika XV. století, jenž ovlivnil rovněž současné renesanční myslitele v Itálii. První část studie se věnuje Gemistově "veřejné filosofii", totiž jeho praktickým návrhům na politické reformy v morejském despotátu (na Peloponnésu) na základě platónských principů stejně jako pohřební řeči, jež sepsal a v nichž je racionální argumentací dokazována nesmrtelnost lidské duše. Druhá část je věnována celkové rekonstrukci Pléthónovy vlastní verze platonismu neboli philosophia perennis, věčné racionální filosofii, která je společná všem lidem napříč různými věky a jejíž nejlepší výraz lze nalézt v dílech Platóna a Zóroastra (Chaldejské věštby, jak se domníval Pléthón). Konečně, třetí část rozebírá Gemistova náboženská stanoviska - zkoumá svědectví současníků, jeho postoj na koncilu ve Ferraře-Florencii a jeho spis o vycházení Ducha Svatého stejně jako novopohanské Zákony, které jsou jakousi jeho sebestylisací do Pléthóna, "druhého Platóna", - s tím závěrem, že je spíše nepravděpodobné, že by Gemistos byl platónský polytheista, jak se často tvrdí.
|
|
|
Individuální a univerzální duše u Plótina
Lomozová, Petra ; Karfík, Filip (vedoucí práce) ; Špinka, Štěpán (oponent)
Cílem práce bylo odhalit vztahy mezi dušemi a Intelektem a za tímto účelem jsme se zabývali otázkou jednoty všech duší, sesterství světové a individuální duše, funkcí a dalšími charakteristikami jak světové, tak individuální duše. Myšlenka pravého ... Intelektu se ukázala být velmi problematická, neboť ... individuální duše oproti duši světové a vůbec oproti tomu, co bychom v ... Otevřela se tak rozsáhlá problematika individuálních idejí, v rámci které bylo upozorněno jak na zásadní nedostatky teze o individuálních idejích, tak i na důsledky jejího odmítnutí. V ... Intelektu na jejich subjektivní stránku, která vůbec umožňuje jejich existenci, a jejich objektivníní stránku, která jejich existenci naopak nepotvrzuje.
|
|
|
Boží obraz u Řehoře z Nyssy
Marunová, Magdalena ; Karfík, Filip (vedoucí práce) ; Bartoň, Josef (oponent) ; Dus, Jan (oponent)
Cílem této práce je představit nauku Řehoře z Nyssy o člověku jako Božím obrazu, která se zakládá především na Řehořově díle Περ κατασκευ ς νθρώπουὶ ῆ ἀ (De hominis opificio). Řehoř ve svém spise vytvořil ze stoických zdrojů, z biblických interpretací inspirovaných Filónem Alexandrijským a Órigenem i z poznatků antického lékařství poměrně systematické antropologické pojednání. Na rozdíl od antických filosofických škol Řehoř odmítá v souvislosti s lidskou bytostí přirovnání k malému světu (mikrokosmu) a říká, že důstojnost člověka nespočívá v podobnosti stvořenému světu, ale v tom, že se člověk podobá Stvořiteli. Existuje mnoho rysů, na nichž se podobnost člověka Bohu zakládá, ale je to především nepochopitelnost, díky níž je člověk obrazem Boha. Nepochopitelnost spočívá v lidské mysli (νο ςῦ ), v níž lze onu podobnost člověka Bohu nejlépe rozpoznat. Mysl nemůže být umístěna nikde v těle a její spojení s tělem je podle Řehoře nevýslovné: mysl nesídlí v žádné části těla, a přece působí v celém těle a je jím ovlivňována. Božím obrazem je celé lidstvo, od prvního stvořeného člověka až po posledního. Až bude naplněn plánovaný počet duší, ustane čas a vše, co se v čase děje. Při konečné apokatastasi bude veškeré lidské či racionální stvoření obnoveno do původního stavu, jaký byl v ráji před tím, než...
|
|
|
The Stoic paradox: freedom of determined action
Mikeš, Vladimír ; Karfík, Filip (vedoucí práce) ; Sedley, David (oponent) ; Gourinat, Jean Baptiste (oponent)
Práce je zaměřena na problém svobody u starých stoiků (3. st. př. Kr.), který byl kontroverzním předmětem debat již v antice a zůstává jím podnes. Ve třech částech autor rozebírá základní aspekty tohoto problému, aby mohl navrhnout vlastní interpretaci. První část je věnována otázce jednání a odpovědnosti, a slouží tak jako rámcové uvedení k celému problému, o němž se ukazuje, že má formu paradoxu : stoický systém na jedné straně předpokládá "osudovou" determinovanost veškerého pohybu, na druhé straně však hájí lidskou odpovědnost s odvoláním na specifickou schopnost lidské duše, kterou stoici nazývají "přitakání". Ve druhé části autor nejprve rozebírá stoické pojetí rozumu v celé jeho šíři, což má umožnit náležité uchopení přitakání. Na pozadí sjednocených stoických výměrů rozumu jako souboru pojmů, jako řeči a jako specifické struktury psychického pohybu autor argumentuje ve prospěch reflexivního pojetí rozumu u stoiků, aby na tomto základě navrhnul výklad pojmu přitakání coby reflexivního obratu rozumu k sobě samému. Toto vymezení je zároveň pokusem vyřešit aporii determinovanosti a autonomie přitakání: přitakání je autonomní pouze v tom ohledu, v jakém je výrazem rozumu vědomě schvalujícího vlastní interpretaci světa, a nikoli ve smyslu absolutní vyčleněnosti z všeobecné kausality. Třetí část je...
|
|
| |
|
| |
|
|
Přičiny vzniku světa v Platónově Tímaiu
Krása, Ondřej ; Špinka, Štěpán (vedoucí práce) ; Karfík, Filip (oponent) ; Havrda, Matyáš (oponent)
Ondřej Krása, Příčiny vzniku světa v Platónově Tímaiu Abstrakt disertační práce Předkládaná práce si klade za cíl vyložit příčiny vzniku světa v Platónově Tímaiu. Vznik světa má dle Tímaia řadu příčin. Demiurg vytvořil svět podle věčně jsoucího vzoru, kterým je rozumový živočich zahrnující vše věčně jsoucí. Demiurg, který je nejlepším z věčně jsoucího, stvořil svět jako nápodobu tohoto celku věčně jsoucího. Jak se však k sobě má věčně jsoucí demiurg, který je rozumem, a celek věčně jsoucího, které je rozumem poznatelné? Tímaios popisuje věčně jsoucí jako to, co nemá vztahy k ničemu jinému než samo k sobě. Demiurg je oproti tomu tím, čím je, na základě vztahu ke vznikajícímu světu. Rozum vztahuje bytí, které je rozumem poznatelné a založené na soběstačných vztazích, ke vznikání, které plně poznatelné není, a tvoří tak celek věčně jsoucího. Svět vznikl v příjemkyni jako oduševnělé tělo. Jednotlivá těla jsou pravidelnými geometrickými tvary, které vznikají v prostoru a které nemají žádnou látku v úzkém slova smyslu. Prostor však není jen tím, v čem těla vznikají, ale je i tím, čeho formováním těla vznikají. V prostoru jsou dle Tímaia i duše, jejich bytí v prostoru je však zásadně jiné než bytí těl. Duše je takovým způsobem bytí, který zobrazuje jiné podoby bytí v řeči, a její způsob bytí v prostoru umožňuje...
|
|
|
Boží obraz u Řehoře z Nyssy
Marunová, Magdalena ; Karfík, Filip (vedoucí práce) ; Bartoň, Josef (oponent) ; Dus, Jan (oponent)
Cílem této práce je představit nauku Řehoře z Nyssy o člověku jako Božím obrazu, která se zakládá především na Řehořově díle Περ κατασκευ ς νθρώπουὶ ῆ ἀ (De hominis opificio). Řehoř ve svém spise vytvořil ze stoických zdrojů, z biblických interpretací inspirovaných Filónem Alexandrijským a Órigenem i z poznatků antického lékařství poměrně systematické antropologické pojednání. Na rozdíl od antických filosofických škol Řehoř odmítá v souvislosti s lidskou bytostí přirovnání k malému světu (mikrokosmu) a říká, že důstojnost člověka nespočívá v podobnosti stvořenému světu, ale v tom, že se člověk podobá Stvořiteli. Existuje mnoho rysů, na nichž se podobnost člověka Bohu zakládá, ale je to především nepochopitelnost, díky níž je člověk obrazem Boha. Nepochopitelnost spočívá v lidské mysli (νο ςῦ ), v níž lze onu podobnost člověka Bohu nejlépe rozpoznat. Mysl nemůže být umístěna nikde v těle a její spojení s tělem je podle Řehoře nevýslovné: mysl nesídlí v žádné části těla, a přece působí v celém těle a je jím ovlivňována. Božím obrazem je celé lidstvo, od prvního stvořeného člověka až po posledního. Až bude naplněn plánovaný počet duší, ustane čas a vše, co se v čase děje. Při konečné apokatastasi bude veškeré lidské či racionální stvoření obnoveno do původního stavu, jaký byl v ráji před tím, než...
|
host ::
RSS.