|
|
Conformity and eccentricity; driving forces of cultural evolution
Kutsos, Peter ; Tureček, Petr (vedoucí práce) ; Šaffa, Gabriel (oponent)
Když jsou zvířata vyzvána, aby se rozhodla mezi alternativními behaviorálními strategiemi, musí často pracovat s omezenými nebo protichůdnými informacemi. V těchto situacích může mít velký význam to, jaký zdroj informací upřednostní. Jednotlivci spoléhající na sociální informace (tzv. social learners) se mohou tak vyhnout nákladům jako je riziko konzumace nesprávného jídla nebo energie potřebná k průzkumu prostředí. Riskují ale, že informace, které používají, jsou zastaralé nebo nekvalitní. Na druhou stranu ti, kteří upřednostňují individuální učení, si mohou být více jisti relevancí získaných informací, ale bez jakéhokoli sociálního učení jsou nuceni každou generaci "znovuobjevovat kolo". Přirozený výběr vedl k vytvoření několika adaptivních heuristických pravidel, která pomáhají tyto strategie učení vést. Jedna kategorie těchto pravidel je závislá na frekvenci, což znamená že míra pravděpodobnosti osvojení behaviorálního vzorce závisí na tom, jak často (nebo jak vzácně) jsou v populaci zastoupeny. Tato práce je přehledem literatury týkající se dvou takových pravidel: konformity a antikonformity a rolí, které hrají v kulturní evoluci. Klíčová slova: na frekvenci závislý přenos, kulturní evoluce, , sociální učení, bias konformity, antikonformita
|
|
|
"Živý obraz" a jeho praxe v českém prostředí 2. poloviny 19. století
Daňková, Lucie ; Prahl, Roman (vedoucí práce) ; Rakušanová, Marie (oponent)
Práce se věnuje fenoménu takzvaných živých obrazů, mezinárodně často známých pod francouzským překladem slovního spojení - tableaux vivants (v singuláru tableau vivant). Jde o typ divadelního představení a parateatrální žánr, předváděný aktéry v kostýmech, kteří na krátkou dobu strnule drží určitou pozici tak, aby se celá scéna podobala uměleckému dílu - již podle názvu nejčastěji obraz. Jako předlohy pro kompozici scény byly vybírány známé malby (dobové obecenstvo se pak bavilo jejich poznáváním a iluzí "oživlého" obrazu, kterou na něj inscenace působila), ale i sochy; někdy byly výjevy navrhovány zcela nově, například v případě takzvané apoteózy (živého obrazu určeného k oslavení určité osobnosti), či různých alegorií, v českém prostředí často s vlasteneckým podtextem. Živý obraz měl tedy mnoho podob, a také řadu nejrůznějších funkcí - zábavní, estetickou, sdělovací, či například reprezentační, související zejména se šlechtickými rody a u nás velmi výrazně s organizací Sokol. Pozornost je zaměřena na "zlatý věk" živých obrazů, tedy 19. století, a to konkrétně na jeho druhou polovinu v kontextu českého prostředí. Rozdělení do kapitol ovšem typologicky reflektuje celoevropsky realizované druhy tableaux, o kterých je vždy pojednáno nejprve obecně s uvedením reprezentativních příkladů ze světa, a...
|
|
|
Obraz jako příklad a vzor v kontextu jeho vlivu a rozšíření na prožívání života člověka
Nohejl, Jiří ; Czumalo, Vladimír (vedoucí práce) ; Vojtěchovský, Miroslav (oponent)
Ústředním tématem této práce je snaha definovat obraz jako vizuální zkušenost. Takové vnímání obrazu lze uchopovat jako interakci člověka, kde se tento obraz stává informační jednotkou, která pro člověka může představovat možnost, příklad, vzor. Důraz je v tomto textu kladen na proces samotné percepce jedince a na způsob interakce s akcentem na kontext sociálního učení a napodobování. Podstatnou rovinou je analýza principů této interakce vyúsťující v představení jednotlivých interakčních modelů zastřešujících tyto procesy. Struktura práce je členěna do 10 hlavních kapitol. V nich se autor pokusil představit kategorie, jako jsou vnímání, definování obrazu, napodobování jako nástroj kulturního přenosu, představení jednotek tohoto přenosu, vlastní proces interakce a analogický příklad jednotlivých základních rolí, které jedinec v této interakci zastává. Jako nadstavba jsou uvedeny tři analogie těchto rolí, které odkazují na antropologickou univerzální interakci, která popisuje člověka jako sběrače a lovce. Ty mají za úkol lépe ilustrovat formu lidského způsobu prožívání. V závěru je uvedena reflexe nad tématem a jsou zde popsány možnosti a východiska, které tato práce může v praktické podobě poskytnout.
|
|
| |
|
|
Obraz jako příklad a vzor v kontextu jeho vlivu a rozšíření na prožívání života člověka
Nohejl, Jiří ; Wittlich, Filip (oponent)
Ústředním tématem této práce je snaha definovat obraz jako vizuální zkušenost. Takové vnímání obrazu lze uchopovat jako interakci člověka, kde se tento obraz stává informační jednotkou, která pro člověka může představovat možnost, příklad, vzor. Důraz je v tomto textu kladen na proces samotné percepce jedince a na způsob interakce s akcentem na kontext sociálního učení a napodobování. Podstatnou rovinou je analýza principů této interakce vyúsťující v představení jednotlivých interakčních modelů zastřešujících tyto procesy. Struktura práce je členěna do 10 hlavních kapitol. V nich se autor pokusil představit kategorie, jako jsou vnímání, definování obrazu, napodobování jako nástroj kulturního přenosu, představení jednotek tohoto přenosu, vlastní proces interakce a analogický příklad jednotlivých základních rolí, které jedinec v této interakci zastává. Jako nadstavba jsou uvedeny tři analogie těchto rolí, které odkazují na antropologickou univerzální interakci, která popisuje člověka jako sběrače a lovce. Ty mají za úkol lépe ilustrovat formu lidského způsobu prožívání. V závěru je uvedena reflexe nad tématem a jsou zde popsány možnosti a východiska, které tato práce může v praktické podobě poskytnout.
|
|
|
"Živý obraz" a jeho praxe v českém prostředí 2. poloviny 19. století
Daňková, Lucie ; Prahl, Roman (vedoucí práce) ; Rakušanová, Marie (oponent)
Práce se věnuje fenoménu takzvaných živých obrazů, mezinárodně často známých pod francouzským překladem slovního spojení - tableaux vivants (v singuláru tableau vivant). Jde o typ divadelního představení a parateatrální žánr, předváděný aktéry v kostýmech, kteří na krátkou dobu strnule drží určitou pozici tak, aby se celá scéna podobala uměleckému dílu - již podle názvu nejčastěji obraz. Jako předlohy pro kompozici scény byly vybírány známé malby (dobové obecenstvo se pak bavilo jejich poznáváním a iluzí "oživlého" obrazu, kterou na něj inscenace působila), ale i sochy; někdy byly výjevy navrhovány zcela nově, například v případě takzvané apoteózy (živého obrazu určeného k oslavení určité osobnosti), či různých alegorií, v českém prostředí často s vlasteneckým podtextem. Živý obraz měl tedy mnoho podob, a také řadu nejrůznějších funkcí - zábavní, estetickou, sdělovací, či například reprezentační, související zejména se šlechtickými rody a u nás velmi výrazně s organizací Sokol. Pozornost je zaměřena na "zlatý věk" živých obrazů, tedy 19. století, a to konkrétně na jeho druhou polovinu v kontextu českého prostředí. Rozdělení do kapitol ovšem typologicky reflektuje celoevropsky realizované druhy tableaux, o kterých je vždy pojednáno nejprve obecně s uvedením reprezentativních příkladů ze světa, a...
|
|
| |
|
|
Obraz jako příklad a vzor v kontextu jeho vlivu a rozšíření na prožívání života člověka
Nohejl, Jiří ; Wittlich, Filip (oponent)
Ústředním tématem této práce je snaha definovat obraz jako vizuální zkušenost. Takové vnímání obrazu lze uchopovat jako interakci člověka, kde se tento obraz stává informační jednotkou, která pro člověka může představovat možnost, příklad, vzor. Důraz je v tomto textu kladen na proces samotné percepce jedince a na způsob interakce s akcentem na kontext sociálního učení a napodobování. Podstatnou rovinou je analýza principů této interakce vyúsťující v představení jednotlivých interakčních modelů zastřešujících tyto procesy. Struktura práce je členěna do 10 hlavních kapitol. V nich se autor pokusil představit kategorie, jako jsou vnímání, definování obrazu, napodobování jako nástroj kulturního přenosu, představení jednotek tohoto přenosu, vlastní proces interakce a analogický příklad jednotlivých základních rolí, které jedinec v této interakci zastává. Jako nadstavba jsou uvedeny tři analogie těchto rolí, které odkazují na antropologickou univerzální interakci, která popisuje člověka jako sběrače a lovce. Ty mají za úkol lépe ilustrovat formu lidského způsobu prožívání. V závěru je uvedena reflexe nad tématem a jsou zde popsány možnosti a východiska, které tato práce může v praktické podobě poskytnout.
|
|
|
Temporální přesnost imitace řeči u dvou věkových skupin dětí
Prachová, Pavla ; Volín, Jan (vedoucí práce) ; Palková, Zdena (oponent)
Cílem předkládané diplomové práce bylo otestovat schopnost imitace řeči z hlediska temporální přesnosti u dvou věkových skupin dětí. První skupinu tvořilo 8 dívek a 8 chlapců ve věku 10 až 11 let, druhou 8 dívek a 8 chlapců ve věku 12 až 13 let. Pro účely experimentu byly vytvořeny tři verze percepčně produkčního testu, které v náhodném pořadí obsahovaly šesti-, devíti- a dvanáctislabičné oznamovací věty skládající se ze dvou, tří a čtyř tříslabičných mluvních taktů. Úkolem dětí bylo zopakovat věty přesně tak, jak je slyšely, a to doslova, na slabiku /na/ a na slabiku /ba/. I když byly děti schopny plnit zadání percepčně produkčního testu, vyskytly se případy, kdy se od zadání odchýlily, tzn. že větu nějakým způsobem deformovaly. Přesnost imitace byla zkoumána pomocí průměrné odchylky od modelu. Na základě získaných hodnot jsme zjišťovali, jakou roli hraje při imitaci délka a složení testových vět, a dále způsob a pořadí imitace. Dále nás zajímalo, zda má na přesnost imitace vliv věk a pohlaví respondentů. Klíčová slova rytmus řeči, tempo, trvání, mluvní takt, průměrná odchylka, imitace, děti
|
|
|
Řeč hudby: Claudio Monteverdi jako průkopník moderní práce s textem
Kroupová, Sylvie ; Valášek, Marek (vedoucí práce) ; Pecháček, Stanislav (oponent)
NÁZEV: ŘEČ HUDBY: Claudio Monteverdi jako průkopník moderní práce s textem ABSTRAKT: Tématem této práce je význam tvorby Claudia Monteverdiho pro vývoj způsobu zacházení s textem v hudbě na přelomu renesance a baroka. Monteverdi je skladatelem, v jehož kompozici můžeme sledovat vývoj od kontrapunktických technik tradiční vokální polyfonie 16. století až po čistě monodický přístup ke skladbě, jak se poté uplatňuje v barokní hudbě. Text je pak tvůrčím prvkem, který autorovu práci ovlivňuje a vede ho od prvních experimentů s hudebním znázorněním jednotlivých slov v madrigalech až k dramatickému vyjádření textu ve stylu malé operní scény a opery. Monteverdi ve svém díle používá zvukomalbu v míře do té doby naprosto nevídané. Pro slova, která obsahují nějaký výrazný emoční náboj, vynalézá nová hudební vyjádření. Prudké disonance pro slova bolestná, či lehké rytmické figury pro slova radostná. Je prvním skladatelem, který dokáže mistrně zkombinovat dokonalé technické zpracování s dramatickou linkou díla. Jeho tvorba je pomyslným mostem mezi hudbou dvou epoch, z nichž v první je text pouze "služebníkem" hudby, kdežto v té následující již hudbě vládne. Práce mapuje stav teorie a praxe v oblasti práce s textem v průběhu 16. a na začátku 17. století v mezích kompozičních stylů tohoto období a zasazuje do tohoto rámce...
|
host ::
RSS.