|
|
Ústavněprávní vývoj frankistického Španělska
Vavrušková, Magda ; Seltenreich, Radim (vedoucí práce) ; Skřejpková, Petra (oponent)
Ústavněprávní vývoj frankistického Španělska Abstrakt Účelem diplomové práce je popsat politický režim, právní řád a zvláště ústavní právo platné ve Španělsku během vlády Franciska Franka Bahamonde mezi lety 1936 a 1975. Franco se účastnil vojenského povstání proti Druhé španělské republice a brzy se stal vůdcem nacionalistických vojsk. Jako hlava státu uvedl v život koncepci "Nového státu", při jejíž tvorbě se inspiroval fašistickými, falangistickými a tradicionalistickými ideologiemi. Pod tlakem mezinárodní situace po druhé světové válce byl nucen změnit svou zahraničně politickou orientaci - Mussoliniho Itálii a Hitlerovo Německo vystřídaly Spojené státy - ovšem na jeho autoritářském způsobu vládnutí se mnoho nezměnilo. Stále disponoval neomezenou mocí a trvalé bylo i jeho výjimečné postavení. Svobodná soutěž politických stran byla znemožněna a jedinou povolenou stranou byla frankistická FET y de las JONS (později označovaná jako Národní hnutí). Během své vlády Franco inspiroval přijetí sedmi Základních zákonů, které zakotvovaly lidská práva, ideologické principy režimu a stanovovaly organizaci a fungování ústředních státních orgánů. Prvním z těchto zákonů byl Kodex práce, přijatý v roce 1938, dále Zákon ustavující kortesy z roku 1942, Kodex Španělů z roku 1945, Zákon o národním referendu z roku 1945,...
|
|
|
Prezident republiky v ústavním systému předmnichovské ČSR
Jandura, Michal ; Gronský, Ján (vedoucí práce) ; Janstová, Kateřina (oponent)
124 VII. Shrnutí Diplomní práce s názvem Prezident republiky v ústavním systému předmnichovské ČSR se zabývá ústavním postavením prezidenta republiky v době první republiky, tj. v letech 1918 - 1938 a to po stránce formálně ústavní, avšak i z hlediska jeho faktického postavení. Autor v diplomní práci naznačuje slabší formální postavení prezidenta republiky v tzv. prozatímní ústavě z roku 1918 ( zákon č. 37/1918 Sb. z. a n. ze dne 13. listopadu 1918, o prozatímní ústavě ) a jeho poněkud silnější formální postavení v Ústavní listině z roku 1920 ( zákon č. 121/1920 Sb. z. a n. ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky ) a dále v práci zdůrazňuje velmi silné faktické postavení prezidenta republiky Tomáše Garrigue Masaryka plynoucí z jeho silné osobnosti, avšak i s ohledem na jeho zásluhy o vznik Československé republiky a z jeho všestranných morálních předpokladů pro výkon této funkce. Silné faktické postavení prezidenta republiky je vysvětleno na jeho vztahu k vůdcům státotvorných politických stran uskupených v neformální koalici zvané " pětka", kterými byl první prezident pro svoji autoritu respektován. Dále se autor věnuje podrobně jednotlivým pravomocem prezidenta republiky, které byly vymezeny především zmiňovanou Ústavní listinou z roku 1920, avšak i dále celou...
|
|
|
Ústavní konformita nařízení vlády č. 163/1991 Sb., kterým se zřizuje Národní park Šumava: Studie č. 1.199
Syllová, Jindřiška
Parlament České republiky má podstatným způsobem ztíženu možnost změnit hranice Národního parku Šumava. Nemůže přijmout věcnou novelu nařízení vlády, kterým byl park zřízen. Z toho vyplývá, že po celá desetiletí je řádný zákonodárce v podstatě vyloučen z možnosti zmenšit nebo zvětšit území národního parku prostřednictvím vlastní zákonodárné iniciativy. Aby mohli být poslanci úspěšní, museli by navrhnout a přijmout celý nový zákon o Národním parku Šumava. Jiným méně razantním způsobem není možno do hranic parku zasáhnout. Je jistě náročné pro jednotlivé poslance vypracovat celý nový zákon, čímž je omezeno právo zákonodárné iniciativy poslanců a poslaneckých skupin. Rovněž další subjekty, které mají právo zákonodárné iniciativy, jsou tímto omezením zasaženi (včetně zastupitelstev krajů). Takto je petrifikován dosavadní právní stav, který sice z procesuálního hlediska není možno považovat (ve světle judikatury Ústavního soudu) za protiústavní, nicméně jeho dlouhodobé pokračování už je z hlediska práv jednotlivých subjektů zákonodárné iniciativy i z hlediska práv zákonodárce problematické. Rovněž některé další důvody, zejména aspekty týkající se právního státu, vedou k závěru, že se nařízení vlády, kterým byl zřízen Národní park Šumava, ocitá na samých hranicích konformity s Ústavou České republiky.
Plný text:  PDF
|
|
|
Rozsudek Hartz IV: Studie č. 5.330
Černá, Martina
Rozsudek Hartz IV, jehož název odkazuje na balíček zákonů pojmenovaný podle předsedy komise pro reformu sociální politiky a trhu práce Petera Hartze, je jedním ze stěžejních rozhodnutí Spolkového ústavního soudu v oblasti sociálních práv. Spolkový ústavní soud v této věci přezkoumával ústavnost předpisů, které reformovaly poskytování sociální podpory, přičemž shledal, že určité elementy přezkoumávané úpravy jsou v rozporu s čl. 1.1. a čl. 20.1. německé Ústavy, tedy s právem na lidksou důstojnost a sociálním charakterem Spolkové republiky Německo. Díky brilantní argumentaci a celkově přesvědčivému stylu se rozsudek stal inspirací i pro český Ústavní soud, jenž na něj výslovně odkazuje např. v rozhodnutí Pl. ÚS 8/07. Český překlad rozsudku pro Parlamentní institut vyhotovila Bc. Martina Černá.
Plný text: PDF
|
|
|
Zvláštní způsob ústavněprávního výkladu poslanecké imunity v Německu (překlady dokumentů): Studie č. 1.226
Černá, Martina ; Syllová, Jindřiška
Tato práce je zpracována na základě podkladů, které obdržel Parlamentní institut ze Spolkového sněmu. Obsahuje výtah a překlad dvou dokumentů. Tyto dokumenty jsou důležité vzhledem k tomu, že Spolková republika aplikuje výjimečný a překvapivý výklad poslanecké imunity, který podle běžných standardů zásadním způsobem vybočuje z imunitní praxe ostatních států. Výjimečné je zejména to, že se každý poslanec Spolkového sněmu na začátku výkonu svého mandátu vzdává dobrovolně části trestněprocesní imunity, kterou mu dává Ústava, zejména pak imunity ve vyšetřovacím stadiu trestního řízení. Parlamentní institut zpracoval tyto dokumenty pro bližší porozumění možnému výkladu poslanecké imunity v tradiční demokratické společnosti.
Plný text: PDF
|
|
|
Ústavní konformita účelového určení finančních náhrad církvím: Studie č. 5.284
Pejchalová Grünwaldová, Vladimíra ; Syllová, Jindřiška
Návrh zákona o zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody, o vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi by teoreticky mohl obsahovat účelové omezení využití kompenzační náhrady. Posudek pojednává o tom, zda – pokud stát má zákonem zmírnit křivdy a částečně vrátit majetek - je ústavně přípustné, aby zároveň vyžadoval, aby byl tento majetek určen pro účely, které sám považuje za prospěšné. Účelem omezení nemůže být (jako je tomu u nadací) zachování darovaného majetku účelu, který chce jeho původní vlastník. Účelem je tedy pouhá obava z autonomního využití kompenzací církvemi. Má tato obava své opodstatnění například v historickém kontextu? Do určité míry ano. Podle konfesních předpisů v 19. století státní správa dohlížela na uchování jmění kostelů (tzv. záduší) i na obročí, zákony upravovaly i určitou formu daně z majetku obročí, která sloužila na uhrazení potřeb Katolické církve. Posudek dochází ke konstatování, že úprava výhradního použití kompenzací na neziskový sektor nemá žádný cíl nebo účel, který by odpovídal ustanovením Ústavy a Listiny nebo veřejnému zájmu. Čl. 16 odst. 4 Listiny nevylučuje a priori účelové omezení využití církevních kompenzací. Jejich účelové omezení však musí být omezeno na tu jejich část, která je nezbytná pro účely podpory kultu a musí být určeno právě pro účely kultu. Zbylá část finančních kompenzací může být účelově omezena jen z velmi malé části tak, aby nebyla omezena nezávislost církví na státu, a za takovým účelem, který je úměrný případnému omezení. Mezinárodní lidskoprávní judikatura přitom zastává názor, že stát vlastním uvážením a prostřednictvím demokraticky přijatého zákona nejlépe určí, jak restituovat nespravedlivě zabavený majetek.
Plný text: PDF
|
|
|
Změna ústavní a právní úpravy v souvislosti s přijetím Lisabonské smlouvy v Německu: Studie č. 1.194
Syllová, Jindřiška
V r. 2008 bylo připraveno spolu s Lisabonskou smlouvou několik dokumentů, které měly doprovázet Lisabonskou smlouvu při jednání ve Spolkovém sněmu. Kromě Zákona k Lisabonské smlouvě, který odpovídá duálnímu vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva v Německu, a který má zmocňovací a transformační funkci pro znění smlouvy ve vztahu k německému právnímu řádu, byly připraveny: Zákon pozměňující Základní zákon, který má vstoupí v účinnost spolu s Lisabonskou smlouvou a Zákon provázející Lisabonskou smlouvu (tzv. Begleitgesetz). Tento zákon nakonec nebyl schválen, protože podle judikatury Spolkového ústavního soudu by měl prováděcí zákon vstoupit v platnost až po vstupu v účinnost zákona, který je jím prováděn. Zákon pozměňující základní zákon se týká jen tří záležitostí. Nový odstavec čl. 23 upravuje žalobu k ESD. Obě komory mají právo samostatně podat žalobu kvůli porušení subsidiarity a proporcionality, Spolkový sněm je povinen podat žalobu dokonce na návrh jen ¼ všech svých členů. Dále odstavec upravil možnost připuštění hlasování ve Spolkovém sněmu odlišnými většinami od většin běžných stanovených v Základním zákoně. To znamená, že v případech aplikace práv komor parlamentu ze smlouvy EU může zákon stanovit, že komory budou o těchto záležitostech rozhodovat jinými většinami, než obecně stanoví Základní zákon. Dále byla přidána práva výboru pro záležitosti EU Spolkového sněmu – zákon může výbor zmocnit, aby vykonával práva, která jsou dána Spolkovému sněmu smluvním základem EU. (Dále bylo změněno jedno ústavní ustanovení, které se netýká práva EU.)
Plný text: PDF
|
|
|
Majetkové nároky sudetských Němců ve vazbě na Lisabonskou smlouvu: Studie č. 1.198
Syllová, Jindřiška ; Pejchalová Grünwaldová, Vladimíra
Povinnost členských států dodržovat základní práva upravená v Listině EU může Soud EU posuzovat jen tehdy, pokud členské státy jednají v rámci práva EU. Problematika restitucí a další problematika dekretů prezidenta republiky nespadá do práva EU vymezeného ve zvláštních článcích zakládacích smluv a proto nemohou být dekrety a akty vzniklé jejich aplikací Soudem EU posuzovány. Pokud se jedná o možnost vyloučení použití Listiny EU na posuzování aktů v některém členském státu, není Protokol o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království skutečným nástrojem, který by tuto možnost přinášel. Odst. 2 protokolu naznačuje, že protokol nepředstavuje žádnou výjimku. Protokol pouze říká, že je přijat, „aby se předešlo jakékoliv pochybnosti“. Protokol pouze potvrzuje, že Listina EU nerozšiřuje působnost soudu EU posuzovat národní předpisy a jiné akty, pokud se tyto netýkají uplatňování práva EU. Z tohoto hlediska pouze potvrzuje pojetí, které bylo vysvětleno výše, tedy to, že soud EU nemá pravomoc posuzovat soulad aktu netýkajícího se práva EU s ustanoveními Listiny EU. I když Česká republika nevyjednala stejnou úpravu protokolu, jako má Velká Británie a Polsko, nic to nemění na rozsahu aplikace ustanovení Listiny EU na naše právo. Tomu odpovídá i Prohlášení České republiky k Listině základních práv EU, které bylo připojeno k závěrečnému aktu Lisabonské konference. Z výše naznačeného je možno uzavřít, že dekrety prezidenta republiky nebo akty vzniklé jejich aplikací splňují náležitosti stanovené v čl. 52 Listiny EU pouze tehdy, pokud by se jimi „uplatňovalo“ právo EU. Pokud tomu tak není (přičemž je nutno brát na zřetel i časové hledisko), není Listina EU použitelná a soud EU proto nemůže dekret nebo akt podle ní posuzovat.
Plný text: PDF
|
|
|
Prezident ČR a mezinárodní smlouvy
Krčál, Adam ; Trávníčková, Zuzana (vedoucí práce) ; Zemanová, Štěpánka (oponent)
Diplomová práce se zabývá vztahem prezidenta České republiky k mezinárodním smlouvám, k jejich sjednávání, schvalování a ratifikaci. Řeší mezinárodní i vnitrostátní pohled. Práce je reakcí na poměrně čerstvou a nedávno zahájenou odbornou debatu, do jaké míry má prezident republiky ústavní právo autonomně rozhodovat v jednotlivých fázích procesu, ve kterém Česká republika přijímá mezinárodní smlouvu. Práce analyzuje současný právní stav a uvádí doposud vyslovené právní a politologické názory. Součástí práce je historický a komparativní pohled.
|
|
|
Veřejný ochránce práv
Švábová, Jana ; Svoboda, Karel (vedoucí práce) ; Valachová, Kateřina (oponent)
Práce hodnotí činnost veřejného ochránce práv od roku 2001 až do roku 2005 v České republice. Shrnuje poznatky o činnosti ochránce ze Souhrnných zpráv překládaných každoročně Poslanecké sněmovně. Dále se zabývá činností Kanceláře veřejného ochránce práv, která ochránci tvoří zázemí pro výkon působnosti.
|
host ::
RSS.