|
|
Taxonomy, phylogeny and phylogeografy of selected groups of aquatic beetles (Coleoptera: Hydrophilidae, Hydraenidae) of the Caribbean region
Deler-Hernández, Albert ; Fikáček, Martin (vedoucí práce) ; Ribera, Ignacio (oponent) ; Archangelsky, Miguel (oponent)
Tato doktorská práce je zaměřena na zástupce broučích čeledí vodomilovitých (Hydrophilidae) a vodanovitých (Hydraenidae) karibské oblasti a přilehlých oblastí. Je rozdělena do dvou částí: fylogenetické a systematické. Fylogenetická část se zaměřuje na vodomilí rody Phaenonotum a Crenitulus Velkých Antil: materiál byl nasbírán na všech čtyřech hlavních ostrovech (Kuba, Hispaniola, Jamajka, Portoriko) a analyzován na základě morfologických a molekulárních dat. Rod Phaenonotum obsahuje čtyři endemické druhy vyskytující se každý na jednom z ostrovů, z nichž ty z Kuby, Jamajky a Hispanioly jsou bezkřídlé a tvoří fylogenetickou větev, která se oddělila před ca. 46 milióny let a pravděpodobně kolonizovala karibskou oblast přes pevninský most GAARlandia. Druh endemický pro Portoriko a další dva neendemické druhy kolonizovaly karibské ostrovy přes moře během oligocénu a miocénu. Analýza rodu Crenitulus ukázala, že karibské druhy patří do dvou kládů: skupina druhů kolem C. yunque tvoří klád endemický pro Kubu a Hispaniolu, kdežto skupina druhů kolem C. suturalis je rozšířena na Velkých Antilách a v severní Americe. Podrobná revize druhové skupiny kolem C. yunque za pomocí morfologie a metod pro rozlišení druhů na základě molekulárních dat ukázala, že tato skupina obsahuje 11 druhů endemických pro jednotlivá...
|
|
|
Evoluční vztahy mezi druhy parem rodu Barbus (Cyprinidae) s důrazem na Řecko a biogeografie řeckých linií
Kyralová, Eva ; Vukićová, Jasna (vedoucí práce) ; Kalous, Lukáš (oponent)
Evoluční vztahy mezi druhy rodu Barbus byly studovány již v minulosti, většina studií však byla založena na mitochondriální DNA, neexistuje žádná detailní studie, která by studovala vztahy i na základě nukleárních markerů. Je to dáno především tím, že parmy rodu Barbus jsou tetraploidní. Oblast Řecka nebyla dosud dostatečně studována, a to především oblast západního Řecka, o které se ví, že skrývá daleko vyšší diverzitu sladkovodní ichtyofauny, než bylo dosud známo. Území Řecka je jedním z "horkých míst" (tzv. hotspots) biodiverzity. Řecké říční systémy se vyznačují značným podílem endemických druhů sladkovodních ryb. V této práci byly studovány evoluční vztahy mezi druhy rodu Barbus, s důrazem na diverzitu řeckých linií. Také bylo revidováno geografické rozšíření jednotlivých druhů rodu Barbus v Řecku. Celkem bylo analyzováno 192 jedinců, z čehož bylo 156 jedinců ze 40 řeckých lokalit a dalších 36 jedinců druhů rodu Barbus z dalších oblastí rozšíření. Dataset byl doplněn dostupnými publikovanými sekvencemi. Pro fylogenetické analýzy byl použit mitochondriální gen cytochrom b a nukleární markery 1. intron ribozomálního protein genu S7 a 2. intron genu beta-actinu. Pro oba nukleární markery byly použity paralog-specifické primery. Analýza cytochromu b odhalila několik dobře podpořených linií: 1....
|
|
|
Historie výskytu žábronožky Branchinecta gaini na souostroví Jamese Rosse a její fylogeografie
Pokorný, Matěj ; Sacherová, Veronika (vedoucí práce) ; Janko, Karel (oponent)
Žábronožka Branchinecta gaini Daday, 1910 je největším sladkovodním bezobratlým živočichem Antarktidy a zároveň vrcholovým konzumentem zdejších potravních sítí. Ekologické nároky B. gaini doprovázené "ruderální" životní strategií spolu s rozšířením zasahujícím do Patagonie naznačují, že poslední glaciál přežila v Jižní Americe a že se do Antarktidy rozšířila krátce po jeho skončení. Na ostrově Jamese Rosse, který je klimaticky nejdrsnějším územím, které dnes tato žábronožka obývá byla považována až do roku 2008 za vyhynulou, a to na základě paleolimnologické analýzy několika zdejších jezer, podle které se měla na ostrově vyskytovat asi v letech 4200 až cca 1500 let před dneškem, kdy zde díky změnám v povodí jezer způsobených neoglaciálními podmínkami vymřela. Paleolimnolgický rozbor Monolith Lake předkládané práce ukázal, že byla tato hypotéza chybná a že B. gaini obývala ostrov Jamese Rosse po celou dobu neoglaciálu až do současnosti. Fylogeografická analýza 16S rDNA jedinců B. gaini z Patagonie, Jižních Orknejí, Jižních Shetland a ostrova Jamese Rosse odhalil, že vysoká morfologická variabilita této žábronožky není na úrovni tohoto genu podpořena a že všechny zkoumané populace B. gaini tvoří jeden druh navíc s velmi malým počtem geograficky sdílených haplotypů. Jedinou výjimkou poukazující na delší...
|
|
|
Phylogeny and phylogeography of the cyprinid fish genus Pelasgus (Teleostei: Cyprinidae)
Viñuela Rodríguez, Nuria ; Vukićová, Jasna (vedoucí práce) ; Rovatsos, Michail (oponent)
Rod Pelasgus je endemický pro jižní část Balkánu a je známo sedm druhů tohoto rodu. V této práci byl použit multilokusový přístup pro studium fylogenetických vztahů jednotlivých druhů a populací v rámci rodu Pelasgus. Dále bylo revidováno rozšíření jednotlivých druhů. Bylo analyzováno celkem 180 jedinců, pocházejících ze 47 lokalit náležejících k 30 povodím. Použitý materiál zcela pokrývá celou oblast rozšíření rodu. Navíc byl použit materiál z typové lokality každého druhu. Použity byly mitochondriální gen cytochrom b a nukleární markery první intron genu S7 (ribosomal protein gene), RAG1 (recombination activating gene) a rhodopsin. Analýzy cytochromu b, který byl z použitých markerů nejvariabilnější, odhalily existenci sedmi statisticky silně podpořených linií, které odpovídají těmto druhům: P. laconicus, P. marathonicus, P. minutus, P. stymphalicus, P. thesproticus, P. prespensis a Pelasgus sp. Nejvariabilnějším jaderným markerem byl první intron S7, jehož analýzy odhalily šest dobře podpořených linií, tedy téměř tolik, jako cytochrom b. Oproti tomu RAG1 a rhodopsin se ukázaly méně informativní, protože jejich analýzy odhalily existenci jen čtyř dobře podpořených linií. Tyto dva nukleární geny od sebe nedokázaly oddělit P. marathonicus, P. stymphalicus, P. thesproticus a Pelasgus sp. Tyto druhy...
|
|
|
Změny vegetace Karpat od glaciálního maxima - identifikace hlavních trendů, dostupnost dat a mezery ve znalostech
Beranová, Jana ; Kuneš, Petr (vedoucí práce) ; Jamrichová, Eva (oponent)
Karpaty jsou rozsáhlé evropské pohoří. Tato literární rešerše je zaměřena na identifikaci hlavních trendů vývoje vegetace v Karpatech v období od posledního glaciálního maxima do současnosti. Z dostupných materiálů zkoumajících jak pylové záznamy tak malakologická naleziště jsem zjistila, že i v obdobích stadiálů dryas klimatické podmínky umožnily pokryv Karpatských hor v podobě ostrůvků řídkého lesa složeného především z rodů Larix a Pinus. V obdobích interstadiálů se tyto ostrůvky plošně rozrůstaly a les houstl. Přechod pleistocénu do holocénu byl plynulý a preboreál částečně kopíroval situaci v interstadiálu. Následný vývoj v holocénu však pokračoval směrem k dalšímu zahušťování lesa a pionýrské dřeviny glaciálního lesa byly nahrazeny z velké části smrkem. Postupně se v Karpatech rozrůstaly populace druhů, které přežily glaciál v refugiích, i druhů které nově osídlovaly Karpatské pohoří nově a přežily glaciál v teplejších oblastech. V subatlantiku a zvláště v posledních desetiletích významně zasahuje do krajiny člověk. Změny jím způsobené jsou vidět i v pylových záznamech ze zkoumaných lokalit. Na výzkumu vývoje vegetace v Karpatech by se mělo dále pokračovat především ve zpracování nových lokalit. Tato rozsáhlá oblast je lokalitami velmi nerovnoměrně pokryta.
|
|
|
Šíření kudlanky nábožné (Mantis religiosa) v Evropě
Vitáček, Jakub ; Janšta, Petr (vedoucí práce) ; Gvoždík, Václav (oponent)
Klimatické změny jsou jedním z hlavních faktorů určujících rozšíření živočichů. V Evropě jsme svědky šíření severním směrem u mnoha druhů hmyzu, které mají hlavní centrum rozšíření v mediteránní oblasti. Jedním z nich je i kudlanka nábožná (Mantis religiosa). Jde o jediný druh řádu Mantodea, který se vyskytuje i ve střední Evropě. Severní okraj evropského výskytu v současnosti prochází zhruba podél 53. rovnoběžky a právě zde tedy lze pozorovat jevy probíhající na okraji areálu. Ačkoliv jde o dobře známý druh, nebylo dosud věnováno mnoho pozornosti studiu jeho fylogeografie. Pro studium fylogeneze kudlanek nábožných byly zvoleny úseky tří mitochondriálních genů COI, COII a Cyt b. Výsledky provedených analýz ukazují tři statisticky dobře podpořené linie kudlanek v Evropě, které pravděpodobně odpovídají třem glaciálním refugiím, do nichž byly kudlanky zatlačeny v době posledního glaciálu a z nichž se po jeho skončení následně rozšířily. Jde o linii východoevropskou, západoevropskou a středoevropskou. Nízká haplotypová diverzita v populacích na severním okraji rozšíření ukazuje na nově vzniklé populace. Kvůli odlišnému typu dědičnosti jaderné a mtDNA byla zvolena též analýza čtyř mikrosatelitových lokusů, aby bylo možné porovnat výsledky získaných na nezávislých zdrojích genetických dat. Studium...
|
|
|
Systematika a fylogeografie diploidních zástupců druhového komplexu Arabidopsis arenosa
Hyklová, Lucie ; Záveská, Eliška (vedoucí práce) ; Krak, Karol (oponent)
Druhový komplex Arabidopsis arenosa je blízce příbuzný modelovému druhu Arabidopsis thaliana. Areál rozšíření diploidní linie pokrývá větší část střední a jihovýchodní Evropy s pozoruhodnou diverzitou ekologických nik od mořské hladiny po vysokohorské vrcholky. Genetické vztahy mezi diploidními populacemi A. arenosa stále nejsou příliš známé. Pomocí 14 jaderných mikrosatelitových markerů byla prozkoumána evoluční historie diploidního cytotypu napříč celým areálem rozšíření. V rámci komplexu Arabidopsis arenosa bylo objeveno 5 linií, které se vyskytují v biogeograficky odlišných oblastech. Tyto linie byly označeny jako Západní Karpaty, Východní Karpaty, Panonská nížina, Dinárské hory a Pobaltí (podle toho, ve kterém geografickém regionu se tyto linie nachází). Powered by TCPDF (www.tcpdf.org)
|
|
|
Evoluce hostitelské specializace a fylogeografie řasníků čeledi Xenidae (Strepsiptera)
Benda, Daniel ; Straka, Jakub (vedoucí práce) ; Malenovský, Igor (oponent)
Řasníci (Strepsiptera) jsou obligátně endoparazitickým řádem hmyzu s kosmopolitním rozšířením, který je sesterskou linií brouků (Coleoptera). V současnosti je známo jen zhruba 600 druhů, přesto mají velmi široké hostitelské spektrum. Parazitují na sedmi skupinách hmyzu (Thysanura, Orthoptera, Blattodea, Mantodea, Hemiptera, Diptera, Hymenoptera). K nejodvozenějším skupinám řasníků patří čeleď Xenidae. Její zástupci parazitují na žahadlových blanokřídlých (Hymenoptera: Aculeata) tří čeledí (Vespidae, Sphecidae, Crabronidae). V porovnání s bazálnějšími skupinami řasníků jsou u druhů čeledi Xenidae velmi dobře známí hostitelé, proto je tato skupina vhodným objektem pro studium evoluce hostitelské specializace. Na základě molekulárních analýz tří genů byla zrekonstruována fylogeneze čeledi Xenidae. Dále bylo provedeno mapování ancestrálních stavů hlavních hostitelských skupin a biogeografických oblastí pomocí dvou metod (maximální parsimonie, maximální věrohodnost). Podle výsledků vychází čeleď Xenidae jako monofyletická skupina, která vznikla ve Starém světě. Na některé hostitelské skupiny došlo k přeskoku vícekrát nezávisle na sobě. To výrazně mění dosavadní představy o evoluci hostitelské specializace a vyžaduje taxonomickou revizi. V rámci této čeledi došlo k několika přeskokům mezi Starým a Novým...
|
|
|
Role severních refugií ve fylogeografii Evropy
Benešová, Markéta ; Hulva, Pavel (vedoucí práce) ; Janko, Karel (oponent)
Střídání dob ledových a meziledových výrazně ovlivňuje rozšíření druhů již stovky tisíc let. Podle tradiční představy se temperátní druhy během glaciálu stahovaly do refugií na jih Evropy, do Mediteránu, odkud po oteplení rekolonizovaly severně položené části areálu. Dle nových poznatků ale mnoho druhů mohlo mít refugia i severněji od těchto klasických refugií, např. ve střední Evropě. Severní refugia se často nacházela v blízkosti pohoří nebo ve skalnatých masivech. Některé druhy jsou ale natolik přizpůsobivé, že i během ledových dob žily kontinuálně severně od jižních refugií v chladných oblastech. I chladnomilné druhy se ale stahují do refugií, ale namísto glaciálů mají rozšíření omezené v meziledových dobách. Buď se stáhnou na sever Evropy nebo u nich dochází k posunu stanovišť do vyšších nadmořských výšek. Druhy mohou mít refugia i podle gradientu oceánické-kontinentální klima. Ve většině zmíněných typů refugií dochází často ke komplikovaným demografickým procesům spojeným se zmenšením populační velikosti a dalšími jevy, které mohou vyústit ve speciační proces.
|
|
|
Evolutionary history of Parnassiinae
Kaman, Ondřej ; Čepička, Ivan (vedoucí práce) ; Král, David (oponent)
Tato přehledová práce je věnována evoluční historii Parnassiinae a to zejména nominátnímu rodu Parnassius, který představuje hlavní skupinu Parnassiinae. Nejdříve bude pojednáno taxonomické pojetí Parnassiinae, monofyletický charakter skupiny a její fylogenetické postavení. Bude ukázáno, že osm rodů Parnassiinae vytváří tři vývojové větve klasifikované jako triby. Dále bude představen možný časový scénář vzniku Parnassiinae spolu s popisem fosilních druhů. Následující část bude zaměřena na rod Parnassius, jehož vnitřní fylogenese z větší části potvrzuje tradiční klasifikaci na osm podrodů. Tyto jednotlivé evoluční větve budou systematicky diskutovány s důrazem na fylogeneticky zajímavé případy druhových komplexů a blízce příbuzných taxonů, přičemž výklad doprovodí taxonomický komentář. Poslední tři kapitoly se budou věnovat fylogeografii P. mnemosyne, P. apollo a komplexu P. phoebus, jejichž evoluční historie bude vyložena s ohledem na klimatické změny v pleistocénu a holocénu. Práce se snaží podat ucelený přehled založený na morfologických, molekulárních a biogeografických aspektech, který by umožnil základní fylogenetickou a taxonomickou diskusi.
|
host ::
RSS.