|
| |
|
| |
|
|
Difference of ontological difference in thinking of Martin Heidegger
Dubovec, Marcel ; Novák, Aleš (vedoucí práce) ; Novotný, Jaroslav (oponent)
DUBOVEC, M.: Diferencia ontologickej diferencie v myslení Martina Heideggera (Diplomová práca) Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií, Pracoviště oboru Německá a francouzská filosofie Vedúci práce: doc. Mgr. Aleš Novák, Ph.D. Zámer práce spočíva v objasnení ontologickej diferencie v myslení Martina Heideggera. K tomuto zámeru je užítá dvojaká metóda interpretácie diferencie v ontologickej diferencii. Po prvé ide o zameranie sa na diferenciu samú, ktorú Heidegger myslí v neskoršom období svojho myslenia. K jej predstavení je užitý text Onto-teologické ustanovenie metafyziky. Po druhé sa jedná o explikáciu diferencie na základe rozličného chápania ontologickej diferencie. Odlišné chápanie ontologickej diferencie je demonštrované z textu Základné problémy fenomenológie, v ktorom sa ontologická diferencia rozumie z časovosti. Záverečná časť je venovaná textu O bytnosti dôvodu, ktorý je nazeraný ako prostredný medzi rozličným chápaním ontologickej diferencie. Jeho pojednaním sa otvára otázka transcendencie ako toho, k čomu objasnenie ontologickej diferencie poviedlo. Kľúčové slová: ontologická diferencia, onto-teológia, ekstaticko-horizontálna časovosť, temporalita, transcendencia, porozumenie bytiu
|
|
| |
|
| |
|
| |
|
|
Přivtělení a morálka. Pojetí tělesnosti ve filosofii Friedricha Nietzscheho
Chavalka, Jakub ; Benyovszky, Ladislav (vedoucí práce) ; Novák, Aleš (oponent) ; Nitsche, Martin (oponent)
Práce se nejprve pokouší vymezit metodologické principy Nietzschova zkoumání těla a tělesnosti prostřednictvím pojmu fyziopsychologie (Physio-Psychologie). Jedná se o specifický způsob chápání morálních soudů jako symptomů tělesných stavů. Metodou fyziopsychologie Nietzsche odhaluje za morálními soudy to, co je v nich zamlčeno, a ukazuje, že jejich zdrojem je vždy nějaký pud či instinkt. Z toho rezultují stěžejní metafory, jimiž se Nietzsche ve svém myšlení těla řídí: tělo jako učitel (Der Leib als Lehrmeister) či tělo jako vodítko (Der Leib als Leitfaden). První oddíl pojednává o procesu přivtělení (Einverleibung), který stojí podle Nietzscheho v základech antropogeneze. Aby se člověk ustanovil jako druh schopný přežití, musel si přivtělit určitá schémata, jež tvoří jeho základní druhovou výbavu. Tato přivtělená schémata nutně musela být omylem, jak ale Nietzsche zdůrazňuje, v antropogenezi nešlo o pravdu, nýbrž o pevné zakotvení člověka ve světě. Fyziopsycholog popisuje přivtělené omyly a nachází jejich ne/přítomnost v konkrétních hodnotových soudech. Druhý oddíl přistupuje k problému těla a tělesnosti z odlišného hlediska. Důraz je kladen na vztah těla a morálky, přičemž do popředí vystupuje pojem vůle k moci. Při bližším pohledu se však ukáže, že v prvním oddílu je vůle k moci rovněž neustále přítomna,...
|
|
|
Nietzsche a aristokratické hodnocení
Holý, Jakub ; Chavalka, Jakub (vedoucí práce) ; Novák, Aleš (oponent)
"Nietzsche a aristokratické hodnocení" je pojednání a interpretace relativně neuceleného tématu vyššího člověka, specificky aristokratického hodnocení. V práci se ukazují základní koncepty Nietzscheho myšlení, speciálně témata z Genealogie morálky, Ranních červánek či Radostné vědy, což jsou například: mravnost mravů, stupňování, jednotlivec, suverénní individuum, vznešenost či plavá bestie a ty jsou proplétány s aristokratickým hodnocením. Tím se vyjasňují nejenom tyto základní koncepty, ale hlavně aristokratické hodnocení jako takové. Práce se pokouší uvést právě tyto základní myšlenky do vzájemného vztahu a dovést interpretaci až k některým motivům Duševního aristokratismu, vůči kterým se vymezuje z hlediska předchozího textu. Aristokratické hodnocení se tak ukazuje jako integrální součást Nietzscheho myšlení a tím je i implikována jako inherentní součást základních motivů, které s sebou toto myšlení nese.
|
|
|
Fotografie jako reprezentace
Vřeťonko, Barbora ; Novák, Aleš (vedoucí práce) ; Petříčková, Taťána (oponent)
Barbora Vřeťonko FOTOGRAFIE JAKO REPREZENTACE ABSTRAKT Fotografie, byť je technologií, je také myšlenkou, implikuje specifický výklad "reprezentace". Je-li tu fotografie, svět se stává fotogenickým a tudíž je možno mít svět po způsobu fotografie, což si také vyžaduje fotografickou síť pojmů. Pro fotografii je reálnost neeliminovatelná, pohybujeme se mezi obrazem jako zobrazením a obrazem jako "realitou". Podle Maurice Merleaua-Pontyho obraz převrací neviditelné do viditelna, oproti tomu fotografie jako jakýsi nulový stupeň obrazu převrací viditelno do viditelna. Diplomová práce se bude zabývat problematikou existence fotografie jakožto stvořeného obrazového média, vztahem fotografie a reality, fotografií a možností či nemožností reprezentace a zejména pak vztahem mezi fotografií a divákem. Zkoumání se bude odehrávat v diskurzu současného filosofického myšlení, jak jej prezentuje Miroslav Petříček v knize Myšlení obrazem. Hlavní tezí, kterou v tomto kontextu rozvineme, je definice fotografie jako marné touhy spatřit něco jako ono samo a teď.
|
|
|
Zahradníčkovo Znamení moci
Svárovská, Nicol ; Novák, Aleš (vedoucí práce) ; Chavalka, Jakub (oponent)
Práce si klade za cíl interpretovat rozsáhlou básnickou skladbu Jana Zahradníčka Znamení moci. Interpretace krystalizuje kolem motivu dehumanizace člověka (spojené s nietzscheovským motivem nihilismu a posledního člověka), ztráty slova, diskontinuity, ztráty času, lidské tváře, nicoty (konkretizované Nicoty) a možnosti záchrany spojené s iniciací zraku. Pro osvětlování motivů jsou zásadní dvě významové linie sbíhající se v Zahradníčkově Znamení moci: Dantova Božská komedie a Picardovo dílo pozdních čtyřicátých let. Báseň Znamení moci psal Zahradníček na přelomu roku 1950-1951, v době intenzivní práce na překladu Dantovy Komedie. Intencí první části je ukázat, jak silně Božská komedie formuje jeho imaginaci a promítá se do zpodobení klíčových motivů Znamení moci. Intencí druhé části je otevřít pro interpretaci Znamení moci nový významový kontext, dílo švýcarského esejisty, filosofa a básníka Maxe Picarda, které mělo pro Zahradníčkovu skladbu zásadní význam. V představení Picardova specifického uchopení klíčových fenoménu modernity, jež se infiltrovalo do Zahradníčkovy skladby, spatřuji další cíl práce. Výklad určuje základní otázka Znamení moci - "co se stalo s člověkem" -, ve které rozeznáváme dva momenty: kdo je člověk a jak se člověk proměnil. Proměna povahy lidství člověka, proměna jeho...
|
host ::
RSS.