|
| |
|
|
Zásada superficies solo cedit a její význam v pozemkovém právu
Štěpánková, Jana ; Franková, Martina (vedoucí práce) ; Žákovská, Karolina (oponent)
Práce si klade za cíl popsat pojetí superficiální zásady v kontextu platné právní úpravy a vlivu zakotvení superficiální zásady na pozemkově právní vztahy. V důsledku znovuzavedení superficiální zásady do právního řádu České republiky zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se vše, co je spojeno se zemským povrchem, stává součástí daného pozemku. Práce je rozdělena do pěti strukturovaných kapitol. První kapitola je věnována pozemkovému právu jako interdisplinárnímu oboru. Druhá kapitola tvoří určitý můstek pro vysvětlení klíčového významu superficiální zásady v rámci kontextu pozemkového práva. Třetí kapitola se věnuje historickému nástinu vývoje právních vztahů k nemovitým věcem na území českých zemí včetně uvedení římské úpravy jako východisku superficiální zásady. V další části práce je obsažen výklad nejdůležitějších právních institutů související se superficiální zásadou, a to v kontextu platného práva. Kapitola dále popisuje výjimky ze zásady dokazující tvrzení, že aktuální právní pojetí superficiální zásady není absolutní. Pátá část práce je zaměřena na rozbor vybraných pozemkově právních vztahů ovlivněných superficiální zásadou.
|
|
|
Superficiální zásada
Sita, Martin ; Dvořák, Jan (vedoucí práce) ; Elischer, David (oponent)
RESUMÉ Diplomová práce se věnuje zásadě superficies solo cedit, která byla známa již ve starověkém Římě. Tato zásada znamená, že vše, co z pozemku vzešlo, se tak stává jeho součástí. Superficiální zásada byla přijata i pozdějšími soukromoprávními kodexy. Po více než šedesáti letech se vrátila do českého právního řádu, ustanovením § 506 NOZ. Diplomovou práci je možné rozdělit na dvě velké části. První se dá označit za část "dějepisnou" a věnuje se historickému uchopení superficiální zásady za pomoci myšlené časové osy. Práce nejprve zkoumá, příčiny vzniku zásady v právu římské říše. Dále se práce v této části věnuje úpravě zásady v rakouském ABGB a snahám o recipování zásady do občanského zákoníku v období po první světové válce. Tyto snahy ovšem vzaly za své a v období následujícím po druhé světové válce došlo v důsledku nástupu komunistické strany k moci k ideologickým změnám, které měly za následek i odstranění superficiální zásady z českého právního řádu. Občanský zákoník z roku 1964 pokračoval v myšlenkovém směru nastaveným již dříve a zásada superficies solo cedit v něm rovněž zcela absentovala. To se změnilo až přijetím NOZ, které se tak otevřeně přihlásilo k přirozenoprávní tradici nastolené již roku 1811 ABGB. Druhá část práce je pak věnována tomu, jakým způsobem je superficiální zásada upravena v...
|
|
|
Zásada superficies solo cedit
Vrána, Tomáš ; Thöndel, Alexandr (vedoucí práce) ; Frinta, Ondřej (oponent)
Resumé Tato práce je zaměřena na zásadu superficies solo cedit známou již z římského práva, dle které platí, že povrch ustupuje půdě. V důsledku tohoto pravidla platí, že vše, co je na pozemku postaveno a co na něm vzejde přirozenou cestou, je součástí pozemku a patří vlastníkovi pozemku. Cílem práce je popsat původ a historický vývoj superficiální zásady, následně podat výklad o její současné podobě v českém právním řádu a identifikovat možné problémy z této úpravy vyplývající, a konečně také představit dopady, které znovuobnovení superficiální zásady do českého právního systému přináší. Práce je rozdělena do sedmi kapitol. První kapitola popisuje zakotvení zásady superficies solo cedit a její vývoj v římském právu. Druhá kapitola se zabývá zejména Obecným zákoníkem občanským z roku 1811, který na českém území platil až do roku 1950, a který významným způsobem ovlivnil podobu aktuálně platného občanského zákoníku. Tato kapitola dále zahrnuje analýzu některých ustanovení a pojmů se superficiální zásadou souvisejících, z nichž některá byla inspirací pro současnou právní úpravu. Ve třetí kapitole jsou uvedeny důvody, které vedly k opuštění zásady superficies solo cedit v občanském zákoníku č. 141/1950 Sb. a následky tímto opuštěním způsobené. Část výkladu je v této kapitole věnována také změně v obsahu...
|
|
|
Zásada superficies solo cedit
Janíčková, Lucie ; Thöndel, Alexandr (vedoucí práce) ; Frinta, Ondřej (oponent)
Tato diplomová práce se zabývá zásadou superficies solo cedit, jejíž kořeny sahají až do římského práva. Zásada "povrch ustupuje půdě" vyjadřuje pravidlo, dle kterého je součástí pozemku vše, co na něm vzejde, ať přirozenou či umělou cestou. Zásada byla v dějinách českých zemí uplatňována ve Všeobecném občanském zákoníku od roku 1811 až do přijetí civilního kodexu z roku 1950. Tento kodex naopak uplatňoval protichůdnou zásadu a zavedl tak oddělené vlastnictví pozemků a staveb. Do našeho právního řádu se zásada opět navrátila přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Cílem této práce je představit zásadu v historickém kontextu, podat výklad o její současné podobě a specifikovat problémy, které přijetím superficiální zásady nastaly. Diplomová práce je strukturou rozčleněna na čtyři hlavní kapitoly. V úvodní části je pojednáno o historickém vývoji zásady. Prvně je přistoupeno k výkladu římského práva, ve kterém jsou rozebrány některé významné prameny římského práva. V rámci výkladu o právních dějinách českých zemí je pozornost upřena zejména na Všeobecný zákoník občanský z roku 1811, který uplatňování zásady jako první zavedl do našeho právního řádu. Pro hlubší pochopení vývoje superficiální zásady jsou dále rozebrány i související ustanovení o věcných právech. Od předmětné zásady se odklonil civilní...
|
|
|
Zásada superficies solo cedit a její význam v pozemkovém právu
Štěpánková, Jana ; Franková, Martina (vedoucí práce) ; Žákovská, Karolina (oponent)
Práce si klade za cíl popsat pojetí superficiální zásady v kontextu platné právní úpravy a vlivu zakotvení superficiální zásady na pozemkově právní vztahy. V důsledku znovuzavedení superficiální zásady do právního řádu České republiky zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se vše, co je spojeno se zemským povrchem, stává součástí daného pozemku. Práce je rozdělena do pěti strukturovaných kapitol. První kapitola je věnována pozemkovému právu jako interdisplinárnímu oboru. Druhá kapitola tvoří určitý můstek pro vysvětlení klíčového významu superficiální zásady v rámci kontextu pozemkového práva. Třetí kapitola se věnuje historickému nástinu vývoje právních vztahů k nemovitým věcem na území českých zemí včetně uvedení římské úpravy jako východisku superficiální zásady. V další části práce je obsažen výklad nejdůležitějších právních institutů související se superficiální zásadou, a to v kontextu platného práva. Kapitola dále popisuje výjimky ze zásady dokazující tvrzení, že aktuální právní pojetí superficiální zásady není absolutní. Pátá část práce je zaměřena na rozbor vybraných pozemkově právních vztahů ovlivněných superficiální zásadou.
|
|
|
Superficiální zásada
Sita, Martin ; Dvořák, Jan (vedoucí práce) ; Elischer, David (oponent)
RESUMÉ Diplomová práce se věnuje zásadě superficies solo cedit, která byla známa již ve starověkém Římě. Tato zásada znamená, že vše, co z pozemku vzešlo, se tak stává jeho součástí. Superficiální zásada byla přijata i pozdějšími soukromoprávními kodexy. Po více než šedesáti letech se vrátila do českého právního řádu, ustanovením § 506 NOZ. Diplomovou práci je možné rozdělit na dvě velké části. První se dá označit za část "dějepisnou" a věnuje se historickému uchopení superficiální zásady za pomoci myšlené časové osy. Práce nejprve zkoumá, příčiny vzniku zásady v právu římské říše. Dále se práce v této části věnuje úpravě zásady v rakouském ABGB a snahám o recipování zásady do občanského zákoníku v období po první světové válce. Tyto snahy ovšem vzaly za své a v období následujícím po druhé světové válce došlo v důsledku nástupu komunistické strany k moci k ideologickým změnám, které měly za následek i odstranění superficiální zásady z českého právního řádu. Občanský zákoník z roku 1964 pokračoval v myšlenkovém směru nastaveným již dříve a zásada superficies solo cedit v něm rovněž zcela absentovala. To se změnilo až přijetím NOZ, které se tak otevřeně přihlásilo k přirozenoprávní tradici nastolené již roku 1811 ABGB. Druhá část práce je pak věnována tomu, jakým způsobem je superficiální zásada upravena v...
|
|
|
Zásada superficies solo cedit
Vrána, Tomáš ; Thöndel, Alexandr (vedoucí práce) ; Frinta, Ondřej (oponent)
Resumé Tato práce je zaměřena na zásadu superficies solo cedit známou již z římského práva, dle které platí, že povrch ustupuje půdě. V důsledku tohoto pravidla platí, že vše, co je na pozemku postaveno a co na něm vzejde přirozenou cestou, je součástí pozemku a patří vlastníkovi pozemku. Cílem práce je popsat původ a historický vývoj superficiální zásady, následně podat výklad o její současné podobě v českém právním řádu a identifikovat možné problémy z této úpravy vyplývající, a konečně také představit dopady, které znovuobnovení superficiální zásady do českého právního systému přináší. Práce je rozdělena do sedmi kapitol. První kapitola popisuje zakotvení zásady superficies solo cedit a její vývoj v římském právu. Druhá kapitola se zabývá zejména Obecným zákoníkem občanským z roku 1811, který na českém území platil až do roku 1950, a který významným způsobem ovlivnil podobu aktuálně platného občanského zákoníku. Tato kapitola dále zahrnuje analýzu některých ustanovení a pojmů se superficiální zásadou souvisejících, z nichž některá byla inspirací pro současnou právní úpravu. Ve třetí kapitole jsou uvedeny důvody, které vedly k opuštění zásady superficies solo cedit v občanském zákoníku č. 141/1950 Sb. a následky tímto opuštěním způsobené. Část výkladu je v této kapitole věnována také změně v obsahu...
|
|
| |
host ::
RSS.