|
|
The spirit in Hegel's Phenomenology of Spirit: Antigone and Rameau's nephew in dialectical conflict
Matějčková, Tereza ; Karásek, Jindřich (vedoucí práce) ; Sobotka, Milan (oponent)
Diplomová práce si klade za cíl vyložit Hegelovo pojetí ducha na základě interpretace Sofoklovy Antigony a Diderotova Rameauova synovce. V klíčových pasážích Hegelova pojednání o duchu je právě těmto dvěma literárním dílům věnována značná pozornost, neboť pro Hegela představují na straně jedné substanciální podobu duchovního bytí v případě Antigony a subjektivního duchovního bytí v případě Rameauova synovce na straně druhé. Duch je v diplomové práci koncipován jako fenomén, který sice dospěl v Rameauově postavě k uskutečnění požadavku na přeměnu substance v subjekt. Avšak stejně tak jako nemůže být duch jen substancí, ukazuje se na Rameauovi, že nemůže být ani jen subjektem: naopak musí být udrženy oba pohyby ducha - tedy pohyb stravující, který popírá vše dané, i pohyb směrem ke sjednocování rozdílného či dokonce protikladného. Žádný pokus o integraci však nemůže vycházet z nevědomé substance, ale nakonec je to právě subjekt, tedy duchem prostoupené a svobodné vědomí, kterému náleží úkol přijmout cizost či protikladnost, a tím přiznat práva i substanciálnímu rozměru skutečnosti, který vůči subjektivnímu vědomí vystupuje vždy jako cosi cizího. V tomto ohledu práce ukazuje, že postava raba, u které na úrovni sebevědomí celý Bildungsprojekt explicitně započal, je postavou, která musí být překonána co...
|
|
|
Tropus,symbol, figura. Příspěvek k filozofii jazyka Salomona Maimona. Úvahy o jazyku mezi Kantem a obdobím romantismu
Pargačová, Lucie ; Hlobil, Tomáš (vedoucí práce) ; Zátka, Vlastimil (oponent) ; Karásek, Jindřich (oponent)
Disertace se zabývá v českém prostředí téměř neznámým židovským myslitelem pokantovského období Salomonem Maimonem (1753-1800). Problematiku jazyka sleduje v chronologickém sledu Maimonových stěžejních děl. Východisko tvoří úvahy o tropech a metafoře, které jsou srovnány s vůdčími předkantovskými osvícenskými pozicemi (Ch. Wolff, J. G. Sulzer) a náhledy I. Kanta. Pozornost je věnována proměnám Maimonových stanovisek, jež jsou zachyceny výkladem termínů symbol a figura. Představení Maimonova svébytného pojetí se odehrává na pozadí výkladu těchto termínů ve filosofickém diskursu 18. století a nastávající epochy zvané Goethezeit. Abstract in English: The thesis is concerned with the concept of language in general and the tropes, symbol, and figure in particular as conceived in one of the most distinctive figures of post- Kantian philosophy, Solomon Maimon (1753-1800). The point of departure is Maimon's challenge to the theories of metaphorical nature of language, which were widespread in eighteenth-century British, French and German philosophy. Maimon articulated his core argument in the article Was sind Tropen (1789) and continued to work out the focus of it in his later works (Apendix on Symbolic Cognition and Philosophical Language 1790; Philosophical Dictionary, 1791; On Philosophical and...
|
|
| |
|
|
Filosofie náboženství Josefa Solovějčika
Lyčka, Milan ; Sobotka, Milan (vedoucí práce) ; Karásek, Jindřich (oponent) ; Sláma, Petr (oponent)
Josef Solovějčik (1903 - 1993), rabín a filosof, jeden z nejvýznamnějších představitelů moderní židovské orthodoxie, se pokusil o vyjádření tradičních židovských náboženských pojmů prostředky moderní vědy a filosofie. Jako filosof vyšel z novokantovství marburské školy, jako rabín byl pod vlivem tzv. analytické školy, kterou ve východní Evropě založili členové jeho rodiny. Z filosofického dědictví novokantismu převzal důraz na čistotu myšlení, chápaného jako myšlení matematické a přírodovědné, a z přímého odkazu Kantova přejal zejména jeho apriorismus nazíracích forem a poznávacích kategorií. Analytická škola na něho zapůsobila důrazem na ahistorický rozbor náboženských pojmů, který vede k jejich hlubšímu poznání a zároveň novým způsobem zakládá vztah k transcendentnu. Solovějčik tak rehabilitoval náboženství jako noesis a pokusil se o jeho filosofickou reflexi. Ústředním pojmem jeho filosofie náboženství je halacha, tradičně chápaná jako soubor norem a přikázání, kterými se řídí život věřícího Žida. V Solovějčikově pojetí se halacha stává filosofickým pojmem, hermeneutickým klíčem k interpretaci náboženské zkušenosti, která je pojímána jako základ veškerého zakoušení skutečnosti. Toto filosofické stanovisko Solovějčik ověřuje na neustále nových variantách ideálních typologií lidské existence, které opírá o...
|
|
|
Hegelova kritika Německé historickoprávní školy ve Filozofii práva
Holý, Václav ; Sobotka, Milan (vedoucí práce) ; Karásek, Jindřich (oponent)
Tato práce se zabývá otázkou dějin a dějinnosti člověka, společnosti a práva. Hegel je završitelem dlouhé tradice, a z ní se též, promítaje původní pojmový rámec do historického času, snaží vysvětlovat uvedené jevy a jejich proměny. Jádrem tohoto vysvětlení je uchopení světa jako rozumného - svět je výtvorem absolutní ideje. A více, dějiny jsou rozvojem téže ideje k sebeuskutečnění a následnému sebeuvědomění ve světě. Hegel se na tento proces dívá ze stanoviska "konce dějin", a díky tomuto předpokladu může porozumět všem zákonitostem, jež ho ovládají. Hegel nazývá svoji filozofii rád vědou či systémem a jako takovou ji lze pak ospravedlnit jen na základě jejího vlastního vysvětlovacího potenciálu. Ustředními pojmy Hegelova rozumění společnosti jsou svoboda, vůle, osoba, osobnost, jež jsou opět jen výrazy jediné ideje rozumu. Práce se zabývá jejich pojetím v Hegelově filozofii a jejich funkcí při objasňování vývoje lidské společnosti směrem k rozumnému stavu. Hegel vidí historickoprávní školu jako odpůrce tohoto vývoje, jako pokus zachránit minulé. Snažili jsme se ukázat, že historickoprávní škola je jevem mnohem složitějším. Hugo a Savigny usilovali o to zachytit tytéž změny, totéž zrození dějin a dějinnosti jako Hegel. Jejich metoda snad nebyla tak dokonalá jako Hegelova, leč poskytovala pevný základ pro...
|
|
|
Voltametrické stanovení 1-nitropyrenu s využitím stříbrné tuhé amalgámové elektrody v miniaturizované detekční cele
Karásek, Jindřich ; Navrátil, Tomáš (oponent) ; Schwarzová, Karolina (vedoucí práce)
Jindřich Karásek, diplomová práce KATA 2010 Abstrakt: Rtuťovým meniskem modifikovaná stříbrná tuhá amalgamová elektroda byla připravena pro použití ke stanovení v miniaturizované detekční cele s využitím referentní argentochlorodivé elektrody (Ag/AgCl/3 mol.l-1 KCl)a pomocné Pt drátkové elektrody. Cela byla zkonstruována pro stanovení nejrůznějších analytů v objemu vzorku cca 120 µl. V této studii byl 1-NP použit jako modelový analyt. Základní elektrolyt byl tvořen methanolem a BR pufrem o pH 12,0 v poměru 7:3. Odstranění kyslíku ze vzorku bylo provedeno přídavkem nasyceného roztoku siřičitanu sodného. Stanovení bylo optimalizováno pro metody DC voltametrie a diferenční pulsní voltametrie. Limity detekce byly shodné v obou případech, a to 4.10-6 mol.l-1 Metody vykázaly reprodukovatelné výsledky s chybou <3.65 % (n = 10).
|
|
| |
|
|
Teorie odcizení u mladého Marxe
Šaffek, Martin ; Karásek, Jindřich (oponent) ; Sobotka, Milan (vedoucí práce)
Ve své práci se budu zabývat teorií odcizení Karla Marxe, kterou považuji za humanistické jádro díla tohoto autora. Chci se na tuto teorii soustředit v období, kdy ji mladý Marx rozvíjí především kolem roku 1844, tedy v době psaní Ekonomicko-tilosotických rukopis ačkoliv zastávám názor, že koncept odcizení je pro Marxe zásadním v průběhu celého jeho tvůrčího života. Teorií odcizení u pozdního Marxe a spory kolem ní, např. kritikou L. Althussera, se však v práci z důvodu limitu rozsahu nezabývám. K překladu a terminologii: na veřejnosti se první a nedokončené vydání Ekonomicko-tilosotických rukopisů objevilo v ruštině v roce 1927, v roce 1932 pak vyšly verze německé, ruské a francouzské. V češtině vyšel spis poprvé v pí·ekladu Zbyi1ka Sekala v roce 1961, v roce 1978 pak vyšel druhý překlad pořízený J. Peškovou a J. Peškem. V roce 2004 vyšly také ukázky z Rukopisů v rámci publikace knihy E. Fromma "Obraz člověka u Marxe". V této publikaci byl převzat překlad Peškové a Peška a upraven Michalem Hauserem. Citace v použité v mé práci jsou ze Sekalova pl·ekladu. Citáty z novějšího Hauserem upraveného překladu jsem nepoužíval, vzhledem k tomu, že se jedná o výi1atek, by se totiž v mé práci lišila terminologie v citátech z větší části prvního rukopisu, který nebyl otištěn ve Frommově knize a v citátech ze zbytku...
|
|
|
Schellingova idea absolutna a odpadnutí ve spisu Filosofie a náboženství
Vilímek, Jan ; Karásek, Jindřich (vedoucí práce) ; Petříček, Miroslav (oponent)
Práce se zabývá koncepcemi absolutna a odpadnutí v Schellingově spisu Filosofie a náboženství z roku 1804. V 1. kapitole je stručně charakterizována idea absolutna, jak ji nalézáme v autorově předchozím spisu Bruno aneb o božském a přirozeném principu věcí (1802). Schelling se v této fázi svého myšlení zabývá problematikou vycházení konečných věcí z absolutna. Ukazuje se, že identitní filosofie neposkytuje přiměřené prostředky k jejímu zvládnutí. Možné východisko je spatřováno v rozhodnutí obohatit dosavadní koncept identitní filosofie o fenomén svobody. V 2. kapitole je proto podrobněji předestřeno Kantovo pojetí radikálního zla v lidské přirozenosti, aby se - po rozvinutí vlastní ideje absolutna a odpadnutí - ukázalo, že se zde Schelling inspiroval především představou inteligibilního činu jako zakládajícího nečasového aktu svobody. Inteligibilní čin ovšem není uchopen pouze jako sebeurčení konečné lidské vůle, ale jako podmínka existence neabsolutního, empiricky reálně diferencovaného světa konečných relací a struktur. Dochází tu tedy k přenášení pojmů, které původně sloužily k popisu mravních principů lidského jednání, do oblasti ontologie. Třetí kapitola se zabývá strukturou absolutna: jednoduché a nad každou určeností "naprosto ideální" se prostřednictvím "formy" objektivuje v "reálném" (protiobrazu)....
|
|
| |
host ::
RSS.