|
|
Náboženství a morálka: Pojem Boha v Kantově praktické filosofii
Bizubová, Barbora ; Kouba, Pavel (vedoucí práce) ; Karásek, Jindřich (oponent)
Ve zde probíraných Kantových dílech sleduji obecně dvě hlavní linie: Za prvé způsob, jakým Kant pracuje s pojmem Boha a jak jej lze chápat v kontextu jeho filosofie jako celku, za druhé pak zkoumám, jaký je v důsledku toho vztah mezi lidskou morálkou (potažmo kategorickým imperativem) a vírou (náboženstvím). Postulát existence Boží, který Kant předkládá v Kritice praktického rozumu, vyvolává otázku: Jak je idea Boha slučitelná s autonomní morálkou, jež je hlavním pilířem Kantovy etiky (formulované v Základech metafyziky mravů)? Náboženství v mezích pouhého rozumu dává odpovědi na některé zásadní otázky týkající se pojmu Boha a náboženské víry, s jejichž pomocí lze ukázat, jak je autonomie vůle slučitelná s náboženstvím. Klíčová slova Lidská morálka, filosofie náboženství, Bůh, kategorický imperativ, nejvyšší dobro
|
|
| |
|
|
Svoboda a mravnost; Hegelovo pojetí svobody v Základech filosofie práva
Zelenda Kupcová, Adéla ; Karásek, Jindřich (vedoucí práce) ; Sobotka, Milan (oponent)
Práce se zaměřuje na pojetí svobody v praktické filozofii G. W. F. Hegela a jejím vztahem k etice, konkrétně k moralitě a mravnosti. Zkoumán je i vztah svobody a společenských struktur, v nichž jedinec žije a svou svobodu nejen realizuje, ale i získává. Cílem práce je zohlednit možný vliv Hegelova pojetí svobody na současné otázky a problémy a k jejich reflexi v politické filozofii a sdělit, jaký přínos může mít Hegelova praktická filosofie pro současnou filozofii i společenské vědy jako takové. Práce vychází zejména z Hegelova spisu Základy filosofie práva, ale přihlíží i k jeho Filosofii dějin a Fenomenologii ducha. KLÍČOVÁ SLOVA: politická filosofie; Hegel; svoboda; etika; moralita; mravnost
|
|
|
Estetická revoluce a subjektivita
Magid, Václav ; Petříček, Miroslav (vedoucí práce) ; Karásek, Jindřich (oponent)
Diplomová práce je věnována otázce vztahu koncepce "progresivní univerzální poezie" Friedricha Schlegela k principu estetické autonomie jako ústřednímu rysu moderního pojetí umění. V polemice s názorem J. M. Bernsteina je zde hájena teze, že Schlegelova teorie nepředstavuje popření, ale naopak kritické rozvíjení estetické autonomie. Východiskem argumentace je interpretace romantické filosofie u Manfreda Franka. Práce je členěna do šesti kapitol. V prvních dvou kapitolách je podán základní nárys problematiky estetické autonomie umění jako souvislosti, v jejímž rámci má být zkoumána Schlegelova romantická estetika. Třetí a čtvrtá kapitola seznamují s hlavními prvky této teorie. Pátá kapitola shrnuje interpretaci Schlegelovy filosofie u Manfreda Franka. Šestá kapitola obsahuje rekapitulaci a následné zpochybnění argumentů J. M. Bernsteina, který tvrdí, že koncepce "progresivní univerzální poezie" vede ke "zbavení umění svéprávnosti ze strany filosofie". Na pozadí jejich kritiky je zde zformulován alternativní pohled, podle kterého Schlegel rozvíjí doktrínu estetické autonomie tím, že představu uměleckého díla jako aktuálního spojení přírody a svobody nahrazuje pojetím neadekvátnosti díla vzhledem k nekonečné ideji umění. Klíšová slova Friedrich Schlegel - raná německá romantika - progresivní...
|
|
|
Inteligibilní čin v Schellingově spisu o svobodě a ve Věcích světa jako cesta morálního uskutečnění
Adámek, Petr ; Petříček, Miroslav (vedoucí práce) ; Karásek, Jindřich (oponent) ; Sirovátka, Jakub (oponent)
Ve své disertaci se zabývám Schellingovou teorií inteligibilního činu ve spisu o svobodě a jeho pokračováním ve Věcích světa. Podle mne se Schelling snaží touto teorií nastínit způsob morální realizace člověka. V první kapitole objasňuji principy sebezjevení Boha (temný základ a vůle lásky) včetně fází Božího zjevení. Ve druhé kapitole se zaměřuji na Kantovu teorii inteligibilního činu v díle Náboženství v mezích pouhého rozumu. Na pozadí těchto kapitol se pokouším ve třetí (hlavní) kapitole objasnit Schellingovu teorii inteligibilního činu ve spisu o svobodě. Tento čin se odehrál před veškerým časem současně s Božím činem stvoření, ale je od něj odlišný. Skrze tento čin se člověk nachází jakoby na počátku vší existence v nerozlišené Boží vůli a volí si svou vlastní (dobrou či zlou) bytnost před veškerým bytím v čase. Podle mnoha autorů (Peetz, Hermanni atd.) Schellingovu teorii sužuje problém možné změny této bytnosti v čase. Pokud se člověk rozhodl pro dobrou nebo zlou bytnost, jeho jednotlivá jednání v čase mají nutně tutéž kvalitu. Podle nich Schellingova teorie zahrnuje důsledek, že není možná jakákoli změna mé bytnosti v čase. Ve své interpretaci se naproti tomu snažím ukázat (podobně Buchheim), že inteligibilní čin není ostrým a neměnným rozhodnutím k dobru nebo zlu. Naopak vždy je v tomto...
|
|
|
Problém sebevědomí ve filozofii J. G. Fichta. Studie k pragmatickým dějinám lidského ducha
Vrabec, Martin ; Karásek, Jindřich (vedoucí práce) ; Sobotka, Milan (oponent) ; Kuneš, Jan (oponent)
Studie je věnována rané filosofii J. G. Fichta, zejména stěžejnímu spisu tohoto období, jímž je Základ všeho vědosloví. Podle předkládané interpretace je hlavním úkolem tohoto spisu vykázat, jakým způsobem vzniká naše běžné a každodenní porozumění světu i nám samým. Při vytyčení takovéto otázky zůstává Fichte věrný širšímu proudu transcendentální filosofie, která se snaží vysvětlit nejen vznik našeho empirického poznání, ale především se táže po původu apriorních struktur naší zkušenosti. Takovýto výklad mají podat tzv. "pragmatické dějiny lidského ducha", které jsou ústředním tématem naší studie. Fichte se v nich snaží zrekonstruovat transcendentální - nikoli ovšem fakticky časový - vývoj naší mysli od prvotního stavu cítění až k naší běžné představě o samostatně existujících věcech a o nás samých jako svobodných poznávajících subjektech. Prostřednictvím tohoto filosofického postupu geneticky odvozuje a zdůvodňuje jednotlivé základní podoby naší zkušenosti a rovněž všechny její apriorní složky, kterými jsou např. prostor, čas, substancialita či kauzalita. V první části studie představujeme základní principy Fichtova filosofického systému a sledujeme způsob, jakým zdůvodňuje výchozí bod pragmatických dějin lidského ducha. V druhé části se věnujeme filosofické metodě, jejímž prostřednictvím Fichte...
|
|
|
Absolutní Já a pojem vědění ve filosofii J. G. Fichta
Kollert, Lukáš ; Karásek, Jindřich (vedoucí práce) ; Landa, Ivan (oponent)
Práce nejdříve předkládá bazální náčrt skladby předmětného vědomí a snaží se ukázat, že musí být fundováno ve "vědomí" jiného typu, které strukturu charakteristickou pro vědomí předmětu (ne-identita subjektu a objektu) nemá. Jako tento podklad prezentuje pre-reflexivní sebevztah, bezprostřední "vědomí" sebe sama, jež sebeuchopení v reflexi teprve umožňuje. V dalším kroku je předložen jeden z důvodů pro spojení tohoto sebevztahu se sebekladoucím absolutním Já, pro něž má být právě absence diference mezi subjektem a objektem význačná. Čtvrtá kapitola se obrací k tázání se po možnostech vysvětlení předmětného vědomí a přítomnosti rozmanitosti v Já právě z pozice neomezeného a se sebou identického absolutního Já. Na této cestě jsou rozlišeny různé Fichtem odmítnuté formy realismů a idealismů a je tak připravena půda pro přiblížení se Fichtovu vlastnímu stanovisku, tj. "real-idealismu", resp. "ideal-realismu". V neposlední řadě se text zevrubně zaobírá konceptem nárazu (Anstoß), který chápe jako jeden z klíčových pojmů raného vědosloví. Klíčová slova: Fichte, vědosloví, sebevědomí, předmětné vědomí, absolutní Já, náraz, idealismus, realismus, počitek, reflexe
|
|
|
The problem of solipsism and ontic reality of not-I in Fichte
Dubovec, Marcel ; Karásek, Jindřich (vedoucí práce) ; Sobotka, Milan (oponent)
DUBOVEC, Marcel. Problematika solipsizmu a ontickej reálnosti Nie-Ja u Fichteho (Bakalárska práca). Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav filosofie a religionistiky Vedúci práce: Dr. phil. habil. (PD) Jindřich Karásek, Dr. Bakalárska práca pojednáva o Fichteho filozofii v spojitosti so zásadami vedoslovia. Tie sú často mylne spájané s koncepciou solipsizmu. Úlohou práce je poprieť solipsistické chápanie Fichtovho idealizmu. Dosahuje sa toho skúmaním troch textov: Hölderlinovej kritiky, prvých dvoch zásad zo Základu celého vedoslovia a Druhého úvodu do vedoslovia. Popretím solipsistickej pozície sa nastoluje otázka chápania konceptu absolútneho Ja. Na jednej strane sa naskytá tradičná transcedentálne-logická interpretácia absolútneho Ja. Na druhej strane je prostredníctvom Heideggerovej ontologickej diferencie vyslovená hypotéza o chápaní absolútneho Ja ako bytia a Nie-Ja ako súcna. Autor sa pokúša nazerať tieto dve interpretácie v jednote.
|
|
|
The spirit in Hegel's Phenomenology of Spirit: Antigone and Rameau's nephew in dialectical conflict
Matějčková, Tereza ; Karásek, Jindřich (vedoucí práce) ; Sobotka, Milan (oponent)
Diplomová práce si klade za cíl vyložit Hegelovo pojetí ducha na základě interpretace Sofoklovy Antigony a Diderotova Rameauova synovce. V klíčových pasážích Hegelova pojednání o duchu je právě těmto dvěma literárním dílům věnována značná pozornost, neboť pro Hegela představují na straně jedné substanciální podobu duchovního bytí v případě Antigony a subjektivního duchovního bytí v případě Rameauova synovce na straně druhé. Duch je v diplomové práci koncipován jako fenomén, který sice dospěl v Rameauově postavě k uskutečnění požadavku na přeměnu substance v subjekt. Avšak stejně tak jako nemůže být duch jen substancí, ukazuje se na Rameauovi, že nemůže být ani jen subjektem: naopak musí být udrženy oba pohyby ducha - tedy pohyb stravující, který popírá vše dané, i pohyb směrem ke sjednocování rozdílného či dokonce protikladného. Žádný pokus o integraci však nemůže vycházet z nevědomé substance, ale nakonec je to právě subjekt, tedy duchem prostoupené a svobodné vědomí, kterému náleží úkol přijmout cizost či protikladnost, a tím přiznat práva i substanciálnímu rozměru skutečnosti, který vůči subjektivnímu vědomí vystupuje vždy jako cosi cizího. V tomto ohledu práce ukazuje, že postava raba, u které na úrovni sebevědomí celý Bildungsprojekt explicitně započal, je postavou, která musí být překonána co...
|
|
|
Tropus,symbol, figura. Příspěvek k filozofii jazyka Salomona Maimona. Úvahy o jazyku mezi Kantem a obdobím romantismu
Pargačová, Lucie ; Hlobil, Tomáš (vedoucí práce) ; Zátka, Vlastimil (oponent) ; Karásek, Jindřich (oponent)
Disertace se zabývá v českém prostředí téměř neznámým židovským myslitelem pokantovského období Salomonem Maimonem (1753-1800). Problematiku jazyka sleduje v chronologickém sledu Maimonových stěžejních děl. Východisko tvoří úvahy o tropech a metafoře, které jsou srovnány s vůdčími předkantovskými osvícenskými pozicemi (Ch. Wolff, J. G. Sulzer) a náhledy I. Kanta. Pozornost je věnována proměnám Maimonových stanovisek, jež jsou zachyceny výkladem termínů symbol a figura. Představení Maimonova svébytného pojetí se odehrává na pozadí výkladu těchto termínů ve filosofickém diskursu 18. století a nastávající epochy zvané Goethezeit. Abstract in English: The thesis is concerned with the concept of language in general and the tropes, symbol, and figure in particular as conceived in one of the most distinctive figures of post- Kantian philosophy, Solomon Maimon (1753-1800). The point of departure is Maimon's challenge to the theories of metaphorical nature of language, which were widespread in eighteenth-century British, French and German philosophy. Maimon articulated his core argument in the article Was sind Tropen (1789) and continued to work out the focus of it in his later works (Apendix on Symbolic Cognition and Philosophical Language 1790; Philosophical Dictionary, 1791; On Philosophical and...
|
host ::
RSS.