|
|
Člověk technický a technika lidská - o vztahu člověka a techniky
Geisler, Felix ; Novák, Aleš (vedoucí práce) ; Benyovszky, Ladislav (oponent)
Tato práce pojednává téma vztahu člověka a techniky optikou reflexe tohoto vztahu u vybraných myslitelů minulého století, kteří se tomuto tématu věnovali v některých svých pracích (O. Spengler, J. Ortega y Gasset, A. Gehlen). Jedna linie tázání bude sledovat nuance toho, zda a jak člověk tvoří techniku, resp. zda a jak technika dotváří člověka. Práce tuto vzájemnou provázanost člověka a techniky jednou provždy nerozhodne, nastíní však perspektivy, z nichž lze i pro dnešek tento téměř samozřejmý vztah problematizovat a uvést jej do sféry možného tázání. Technika je totiž od novověku považována za jedno z bytostných určení člověka. Člověk je chápán jako bytost praktická, jednající a zejména tvořivá - přetváří přírodu, tedy vytváří si novou, polidštěnou přirozenost druhého řádu, kterou je technika. Druhá linie tázání bude vyzdvihovat to, jak se technika jeví jako něco, co nejen do jisté míry dělá člověka člověkem, nýbrž jako to, co bytnost člověka, tedy to, co jej dělá člověkem, ohrožuje. Obě linie se sejdou u otázky nakolik nás ohrožuje to, co nás utváří, resp. nakolik nás utváří to, co nás ohrožuje.
|
|
|
Láska u Kierkegaarda
Puchmertlová, Natálie ; Marek, Jakub (vedoucí práce) ; Novák, Aleš (oponent)
Práce si klade za cíl analyzovat Kierkegaardovo pojetí křesťanského konceptu lásky jakožto stěžejního momentu vztahování se k druhému, k sobě samému a k Bohu. Záměrem je poukázat na jeho výjimečnost a naléhavost. Jako primární zdroj pro rozbor byl užit soubor Kierkegaardových úvah Skutky lásky. V první části práce je učiněno rozlišení mezi preferenčním typem lásky a láskou k bližnímu, přičemž jsou rozebrány jejich jednotlivé momenty. Nejprve je podrobena rozboru role sebelásky a představena v podobách, kterých může nabývat. Dále je určena láska k bližnímu jako povinnost; definováno, kdo je to bližní; a poukázáno na toho, ke komu přikázání směřuje. Druhá část práce se zaměřuje na činnou povahu křesťanské lásky a předkládá její konkrétní výkony, konečně pak poukazuje na možnost a potřebnost koexistence lásky k bližnímu a lásky preferenční. Klíčová slova preferenční láska, láska k bližnímu, láska jako povinnost, sebeláska, bližní
|
|
| |
|
| |
|
| |
|
|
Ne-místné místo člověka (Giovanni Pico della Mirandola, Blaise Pascal, Søren Kierkegaard, Max Picard)
Brocková, Alexandra ; Novák, Aleš (vedoucí práce) ; Benyovszky, Ladislav (oponent)
Ne-místné místo člověka (Giovanni Pico della Mirandola, Blaise Pascal, Søren Kierkegaard, Max Picard) Tato diplomová práce sleduje téma postavení člověka a z něj plynoucí nárok na vedení svého života skrze výkon volby z možností, jak být. V jejím názvu, Ne-místné místo člověka, zaznívá, že postavení člověka nemá povahu nějakého předem určeného a neměnnéhomísta. Člověk vedením svého života své místo spoluurčuje a nachází. Tato práce je propojením souvisejících filosofémat a jejich vypracování u Giovanniho Pika z Mirandoly, Blaise Pascala, Sørena Kierkegaarda a Maxe Picarda. Na úvod je promýšlen koncept "středového postavení člověka". Ten ukáže, že člověk na rozdíl od jiných jsoucen musí svůj život vést, jelikož mu nebylo předem přiděleno pevné místo v kosmu, a tak jej musí určovat sám. Následně je artikulován důraz na potřebu poznávání sebe sama a přicházení k sobě jako jednotlivci, na což záhy navazuje promýšlení konstituce "já" a možnostizoufalstvíplynoucí zfaktu "jáství". Paralelně jsou promýšleny fenomény útěků před sebou jako reakce na tento specificky lidský typ postavení ve světě. A také skutečnost, že úplný útěk před sebou (ani před Bohem) člověk ve své moci nemá.
|
|
|
Pokus o ontologickou analýzu koncepce odporu W. Diltheye
Sajvera, David ; Novák, Aleš (vedoucí práce) ; Nitsche, Martin (oponent) ; Benyovszky, Ladislav (oponent)
David SAJVERA Disertační práce: Pokus o ontologickou kritiku koncepce odporu Wilhelma Diltheye Abstrakt Cílem disertační práce je fenomenologické a ontologické rozpracování koncepce odporu Wilhelma Diltheye, kterou tento autor prezentuje v rámci své studie zaměřené na problematiku víry v realitu vnějšího světa jako specifickou předreflexivní zkušenosti oddělení já od vnějšího světa, která se objevuje i u zvířat a již v prenatálních fázích ontogeneze. S ohledem na fenomenologické a ontologické rozpracování sledujeme recepci jeho koncepce u dalších autorů. Podnětnou kritickou antitezi je Heideggerova kritika Diltheye v Bytí a času, kde je odpor odmítnut jako ontický pojem. Podle Heideggera je odpor charakteristikou nitrosvětského jsoucna, ale nemůže přispět k ontologickému vymezení "světa". Odemčenost světa předchází nutně zkušenosti odporu a klíčovou roli zde hraje také existenciální struktura Sorge. Podnětnou revizi původní Diltheyovy propozice pojmu provedl Max Scheler, který se snaží očistit pojem odporu od zjevně ontických propozic (zejména vůle). Analyzuje odpor jako komplexní resistenci kladenou celku osoby chápané jako nesubstanciální, monarchicky organizovaná jednota aktů. Podle Schelera se svět odemyká v rytmickém střídání odporu a jeho ustání. Scheler sleduje současnou realizaci osoby a světa,...
|
|
| |
|
| |
|
| |
host ::
RSS.