|
|
Československá diplomacie a Izrael v letech 1948-1967
Krausová, Noemi ; Putík, Daniel (vedoucí práce) ; Kocian, Jiří (oponent)
Noemi Krausová Bakalářská práce Československá diplomacie a Izrael v letech 1948 - 1967 2015 Abstrakt Tato bakalářská práce se zabývá vývojem diplomatických vztahů Československa a Izraele v letech 1948 - 1967. Československo bylo vůči palestinským Židům v prvních poválečných letech velmi vstřícné a podporovalo myšlenku na vznik židovského státu v Palestině. Tento "trend" přátelských vztahů se nezměnil ani po komunistickém převratu v roce 1948. Československo se dokonce stalo jedinou zemí, která dodávkami zbraní a vojenského materiálu podpořila Izrael v jeho válce za nezávislost v letech 1948/49. Zhruba od roku 1950, kdy se začal měnit postoj SSSR k Izraeli, se však začal měnit i ten československý. ČSR již bylo Moskvě stoprocentně podřízené a jeho zahraniční politika odpovídala sovětské linii. Vztahy s Izraelem se postupně zhoršovaly, zlomovým bodem byl antisemitský a antisionistický proces s Rudolfem Slánským v Československu v roce 1952. Izraelská strana byla tímto obratem v československém přístupu překvapena. Nastoupená linie nepřátelství vyvrcholila roku 1967, kdy byly diplomatické styky po šestidenní válce úplně přerušeny. Tato práce mapuje vývoj vzájemných vztahů ve sledovaném období, a to na základě obsahové analýzy dokumentů uložených v Archivu Ministerstva zahraničních věcí ČR a v Národním...
|
|
|
Migrace litvaků do jižní Afriky, 1881-1940
Putík, Daniel ; Kovář, Martin (vedoucí práce) ; Nálevka, Vladimír (oponent)
V 80. letech 19. století se začíná psát nová kapitola židovských dějin. Pogromy v carském Rusku v reakci na zavraždění cara Alexandra II. roku 1881, tolerované carskými úřady, aktivovaly nemohutnější migrační vlnu v židovských dějinách. V následujících čtyřech desetiletích opustily asi 3 miliony Židů dosavadní demografické centrum světového Židovstva - carské Rusko, východní část c. a k. monarchie a Rumunsko. Založení Rišon Le-Cion, první moderní židovské osady v Palestině, roku 1882 členy Chovevej Cion 1 představuje moment symbolického vzniku nového, sionistického jišuvu;2 uznání Palestiny jako "židovské národní domoviny" Balfourovou deklarací roku 1917 a zavedení britské mandátní správy pak představují zlom ve vývoji alija,3 zprvu opět zejména z východní Evropy. Mnohem masovější však byla migrace na Západ. Přes 2 miliony východoevropských Židů se v letech 1881 - 1924 vystěhovalo do USA; tento příliv byl zastaven až změnou americké imigrační politiky, zpečetěnou vydáním Johnson-Reedova zákona v roce 1924. Důsledkem byla v následujících letech intenzivnější migrace do západní Evropy, Kanady, Latinské Ameriky a do Palestiny. Totéž platí i pro jižní Afriku.4 V rámci masové východoevropské židovské migrace má přitom migrace do Afriky zvláštní postavení: na černý kontinent mířili v klíčovém období 1881 - 1930 z...
|
|
|
"Na hřbitov divadlo nepatří." Veřejná kritika a odboj ve vilenském ghettu, 1941 - 1943.
Putík, Daniel ; Pešek, Jiří (vedoucí práce) ; Švec, Luboš (oponent)
I. ÚVOD 1. Cíle a struktura práce Léta nacistické okupace na Litvě přinesla zkázu stovkám židovských obcí, mezi nimi i prvořadému duchovnímu centru východoevropského Židovstva: Vilnu (Vilniusu), "litevskému Jeruzalému". Litevští Židé byli první v Evropě, kteří byli vystaveni systematickému vyhlazování ze strany německých okupantů. Nacisté spolu se svými litevskými přisluhovači povraždili na 98 % židovských obyvatel Litvy, kteří jim padli do rukou - v žádné jiné zemi nepřinesl holocaust tak totální anihilaci židovské komunity. Ta tvořila v době nacistického vpádu na území Litvy asi 10 % obyvatelstva. Drtivá většina litevských Židů, včetně obyvatel litevské metropole, byla povražděna během necelého půl roku; jen ghetta ve Vilně, Коvně (Kaunasu), Šavlích (Šiauliai) a Švenčionysu přežila díky pracovnímu nasazení části židovských obyvatel po celé dva roky. Jejich likvidace byla důsledkem potlačení židovského odboje, jehož symbolem bylo povstání ve varšavském ghettu zahájené v dubnu 1943. Nacisté pohlíželi na zbývající ghetta jako na "sud se střelným prachem"; v duchu plného využití židovských pracovních sil byli práceschopní Židé přesunuti do nově vzniklých koncentračních táborů, "přebyteční" pak byli povražděni. Při pohledu zpět na léta destrukce židovské populace Evropy se nabízí otázka, jak mohlo vyvraždění...
|
|
|
Slovenští Židé v Terezíně, Sachsenhausenu, Ravensbrücku a Bergen- Belsenu, 1944/1945
Putík, Daniel ; Švec, Luboš (vedoucí práce) ; Kubátová, Hana (oponent) ; Nižňanský, Eduard (oponent)
Tématem práce jsou osudy asi 5 tisíc mužů, žen a dětí převážně židovského původu deportovaných od listopadu 1944 do března 1945 okupačními orgány nacistického Německa ze Slovenského štátu do koncentračních táborů Sachsenhausen, Ravensbrück, Bergen-Belsen a Terezín. Cílem práce je rekonstrukce počtu a identity deportovaných, okolností jejich zatýkání, deportace, věznění a osvobození a významných faktorů rozhodujících o přežití či smrti osob, jež se v době německé okupace Slovenska staly oběťmi rasově motivovaného pronásledování. Na základě obsahové a komparativní analýzy poznatků získaných studiem archivních dokumentů, mluvených i písemných svědectví přeživších a v omezené míře i sekundární literatury se autor snaží vysvětlit jednání pachatelů a obětí i obecnější historické souvislosti sledované kapitoly v dějinách fašistické Slovenské republiky. Z rozboru dokumentů mapujících protižidovská opatření německých bezpečnostních orgánů prováděná na Slovensku za pomoci místních kolaborantů vyplývají i obecnější poznatky k vývoji nacistické politiky "konečného řešení židovské otázky" v Německé říši a jí ovládaných evropských zemích v závěrečném období války. Cílem práce je rovněž rozšířit spektrum pohledu na sledované téma o specifika zkušenosti pamětníků. Pozornost je proto věnována i analýze a...
|
|
|
Slovenští Židé v Terezíně, Sachsenhausenu, Ravensbrücku a Bergen- Belsenu, 1944/1945
Putík, Daniel ; Švec, Luboš (vedoucí práce) ; Kubátová, Hana (oponent) ; Nižňanský, Eduard (oponent)
Tématem práce jsou osudy asi 5 tisíc mužů, žen a dětí převážně židovského původu deportovaných od listopadu 1944 do března 1945 okupačními orgány nacistického Německa ze Slovenského štátu do koncentračních táborů Sachsenhausen, Ravensbrück, Bergen-Belsen a Terezín. Cílem práce je rekonstrukce počtu a identity deportovaných, okolností jejich zatýkání, deportace, věznění a osvobození a významných faktorů rozhodujících o přežití či smrti osob, jež se v době německé okupace Slovenska staly oběťmi rasově motivovaného pronásledování. Na základě obsahové a komparativní analýzy poznatků získaných studiem archivních dokumentů, mluvených i písemných svědectví přeživších a v omezené míře i sekundární literatury se autor snaží vysvětlit jednání pachatelů a obětí i obecnější historické souvislosti sledované kapitoly v dějinách fašistické Slovenské republiky. Z rozboru dokumentů mapujících protižidovská opatření německých bezpečnostních orgánů prováděná na Slovensku za pomoci místních kolaborantů vyplývají i obecnější poznatky k vývoji nacistické politiky "konečného řešení židovské otázky" v Německé říši a jí ovládaných evropských zemích v závěrečném období války. Cílem práce je rovněž rozšířit spektrum pohledu na sledované téma o specifika zkušenosti pamětníků. Pozornost je proto věnována i analýze a...
|
|
|
Československá diplomacie a Izrael v letech 1948-1967
Krausová, Noemi ; Putík, Daniel (vedoucí práce) ; Kocian, Jiří (oponent)
Noemi Krausová Bakalářská práce Československá diplomacie a Izrael v letech 1948 - 1967 2015 Abstrakt Tato bakalářská práce se zabývá vývojem diplomatických vztahů Československa a Izraele v letech 1948 - 1967. Československo bylo vůči palestinským Židům v prvních poválečných letech velmi vstřícné a podporovalo myšlenku na vznik židovského státu v Palestině. Tento "trend" přátelských vztahů se nezměnil ani po komunistickém převratu v roce 1948. Československo se dokonce stalo jedinou zemí, která dodávkami zbraní a vojenského materiálu podpořila Izrael v jeho válce za nezávislost v letech 1948/49. Zhruba od roku 1950, kdy se začal měnit postoj SSSR k Izraeli, se však začal měnit i ten československý. ČSR již bylo Moskvě stoprocentně podřízené a jeho zahraniční politika odpovídala sovětské linii. Vztahy s Izraelem se postupně zhoršovaly, zlomovým bodem byl antisemitský a antisionistický proces s Rudolfem Slánským v Československu v roce 1952. Izraelská strana byla tímto obratem v československém přístupu překvapena. Nastoupená linie nepřátelství vyvrcholila roku 1967, kdy byly diplomatické styky po šestidenní válce úplně přerušeny. Tato práce mapuje vývoj vzájemných vztahů ve sledovaném období, a to na základě obsahové analýzy dokumentů uložených v Archivu Ministerstva zahraničních věcí ČR a v Národním...
|
|
|
Zkušenost holocaustu: osud a dílo Jeana Améryho a Prima Leviho
Štětinová, Veronika ; Putík, Daniel (vedoucí práce) ; Kubátová, Hana (oponent)
Tématem práce je Zkušenost holocaustu: osud a dílo Jeana Améryho a Prima Leviho. Oba dva autoři si pro svůj židovský původ prošli koncentračními tábory, a tuto skutečnost reflektují ve svých dílech. Práce má za cíl sledovat paralely v životech a dílech obou autorů. Jean Améry i Primo Levi pocházeli z židovských nepraktikujících rodin, čímž byl determinován jejich postoj k vlastnímu židovství. Oba dva se zapojili během druhé světové války do odboje a byli následně posláni do koncentračního tábora v Osvětimi. Jean Améry byl kromě Osvětimi transportován ještě do dalších dvou koncentračních táborů. Po skončení druhé světové války začali své zkušenosti reflektovat ve svých dílech. Jean Améry i Primo Levi spáchali mnoho let po válce sebevraždu. Ve srovnání s jinými židovskými autory píšících o holocaustu (Theodor W. Adorno, Hannah Arendtová, Bruno Bettelheim, Viktor Frankl nebo Raul Hilberg) se Jean Améry a Primo Levi vyjadřovali ke specifičtějším a do jisté míry podobným otázkám. Klíčovým tématem pro Jeana Améryho bylo postavení intelektuála v Osvětimi, ale i Primo Levi toto téma reflektoval. Dalším tématem, kterým se zabývali oba autoři je existence či neexistence Boha, dále otázka kolektivní viny německého národa a hierarchie mezi vězni v koncentračním táboře. Práce tedy zkoumá nejenom podobnosti v...
|
|
|
Migrace litvaků do jižní Afriky, 1881-1940
Putík, Daniel ; Nálevka, Vladimír (oponent) ; Kovář, Martin (vedoucí práce)
V 80. letech 19. století se začíná psát nová kapitola židovských dějin. Pogromy v carském Rusku v reakci na zavraždění cara Alexandra II. roku 1881, tolerované carskými úřady, aktivovaly nemohutnější migrační vlnu v židovských dějinách. V následujících čtyřech desetiletích opustily asi 3 miliony Židů dosavadní demografické centrum světového Židovstva - carské Rusko, východní část c. a k. monarchie a Rumunsko. Založení Rišon Le-Cion, první moderní židovské osady v Palestině, roku 1882 členy Chovevej Cion 1 představuje moment symbolického vzniku nového, sionistického jišuvu;2 uznání Palestiny jako "židovské národní domoviny" Balfourovou deklarací roku 1917 a zavedení britské mandátní správy pak představují zlom ve vývoji alija,3 zprvu opět zejména z východní Evropy. Mnohem masovější však byla migrace na Západ. Přes 2 miliony východoevropských Židů se v letech 1881 - 1924 vystěhovalo do USA; tento příliv byl zastaven až změnou americké imigrační politiky, zpečetěnou vydáním Johnson-Reedova zákona v roce 1924. Důsledkem byla v následujících letech intenzivnější migrace do západní Evropy, Kanady, Latinské Ameriky a do Palestiny. Totéž platí i pro jižní Afriku.4 V rámci masové východoevropské židovské migrace má přitom migrace do Afriky zvláštní postavení: na černý kontinent mířili v klíčovém období 1881 - 1930 z...
|
|
|
"Na hřbitov divadlo nepatří." Veřejná kritika a odboj ve vilenském ghettu, 1941 - 1943.
Putík, Daniel ; Pešek, Jiří (vedoucí práce) ; Švec, Luboš (oponent)
I. ÚVOD 1. Cíle a struktura práce Léta nacistické okupace na Litvě přinesla zkázu stovkám židovských obcí, mezi nimi i prvořadému duchovnímu centru východoevropského Židovstva: Vilnu (Vilniusu), "litevskému Jeruzalému". Litevští Židé byli první v Evropě, kteří byli vystaveni systematickému vyhlazování ze strany německých okupantů. Nacisté spolu se svými litevskými přisluhovači povraždili na 98 % židovských obyvatel Litvy, kteří jim padli do rukou - v žádné jiné zemi nepřinesl holocaust tak totální anihilaci židovské komunity. Ta tvořila v době nacistického vpádu na území Litvy asi 10 % obyvatelstva. Drtivá většina litevských Židů, včetně obyvatel litevské metropole, byla povražděna během necelého půl roku; jen ghetta ve Vilně, Коvně (Kaunasu), Šavlích (Šiauliai) a Švenčionysu přežila díky pracovnímu nasazení části židovských obyvatel po celé dva roky. Jejich likvidace byla důsledkem potlačení židovského odboje, jehož symbolem bylo povstání ve varšavském ghettu zahájené v dubnu 1943. Nacisté pohlíželi na zbývající ghetta jako na "sud se střelným prachem"; v duchu plného využití židovských pracovních sil byli práceschopní Židé přesunuti do nově vzniklých koncentračních táborů, "přebyteční" pak byli povražděni. Při pohledu zpět na léta destrukce židovské populace Evropy se nabízí otázka, jak mohlo vyvraždění...
|
host ::
RSS.