|
|
Teologie stvoření Juliana z Aeclana a její zdroje
Outrata, Filip ; Karfíková, Lenka (vedoucí práce) ; Hušek, Vít (oponent) ; Ventura, Václav (oponent)
Tématem práce je pokus o celkový nárys teologie Juliána z Aeclana, nejvýraznějšího Augustinova protivníka v tzv. pelagiánském sporu, a hledání jejích zdrojů především v protimanichejsky zaměřených dílech vybraných autorů křesťanského Východu (Titus z Bostry, Serapion z Thmuis, Basil z Kaisareie, Eusebios z Emesy) a autorů křestních katechezí antiochijské tradice, zejména Jana Chrysostoma a Theodora z Mopsuestie. Úvodní kapitola práce představuje Juliánovu osobnost a jeho dílo, základní rysy jeho polemiky a vztah k významným předchůdcům i jeho filosofický a exegetický profil. Jádro práce, zachycení Juliánovy teologie, se postupně věnuje pojetí hříchu a svobodné vůle, polemice proti představě dědičného (přirozeného) hříchu a pozitivnímu konceptu křestní milosti, spravedlnosti a přirozenému i zjevenému psanému zákonu, přirozenosti fyzické smrtelnosti, christologii a soteriologii zaměřující se na obranu skutečného Kristova lidství a jeho role příkladu, vzestupnému konceptu milosti začínající na úrovni stvoření a pokračující rozmanitými projevy až k vykupitelské roli Kristově. Srovnání Juliánovy teologické koncepce s jeho východními vzory a paralelami ukazuje na značnou podobnost v řadě témat (hodnocení svobodné vůle a celkové pojetí hříchu, pozitivní zdůvodnění křtu u dětí, fyzická smrtelnost jako součást...
|
|
|
The Doctrine of God and Deification in Athanasius of Alexandria: Relations and Qualities
Lytvynenko, Viacheslav ; Karfíková, Lenka (vedoucí práce) ; Dudzik, Pavel (oponent) ; Fairbairn, Donald (oponent)
V této práci se snažíme vyložit Atanášův koncept zbožštění v úzkém vztahu s jeho doktrínou Boha. Zabýváme se otázkou, v čem Atanáš viděl zdroj božství (v obecné podstatě nebo v Otci?), jakým způsobem použil nicejskou formulaci soupodstatnosti a co měl na mysli svou argumentací, že Syn byl stejné božské podstaty jako Otec. Dále zkoumáme, jak Atanášovo chápání Boha ovlivnilo jeho popis spasení jako zbožštění a jakým způsobem usouvztažnil tři hlavní soteriologické aspekty: vztahový, ontologický a právní. Odpověď na tyto otázky hledáme v přezkoumání Atanášovy reakce na pohanský světonázor (v jeho raném pojednání Contra Gentes-De Incarnatione) a na ariánské myšlení (především v jeho Orationes Contra Arianos a několika dalších pozdějších pracích). Sledujeme, jak bylo Atanášovo pojetí Boha v ostrém kontrastu s Ariovou teologií a že jeho interpretace soupodstatnosti je nejsrozumitelnější právě v kontextu jeho anti-ariánských argumentů. Docházíme k závěru, že Atanášovo chápání vztahu Otec-Syn ho přivedlo k uvažování o vtělení a ukřižování v rámci příbuznosti. Na tomto pozadí jsou božské vlastnosti (ať už ontologické nebo právní) svázány se způsobem, jakým se nám Bůh dává a navrací nás do původního stavu příbuznosti s ním. Powered by TCPDF (www.tcpdf.org)
|
|
|
Mýtus v myšlení Jana Patočky
Veselý, Jindřich ; Karfíková, Lenka (vedoucí práce) ; Ritter, Martin (oponent) ; Novotný, Karel (oponent)
Cílem této práce je prozkoumat problematiku mýtu ve filosofii Jana Patočky. Tento myslitel se mýtem celoživotně, třebaže nikoli systematicky, zabýval a pojednával o něm v rozmanitých kontextech a z rozličných perspektiv. Tato práce chce představit vývoj Patočkova myšlení z tohoto hlediska v jeho kontinuitě i diskontinuitě, snaží se jeho celoživotní meditaci o tématu rekonstruovat a zároveň si klade otázku po funkci této meditace v rámci Patočkova myšlení jako celku a její koherenci. Jako jednotící střed Patočkovy filosofie předpokládá pohyb transcendence konečné bytosti a téma mýtu interpretuje ve vztahu k tomuto centru. Kromě snahy vystihnout, jakým způsobem Patočka rozvíjí dané téma, se práce zaměřuje i na problematické aspekty jeho myšlení. Docházíme k tomu, že Patočkovo pojetí trpí jistou nevyjasněností či kolísáním základních východisek a některými neproblematicky přijímanými předpoklady, které vedou k obtížně beze zbytku udržitelnému stanovisku. V závěru práce nastiňuje alternativní pojetí vztahu mýtu a transcendence konečné bytosti a namísto neproveditelného překonání mýtu nabízí možnost vědomého osvojení a odpovědné modifikace nezbytného narativního pozadí vší zkušenosti. Powered by TCPDF (www.tcpdf.org)
|
|
|
Stát a náboženství v Hegelově právní filosofii
Navrátilová, Olga ; Karfíková, Lenka (vedoucí práce) ; Landa, Ivan (oponent) ; Karásek, Jindřich (oponent)
Cílem této práce je prozkoumat problematiku moderního sekulárního státu a jeho vztahu k náboženství v pozdní filosofii G. W. F. Hegela. Předtím než je pozornost zaměřena k tomuto mysliteli, jsou krátce představena pojetí vztahu státu a náboženství dvou Hegelových novověkých předchůdců, Thomase Hobbese a Johna Locka. Vůči těmto významným zástupcům dodnes vlivné smluvní teorie státu, kteří sdílejí obdobné empirické postoje, ale dospívají ke zcela odlišným pohledům na možnost náboženské tolerance a vztah církve a státu, nabízí Hegelova politická filosofie alternativu, neboť sice neopouští důraz na svobodu jednotlivce, ale ukazuje současně omezenost ryze individualistického východiska. Otázka vztahu státu a náboženství u tohoto myslitele, jíž je věnována hlavní část práce, je pojednána s ohledem na pojem svobody, jenž tvoří základ celé Hegelovy filosofie ducha. Je to právě tento pojem, který Hegelovi umožňuje ukázat vzájemnou provázanost i nutnost odlišení těchto dvou projevů ducha, totiž státu a náboženství, stejně jako vysvětlit napětí, které mezi nimi přetrvává. Toto napětí, jak uvádím v závěru, nemusí být chápáno pouze jako svobodu ohrožující, ale také jako svobodu podmiňující. Powered by TCPDF (www.tcpdf.org)
|
|
|
Pojetí subjektu ve filosofii Ladislava Hejdánka
Dostál, Václav ; Karfíková, Lenka (vedoucí práce) ; Němec, Václav (oponent)
Filosof Ladislav Hejdánek (*1927) přichází s myšlenkou, podle které je každý subjekt událostí trvající v čase. Subjektem přitom není jen živočich nebo rostlina, ale i buňka, molekula, atom nebo subatomární částice. Subjekt zároveň není ustaven "zvenčí" - vzniká proto, aby se dosáhlo kontinuity mezi sérií akcí, a je zakládán "zdola" samotnými akcemi, pro které je jeho vznik atraktivní a žádoucí. Práce chce ukázat, proč a jak k tomuto pojetí subjektu Ladislav Hejdánek dospívá a jaké z něj vyplývají důsledky. Kromě publikovaných textů se práce opírá o Hejdánkovy "myšlenkové deníky", dosud nevydané téměř každodenní záznamy za několik desítek let, které spravuje a postupně digitalizuje Archiv Ladislava Hejdánka.
|
|
|
Coincidentia oppositorum v díle De docta ignorantia Mikuláše Kusánského
Buchta, Petr ; Karfíková, Lenka (vedoucí práce) ; Novák, Lukáš (oponent)
Cílem této práce je prozkoumat myšlenku koncidence opozit (coincidentia oppositorum) v díle Mikuláše Kusánského O učené nevědomosti (De docta ignorantia). Pokusíme se ukázat, že tato myšlenka je konstitutivní pro celek De docta ignorantia, jenž je složen ze tří knih, a že je na ní založen jistý způsob filosofování, jehož cílem je dospět k víře. V práci budeme vycházet z Heidelberské akademické edice Kusánkého spisů: Nicolai de Cusa Opera omnia iussu et auctoritate Academiae Litterarum Heidelbergensis (Hamburg 1932 - 2004).
|
|
|
Svoboda v Oratio catechetica magna svatého Řehoře z Nyssy
Bendová, Markéta ; Karfíková, Lenka (vedoucí práce) ; Němec, Václav (oponent)
Tato práce se zabývá tématem lidské svobody, jak ji ve své Velké katechetické řeči představil svatý Řehoř z Nyssy. Sleduje význam a roli svobody v jednotlivých etapách dějin spásy (stvoření, pád a vykoupení) a vztah svobody k ostatním tématům Řehořova spisu: člověk jako obraz Boží a jako tvor složený z těla a duše; lidský pád a obrat od skutečného dobra (kterým je Bůh) ke zlu; nový život získaný Kristovým zmrtvýchvstáním a přijetí tohoto života skrze křest a eucharistii. Člověk byl podle Řehoře stvořen ke svobodnému životu zaměřenému na pravé dobro, Boha. Bez tohoto zaměření k Bohu nemůže být skutečně svobodný, ale zároveň i toto zaměření nemůže existovat bez svobody. Bůh člověku tento život dal a po pádu mu jej znovu vrací, ale přijetí a podoba tohoto života jsou vždy znovu závislé na lidském rozhodnutí. Člověk se jakožto stvořená bytost neustále mění. A právě díky tomu, že může vždy znovu a znovu rozhodovat o těchto svých věčných proměnách, má ve své moci nejen své činy, ale i sám sebe: je svým pánem, tak jako Bůh.
|
|
|
Prostá změna v Aristotelově přírodní filosofii
Roreitner, Robert ; Karfíková, Lenka (vedoucí práce) ; Thein, Karel (oponent)
Práce vychází od otázky, zda a v jakém smyslu rozdíl mezi "prostými" a "dílčími" výpověďmi změny (tj. výroky o "vzniku" na jedné straně a "stávání se" na straně druhé) poskytuje spolehlivé vodítko k porozumění skutečnosti. Zaměřuje se nejdříve na metodologické předpoklady Aristotelovy přírodní filosofie a vědy, především na jejich vztah ke každodennímu jazyku. V dalším kroku je položena otázka, zda a jak si obecné závěry o charakteru každé změny učiněné ve Fyzice podržují svou platnost také pro každou změnu (tj. pro změnu "prostou" a pro změnu "dílčí") zvlášť. Závěrečné dvě kapitoly se pak zabývají některými důsledky, které ze snahy být práv jazykové distinkci mezi "prostými" a "dílčími" změnami vyplývají pro Aristotelovo pojetí přírody: především charakterem látky a kruhovostí změn.
|
|
|
Tělo hudby
Galuška, Ondřej ; Petříček, Miroslav (vedoucí práce) ; Karfíková, Lenka (oponent) ; Kolman, Vojtěch (oponent)
Práce Tělo hudby zkoumá, v jakém smyslu můžeme a musíme hudbě, která je tradičně považována za výsostně ideální či metafyzické umění, přiřknout také nějaké tělo, a pokouší se jednotlivé aspekty tělesnosti v hudbě analyzovat. Chce ukázat, že tělo hudby není redukovatelné jen na fyzikálně popsatelné vlnění (v případě zvuku) a že není pouze podmínkou sine qua non hudební zkušenosti (v případě těl účastníků hudby). Tělo vždy nějakým způsobem aktivně vstupuje do hudby, nějak ji spolutvoří, inspiruje, tvoří její významnost (signifiance). Zároveň se samo prostřednictvím hudby proměňuje, je ve hře. Tělo v prvé řadě vystupuje do popředí, díváme-li se na hudbu jako na činnost a proces, nikoli jako na dílo. Tělo hudebníka je neustále podrobeno procesu učení se, transformuje se, je nuceno samo začít myslet a v rámci "performování" hudbu udržovat při životě, neustále ji aktualizovat. Při konfrontaci s učením se a s hudebním nástrojem se za druhé ohlašuje tělo zvuku, jakási jeho materiální umíněnost, vzdorovitost, jež není redukovatelná na inteligibilní vrstvy hudebního zvuku. Zvuk je komplexním fenoménem, jehož materiální rovina sama je určitým způsobem významově produktivní. Za třetí je zde tělo posluchače, které ovšem hudbu musí jistým způsobem také "performovat", spolu-komponovat hudbu. Za čtvrté je zde tělo hudby...
|
|
|
Založení smyslu mezi Husserlem a Merleau-Pontym
Tesková, Alena ; Karfíková, Lenka (vedoucí práce) ; Čapek, Jakub (oponent)
Původní inspirací této eseje byla prostá otázka po přetrvávání smyslu jedinečného, modelově pak uměleckého díla, napříč časem a pro různé bytosti. Snaha sledovat tuto otázku v rámci fenomenologické tradice snad má své opodstatnění, neboť je to koneckonců právě fenomenologie, která si vytyčila jako jeden ze svých cílů "návrat k věcem samým", zároveň se jedná o myšlenkový směr, jehož setrvalým tématem je smysl, jeho geneze, dění a (přinejmenším od Husserlovy Krize evropských věd) také jeho ztráta. Přesto se zdá, že otázka po přetrvávání jedinečného má v rámci fenomenologického východiska vnitřně rozporný charakter. Nakolik totiž každá fenomenologie začíná redukcí, obrací se k jevům resp. ke zjevování samotnému, a může se tak zabývat trváním jedinečného jen v jeho trvání pro nás, tedy pro nějaké vědomí (třeba i vědomí vtělené), resp. se pohroužit do fenomenálního pole, kde se však jednotlivé vytrácí. Jediné fenomény, které se pak vskutku zjevují trvale, jsou ty, k nimž není možné upínat pozornost pokaždé jinak, tj. fenomény, které se dávají v konečném počtu nástinů - tedy ideality či obecniny. Tento moment klade výchozí otázce eseje jistou překážku (pro samé trvání se totiž ztrácí jedinečné fenomény, a tváří v tvář jevům je zase třeba zapomenout na jejich vlastní přetrvávání). Přesto však: nejsou kupř. právě...
|
host ::
RSS.