|
|
Založení smyslu mezi Husserlem a Merleau-Pontym
Tesková, Alena ; Karfíková, Lenka (vedoucí práce) ; Čapek, Jakub (oponent)
Původní inspirací této eseje byla prostá otázka po přetrvávání smyslu jedinečného, modelově pak uměleckého díla, napříč časem a pro různé bytosti. Snaha sledovat tuto otázku v rámci fenomenologické tradice snad má své opodstatnění, neboť je to koneckonců právě fenomenologie, která si vytyčila jako jeden ze svých cílů "návrat k věcem samým", zároveň se jedná o myšlenkový směr, jehož setrvalým tématem je smysl, jeho geneze, dění a (přinejmenším od Husserlovy Krize evropských věd) také jeho ztráta. Přesto se zdá, že otázka po přetrvávání jedinečného má v rámci fenomenologického východiska vnitřně rozporný charakter. Nakolik totiž každá fenomenologie začíná redukcí, obrací se k jevům resp. ke zjevování samotnému, a může se tak zabývat trváním jedinečného jen v jeho trvání pro nás, tedy pro nějaké vědomí (třeba i vědomí vtělené), resp. se pohroužit do fenomenálního pole, kde se však jednotlivé vytrácí. Jediné fenomény, které se pak vskutku zjevují trvale, jsou ty, k nimž není možné upínat pozornost pokaždé jinak, tj. fenomény, které se dávají v konečném počtu nástinů - tedy ideality či obecniny. Tento moment klade výchozí otázce eseje jistou překážku (pro samé trvání se totiž ztrácí jedinečné fenomény, a tváří v tvář jevům je zase třeba zapomenout na jejich vlastní přetrvávání). Přesto však: nejsou kupř. právě...
|
|
|
Živé tělo jako pramen svobody (filosofická studie o původu svobody vůle jakožto skutečnosti i pojmu)
Brinzanik, Dušan ; Petříček, Miroslav (vedoucí práce) ; Čapek, Jakub (oponent)
Tato práce sledovala dva různé způsoby myšlení o svobodě, o nichž je přesvědčena, že od samého počátku nesou sebou důvody, proč nejsou schopny se s možností svobody vůle ve světě vyrovnat, stejně jako vůbec dospět k plausibilnímu uchopení toho, co svobodná vůle je. Jeden myšlenkový směr je založen v pojetí světa, které není schopno garantovat možnost svobody ve světě, už jenom proto, že něco jako svobodnou vůli nemůže svými prostředky uchopit. Problém druhého přístupu pak spočívá v nejasném a současně vnitřně nesourodém pojmu Já. Ten vede ke konstrukci určitého nároku na svobodnou vůli, který ji činí pro člověka z principu nedosažitelnou, přestože původně tento přístup svobodu člověku přisuzuje a pouze chce vystihnout, čím je omezována a jak ji lze pěstovat. Oba tyto základní způsoby pak spojuje zavádějící spojení otázky svobodné vůle s problematikou morální odpovědnosti, které jejich problémy s konceptualizací svobody ještě více komplikuje.
|
|
|
Thomas Nagel's conception of obejctive self and its ethical implications
Popel, Štěpán ; Čapek, Jakub (vedoucí práce) ; Hill, James (oponent)
Thomas Nagel's ethical position, as we can find it in The View from Nowhere, still represents a plausible version of ethical realism despite certain serious objections to it, namely those raised by Christine Korsgaard in Creating the Kingdom of Ends and Jonathan Dancy in Moral Reasons. This thesis will demonstrate that the plausibility largely rests upon Nagel's dynamic concept of Objective self.
|
|
|
Antropologická kritika liberalismu u Charlese Taylora
Boudal, Jiří ; Čapek, Jakub (vedoucí práce) ; Jirsa, Jakub (oponent)
Práce představuje koncepci liberalismu Charlese Taylora, v níž je negativní pojem svobody ukotven hlouběji v pozitivním morálním ideálu autenticity. Autor nejprve zkoumá hlavní liberální motivy pro obhajobu čistě negativní svobody a Taylorovu tezi, že závisejí na atomistické ontologii. Následně toto atomistické východisko zpochybňuje a místo něj představuje Taylorův holistický přístup, který se opírá zejména o pojmy osobní identity a tzv. silného hodnocení. V návaznosti na to je představena autenticita jakožto implicitní ideál moderní identity. Autenticita je vyložena jako pluralitní morální ideál, který oceňuje jedinečnost, jakkoli obsahuje určité obecně platné morální nároky. Autor ukazuje, že autenticita není v rozporu s negativní svobodou, ale naopak ji předpokládá. Nakonec jsou představeny politické důsledky takto formulované koncepce liberalismu.
|
|
|
Funkce řeči u Husserla a Merleau-Pontyho
Puc, Jan ; Novotný, Karel (vedoucí práce) ; Čapek, Jakub (oponent) ; Janoušek, Hynek (oponent)
Funkce řeči u Husserla a Merleau-Pontyho Tématem práce je proměna intencionální funkce řeči mezi E. Husserlem a M. Merleau-Pontym. Intencionální funkcí řeči máme na mysli proměnu vyjadřovaného smyslu, kterou zapříčiňuje právě jeho vyjádření. U Husserla sledujeme proměnu z pozice Logických zkoumání a první knihy Idejí k čisté fenomenologii a fenomenologické filosofii, v nichž zastává tezi o neproduktivitě zrcadlení jiných druhů intencionality v řeči, na pozici Původu geometrie, v níž rozlišuje podíl řeči na vytváření myšlenkové formy ve dvou ohledech: Řeč dává myšlence její idealitu, která se liší od vztahu rodové podstaty k mnohosti věcí. A řeč dává myšlence její objektivitu, formu předmětu, který vstupuje do dějin a trvá v nich. Ve Fenomenologii vnímání Merleau-Ponty přebírá Husserlovu zralou pozici s několika podstatnými změnami. Východiskem analýzy přestává být jazykový znak, nýbrž se jím stává tělesné gesto, v důsledku čehož zaniká Husserlem zdůrazňovaný rozdíl mezi rodovou a jazykovou idealitou. Vedle objektivační funkce řeči Merleau-Ponty uvažuje také o obsahovém dokončování vyjadřovaného smyslu vyjádřením. Tím, že se řeč stává tvořivou, přestává být prázdným míněním názoru a může se stát stejně původní přítomností světu jako vnímání. V poslední části se zaměřujeme na Merleau-Pontyho pojetí...
|
|
|
Canguilhemův vitalismus
Čejka, Vojtěch ; Čapek, Jakub (vedoucí práce) ; Ritter, Martin (oponent)
Canguilhemův vitalismus Vojtěch Čejka Abstrakt Bakalářská práce Canguilhemův vitalismus se zabývá vitalistickým přístupem k životu, jak ho Georges Canguilhem představil v letech 1946-7. První část práce představuje vitalistické lékaře, o nichž se Canguilhem ve svých textech často zmiňuje, a jejich odpověď na Descartem inspirované mechanistické vysvětlování života. Ve druhé části se zaměřujeme na Canguilhemovy názory ohledně starších vitalistů. Zároveň naznačujeme, co z jejich přístupu k životu Canguilhem přebírá, co v nich nachází jako stále relevantní. Jak se projevuje Canguilhemův vitalismus, který označujeme jako kritický, ilustrujeme ve třetí části na dvou příkladech, respektive na dvou Canguilhemových textech. Zásadní se nám jeví postup převrácení (renversement), který se v obou textech, a nejen v nich, vyskytuje. V závěru provádíme vlastní aplikaci tohoto postupu na práci Francise Cricka Of molecules and men. Klíčová slova: vitalismus, mechanicismus, život, stroj, prostředí, René Descartes, Paul Joseph Barthez, Xavier Bichat.
|
|
|
Smrt a intersubjektivita
Härtel, Filip Hanuš ; Němec, Václav (vedoucí práce) ; Čapek, Jakub (oponent)
Tématem této práce je vztah smrti a intersubjektivity jako dvou skutečností, které zásadním způsobem utvářejí naši existenci. Východiskem pro zkoumání této problematiky jsou texty Paula Ludwiga Landsberga a Karla Jasperse. To se soustředí na fixování a výklad klíčových pojmů a představ, které jsou v těchto textech obsaženy. Skrze srovnání těchto pojmů, představ a celých filosofických koncepcí nabízí tato práce perspektivu porozumění tématu smrti a intersubjektivity.
|
|
|
Martin Heidegger: Člověk, svět a prostor
Kocman, Vojtěch ; Čapek, Jakub (vedoucí práce) ; Ritter, Martin (oponent)
4 Abstrakt Tato práce představuje pokus o interpretaci klíčových momentů Heideggerovy koncepce prostorovosti. Vzhledem k tomu, že Heidegger své chápání prostorovosti nikde v systematické podobě nepodává, je nezbytné pracovat s velkým množstvím často fragmentárních primárních textů. Další obtíž představuje autorův jazyk, který klade značné nároky na překladatele; všechny klíčové texty uvedené v této práci překládáme. Heidegger se v rámci své koncepce označované jako topologie bytí pokouší myslet prostor nikoliv jako kvantifikovatelnou veličinu, nýbrž v návaznosti na řecký pojem τόπος, tedy jako kvalitativně určené místo. Tato práce se soustředí jak na Heideggerovo rané dílo, tak i na jeho pozdní období, ve kterém topologické myšlení hraje centrální roli; pokouší se rovněž identifikovat souvislosti mezi nimi. Zásadní význam přitom budou mít pojetí myšlení jako cesty, souvislost myšlení a básnění a vztah prostoru a času, který je v Heideggerově pozdním díle chápán jako rovnocenný. Pouze naznačeny zůstanou další směry, kterými je možné se v souvislosti s bádáním v oblasti Heideggerovy koncepce prostorovosti pohybovat: kritika současného způsobu odkrývání světa, prohloubený vztah k řeckému myšlení a další promýšlení vztahu prostorovosti a bytí. Klíčová slova: Heidegger, svět, prostorovost, prostor, jazyk,...
|
|
|
Husserlova fenomenologie pozornosti
Grimmich, Šimon ; Čapek, Jakub (vedoucí práce) ; Švec, Ondřej (oponent)
(česky) Diplomová práce Husserlova fenomenologie pozornosti systematicky představuje Husserlovo pojetí pozornosti. V první části se věnuje představení Husserlovy statické fenomenologie pozornosti, přičemž přihlíží zejména k Logickým zkoumáním a Idejím I. V druhé části se věnuje genetické fenomenologie pozornosti, kterou rekonstruuje zejména na základě Zkušenosti a soudu a Analýz k pasivní syntéze. V závěru práce nabízí další možné perspektivy zkoumání pozornosti z fenomenologických pozic.
|
|
|
Problematika řeči a subjektu ve filosofii Paula Ricoeura
Miškovský, Miloš ; Čapek, Jakub (vedoucí práce) ; Němec, Václav (oponent)
Tato práce se zabývá problematikou řeči a jejího vztahu k subjektu - k tomu, kdo mluví, tak, jak je představena v díle Paula Ricoeura, především pak v jeho knize Le conflit des interprétations. Ricoeurovo vlastní stanovisko se utváří na základě konfrontace tří významných myšlenkových systémů 20. století, tedy strukturalismu, psychoanalýzy a fenomenologie. Pro strukturální lingvistiku je řeč v první řadě langue, určitý uzavřený systém znaků, založený na vlastních vnitřních zákonech a vztazích a zcela autonomní vzhledem k vnější (mimojazykové) realitě. Ricoeur se snaží překonat tento zjednodušující pohled a ukázat, že řeč je hlavně tím, čím někdo o něčem něco říká. Chce se vrátit zpět k řeči, v níž se mluví, a to tak, že vystoupí z roviny menších jednotek na rovinu vyšší s většími jednotkami, jimiž jsou věta a výpověď. V rámci filosofické reinterpretace freudovské psychoanalýzy můžeme pozorovat, jak odmítáno přesvědčení o tom, že lze původ řeči nalézt pouze ve vědomí. Naopak se ukazuje, že ten nejhlubší základ řeči je třeba hledat v nevědomí. Díky tomu se také vyjevuje ontologické zakotvení tohoto fenoménu, skutečnost, že tomu, že mluvím, předchází vždy, že jsem.
|
host ::
RSS.