|
|
Únik ze zajetí smyslu: k subverzivní síle textů F. M. Dostojevského, F. Kafky a W. Gombrowicze
Jirsa, Tomáš ; Málek, Petr (oponent) ; Heczková, Libuše (vedoucí práce)
Zdá se, že otázka smyslu v literatuře vyvstává, sotva se pustíme do čtení. Čteme, procházíme místy, jež nám smysl textu scelují, či naopak narážíme na rýhy, hiáty a trhliny, jež četbu vyrušují, komplikují, mění její směr a pohyb. Potřeba smyslu jakéhokoli počínání je bytostná, stěží by bylo potýkání se s uměním výjimkou. Je ale smysl skutečně conditio sine qua non uměleckého díla? A pokud ano, není potom právě smysl svého druhu diktátem či dokonce spoutáním? Je-li naší jedinou možností potýkání se s literaturou četba a v jejích stopách vždy jdoucí interpretace, která ve své podstatě asociální dílo překládá vždy do obecnějšího a srozumitelnějšího kódu, než je autonomní jazyk psaní, je pak nasnadě, že se najdou díla, která se tomuto zploštění brání. Nejde o to, vytvářet další opozice a stavět proti sobě díla "přátelská", "srozumitelná" a díla radikální, asociální. To by nebylo k ničemu. Jde o to, naznačit sílu literatury, jež má moc smyslu i jeho rekonstrukcím unikat, sílu, která by se právě vzhledem ke své zatvrzelosti útočící na interpretační touhu po syntéze, systematizaci a zvýznamňování četby dala nazvat subverzivní.
|
|
|
Jurij Lotman - sémiotika kultury a pojem textu
Kacetlová, Klára ; Bílek, Petr (oponent) ; Heczková, Libuše (vedoucí práce)
Obsahem této práce jsou překlady osmi studií ruského literárního vědce a kulturologa Jurije Michajloviče Lotmana, které pojednávají o kultuře (obecně i kultuře ve smyslu umění) jako sémiotickém fenoménu. Kultura je pojímána jako soubor nestejnorodých, často i extrémně protikladných, vždy však přísně hierarchicky uspořádaných jevů, které se v průběhu věků různě přeskupují, mění svou pozici, mizí a znovu se objevují. Velký význam zde má komunikace mezi jednotlivými prvky, na níž je fungování kultury založeno. S kulturou úzce souvisí pojem textu (slovesného, ale také vyjádřeného jinými způsoby), tedy něčeho, co je z hlediska dané kultury třeba uchovat. Ve vybraných studiích se Lotman zabývá především funkcí textů a vztahy mezi texty a kulturou, texty a jejich výrazem, texty a příjemci z jedné kultury i z kultur různých. Součástí práce je i komentář k překladu, který vysvětluje složitější pojmy, nesnadno přeložitelné, nebo ty, které Lotman užívá v jiném významu, než bývá obvyklé, a také pojmy z ruské kulturní tradice, které nemusejí být v českém prostředí známy. Kromě komentáře je připojen i úvod věnovaný tartusko-moskevské sémiotické škole, jejímž nejznámějším představitelem je právě J. M. Lotman. Zaměřuje se především na pojetí kultury a textu, na jeho proměny.
|
|
|
Pacientka doktora Hegla a dobový dívčí román
Beránková, Jana ; Heczková, Libuše (oponent) ; Holý, Jiří (vedoucí práce)
Diplomová práce se zaměřuje především na knihu Marie Pujmanové Pacientka doktora Hegla a její srovnání s vybranými díly dobové literatury určené pro ženy a dívky ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století. V úvodní kapitole je v krátkosti popsána problematika žánru populární literatury, jeho specifika a vývoj. Zmíněni jsou i hlavní představitelé u nás. Největší část je pak věnována rozboru Pacientky doktora Hegla, včetně rozdíl mezi prvním a následnými upravenými vydáními a filmové verze.
|
|
|
Překlady jako součást tvorby Pavly Moudré
Dolečková, Leona ; Heczková, Libuše (oponent) ; Kalivodová, Eva (vedoucí práce)
Práce analyzuje tři oblasti, ve kterých Pavla Moudrá realizovala naplnění svých osvětových cílů: veřejnou činnost, publicistiku a překlady. Na základě pramenného studia poukazuje na vzájemnou součinnost a vliv těchto tří oblastí na utváření konečné podoby argumentace u témat, kterým se Moudrá věnovala nejvíce: spiritualismus, ženská otázka, mírové hnutí, ochrana přírody a zvířat a výchova dětí a mládeže. Ve všech těchto oblastech se Moudrá angažovala především jako vědomá propagátorka duchovních hodnot, zejména na základě idejí teozofického hnutí. Osvětové aktivity Pavly Moudré souvisí také s jejím zájmem o zahraniční textovou produkci jako zdroj informací, které v českém kulturním a literárním kontextu nebyly dostupné. V souladu s vlastními osvětovými záměry Moudrá vybírala díla pro převod do českého jazyka, rozhodoval nicméně i dobový vkus a možnosti či zájmy nakladatele. S některými spirituálně angažovanými nakladateli byla Moudrá v osobním kontaktu a měla tak možnost do určité míry ovlivnit volbu titulů a témat.
|
|
|
Archeologie básnířky. O rodové povaze literárních situací
Kalivodová, Eva ; Heczková, Libuše (vedoucí práce) ; Kalnická, Zdeňka (oponent) ; Merhaut, Luboš (oponent)
Tato pnice rna dye vrstvy argumentace. lednou z nichje hledanipovahy rodoveho v literamim deni 19. a pocatku 20 stoleti, hledani, ktere je v nlznych literamich situacich soustredene na tvorbu nekolika literatek. Prvni z nich je Elizabeth Barrett Browningova, jejiz dHo znamenalo v angloamerickem svete poloviny 19. stoleti spojity rodove kultumi a literami prelom. Vykladu tohoto prelomu, ktery koncepce literarnich historii vetSinou zastiraji, je za pomoci recepcni teorie venovana 1. kapitola prace. Druha kapitola meni perspektivu pohledu na dilo Browningove z angloamericke na ceskou. Odhaluje intenzivni cesky zivot Browningove na pocatku 20. stoleti, jehoz dUlezitou, formativni soucast predstavuji ceske preklady jejich Sonetu portugalsJeYch (A. Klastersky, 1908, a F. Balej, 1919) a "romanove" poemy Aurora Leigh (F. Balej, 1911). V druhe kapitole prace vznika druha, pnlbezna linie argumentace prace, v niz je pfekladovost ve smyslu prekladu textu a v sirsim smyslu zpracovavani vlivu zkoumana jako zasadni kulturotvorny fenomen. Ceska modemisticka recepce dila Browningove je velmi odlisna od viktorianske, sledovane v 1. kapitole. Cini dilo a jeho autorku temer stredem tehdejsi ceske verejne diskuse 0 kultumich rolich zeny v novem 20. stoleti. Toto ceske "znovuzrozeni" vYznamu Browningove ospravedlnuje metodicky...
|
|
|
Minima prosaica. Česká drobná próza v letech 1890-1900
Topor, Michal ; Merhaut, Luboš (vedoucí práce) ; Heczková, Libuše (oponent) ; Opelík, Jiří (oponent)
Materiálem analýz a komentářů, soustředěných v této práci, jsou drobné prozaické texty, otištěné v průběhu posledního desetiletí 19. století v českých časopisech. Kapitoly, věnované dvěma dílčím rokům (1890 / 1900), představují různě zryté fólie, mezi nimiž lze srovnávat, pasáž (kapitola) mezi nimi odpovídá zkratce, redukci, určité zkusmé úvaze, exponující víceméně vyhraněný fenomén (šílenost), kolem něhož modeluje pole nálezů.
|
|
|
Femme Fatale české avantgardy? Marie Majerová z pohledu genderu
Nývltová, Dana ; Heczková, Libuše (vedoucí práce) ; Musilová, Dana (oponent) ; Wiendl, Jan (oponent)
Dizertace se zabývá pracemi a životem české spisovatelky Marie Majerové z genderového hlediska. Majerová byla v období po druhé světové válce dobře známou komunistickou autorkou. Není však příliš známá jako feministka a ženská aktivistka. Práce zkoumá ambivalenci její pozice z různých úhlů. Soustředí se především na vztah odporujících si rolí Majerové komunistky a feministky, "fernrne fatale" a "femme nouvelle" a na její poměr k ženským otázkám. Na jednu stranu Majerová chtěla prosazovat člověka nezávislého na pohlaví nebo genderu, na druhou stranu doslova bojovala za ženská práva a možnost ženy vyjádřit se literárně podle sebe. Majerová je příkladem moderní ženy v měnícím se světě první poloviny dvacátého století. Zároveň je však individuálním zjevem se specifickým přístupem k literatuře, politice i životu, který je založen na vůli po zrněně a možnosti ovlivňovat. Dizertační práce se zaměřuje na fikci, žurnalistiku i korespondenci Marie Majerové a obrazy, které jejich prostřednictvím o ženě, ale také o sobě jako ženě vytváří. Práce se soustředí také na to, jakým způsobem vnímali Majerovou osobu, autorku a její tvorbu její současníci v kritikách, recenzích kulturních polemikách. Z genderového pohledu je Majerová přemětem zájmu jako osoba, agitátorka, politička a aktivistka, feministka, matka, spisovatelka,...
|
|
|
Barák smrti Jana Weisse
Mácha, Jiří ; Málek, Petr (vedoucí práce) ; Heczková, Libuše (oponent)
Diplomová práce Barák smrti Jana Weisse analyzuje stejnojmennou povídkovou sbírku Jana Weisse z roku 1927. Práce se skládá ze tří kapitol. První kapitolu tvoří recepce Baráku smrti. Druhá část se zaměřuje na příslušnost Weissova textu k expresionismu. Poslední část práce tvoří naratologická a stylová analýza přihlížející k možnostem interpretace povídek v souvislosti s expresionismem.
|
|
|
Emblematické redukce autora jako literární ikony či "star"
Libichová, Tereza ; Heczková, Libuše (oponent) ; Bílek, Petr (vedoucí práce)
Pojmy autor a autorství doznaly od počátků naší literární tradice mnoha změn a byly mnohokrát zproblematizovány. v současné době se dá existence autora rozdělit na tři rozdílné entity: autora jako psychofyzickou bytost, autora jako subjekt v textu a případně autora - postavu, jejíž existence je v textu tematizována. Toto rozdělení umožňuje sledovat různou míru prolínání těchto tří entit, ovšem s důrazem na to, že autor jako psychofyzická bytost není pro literární interpretaci relevantní. Vymezuje se zde tedy ještě další "subjekt", který se pohybuje kdesi na pomezí autora konstituovaného textem a autora biografického. Právě tento subjekt, respektive jeho možné zobrazení, je předmětem zkoumání této práce. Obraz takového autorského subjektu se v textu jeví vždy jako obraz emblematicky redukovaný, tj. zjednodušený nebo nějakým způsobem ochuzený o některé aspekty své existence.
|
|
|
Antonín Macek: básník, publicista, prozaik
Konvalinka, Filip ; Heczková, Libuše (oponent) ; Vaněk, Václav (vedoucí práce)
Antonín Macek je dnes téměř neznámý autor. A bohužel nutno dodat, že tento příznak je s jeho jménem spjat od počátků jeho literárního působení. Mackovy knihy vycházely bez většího zájmu veřejnosti (např. Kniha o ráji už v roce prvního vydání 1912 naprosto zapadla, jak se dozvídáme z Mackova dopisu Miloši Martenovi z 1. 9. 1913), své články do novin a časopisů často skrýval pod různými pseudonymy, již za jeho života bylo jeho dílu věnováno poměrně málo kritické pozornosti a péče. V roce 1932, jen několik let po Mackově úmrtí, jej Josef Hora považuje za neprávem zapomínaného autora a věnuje mu alespoň krátký, ovšem výstižný a pro rámcové uvedení do Mackova díla nepostradatelný úvod k jednomu z nejzdařilejších výborů z jeho díla. Ve stejném roce jej F. X. Šalda ve svém Zápisníku řadí rovnou do rubriky zapomenutých. V roce 1956 napíše Libuše Malická, autorka jedné z mála monografických prací Dělnický novinář Antonín Macek, že o něm dosud nevíme téměř nic. Právě padesátá léta přinesla částečnou a opožděnou vlnu zájmu o Mackovo dílo. V této době vyšlo několik výborů, katalogů, památníků, konečně vyšla i zmíněná monografie. Tyto publikace ovšem pochopitelně vycházely z tehdejšího společenského systému a akcentovaly na prvním místě výhradně revolučně-socialistický tón Mackova literárního odkazu. Zatím poslední...
|
host ::
RSS.