|
|
Hřbitov jako literární prostor v české epice 19. století
Procházková, Žaneta ; Menclová, Věra (oponent) ; Vaněk, Václav (vedoucí práce)
V české epice nacházíme nejrůznější přístupy autorů ke smrti, odrážejí tak onu mozaikovitost názorů člověka 19. století, navíc se v nich mísí prvky kulturně sociální s prvky předchozí literární tradice, přitom jde, jak jsme si ukázali, o vlivy pocházející z různých historických období. Hřbitov bývá označován jako zahrada mrtvých, svaté pole, místo posledního odpočinku, příbytek věčnosti… Tato pojmenování v sobě skrývají některé z možných přístupů k prostoru hřbitova, popř. hrobu. V epice se setkáváme s koncepcí hřbitova jako zahrady či pole, dále se hřbitovemlabyrintem a (okrajově) hřbitovem-bytostí, hrob bývá přirovnáván k lůnu, loži či příbytku. V zásadě můžeme vypozorovat tři základní situace, kde a za jakých okolností se v české epice objevuje prostor hřbitova: hřbitov vytváří hlavní kulisu děje, vrací se jako leitmotiv nebo se vyskytne v ději pouze jednou, vždy však na místě výrazně exponovaném. Na umístění v rámci textu pak závisí funkce, kterou prostor hřbitova plní.
|
|
|
Dílo Karoliny Světlé v diskurzu literární kritiky druhé poloviny devatenáctého století (možnosti četby národní literatury)
Říha, Ivo ; Šmahelová, Hana (vedoucí práce) ; Vaněk, Václav (oponent) ; Merhaut, Luboš (oponent)
V předkládané disertační práci interpretujeme dílo Karoliny Světlé na pozadí diskurzu české literární kritiky druhé poloviny devatenáctého století. Soustředíme se na dobové přístupy k podobám a funkcím národní literatury, zaměřujeme se na problematiku úkolů kladených na českého spisovatele. Nad prózami Karoliny Světlé otevíráme otázku, v jaké míře mohla tato "společenská objednávka" ovlivňovat individuální umělecký rukopis. Zajímá nás problém autorské i čtenářské reflexe vlastenecky-výchovné tendence literární tvorby. Toto dobové přijetí tendence daného druhu coby faktoru, který žádoucím (nikoli limitujícím) způsobem přednastavuje utváření smyslu uměleckého díla, chápeme jako výraz dědictví raně obrozenských ideových konstruktů (přičemž součástí tohoto dědictví je též víra v nezastupitelnou moc národního písemnictví, jehož úkolem je probouzet duševní život národa a střežit jeho svébytnost a jedinečnost). Chápeme jej jako projev pohybu v mýtu o vzkříšeném národu - pohybu, který v rámci všeobecně akceptovaného vlastenecky-výchovného komunikačního kódu čtenáři sdílejí se svou spisovatelkou. Odpověď na otázku, jak se základní aspekty tehdejšího diskurzu o české literatuře vztahovaly ke spisovatelčině tvorbě a jakými cestami byla Světlá vynesena do pozice ztělesněného ideálu národního slovesného tvůrce, hledáme...
|
|
|
Melancholie v poezii Antonína Sovy
Urbanová, Martina ; Vojvodík, Josef (vedoucí práce) ; Vaněk, Václav (oponent)
Tématem této práce je motiv melancholie v poezii Antonína Sovy. Konec 19. století a začátek 20. století totiž lze vnímat jako dobu, pro niž je typické právě melancholické vnímání světa, zejm. pak v umělecké literatuře. Specifickou situaci spatřujeme právě v českých zemích. Česká společnost se již cítila dostatečně připravena na to, aby v habsburské monarchii převzala svůj díl odpovědnosti, nicméně jí to není umožněno. Motiv melancholie či určitá společenská frustrace je patrná např. v tvorbě českých dekadentů. Obdobně ji lze pozorovat i u Antonína Sovy. Po Vybouřených smutcích, kde je tento tón patrně nejsilnější, přichází se sbírkou Ještě jednou se vrátíme... , která se pro nás stala podkladem k interpretaci melancholického motivu v Sovově poezii. Vychází v době vrcholícího očekávání změn ve společenské situaci, která začíná být všestranně neudržitelnou. Motiv melancholie, jenž v této sbírce nelze přehlédnout, je však modifikován zejm. ve sféře intimní lyriky, která již nevyznívá jednoznačně tragicky, ale naopak poskytuje určitou naději. Abychom blíže poznali motiv melancholie v Ještě jednou se vrátíme... , zmapovali jsme jeho vnímání v průběhu historie, což nám umožnilo definovat některé typické rysy, které jsou pro melancholii zásadní. Jedná se o zaujetí minulostí, prostor, podzim, tendence k osamělosti,...
|
|
|
Antonín Sova - pozdní lyrika (1918-1928)
Raš, Jakub ; Vaněk, Václav (vedoucí práce) ; Merhaut, Luboš (oponent)
Tato diplomová práce se zabývá interpretací pozdního lyrického díla Antonína Sovy z let 1918-1928, které reprezentují sbírky Zpěvy domova (1918), Krvácející bratrství - Rozjímání ranní i navečerní (1920), Básníkovo jaro (1921), Básně nesobeckého srdce (1922), Jasná vidění (1922), Naděje i bolesti (1924) a Drsná láska (1927), dále posmrtně vydané soubory Sovových veršů z let 1922-1928 Hovory věcí (1929) a Za člověkem (1930), básnické texty vymezeného období, jež jsou obsaženy v souboru Píseň o Rovnosti (1951), a básně, jež Sova uveřejnil v letech 1918-1919 v humoristicko-satirickém časopise Šibeničky. Sovova lyrika je dělena dle námětového hlediska na lyriku 1) přírodní, 2) intimní, 3) společenskou a 4) sebereflexivní. Při rozboru básnických textů jednotlivých skupin se zaměřujeme zejména na podobu lyrického subjektu - tedy na to, o čem (se) mluví ve smyslu obsahového zaměření díla (tematika a motivika), ale také jak (se) o tom mluví ve smyslu epistemologickém (poznání a jeho artikulace) a axiologickém (hodnoty a hodnotové postoje), což často v souhrnu ústí v jakési více či méně komplexní myšlenkové modely ústředních skutečností, jako je člověk, život a smrt, práce, příroda a venkov, čas, umění apod. Pozornost je také věnována těm formálně tvárným prostředkům (rytmus, obrazná pojmenování, kompozice apod.),...
|
|
|
Sport v české literatuře
Trnková, Vendula ; Vaněk, Václav (vedoucí práce) ; Wiendl, Jan (oponent)
V publikacích věnujících se sportu jako společenskému a kulturnímu fenoménu se tradičně setkáváme s obecnými výčty pozitiv a negativ sportu. Z kladných hodnot, které jsou se sportem spojovány, je především zdůrazňována olympijská koncepce sportu, tedy chápaní sportu jako oblasti, kde lze celosvětově sdílet ideály humanity, vzájemnosti a přátelství. Druhým okruhem, který je na sportu ceněn, jsou nároky, které sport na člověka klade. Sport je v těchto publikacích často chápán jako výchovný prostředek, který kultivuje člověka nejen po fyzické, ale též psychické stránce. Jako tradiční atributy sportovce bývají představovány charakterové vlastnosti - vůle, sebekontrola, odvaha, zodpovědnost, rozhodnost, loajalita, vytrvalost, sebedůvěra, houževnatost, poctivost. Sport je současně chápán jako svobodná činnost, jejíž hodnota spočívá v prožitku, v sociálních kontaktech a atraktivní zábavě, které nabízí, a v možnosti seberealizace na poli, kde má každý rovné a relativně spravedlivé podmínky.
|
|
|
Antonín Macek: básník, publicista, prozaik
Konvalinka, Filip ; Heczková, Libuše (oponent) ; Vaněk, Václav (vedoucí práce)
Antonín Macek je dnes téměř neznámý autor. A bohužel nutno dodat, že tento příznak je s jeho jménem spjat od počátků jeho literárního působení. Mackovy knihy vycházely bez většího zájmu veřejnosti (např. Kniha o ráji už v roce prvního vydání 1912 naprosto zapadla, jak se dozvídáme z Mackova dopisu Miloši Martenovi z 1. 9. 1913), své články do novin a časopisů často skrýval pod různými pseudonymy, již za jeho života bylo jeho dílu věnováno poměrně málo kritické pozornosti a péče. V roce 1932, jen několik let po Mackově úmrtí, jej Josef Hora považuje za neprávem zapomínaného autora a věnuje mu alespoň krátký, ovšem výstižný a pro rámcové uvedení do Mackova díla nepostradatelný úvod k jednomu z nejzdařilejších výborů z jeho díla. Ve stejném roce jej F. X. Šalda ve svém Zápisníku řadí rovnou do rubriky zapomenutých. V roce 1956 napíše Libuše Malická, autorka jedné z mála monografických prací Dělnický novinář Antonín Macek, že o něm dosud nevíme téměř nic. Právě padesátá léta přinesla částečnou a opožděnou vlnu zájmu o Mackovo dílo. V této době vyšlo několik výborů, katalogů, památníků, konečně vyšla i zmíněná monografie. Tyto publikace ovšem pochopitelně vycházely z tehdejšího společenského systému a akcentovaly na prvním místě výhradně revolučně-socialistický tón Mackova literárního odkazu. Zatím poslední...
|
|
|
Substantiva v díle Vladimíra Holana
Trunečka, Michal ; Holman, Petr (oponent) ; Vaněk, Václav (vedoucí práce)
Základem diplomové práce je rozsáhlá statistická analýza všech substantiv v celém díle Vladimíra Holana (1905-1980), jejíž výsledky jsou zpracovány do podoby několika typů frekvenčních slovníků substantiv v díle Vladimíra Holana. Po přehledu předpokladů a principů takové analýzy a po stručném popisu frekvenčních slovníků autor ukazuje možnosti přístupu k Holanově poezii z perspektivy frekvenčních slovníků a zkoumá v této souvislosti čtyři vybrané skupiny substantiv (substantiva označující lidské bytosti a substantiva fotografie, stařec/stařena a vítr).
|
|
|
Literární obraz Podkrkonoší v české literatuře od 90. let 19. století do současnosti
Dědek, Michal ; Vaněk, Václav (oponent) ; Hájková, Ladislava (vedoucí práce)
Hlavním tématem práce Je rozbor různých podob interakce (komunikace) meZI subjektem a krajinou v literárních dílech autorů pocházejících z Podkrkonoší (Stašek, Šlejhar, Opolský, Kocourek, Typlt a další). Důraz je kladen na popis různých povah a proměn situace subjektu v konkrétním krajinném prostoru a na zachycení vlivu přírodních, sociálních, hospodářských a kulturních aspektů vztahu mezi krajinou, dílem a jedincem. Zohledněna Je také role specifického mýtu Podkrkonoší jako "kraje blouznivců". Práce vyúsťuje v zachycení kraj inného mýtu (j ako součásti kul turní paměti krajiny) v literatuře.
|
|
|
Obraz české společnosti v humorné frašce a veselohře 2. poloviny 19. století
Zikmundová, Linda ; Janoušek, Pavel (oponent) ; Vaněk, Václav (vedoucí práce)
Tato práce se věnuje nepříliš často připomínanému období ve vývoji české veselohry a frašky. Zároveň zkouší ukázat, jak se tehdejší reálný život promítal do divadelních her tohoto žánru. Pozornost je věnována zejména typickým prostředím a postavám. Stranou nezůstávají ani problémy tehdejší společnosti. Využívá k tomu rozsáhlé primární literatury, kterou se pokouší uspořádat. Součástí je i abecedně řazený seznam her a časově řazený seznam jejich premiér.
|
|
|
Dvojí skutečnost u Jana Weisse
Magulová, Naďa ; Mravcová, Marie (oponent) ; Vaněk, Václav (vedoucí práce)
Tato práce se snaží postihnout dvojí zobrazování skutečnosti v díle Jana Weisse. Weissovo dvojí pojetí skutečnosti osciluje mezi vzájemně propojeným fantazijním a reálným nahlížením a je založeno na jeho osobní, atypicky intenzivní zkušenosti se snem (snové vidiny prožívané v tyfových horečkách v zajateckém táboře na Sibiři). První polovina práce se zaměřuje na Weissovu tvorbu z dvacátých a třicátých let. Výchozí téma snu a rozdvojení skutečnosti je zde paralelně ztvárňováno v klíčovém motivu zrcadla a v motivu dvojnictví, na tomto základě autor rozvíjí problematiku dalších polarit (dobro a zlo, vědomí a podvědomí, snění a realita, všednost a výjimečnost) a jejich vztahu. V souvislosti s inspirací chorobným snem a pod vlivem zážitku první světové války vykazuje fantastický svět Weissovy prózy rysy až krajní abnormality a zejména časoprostorové diskontinuity, jeho prvotiny jsou blízké expresionismu. Sen často hraničí s halucinací, šílenstvím. Jako záhadný prostor mezi snem a bděním, ale také jako symbolizace mravního znejistění se u Weisse objevuje téma tmy a slepoty. Druhá polovina práce se věnuje žánrovým schématům a typům vysledovatelným ve Weissově díle (motivy a postupy z oblasti pohádky a triviální literatury, romaneto, utopie a sci-fi ve tvorbě Jana Weisse) a realistické linii jeho tvorby posílené v...
|
host ::
RSS.