2025-06-24
13:59 |
Several Notes on the Epitaph of Count Sendebald in Gorze Abbey.
Vrána, David
Count Sendebald first appears in the office of Count of Toul under the episcopate of Bishop Gauzlin sometime before 962, then becomes count palatine of the bishops of Metz after 981, and dies on 21 March after 987. He bequeathed the Martincourt estate north of Toul to the monastery of Gorze probably not long before his death. Perhaps it was this circumstance, together with his intervention against the unjust handling of the Amel estate, that led him to find his final resting place in Gorze. The tomb is assumed to have been marked by an epitaph, the text of which was preserved in a manuscript that belonged to the Saint-Vincent Abbey in Metz at the time of Sendebald’s death (Berlin State Library, Ms. Phill. 1877). Comparison with other epigraphic and sepulchral monuments that can be associated with the Gorze Monastery in the second half of the 10th century is problematic. We know that Count Giselbert († c. 964) was buried here, but we have no further details. An epitaph may have adorned the tomb of Giselbert’s brother, Bishop Adalbero († 964), the creation of which is linked to the transfer of his body from Saint-Trond Abbey to Gorze. We are also familiar with the incomplete text of the epitaph only from a manuscript. A possibility for comparison may be found in the description of the epigraphic monuments in Saint-Vincent Abbey in Metz, which the Vita Deoderici informs us about. Sendebald’s epitaph contains a number of allusions to unknown historical facts, especially concerning his noble origin. A comparison of the memorial records indicates the possibility that he was an ancestor of Hemma of Gurk and was related to the nobility of Bavaria, Lotharingia, and Saxony, and it cannot be excluded that he may have been a descendent of the Moravian Moymirids.
Úplný záznam
|
2025-06-24
13:59 |
Úplný záznam
|
2025-02-01
00:00 |
Proti naturalismu! Diskuse o moderním umění v českých zemích kolem roku 1910.
Winter, Tomáš
Text sleduje a interpretuje, jak se termín naturalismus užíval v české výtvarné kritice a teorii v době nástupu expresionismu a kubismu. Významnou roli ve způsobu, jak s tímto pojmem zacházeli čeští autoři, sehrály dva významné a současně velmi populární německé spisy: kniha Julia Meier-Graefeho Der Fall Böcklin und Lehre von den Einheiten a spis Wilhelma Worringera Abstraktion und Einfühlung.
Úplný záznam
|
2025-02-01
00:00 |
Naturalismus, realismus a Karel Purkyně.
Machalíková, Pavla
Kapitola se zabývá původní definicí a významem pojmu\nnaturalismu ve výtvarném umění ve třetí čtvrtině 19. století. Kontakty, které v tomto smyslu zprostředkoval především Karel Purkyně svou vlastní výtvarně-kritickou\ni malířskou tvorbou, totiž úzce navazují na francouzskou diskusi o naturalismu ve výtvarném umění. Tu zahájil na konci padesátých let kritik Jules-Antoine Castagnary a na její hlavní body navázal ve svých textech věnovaných výtvarnému umění Émile Zola. Skrze Zolovy názory tak lze do jisté míry sledovat rozporuplné dobové pojetí výtvarného naturalismu s jeho\nmnohem více diskutovanou a vyhrocenou literární podobou.
Úplný záznam
|
2025-01-19
00:08 |
Cesta galeristy a jednoho obrazu. Mikoláš Lehmann a evropské výstavní turné s obrazem Veraikon Gabriela Maxe.
Česká, Lucie
Cesty s tzv. senzačními obrazy po nejrůznějších městech Evropy se staly pro mnohé galeristy nedílnou součástí jejich podnikatelských aktivit. Díla, se kterými byla taková mezinárodní turné podnikána, předcházela pověst a ať už se jednalo o jejich prezentaci v rámci pravidelných přehlídek umění nebo o výstavu samostatnou, vždy se těšily hojnému zájmu publika. Pro mezinárodní cesty s dílem, které budilo skutečnou senzaci, se v sedmdesátých letech 19. století rozhodl i pražský galerista Mikoláš Lehmann. Mikoláš Lehmann patřil mezi galeristy, jejichž podniky se v Praze etablovaly v poslední třetině 19. století, a které díky svým stálým výstavám rozšířily nabídku soudobé umělecké produkce pro zdejší publikum. Lehmannovým salonem prošla za více než třicet let jeho fungování díla českých i zahraničních umělců, mezi nimiž lze zmínit nejvýraznější spolupráci s malířem Gabrielem Maxem. Ten vytvořil dílo, se kterým se Mikoláš Lehmann rozhodl absolvovat svou první zahraniční cestu. Gabriel Max namaloval obraz „Kristova hlava na roušce svaté Veroniky“ roku 1874. Po uvedení v Lehmannově salonu vzbudila malba mezi návštěvníky skutečnou senzaci a mezi odborným publikem a uměleckými kritiky mnohé diskuse. Lehmann se odezvu rozhodl využít a s obrazem absolvoval zahraniční turné, jehož první zastávkou se roku 1875 stal Londýn, kde byl představen veřejnosti v rámci pravidelné jarní výstavy ve French Gallery. V kontextu Lehmannových obchodních strategií se jeho první zahraniční cesta stala velmi důležitou – pomohla galeristovi seznámit se se zahraničním prostředím, vybudovat důležité kontakty a poznat postupy, které využívali podnikatelé, jejichž galerie měly již zavedenou tradici.
Úplný záznam
|
2025-01-19
00:08 |
“Ryvologie” aneb Čím byli Hoboes ve vývoji české trampské písně moderní?
Opekar, Aleš
Od počátku 60. let začaly v českém trampském prostředí vznikat písně, které se v mnohém odlišovaly od trampského repertoáru předchozích desetiletí. Jedněmi z prvních takových tvůrců byli bratři Jiří (Wabi) a Mirko (Miki) Ryvolové a jejich skupina Hoboes. Pro nově pojatý okruh tvorby se vžilo označení moderní trampská píseň. Článek shrnuje charakteristiku trampské písně předchozích období a zkoumá, jaké předpoklady a charakteristické rysy nesla tvorby bratrů Ryvolů, aby inspirovala a naplnila nové označení. Zjišťujeme, že inovační vklad nepřinášely jen vlivy swingové hudby a domácí tvorba divadel malých forem počínaje Osvobozeným divadlem, ale že nové písně nevznikaly ani zcela izolovaně od širšího kulturního dění včetně dobové beatové a populární hudby. Atributy modernosti nových trampských písní byly naplněny v oblasti zvukové, rytmické a harmonické i z hlediska obsahu a poetiky písňových textů.
Úplný záznam
|
2025-01-04
00:01 |
S Prazdrojem do Afriky: cesty Emila Holuba mezi realitou a mýtem.
Winter, Tomáš
Dr. Emil Holub (1847–1902) byl jedním z nejpopulárnějších českých cestovatelů. Již během života důsledně pracoval na prezentaci úspěchů svých cest, spojenou se sebeprezentací vlastní osoby. Psal vědecké, ale i populárně naučné texty, pořádal veřejná přednášková turné a velkolepé výstavy. Popularitu neztratil ani po své smrti, o čemž svědčí různorodá literární zpracování jeho osudů. Kromě toho se postava stala námětem filmu, jedné písně a rovněž reklamního spotu. Posledně jmenovanému produktu – reklamě na Plzeňský Prazdroj – věnuje příspěvek detailní kritickou pozornost. Jeho interpretaci využívá k tomu, aby ukázal jeden ze způsobů, jakým se na místo prezentování reality Holubových cest vytvářejí určité mýty. V této souvislosti se text zabývá i Holubovým vztahem ke kolonialismu a jeho prezentováním jižní Afriky jako „exotického” místa.
Úplný záznam
|
2024-04-15
12:32 |
Úplný záznam
|
2024-04-15
12:32 |
Epigraphica & Sepulcralia 14. Fórum epigrafických a sepulkrálních studií. Sborník k sympoziu Rodová pohřebiště v Čechách: možnosti a metody jejich výzkumu a prezentace, Praha 26.-27. října 2022
Chlíbec, Jan ; Hrdinová, M.
Předkládaný svazek studií vznikl na základě mezioborového sympozia Rodová pohřebiště v Čechách, možnosti a metody jejich výzkumu a prezentace (Praha 2022) v rámci výzkumného programu Strategie AV21: Anatomie evropské společnosti. Je jedním z výstupů projektu Rodová pohřebiště v Čechách v pozdním středověku a raném novověku. Regionalismus, interregionalismus a internacionalismus. Rodové nekropole a jejich výtvarné vybavení jsou důležitým pramenem pro poznání života šlechtické společnosti na sklonku středověku a v raném novověku. Dané téma je zkoumáno z různých aspektů sdružujících humanitní i exaktní vědy – z pohledu historického, uměleckohistorického, archeologického, geologických oborů i z hlediska detailní analýzy archivních pramenů. Tyto různé přístupy představují ve svém úhrnu pestrý obraz studované problematiky. Na přelomu středověku a novověku dochází k zakládání nových šlechtických nekropolí, které svou výtvarnou náplní – náhrobky a epitafy, někdy doplněné dalšími funeráliemi jako rodovými praporci, štíty, zbrojí – představují důležitou kapitolu českých dějin umění. Tato díla svým zpracováním, ale i vybraným druhem materiálu odrážejí často dobové, nezřídka i módní trendy odehrávající se na poli sepulkrální výtvarné kultury. Šlechtické nekropole jako sakrální prostor byly zároveň projevem rodové sebereprezentace, místem, které kromě své religiózní funkce dokládalo hlubokou tradici toho kterého rodu, jeho věhlas i společenské postavení; v případě figurálních náhrobků také svým způsobem sloužilo jako rodová portrétní galerie.
Úplný záznam
|
2024-04-15
12:32 |
Náhrobky rodu Švamberků z období 15. až počátku 17. století z uměleckohistorického hlediska
Chlíbec, Jan
Z celkového, na počátku 18. století ještě bohatého konvolutu náhrobků rodu Švamberků se dodnes dochovalo pouhé torzo. Překvapivý je fakt, že ačkoliv šlo o významný šlechtický rod, dochované práce jsou většinou průměrné nebo podprůměrné kvality, které, zejména pokud jde o díla z 15. století, odrážejí převažující stav sepulkrální skulptury oné doby. Při zvolení prosté formy náhrobku mohlo hrát roli více faktorů. Kromě utrakvistické kritiky majestátních funerálních děl i nedostatku kvalitních kameníků po husitských válkách to mohla být obecně i myšlenka vzdorování pýše a důraz na osvědčení křesťanské skromnosti bez ohledu na konfesi pohřbeného.
Úplný záznam
|
|
|
|
host ::
