|
Problematika národnostních menšin ve Španělsku ve 20. a 21. století
Oulehlová, Anna ; Veselý, Zdeněk (vedoucí práce) ; Krines, Vlastimil (oponent)
Práce se zabývá historickými národnostními menšinami ve Španělsku - Katalánci, Basky a Galicijci. Problematika je studována v kontextu dějin Španělska, mezinárodních vztahů a evropských dějin. Důraz je kladen na 20. a 21. století, obsahuje však také popis starších událostí. V novodobých dějinách je značný prostor věnován separatismu a terorismu národnostních menšin , zejména baskické ETA. Práce vychází také z teoretických studií národnostních menšin.
|
|
Kritické hodnocení Šikovy reformy
Šrámek, Ondřej ; Szobi, Pavel (vedoucí práce) ; Dufek, Pavel (oponent)
Práce se zabývá tzv. Šikovou reformou, tedy reformou, která se v šedesátých letech dvacátého století v Československu snažila zavést do tehdejší centrálně plánované ekonomiky určité tržní prvky. Práce nejprve popisuje průběh reformy, při které byla významně omezena role centrálního plánu, posílena pozice podniků a byla provedena cenová přestavba. Následně jsou v práci zkoumány a porovnávány názory dobových zahraničních i domácích odborníků na reformu a novou ekonomickou soustavu, aby se na jejichž základě došlo k cíli práce, jímž je zjištění chyb a nedostatků, které provázely zavádění nové soustavy a mohly ohrozit její fungování.
|
|
Sovětská kolektivizace z konce 20.let a první poloviny 30.let 20. století a její socioekonomické dopady na Volyňské Čechy
Šťastná, Dora ; Fabianková, Klára (vedoucí práce) ; Chalupecký, Petr (oponent)
Práce se zabývá hospodářským vývojem v Sovětském svazu na konci 20. let a v první polovině 30. let 20. století. Důraz je kladen na kolektivizaci zemědělství během prvního pětiletého plánu. Teoretická část práce se věnuje rozboru centrálně plánované ekonomiky, předchozímu hospodářskému vývoji v SSSR a charakteristikám konceptu Stalinovy hospodářské politiky. Analytická část práce se soustředí na průběh kolektivizace a vyhodnocení socioekonomických výsledků a důsledků, konkrétně na území Volyně, kam emigrovaly tisíce českých obyvatel. Hlavní hypotéza, že Volynští Češi nebyli přímo zasaženi první vlnou násilné kolektivizace, byla vyvrácena. V důsledku kolektivizačních opatření došlo k úbytku počtu českých obyvatel na Volyni až o 30%. První pětiletý plán představoval velký krok k modernizaci a soběstačnosti země, avšak v agrárním sektoru selhal.
|
|
Kontrast života a smrti v díle J. K. Šlejhara
Krčálová, Tereza ; Heczková, Libuše (vedoucí práce) ; Mravcová, Marie (oponent)
Práce se zaměřuje na dílo J. K. Šlejhara ze dvou hledisek. Nejprve představuje Šlejharovo dílo v dobovém literárním kontextu jako výsledek syntézy nových literárních stylů, ve druhé části se věnuje textové analýze a rekonstrukci "uměleckého světa". V první části práce jsou představeny dobové diskuse, které měly přehodnotit a znovu teoreticky ozřejmit funkci umění s ohledem na nově se vyvíjející společnost a nové potřeby člověka. Uvádíme také reflexi v té době velmi aktivního přejímání nových vlivů z cizích literatur a kritické ohlasy realismu a naturalismu. Pro srovnání uvádíme dobové a současné studie pojednávající o díle J. K. Šlejhara, čímž chceme poukázat na měnící se požadavky literatury a umění a na proměnu vnímání literárního díla v časovém odstupu. Druhá část práce se věnuje textové analýze vybraných děl J. K. Šlejhara s použitím metodiky sémiologické literární vědy a rekonstrukce tzv. uměleckého světa autora. Takový přístup nám umožňuje vést paralely s ruskou literaturou 19. století, především s tvorbou N. V. Gogola a F. M. Dostojevského a odhalit styčné body jak v tvoření specifického uměleckého světa, tak v chápání duchovnosti. Klíčová slova: naturalismus, symbolismus, realismus, umělecký svět, duchovnost, tvar, ornament, estetično, smrt
|
|
Stát - země - národ: loajality moravských Čechů a Němců
Řepa, Milan
Studie paralelně sleduje proměny kolektivního vědomí českého a německého obyvatelstva na Moravě v 19. století. Zaměřuje se na jednotlivé formy kolektivního vědomí – zemský patriotismus, rakouský státní patriotismus, český a německý nacionalismus, pangermanismus a panslavismus – a jejich vztah k dalším solidaritám či loajalitám, například stavovským, třídním, konfesním či regionálním. Posuzuje, jak jejich genezi ovlivnily významné události nebo historické procesy, počínaje osvícenským absolutismem, přes napoleonské války, revoluční léta 1848/1849, počátky a rozvoj občanské společnosti v 60. a 70. letech, války prusko-rakouskou (1866) a prusko-francouzskou (1870), až po rozrůzňování politického života na sklonku 19. století.
|
|
Gender, identita, tělo
Řídký, Josef ; Tinková, Daniela (vedoucí práce) ; Činátl, Kamil (oponent)
Práce Gender, identita, tělo se snaží vypracovat metodu, která umožní historickou deskripci a analýzu re-prezentací tělesných identit, jakými jsou např. stereotypy stáří, dětství, rasy atd. Výchozí bod představuje konceptualizace genderových identit, četbou díla Joan W. Scottové a Judith Butlerové je vyšetřována kapacita termínu gender. Pojem se pro konečný účel ukazuje užitečným jen částečně, protože balancuje mezi dvěma krajnostmi: buď je příliš fixován na binarismus pohlaví, nebo přestává re-prezentovat tělesné identity úplně. Tato práce přináší alternativní pojem: corpus. Ten spojuje termín gender s fenomenologií těla a tělesnou identitu chápe jako jeden typ narativní identity, jak ji původně vypracoval Paul Ricoeur. Výsledkem je druh identity, který skladbou různých prvků těla a stereotypů chování ustanovuje specifickou skupinovou identitu - corpus. Práce v další části sleduje konstrukci obrazu stáří a dospívání na poli vývojové psychologie a sexuologie druhé poloviny 20. století v Československu a Čechách. Ukazuje se, že stáří i mládí jsou identity diskvalifikované ve jménu dominantní identity dospělosti. Zatímco mládí má dospělé tělo, ale nemá dostatek zkušeností, stáří je vyloučeno pro své slabé tělo a přemíru zkušeností; obě identity tak podléhají symbolickému adultocentrismu. Klíčová...
|
|
Od Radioartu k hudebnímu divadlu
Jiřička, Lukáš ; KLÍMA, Miloslav (vedoucí práce) ; NOVOTNÝ, Pavel (oponent)
Dizertační práce s názvem Od radioartu k hudebnímu divadlu si klade za cíl ukázat spojnice mezi zdánlivě disparátními oblastmi, a to převážně zvukově-dramatickým rozhlasovým uměním, pro něž se v německojazyčné oblasti ustavil příhodný termín Hörspiel a hudebním divadlem. Ve své dizertaci se pokouším definovat, čím se vyznačují a jaké jsou principy fungování specifik textu, prostoru, zvuku, hlasu, herectví, hudby a těla v těchto transdisciplinárních formách a žánrech, které so od svých počátků nevykazují žádnou stylovou čistotou v tradičním slova smyslu V rámci své doktorské práce jsem v rámci analytické a historické úvodní studie představil a rozvíjel reflexi zdánlivě nespojitých oblastí, a to: hudebního nebo zvukového divadla v jeho obecné i konkrétní rovině a jeho vzájemnou provázanost se zvukovou instalací, performance, radioartem v podobě Hörspielu, hudební kompozicí a zvukovým uměním, abych v dalších kapitolách na příkladu několika určujících osobností z německojazyčného okruhu věnujících se jak hudební kompozici, tak i dramaturgii a režii demonstroval např. vliv hudební struktury na skladbu a ráz dalších performativních činností anebo vztah dramatické či prozaické předlohy ke scénografickému řešení. Celou problematiku vztahu vzdálených uměleckých forem demonstruji na příkladu několika tvůrců ? režírujících skladatelů, kteří tyto spoje vytvářejí díky svému působení v několika oblastech najednou s tím, že strukturně, motivicky a dramaturgicky propojují hudební a performativní světy. Tvůrci těchto heterogenních uměleckých děl využívající strategie tzv. negativní dramaturgie jsou bytostně dvojdomé osoby - Heiner Goebbels, Helmut Oehring, Olga Neuwirth a Andreas Ammer. Jak Goebbels, tak i Oehring, Neuwirth a Ammer dokáží zúročit své zkušenosti s hudební kompozicí, prací v rozhlase také při tvorbě hudebních inscenací s tím, že nechávají simultánně ovlivňovat jednotlivé kompoziční a inscenační postupy zkušenostmi z jiných oblastí. Kromě zmíněné čtveřice jsou zde uvedení další podstatní tvůrci 20. a 21. století, kteří se dotkli rozhlasové umění, hudební kompozice, metod koláže a montáže, performance a hudebního divadla ? Bertolt Brecht, Dziga Vertov, Emil František Burian, Walter Ruttmann, John Cage, Karlheinz Stockhausen, Dieter Schnebel, Georg Katzer, Friedrich Schenker, FM Einheit či Laurie Anderson a Georges Aperghis. Bez vlivu radioartu posledních padesáti let by oblast hudebního divadla jistě nebyla natolik výraznou odnoží alternativního divadelnictví a performativních uměn vůbec, a to hlavně v současnosti, kdy díky emancipaci a zdůraznění zvukové složky na úkor herecké buduje hudební divadlo nový divadelní jazyk a vstupuje do málo probádané oblasti tzv. postspektakulárního či mechanického divadla bez herců.
|
|
Reflexe díla Františka Bakuleho ve vztahu k dnešní speciálně pedagogické praxi
BALÍKOVÁ, Tereza
František Bakule byl významným českým pedagogem první poloviny 20. století, prvním ředitelem Jedličkova ústavu v Praze, zakladatelem tzv. Bakulova ústavu a jedním z mála českých představitelů alternativního pojetí výchovy a vzdělávání uznávaných v zahraničí. Jeho odkaz však v současné době není naší odbornou veřejností v rámci hlavního vzdělávacího proudu ani speciálních škol dále systematicky rozvíjen a prakticky uplatňován, na rozdíl od řady zahraničních alternativních pedagogických směrů, které jsou zde úspěšně aplikovány. Cílem této bakalářské práce je proto analyzovat dílo Františka Bakuleho prizmatem současného školního edukačního prostředí s důrazem na vzdělávání žáků se zdravotním postižením. První kapitola je věnována nástinu životní cesty Františka Bakuleho, zejména se zaměřením na významné mezníky, které ovlivnily utváření jeho osobnosti, jeho myšlenky, inspiraci a motivaci a které se projevily v jeho pedagogické činnosti a následně v jeho vlastním uceleném konceptu výchovy a vzdělávání. Konkrétně je zde zmíněno jeho rodinné zázemí a dále je prostor věnován zejména jeho učitelským zkušenostem až po působení v Jedličkově ústavu a etapu života spojenou s jeho vlastním ústavem. Druhá část bakalářské práce je již zaměřena výhradně na Bakuleho specifický edukační koncept. Nejprve jsou zde vymezeny jeho principy a následně uvedeny originální učební osnovy a návrh ideálního prostředí třídy. Text dále obsahuje detailní popis výuky několika předmětů, které byly těžištěm Bakuleho konceptu, a to jmenovitě pracovních činností, hudební výchovy a výtvarné výchovy. Původní didaktické postupy jsou analyzovány s využitím současné terminologie. Vzhledem k vymezenému cíli bylo třeba ve třetí kapitole analyzovat současné pojetí vzdělávání ve výše zmíněných, podle Bakuleho stěžejních oblastech. Text je koncipován tak, aby bylo možné následně reflektovat dílo Františka Bakuleho z pohledu dnešní pedagogické, respektive speciálně pedagogické praxe, nalézt styčné body či odlišnosti a odhalit nevyužitý inspirační potenciál. Tomu je pak věnována čtvrtá, závěrečná kapitola. Na základě analýzy a následné reflexe bylo ve výsledku konstatováno, že ačkoli se Bakulem formulované vzdělávací cíle významně neodlišují od současného pojetí zakotveného v příslušných rámcových vzdělávacích programech, k jejich dosažení se v současné době užívá odlišných postupů a metod. A to přestože sám Bakule své postupy, které lze velmi zjednodušeně charakterizovat mottem "neučit žáky o životě a práci, ale životem a prací", s úspěchem ověřil v praxi a že mu v řadě případů daly za pravdu pozdější výsledky psychologických výzkumů, čímž poskytly jeho didaktickému odkazu teoretickou oporu. Z výše uvedeného je zřejmé, že odkaz díla Františka Bakuleho nebyl naší odbornou pedagogickou veřejností dostatečně doceněn a vytěžen. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že jeho širšímu uplatnění stojí v cestě roztříštěnost, v níž se nám dochoval.
|
|
Profese vojenské zdravotní sestry z historického pohledu.
PAVLÍKOVÁ, Andrea
Diplomová práce se zabývá profesí vojenské zdravotní sestry. Můžeme konstatovat, že oficiální studium vojenských nelékařských zdravotnických odborností a jejich využití nejen pro válečné účely se datuje od padesátých let minulého století. Ovšem ženy zdravotnice následně i v uniformě byly vždy aktuální záležitostí v údobích jakéhokoli ozbrojeného tažení. Rozvoj ošetřovatelské činnosti jako takové probíhal téměř pokaždé v závislosti na její zvýšené potřebě ve válečných anabázích, avšak není možné opomenout vliv vědeckých, medicínských a technických poznatků. Historická osa vývoje ošetřovatelské výchovy a zdravotnické péče na bojištích je zaznamenána od pravěkého léčitelství přes původní starověké medicínské pokusy až po středověké tradiční lékařství. Způsob křesťanského léčení negativně ovlivnila katolická církev, která takřka znemožnila jakýkoli vědecký pokrok zejména na chirurgické půdě. Temný středověk na evropském kontinentě fakticky vyrval provádění lékařských úkonů z rukou odborníků a nechal trpící na pospas kněžím. Následující část práce se věnuje novověké medicíně, kde se uplatňují osvícenské reformy. V této epoše se organizovaly jedny z počátečních půlročních kurzů pro vojenské ranhojiče, které se přeměnily na Chirurgickou vojenskou akademii, z níž pak vzniklo pověstné Josefinum. Projev humanity, jež podnítila formu péče o válečné veterány, se manifestoval výstavbou invalidoven. Druhou polovinu 19. století charakterizuje fenomén výskytu řádových sester v polních lazaretech. Hlouběji se tato studie zaobírá profesionální organizovanou zdravotnickou péčí přímo na bojišti, která se datuje od éry válčení na Krymu. Tento mezník vypovídá o transformaci opatrovnictví na ošetřovatelství, jež vykazuje nutnost specializované přípravy osob provozujících ošetřovatelskou praxi. Nesmazatelně se do dějin sesterského povolání zapsal i Henri Dunant, jako zakladatel Červeného kříže, který první zacvičoval zdravotnice pro plnění branných záměrů státu. Pokračování tohoto počinu nastiňuje průběh poskytování první pomoci v ozbrojených konfliktech 20. století. Popisuje fungování tehdejší velitelsky řízené vojenské zdravotnické služby. První světová válka zahnala český ošetřující personál na obě strany fronty, kde zajišťoval zraněným pomoc. Druhé světové války se zdravotní sestry účastnily již ve stejnokrojích, coby právoplatné příslušnice armády. Dílo se dále zmiňuje i o poválečném využívání armádních zdravotníků v utajených zahraničních misích a jejich odborné erudici. V neposlední řadě velmi okrajově hovoří o současných možnostech moderní zdravotnické služby Armády České republiky. Cílem usilovného snažení při zpracování tohoto tématu bylo přehledně zmapovat vývoj profese vojenské zdravotní sestry v historickém kontextu se zvláštním zřetelem na ženy zdravotnice pocházející z českých končin. Aby zachycené dějinné podklady týkající se konkrétních účastnic světových válečných konfliktů byly čtenáři dobře uchopitelné, líčí toto pojednání v širším rozsahu příznačné lékařské a ošetřovatelské poznatky už od éry pravěkých civilizací. Pro teoretickou diplomovou práci byla zvolena metoda historické studie. Metodika se zakládá na vyhledávání, prostudování, třídění a následném systematickém nestranném popisu událostí z časů minulých s cílem podat ucelenou zprávu o daném námětu. K získání povědomí o dějinných souvislostech bylo zapotřebí prostudovat nepřeberné množství relevantních zdrojů. Věcné informace byly čerpány analyzováním jednak primárních, ale ponejvíc sekundárních dokumentů. Badatelskými prameny se staly i starobylé knižní publikace, soudobá odborná literatura a časopisy s historickou, vojenskou i zdravotnickou tematikou. Prozkoumáním odpovídajících písemností a shrnutím zásadních zjištění vznikla diplomová práce, která mapuje dějiny válečného ošetřovatelství a profese vojenského zdravotníka. Výtvor nemá za úkol jen osvětlovat minulost, nýbrž přispívat k řešení každodenních problémů a poskytovat zářivý výhled do budoucnosti.
|
|
Pickova choroba a specifika ošetřovatelské péče u pacienta s tímto onemocněním
KOPKAŠOVÁ, Lenka
Pickova choroba je atroficko-degenerativní proces, který je příčinou rozvoje demence. Tato choroba postihuje především frontální a temporální lalok mozku. Své jméno dostala podle Arnolda Picka, českého neuropsychiatra. Pickova choroba je vedle Alzheimerovy choroby méně známou formou demence, která postihuje oproti Alzheimerově chorobě mladší věkovou kategorii. Ačkoli věkové rozmezí výskytu Pickovy choroby se v literatuře různí, v průměru je uváděn věk propuknutí choroby mezi 50 a 60 roky života. Nemoc se může projevit změnou stravovacích návyků, emocionálními výkyvy, nevhodným chováním ve společnosti, zanedbáváním zevnějšku. Chování k druhým bývá často sobecké, nemocný není schopen druhým naslouchat a přehlíží své okolí. Pickova choroba se projevuje také nepřiměřeným sexuálním chováním. V celosvětovém měřítku počty nemocných demencí stále rostou a podle kvalifikovaných odhadů bude tento nárůst pokračovat i nadále. Ošetřovatelská péče o pacienty s demencí se tudíž stává tématem stále aktuálnějším a hovoří se i o tzv. tiché epidemii našeho století. Sestry se na svých odděleních setkávají poměrně často s pacienty trpícími demencí různého původu a v různém stádiu postižení. Personál ve zdravotnických zařízeních pacienty s demencí mnohdy považuje za "obtížné". Cílem bakalářské práce s názvem Pickova choroba a specifika ošetřovatelské péče u pacienta s tímto onemocněním je na základě teoretických poznatků zmapovat definici a diagnostiku Pickovy choroby, definovat potřeby pacienta s Pickovou chorobou a vyjmenovat základní ošetřovatelské problémy u pacienta s Pickovou chorobou. Zaměřuje se na člověka s demencí, jako na pacienta ve zdravotnickém zařízení. Ke správnému pochopení této problematiky je zmíněna anatomie a fyziologie mozku a popis kognitivních funkcí, které Pickova choroba postihuje, a vymezení pojmu demence. Na základě prostudované literatury je v práci zaznamenáno dělení demencí podle různých kritérií. Bylo zjištěno, že dělení demencí není zcela jednotné, ale v zásadních skutečnostech se stanoviska autorů oborných publikací nerozchází. Pickova choroba patří do skupiny frontotemporálních demencí a její postavení v této skupině se v průběhu doby měnilo. V práci jsou uvedena doporučení vyplývající z prostudovaných zdrojů v přístupu k pacientům s demencí a především je zdůrazňována správná komunikace s pacientem s demencí, empatický a lidský přístup. Medicína zatím neumí demenci předcházet, ale při včasné diagnostice jednotlivého typu demence je léčba cílená na konkrétní typ demence a tím se zvyšuje šance na prodloužení kvalitního života nejen pacienta, ale i jeho blízkých. Aby mohl ošetřovatelský personál zajistit nemocným touto chorobou důstojné prožití zbytku života, je potřeba mít základní znalosti o této problematice a pokusit se pochopit, co nemocní prožívají. Pro tuto teoretickou práci byla použita metoda explanace, syntézy a indukce na podkladě českých a zahraničních informačních zdrojů. Z českých autorů byl nejčastěji citován doc. MUDr. Roman Jirák, CSc., vedoucí centra pro diagnostiku a terapii Alzheimerovy choroby na psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Práce může být využita jako informační a studijní materiál pro sestry, ale i pro laickou veřejnost, neboť se ve své rodině mohou s touto chorobou setkat. Za velký úspěch by byla považována skutečnost, že sestra nebo rodinný příslušník po prostudování této práce pomůže k včasné diagnostice ať už Pickovy choroby nebo jiné formy demence.
|
host ::
