|
|
Nošení ozdoby jako performativní akt
Stündlová, Barbora ; Fišerová, Michaela (vedoucí práce) ; Ivan, Michal (oponent)
Pojem nebo fenomén performativity se v různých podobách nebo termínech vyskytuje v mnoha studiích humanitních věd, především v druhé polovině 20. století. Zasahuje do lingvistiky, filosofie myšlení, naratologie, genderových a kulturních studií a dokonce i do epistemologie a etiky. Nejprve se pojem performativity objevil ve filosofii a lingvistice spolu s teorií řečových aktů J. L. Austina, který rozlišil konstativní akty a akty performativní. První typ popisuje situaci, druhý svým pronesením situaci vytváří. J. Derrida pak upozorňoval, že realizace řečových aktů a komunikace nejsou vůbec samozřejmé a že závisí na performování, které udržuje jejich status a identitu. J. Derrida dále ukazuje, že se performativita neprojevuje pouze na literárním poli; říká například, že performativní je i zákon, v tom smyslu, že nastoluje sám sebe řečovým aktem. M. Foucault se zase zabýval rolí performativity v rámci sociálně uspořádané tělesnosti a subjektivity. Performativita jazyka a diskurzu je zásadní i v práci J. Butlerové, která mimo další navazuje na M. Foucaulta nebo J. Derridu a popisuje mechanismy ustavování genderové subjektivity a tělesnosti. Dokládá, že tělo vzniká současně skrze jazykové pojmenování, které rozvrhuje. Butlerová tedy popisuje proces rodové diferenciace jako něco s povahou performativních...
|
|
|
Lidství a zvířeckost mezi Heideggerem a Derridou
Trnka, Jaroslav ; Koubová, Alice (vedoucí práce) ; Michálek, Jiří (oponent) ; Chvatík, Ivan (oponent)
Předkládaná práce se zabývá rozdílem mezi člověkem a zvířetem v souvislosti s tematikou času, jak ji zpracovává Heidegger a Derrida. Hlavním východiskem je kritika raného Heideggerova myšlení zvířete jako ochuzeného o svět, provedená jako kritika jeho myšlení času a možnosti. První dvě kapitoly se snaží ukázat, že raný Heidegger přes svůj zásadní příklon k časovosti a možnostnímu charakteru bytí člověka stále myslí možnost jako skutečnou a čas jako přítomný. Teprve na základě tohoto kroku může myslet zvíře privativně jako nesmyslné, resp. ochuzené - v nějaké podobě nepřítomnosti času. Tato kritika vede k hledání důslednějšího myšlení času a možnosti, jako prostředku ke vstřícnějšímu myšlení zvířete. Třetí kapitola se zabývá Derridovými výhradami k takovému hledání času a snaží se zmapovat úskalí, která se s Heideggerovým záměrem pojí. V dalších třech kapitolách je předložen hlavní rozbor pozdního Heideggerova myšlení času. Důraz je kladen na rozdíly tohoto pojetí oproti ranému myšlení, hledané především jako rozdíly mezi pozdní přednáškou Čas a bytí a raným Bytím a časem. Pozdní Heidegger se na rozdíl od raného ptá na jednotu trojitě dimenzionálního času a vyhýbá se tak tomu, aby ji fakticky myslel jako přítomnost. Základem jednoty času je jeho čtvrtá dimenze blížnosti, která se děje jako...
|
|
|
Authority and Authorship: James Agee's Let Us Now Praise Famous Men as a Work of Fictocriticism
Childs, Morgan ; Armand, Louis (vedoucí práce) ; Vichnar, David (oponent)
vi Abstrakt Tato diplomová práce se zabývá knihou Jamese Ageeho Let Us Now Praise Famous Men z roku 1939, v níž se pokouší zhodnotit úlohu tzv. fiktokriticismu pomocí důrazu na nemožnost vypuštění autora z textu. Hlavním argumentem práce je, že fiktokritický text neumožňuje autorovi se z textu vymanit. Přesto, že za předchůdce fiktokriticismu lze považovat mnohé autory z dob před 20.století až po Michela de Montaigne, termín fiktokriticismus vznikl až v druhé polovině 20.století za účelem popisu textů, které se nachází na předělu mezi žánry beletrie a literatury faktu. Ageeho text, jenž se vyvinul z reportáže pro časopis Fortune v sobě mísí prvky delších žurnalistických útvarů s lyrickou poezií a jeho příznačnou, stále se rozvíjející, deníkově laděnou prózou. Takto vyzývá čtenáře k zamyšlení nad tím, které prvky textu mají základ ve skutečnosti a které jsou jednoduše jeho výtvory, či zdali je vůbec možné takové rozlišení učinit. Termín fiktokriticismus lze sice pro účely kritiky Ageeho knihy z roku 1939 použít jen anachronisticky, avšak z perspektivy této práce je jeho těžko klasifikovatelný text pro fiktokriticismus tím ideálním exemplářem. Fiktokriticismus postrádá jednotnou definici, a tudíž analýza Ageeho knihy jako fiktokritického díla závisí na důkladném prostudování historie a lexikálních implikací...
|
|
|
The Mestizo Consciousness
Santos Nascimento, André Luis ; Goddard, Jean-Christophe (vedoucí práce) ; Novotný, Karel (oponent)
"La conscience mestiza" est une recherche qui s'appuie sur les travaux de la chercheuse mexico-américaine Glória Anzaldúa et sur sa définition des personnes qui vivent entre les frontières du dualisme de la société, qu'il s'agisse des frontières de race, des frontières physiques entre les pays, des frontières morales ou des frontières politiques, linguistiques ou sexuelles. En analysant d'abord la place du métis, nous suivrons à partir d'Alzaldúa le développement de ce "non-lieu" et la manière dont cela affecte l'individu et la société. Pour cela, nous nous appuierons sur la pensée et l'expérience des auteurs convoqués, comme Alzandúa elle-même, Derrida dans Le monolinguisme de l'autre ainsi que sur la vie et la philosophie du peuple indigène Yanomami à partir de La Chute du ciel de Davi Kopenawa. Nous montrerons que le dualisme a été et continue d'être présent dans notre société, comment il affecte directement la vie et la philosophie de chacun et nous penserons l'autonomisation de ceux qui sont en dehors de ce modèle, qui passe moins par la reconnaissance de ce dualisme, que dans l'affirmation, l'acceptation et l'admiration de chaque caractéristique qui définit l'individu dans sa différence. KEY WORDS : ANZALDÚA, DERRIDA, KOPENAWA, METISSE, CONSCIENCE, DECOLONISATION, BORDERLANDS,
|
|
|
Jak nově myslet architekturu. Pozdní myšlení Petera Eisenmana a jeho kritická teorie architektury
Tourek, Jiří ; Říha, Cyril (vedoucí práce) ; Pětová, Marie (oponent) ; Zervan, Marian (oponent)
Disertační práce Jak nově myslet architekturu. Pozdní myšlení Petera Eisenmana a jeho kritická teorie architektury se pokouší o souhrnnou teoreticko-filosofickou analýzu nejpodstatnějších myšlenek pozdního díla soudobého teoretika architektury i architekta Petera Eisenmana. Základním východiskem jeho teoretického díla se ukazuje zásadní odmítnutí jakékoliv nadčasové esence architektury a snaha o její "odsunutí" z metafyzických základů. Cestou k tomuto cíli je tzv. "kritičnost", vypracovaná pomocí tří základních pojmů: interiority (ustavující pojetí architektury v konkrétní době), exteriority (zohlednění vlivů vnějších faktorů na proměny architektury) a anteriority (souhrnný pohled na dějiny architektonického diskursu). Tyto tři pojmy se u Eisenmana propojují v pojetí "nerozhodnutelnosti", ústředním motivu ve vypracování kritičnosti, a také v pojetí "diagramu" jakožto možného prostředku pro překonání metafyzického základu architektury. V závěru disertační práce následuje souhrnné zhodnocení Eisenmanova teoretického díla a jeho významu, a také zasazení takto pojatého celku do souvislosti s myšlením konce metafyziky. Tato souvislost staví Eisenmana do obdobné pozice, z níž se s celkem západní kultury pokoušeli vyrovnat autoři jako Nietzsche, Heidegger či Derrida. Kromě samotného přiblížení Eisenmanova...
|
|
|
Nošení ozdoby jako performativní akt
Stündlová, Barbora ; Fišerová, Michaela (vedoucí práce) ; Ivan, Michal (oponent)
Pojem nebo fenomén performativity se v různých podobách nebo termínech vyskytuje v mnoha studiích humanitních věd, především v druhé polovině 20. století. Zasahuje do lingvistiky, filosofie myšlení, naratologie, genderových a kulturních studií a dokonce i do epistemologie a etiky. Nejprve se pojem performativity objevil ve filosofii a lingvistice spolu s teorií řečových aktů J. L. Austina, který rozlišil konstativní akty a akty performativní. První typ popisuje situaci, druhý svým pronesením situaci vytváří. J. Derrida pak upozorňoval, že realizace řečových aktů a komunikace nejsou vůbec samozřejmé a že závisí na performování, které udržuje jejich status a identitu. J. Derrida dále ukazuje, že se performativita neprojevuje pouze na literárním poli; říká například, že performativní je i zákon, v tom smyslu, že nastoluje sám sebe řečovým aktem. M. Foucault se zase zabýval rolí performativity v rámci sociálně uspořádané tělesnosti a subjektivity. Performativita jazyka a diskurzu je zásadní i v práci J. Butlerové, která mimo další navazuje na M. Foucaulta nebo J. Derridu a popisuje mechanismy ustavování genderové subjektivity a tělesnosti. Dokládá, že tělo vzniká současně skrze jazykové pojmenování, které rozvrhuje. Butlerová tedy popisuje proces rodové diferenciace jako něco s povahou performativních...
|
|
|
Authority and Authorship: James Agee's Let Us Now Praise Famous Men as a Work of Fictocriticism
Childs, Morgan ; Armand, Louis (vedoucí práce) ; Vichnar, David (oponent)
vi Abstrakt Tato diplomová práce se zabývá knihou Jamese Ageeho Let Us Now Praise Famous Men z roku 1939, v níž se pokouší zhodnotit úlohu tzv. fiktokriticismu pomocí důrazu na nemožnost vypuštění autora z textu. Hlavním argumentem práce je, že fiktokritický text neumožňuje autorovi se z textu vymanit. Přesto, že za předchůdce fiktokriticismu lze považovat mnohé autory z dob před 20.století až po Michela de Montaigne, termín fiktokriticismus vznikl až v druhé polovině 20.století za účelem popisu textů, které se nachází na předělu mezi žánry beletrie a literatury faktu. Ageeho text, jenž se vyvinul z reportáže pro časopis Fortune v sobě mísí prvky delších žurnalistických útvarů s lyrickou poezií a jeho příznačnou, stále se rozvíjející, deníkově laděnou prózou. Takto vyzývá čtenáře k zamyšlení nad tím, které prvky textu mají základ ve skutečnosti a které jsou jednoduše jeho výtvory, či zdali je vůbec možné takové rozlišení učinit. Termín fiktokriticismus lze sice pro účely kritiky Ageeho knihy z roku 1939 použít jen anachronisticky, avšak z perspektivy této práce je jeho těžko klasifikovatelný text pro fiktokriticismus tím ideálním exemplářem. Fiktokriticismus postrádá jednotnou definici, a tudíž analýza Ageeho knihy jako fiktokritického díla závisí na důkladném prostudování historie a lexikálních implikací...
|
|
|
Boty v díle Vincenta van Gogha Nové interpretace od Derridy k dnešku
Zachariáš, Jan ; Konečný, Lubomír (vedoucí práce) ; Prahl, Roman (oponent)
V práci se zabývám interpretací obrazu Vincenta van GoghaPár bot. První kapitola je věnována detailní analýze Heideggerova spisu Původ uměleckého díla, kde se analyzuje obraz jako zobrazení příručního jsoucna, druhá kapitola je věnována reakci historika umění MeyeraSchapira, který odsoudil Heideggerův výklad a zároveň se snaží doložit, že dílo je metonymický autoportrét. Třetí část se zabývá interpretacemi obou výše zmíněných příspěvků, které zapojil do své knihy La verité en peinturefrancouzský filosof Jacques Derrida. Derroda kritizuje oba zmíněněné texty a snaží se vrátit - restituovat boty zpět do díla. Práci doprovází dva exkurzy, kde se zabývám specifickými problémy tvorby van Gogha. První exkurz je věnován syntéze barvy a kresby v jeho díle. Druhý recepci rokoka v umění druhé poloviny 19. Století, zvláště u van Gogha.
|
|
| |
|
|
Jak nově myslet architekturu. Pozdní myšlení Petera Eisenmana a jeho kritická teorie architektury
Tourek, Jiří ; Říha, Cyril (vedoucí práce) ; Pětová, Marie (oponent) ; Zervan, Marian (oponent)
Disertační práce Jak nově myslet architekturu. Pozdní myšlení Petera Eisenmana a jeho kritická teorie architektury se pokouší o souhrnnou teoreticko-filosofickou analýzu nejpodstatnějších myšlenek pozdního díla soudobého teoretika architektury i architekta Petera Eisenmana. Základním východiskem jeho teoretického díla se ukazuje zásadní odmítnutí jakékoliv nadčasové esence architektury a snaha o její "odsunutí" z metafyzických základů. Cestou k tomuto cíli je tzv. "kritičnost", vypracovaná pomocí tří základních pojmů: interiority (ustavující pojetí architektury v konkrétní době), exteriority (zohlednění vlivů vnějších faktorů na proměny architektury) a anteriority (souhrnný pohled na dějiny architektonického diskursu). Tyto tři pojmy se u Eisenmana propojují v pojetí "nerozhodnutelnosti", ústředním motivu ve vypracování kritičnosti, a také v pojetí "diagramu" jakožto možného prostředku pro překonání metafyzického základu architektury. V závěru disertační práce následuje souhrnné zhodnocení Eisenmanova teoretického díla a jeho významu, a také zasazení takto pojatého celku do souvislosti s myšlením konce metafyziky. Tato souvislost staví Eisenmana do obdobné pozice, z níž se s celkem západní kultury pokoušeli vyrovnat autoři jako Nietzsche, Heidegger či Derrida. Kromě samotného přiblížení Eisenmanova...
|
host ::
RSS.