|
|
Francouzsky psaná belgická literatura a její česká recepce
Pytlová, Kateřina ; Jamek, Václav (oponent) ; Voldřichová - Beránková, Eva (vedoucí práce)
Cílem této diplomové práce bylo postihnout teoretické základy pojetí francouzsky psané belgické literatury. V první řadě byl nastíněn její historický vývoj a především epochy, během nichž se začala vymezovat vůči francouzské literatuře. Dále byla francouzsky psaná belgická literatura použita jako modelový příklad fenoménu menšinových literatur: pojem menšina je zde používán pro literární celek, jehož samostatné fungování je ztížené závislostí na francouzském literárním centru. Jednotlivé fáze belgické literatury se liší právě přístupem k literárnímu centru a mírou schopnosti osamostatnit se. Poslední část je věnována obecným recepčním strategiím týkajícím se belgické literatury. Příklad české recepce francouzsky psané belgické literatury je uveden přehledem čtyř odlišných typů antologií poezie, jež byly vydávány v průběhu dvacátého století.
|
|
|
The relation between style and sense in Gustave Flaubert's Sentimental Education
Javůrková, Jana ; Pohorský, Aleš (oponent) ; Jamek, Václav (vedoucí práce)
Tato diplomová práce se zabývá problematikou vztahu mezi stylem a smyslem v Citové výchově (1869) Gustava Flauberta; je rozdělena do dvou částí. V první, teoretické části podrobně zkoumáme myšlení několika kritiků z různých časových období, kteří Flaubertův styl pojímají jako čistě ornamentální, na smyslu se nijak nepodílející prvek. Otcem tohoto pojetí stylu se zdá být Albert Thibaudet se svou knihou Gustave Flaubert (1922), v níž problematice Flaubertova stylu věnuje celou jednu kapitolu. Thibaudet nejprve definuje styl jako kompozici (věty, kapitoly, celé knihy) a citacemi z Flaubertovy Korespondence prokazuje, že tento autor právě kompozici připisoval velký význam. Avšak vzápětí Thibaudet tvrdí, že romanopisec se soustředil především na kompozici částí, tedy především věty, nikoliv na kompozici celku. Konkrétně mluví např. o tom, že Flaubert často používá imperfektum, že ze vztažných zájmen upřednostňuje "kterýžto" před "který", a zejména pak že jeho věty mají trojdobý rytmus. Je tedy patrné, že pro Thibaudeta je styl především elegantní a uchu lahodící způsob vyjadřování. Celkově vzato se zdá, jako by se daný autor snažil Citovou výchovu hájit vůči jejím prvním kritickým ohlasům, které jí vytýkaly, že příchod jednotlivých postav na scénu, stejně tak jako jednotlivé popisy navzájem postrádají logické...
|
|
|
Vývoj obrazu hrdinky ve francouzských románech XII. a XIII. století
Plotzová, Kateřina ; Pohorský, Aleš (vedoucí práce) ; Jamek, Václav (oponent) ; Kyloušek, Petr (oponent)
Hlavním tématem středověkých románů, jakými jsou Tristan, Cligs, Yvain, Lancelot, Jaufre a Flamenca, je fine amor, "čistá láska", která představuje středověký ideál milostného vztahu mezi dámou a rytířem, mužem a ženou urozeného původu. Hrdinky Izolda, Fénice, Laudine, Ginevra, Brunissen a Flamenca zpodobňují ženy, pro které je láska prvotní hodnotou, i když ji každá prožívá po svém. Postava Dámy byla ovlivněna keltskou mytologií, ale také kultem Panny Marie, který se vyvíjel v průběhu 12. století současně s kurtoazní láskou. Fin amor přesto nelze zaměňovat za lásku mystickou, vyvíjela se nezávisle na církvi ve světském prostředí šlechtických dvorů. Dáma a kurtoazní láska jsou ideálem rytířské společnosti. Izolda je rozpolcena mezi svým manželem a milencem, mezi povinností královny a touhou svého srdce. Žije v rozporu se společností i s vlastním svědomím. Izoldino provinění částečně omlouvá skutečnost, že její láska k Tristanovi se zrodila po požití kouzelného nápoje, který spolu na moři vypili, aniž by znali jeho čarovnou moc. Vinu to však s ní nesnímá. Izolda se řadí po bok Evy, ženy hříšnice, čímž je blízká reálné ženě 12. století. Spolu s komornou Brangien vytvářejí obraz ženy jako bytosti chybující, zrádné, lstivé, veskrze špatné stejně jako její tělo, které u mužů vzbuzuje touhu a je příčinou všeho...
|
|
|
Rozklad kurtoazního ideálu ve výpravné próze 15. století (Jehan de Saintré Antoina de la Sale)
Novotná, Hana ; Jamek, Václav (vedoucí práce) ; Pohorský, Aleš (oponent)
Práce "Rozklad kurtoazního ideálu ve výpravné próze 15. století" se věnuje vzniku, vývoji a proměně kurtoazního ideálu ve francouzském středověku, tak jak se odrážel v literatuře a to zejména v próze. V první části je načrtnut vývoj kurtoazie od 11. do 15. století a ve druhé je potom na konkrétním příkladě ilustrována proměna tohoto ideálu. Jako vhodné dílo k ilustraci byl vybrán Jehan de Saintré od Antoina de la Sale. Nejprve je popsán kurtoazní ideál, jak se objevuje v trubadúrské lyrice na jihu Francie 11. století, a poté jsou uvedeny některé studie, které se zabývají příčinami jeho vzniku. Větší prostor je věnován teorii Denise de Rougemont, který ve své knize L'Amour et l'Occidenť uvádí jako hlavní motiv pro vznik kurtoazní lyriky náboženství. Konkrétně se jedná o katarskou herezi, která byla na počátku středověku na jihu Francie velmi silná. Jeho názory jsou shrnuty a porovnány s dalšími teoriemi o vzniku kurtoazie. Některé z Rougemontových argumentů se ve srovnání jeví jako příliš účelově použité pro obhajobu jeho teorie. Jako jeden z dalších faktoru, který mohl přispět k objevení se kurtoazního ideálu, Je uvedena antická tradice urbanitas, hlásající uhlazenost způsobů a snahu o spojení dobrého vychování s vytbbeností ducha. Trubadúři by pak k této tradici připojili milostný rozměr a dali by tak...
|
|
|
Metamorphosis of the feminine body in the contemporary French literature
Grochol, Jana ; Jamek, Václav (oponent) ; Voldřichová - Beránková, Eva (vedoucí práce)
Práce pojednává o odrazu vnímání ženského těla v literárním korpusu složeném z ženami psaných děl. Proměny ženského těla byly sledovány ve třech francouzských románech současnosti: Biogmphie de Za faim od Amélie Nothomb, Truismes od Marie Darrieussecq a Rosie Carpe od Marie NDiaye. Mladé autorky podobného věku v nich sdělují svúj pohled na postavení ženy v postmoderním světě. Výhradně ženské hrdinky se vyrovnávají s vlastním tělesným já ve společnosti, která je zatížena dlouhotrvající nadvládou mužú. Jejich svědectví zahrnují líčení rúznorodých tělesných prožitkú i obtížných vztahú s okolním světem, a přispívají tak k vytvoření ženské identity. Hrdinky všech tří románú se vydávají na cestu hledání sebe sama. Bojují se zavedeným upořádáním a hledají své místo ve společnosti. Vypravěčka Amélie Nothomb se brání přerodu milovaného dětského těla v nenáviděné tělo ženy, které s sebou přináší rozkol těla a duše. Dospívání je vnímáno jako ztráta a Nothomb se mu brání uzavřením vlastního těla. Nechuť k rodícímu se ženskému tělu vyústí v anorexii, která se stane prostředkem boje proti abjekci. Oproti tomu Darrieussecq zobrazuje přetékající ženské tělo bez hranic. Autorka v neuvěřitelném příběhu ženy, která se postupně mění v prasnici, zveličuje ty projevy ženského těla, které byly dlouhou dobu tabuizovány a které...
|
|
|
Francouzská koncentráčnická literatura: svědectví o (ne)prožitém
Machovská, Veronika ; Jamek, Václav (oponent) ; Voldřichová - Beránková, Eva (vedoucí práce)
Druhá světová válka byla obrovským zlomem v moderních dějinách a výrazně ovlivnila mnohé oblasti lidského konání. Inspirovala nejen literární díla s válečnou tematikou, ale svou specifičností danou systémem koncentračních táborů a nacistickým programem židovské genocidy zapříčinila i vznik nového žánru - koncentráčnické literatury, často zvané též literatura holocaustu. Jednotná definice tohoto žánru dosud neexistuje. Nejobecněji jej lze chápat jako veškeré literární texty pojednávající o koncentračních táborech a genocidě Židů za druhé světové války. My jsme však v této práci zvolili přesnější definici, která k dílům koncentráčnické literatury řadí jedině texty, které nejsou "pouhými" svědectvími o koncentračních táborech a holocaustu, ale mají i určitou uměleckou hodnotu. Jejich autory jsou pak nejen přímí svědci, ale i ti, kteří koncentračními tábory neprošli a jejichž díla jsou zcela fiktivní. Koncentráčnická literatura je spojena s mnohými otázkami, na něž neexistuje jednoznačná odpověď. Patří k nim např. samotná možnost psát o něčem, co přesahuje veškerou lidskou představivost, či využití fikce jako prostředku sloužícího k jasnějšímu popisu prožitého. Neméně zajímavá je i problematika recepce tohoto žánru. Ačkoli první koncentráčnická díla byla publikována již pouhých několik měsíců po skončení války,...
|
|
|
Joseph-Arthur de Gobineau: Les Pléiades
Čermák, Břetislav ; Jamek, Václav (oponent) ; Pohorský, Aleš (vedoucí práce)
Diplomová práce je věnována nejvýznamnějšímu prozaickému dílu Josepha-Arthura de Gobineau, románu Plejády. Cílem práce je podat zevrubnou charakteristiku hlavních postav, pojímaných autorem jako elita lidstva. Celá práce je rozčleněná do tří částí, v každé kapitole je otázka výjimečnosti královských synů nahlížena z jiného úhlu pohledu. S poukazem na jednotlivé roviny díla se pokoušíme najít tři různé možnosti jak definovat podstatu výjimečnosti Plejád. První kapitola se zabývá rasovými teoriemi Gobineaua. Román v ní dáváme do souvislosti s jiným autorovým dílem, pojednáním O nerovnosti lidských ras. Ukazujeme, že v rasové rovině spočívá nadřazenost Plejád v jejich vrozených dispozicích, které je řadí mezi potomky germánských králů, přičemž objasňujeme vztah pojmů urozenost a rasa. Druhá kapitola pojednává o vztahu jedince a společnosti. Zvláštní pozornost věnujeme problematice vlivu prostředí na intelektuální a citový vývoj člověka. Zaměřujeme se též na otázku konfrontace s odlišným coby prostředku k poznání sama sebe. Specifičnost Plejád spatřujeme v jejich svobodě úsudku, která jim umožňuje vyčlenit se z davu, pojímat se coby individuum. Třetí kapitola se věnuje roli, kterou v životě Plejády hrají štěstí a láska. Všímáme si jednotlivých funkcí, které štěstí a šťastná láska plní, zdůrazňujeme důležitost,...
|
|
|
Africké pohádky ve francouzské literatuře
Holubová, Kateřina ; Jamek, Václav (oponent) ; Voldřichová - Beránková, Eva (vedoucí práce)
Tato práce se zabývá rolí afrických pohádek ve francouzské literatuře. Předmětem zkoumání jsou podmínky přenosu tradiční ústní literatury na francouzský knižní trh a význam afrických pohádek pro francouzské čtenáře. V prvních dvou částech práce je načrtnut přehled teorií zabývajících se původem pohádek. Poté je zkoumáno, jaký význam má ústní tradice pro africkou společnost a jaká je role vypravěčů-griotů. Následuje kapi - tola o morfologii, která se věnuje nejen vlastní struktuře pohádek a opakujícím se motivům, ale i klasifikaci jejich obsahu. Podrobněji je popsána skupina pohádek, ve kterých malé děti vystupují jako hlavní hrdinové. V další části práce je vylíčena si tuace na francouzském knižním trhu a je charakterizován typ produkce, na který se nakladatelé orientují. Poté je zmíněna role pohádky ve vztahu ke kulturní diverzitě. Je zjišťováno, co tato literatura přináší francouzskému publiku s francouzskými kořeny a co publ iku pocházejícímu z imigrantského prost ředí. Vzhledem k ústnímu charakteru pohádek se jedna z kapitol věnuje i charakteristice vypravěčů působících na francouzské kul turní scéně. St ručně je nastíněna historie vypravěčské profese a její proměny.
|
|
|
Vztah francouzské literární kritiky k autorské biografii
Trachtová, Anna ; Jamek, Václav (vedoucí práce) ; Pohorský, Aleš (oponent)
Položme si otázku vztahu autorské biografie a díla. Co způsobuje znalost či neznalost autorova životopisu při četbě jeho děl? Do jaké míry ovlivňují životopisná fakta interpretaci díla? Pozměňují ji kvalitativně? Umožňují nám tato fakta hlubší pochopení samotného díla, nebo od něj naopak pouze odvádějí pozornost? V různých obdobích literární kritiky byla tato problematika nazírána jinak. A leckdy je odlišnost přístupů jednotlivých kritiků a škol zásadní. Při rozboru literárních děl se pozornost pohybovala od jednoho k druhému extrému osy autor - dílo. V jistých obdobích literární kritiky se striktně vycházelo ze životopisu autora a jeho osobnosti, zásadní význam byl připisován okolnostem vzniku díla, společenské situaci a historicky daným skutečnostem. Jindy se od postavy autora zcela odhlíželo, tato fakta byla nazývána biografickým klamem, souvztažnosti mezi dílem a autorovými životními zkušenostmi byly zcela opomíjeny a pozornost byla zaměřena pouze na samotný, izolovaný text, přičemž biografické studium bylo považováno za faktografický pozůstatek pozitivismu a jeho přístupu k umění. V posledních letech upíná literární teorie svou pozornost stále častěji ke čtenáři a čtenářské kompetenci. Rovněž v literární kritice hraje svou významnou roli pro nazírání na jednotlivé texty rozšíření osy autor - dílo na...
|
|
|
Maryse Condé a její romány Heremakhonon a Moi, Tituba sorcière... Noire de Salem
Hauner, Andrew Jan ; Jamek, Václav (vedoucí práce) ; Voldřichová - Beránková, Eva (oponent)
Záměrem práce je zanalyzovat první román, Heremakhonon (1976), a nejúspěšnější román, Moi, Tituba sorcière… Noire de Salem (1986), spisovatelky Maryse Condéové (nar. 1937), jedné z nejvýznamnějších osob frankofonní literatury 20. století (jež je v českém prostředí dosud téměř neznámá a jejíž dílo nebylo do češtiny přeloženo). Základní, spojující formální prvek těchto románů, tj. vyprávějící protagonistka, je pojímán jako tázání se po individuální i kolektivní identitě, při němž Maryse Condéová z (ne)osobních důvodů problematizuje určitá teoritická paradigmata identity.
|
host ::
RSS.