|
| |
|
| |
|
|
Sókratova "érótiké techné" v dialogu Faidros
Grimmich, Šimon ; Špinka, Štěpán (vedoucí práce) ; Jinek, Jakub (oponent)
Práce představuje, co v kontextu dialogu Faidros znamená erotické umění (erótiké techné), o kterém se Sókratés zmiňuje v palinódii (257a6-9) a které je pro něj něčím nesmírně podstatným. V první a druhé kapitole nejprve zkoumá, jak Sókratés chápe lásku (erós) a umění (techné) řeči, přičemž si všímá jejich hluboké ambivalence, kterou by měla zvládat filosofie jakožto erotické umění. Třetí kapitola se zaměřuje na vztah duše a pohybu a předkládá pojetí přirozenosti duše, sebepoznání, nesmrtelnosti a blíže zkoumá vztah duše a těla. Čtvrtá kapitola konečně po shrnutí rozumění erotickému umění, jak ho nabízejí současní badatelé, nabízí své vlastní rozumění. Erotické umění se ukázalo být filosofií samotnou, která je láskou k moudrosti a která prostřednictvím dialogu a vztahu k druhému usiluje o probouzení lásky a plození krásných řečí. Filosofie je konečně uměním, které dokáže zvládnout ambivalenci lásky úsilím o sebepoznání.
|
|
|
Role krásy v Platónově filosofii
Gál, Ota ; Hlobil, Tomáš (oponent) ; Špinka, Štěpán (vedoucí práce)
Diplomová práce si klade otázku po roli krásy v Platónově filosofii. Za tím účelem se v první kapitole snaží získat vhodnou interpretační perspektivu k Platónovým dialogům. Jelikož dialogy čte na základě podobenství o jeskyni jednotně, dospívá k tomu, že je lze rozčlenit do tří strukturně rozdílných skupin s různými cíli - elenktické, anabatické a katabatické. Druhá kapitola analyzuje dialog Hippiás Větší, v němž sleduje ontologické implikace jeho negativních výsledků, stejně jako si všímá poukazů k pojmům, v jejichž souvislosti bude Platón svou koncepci krásy budovat. Následně analyzuje dialog Faidón a snaží se jeho pomocí rekonstruovat základy teorie idejí, mezi něž krása spadá. Třetí kapitola analyzuje problematiku krásy v dialozích Symposion a Faidros detailněji, tzn. v souvislosti s láskou, dobrem, blažeností, plozením, duší a řečí. Krása je určena jakožto zářící jak coby idea, tak ve své tělesné formě, a erós se tak může mýlit ve zdroji svého podráždění. Erótický pohyb duše je však především pochopen jako partnerský. Sjednocuje trojčlennou duši, různé duše, včetně božských, a do jisté míry také duše a rovinu tělesnosti. Tyto analýzy tak odhalují krásu jakožto zároveň příčinu i účinek hyperbolického pohybu duše, tedy jako svorník Platónova univerza, neboť spojuje dokonce i ideje se samotným dobrem....
|
|
|
Jednota Platónova dialogu Faidros
Stránecký, Michal ; Jirsa, Jakub (oponent) ; Špinka, Štěpán (vedoucí práce)
Platónův dialog Faidrus se skládá ze tří řečí o lásce (230e- 257b) a diskuze o rétorice (257b-279c). Zdá se, že se tyto dvě poloviny k sobě nehodí, ačkoli Sókratés v tomtéž dialogu prohlašuje, že má být každá řeč jednotná jako živá bytost. Předkládaná práce se pokouší tento problém řešit hledáním vzájemné provázanosti především mezi těmito tématy: duše a její vedení, kosmos, rétorika, krása, láska a filosofie. Na toto zkoumání navazuje úvaha o tom, nakolik Platón obhajuje v dialogu Faidros svou vlastní psanou tvorbu. Výsledky této úvahy slouží k podpoření názoru autora předkládané práce, že Platón vkládá do tohoto dialogu předěl záměrně, aby podnítil čtenáře k filosofické interpretaci.
|
|
|
Platonův purpurový stín aneb dvojhlavý plavec na ponorné řece
Boháček, Kryštof ; Špinka, Štěpán (vedoucí práce) ; Fischerová, Sylva (oponent) ; Kurzová, Helena (oponent)
Moje disertační práce je věnována Gorgiovi z Leontín a jeho přítomnosti v Platónových dialozích, jeho vlivu na vývoj Platónova myšlení a významu pro (nejen) platónskou filosofii. Práce sestává z jedné přípravné a ze dvou hlavních částí. Přípravná část nejprve přehodnocuje běžný výklad Platónova pohledu na Gorgiovu rétoriku a následně předkládá podrobnou analýzu Platónova pohledu na sofisty. Ten je konfrontován s dobovým pojmem sofistés, Platónem částečně přijímaným. Dále je ovšem identifikováno typicky terminologické užití pojmu, velmi dobře odpovídající naukám tzv. historických sofistů, zejména Prótagory. Prakticky vůbec ovšem termín nesouhlasí s naukou historického Gorgii, což odpovídá i doloženému Gorgiovu nesouhlasu s tím aby byl mezi tzv. sofisty počítán. Přípravný díl se uzavírá výraznou odlišností obrazu Gorgii a sofistů u Platóna. První díl nejprve krátce rekapituluje výsledky mé diplomové práce, tedy rekonstrukci Gorgiovy filosofie nebytí. Na jejím základě nyní podávám podrobnou interpretaci Gorgiovy Heleny a předkládám návrh komplexní rekonstrukce tragické nauky o logu, tedy gorgiánské rétorické filosofie. Rekonstrukce je potvrzena identifikací této nauky u Ískokrata. Druhý díl představuje vrchol celé práce a je věnován zkoumání Platónova vyrovnání s dobově velmi vlivnou a dle předchozí...
|
|
|
Nauka o principech u Filoláa z Krotónu a pýthagorejství v 5. st. př. n. l.
Šíma, Antonín ; Špinka, Štěpán (oponent) ; Karfík, Filip (vedoucí práce)
Tato práce je věnována nauce o principech u Filoláa z Krotónu a u pýthagorejců v referátech Aristotelových pojednání. Jejím cílem je prozkoumat tuto nauku v zachovaných zlomcích Filoláa z Krotónu a určit, jaké principy popisoval a jaký status měly v kontextu předsókratovských kosmologických nauk. Výsledek tohoto zkoumání je v této práci vztažen k pýthagorejské nauce. Filoláovy zlomky představují základní pár opozit principy omezené a neomezené, ta konstituují řád přírody. Jejich jednotícím prvkem je princip kosmické harmonie. Princip čísla v této nauce zastupuje specifický kosmologický pohled, s jeho pomocí poznání blíže určuje věci ve světě. Rozlišení dílčích prvků pýthagorejské nauky o principech v Aristotelových referátech určuje jako základní kosmologický princip číslo. Jeho vztah k celému kosmu a každé věci v jeho rámci je vymezen pomocí pýthagorejské číselné kombinatoriky na základě podobnosti fenomenálních vlastností číselných obrazců a věcí. S prvky čísel sudostí a lichostí u pýthagorejců souvisí druhý pár opozit omezené a neomezené. Jejich vzájemný poměr je určen prostřednictvím principu jednoty. Výsledkem této práce je představa Filolála z Krotónu jako myslitele, který naukou o principech nevybočuje z kontextu předsókratovských nauk o přírodě a jeho kosmologie v základních bodech koresponduje s...
|
|
|
Individuální a univerzální duše u Plótina
Lomozová, Petra ; Špinka, Štěpán (oponent) ; Karfík, Filip (vedoucí práce)
Cílem práce bylo odhalit vztahy mezi dušemi a Intelektem a za tímto účelem jsme se zabývali otázkou jednoty všech duší, sesterství světové a individuální duše, funkcí a dalšími charakteristikami jak světové, tak individuální duše. Myšlenka pravého ... Intelektu se ukázala být velmi problematická, neboť ... individuální duše oproti duši světové a vůbec oproti tomu, co bychom v ... Otevřela se tak rozsáhlá problematika individuálních idejí, v rámci které bylo upozorněno jak na zásadní nedostatky teze o individuálních idejích, tak i na důsledky jejího odmítnutí. V ... Intelektu na jejich subjektivní stránku, která vůbec umožňuje jejich existenci, a jejich objektivníní stránku, která jejich existenci naopak nepotvrzuje.
|
|
|
Otázka lidské přirozenosti v Aristotelově pojednání o slasti v Etice Níkomachově
Synek, Stanislav ; Špinka, Štěpán (vedoucí práce) ; Karfík, Filip (oponent)
Práce se snaží ukázat zdroje normativity v Aristotelově koncepci slasti, potažmo v celkovém rozvrhu jeho etiky. Vychází především z dvou pojednání o slasti v VII. a X. knize Etiky Níkomachovy, čerpá však i z dalších Aristotelových textů. Klade jim dvě základní otázky: "Co je slast?" a "Co je dobrá slast?" Důležitým motivem pro zodpovězení obou je Aristotelova koncepce lidské přirozenosti (jjsis). Práce se snaží obhájit tvrzení, že samotná slast (hédone) neumožňuje založit mravní normativitu, a nemůže být proto uznána za nejvyšší dobro. Možnost rozlišení slastí na "dobré" a "špatné" nastává až poukazem k "předmětu" slasti (to hécfy), tedy jakýmsi vykročením od čistě "subjektivní" slasti (hédone) k jejímu "předmětnému korelátu" (to hécfy). Vlastní normativita je pak založena na specifické koncepci lidství; tu Aristotelés formuluje pomocí motivů lidského "úkolu" (ergon) a lidské přirozenosti (jjsis). Ukazuje se, že nejdůležitějším zdrojem normativity je "božství", které je u člověka reprezentováno rozumem (logos). Poměr slasti k nejvyššímu dobru (eudaimonia) alias k uskutečnění (energeia) lidského života tím nejlepším způsobem (kat' arete) je zvláštně ambivalentní: na jedné straně pro něj představuje vážné nebezpečí, neboť slast bývá příčinou špatnosti a "zkažené" přirozenosti, a je proto třeba se jí spíše...
|
|
|
Aristotelés o snech
Dekarli, Martin ; Špinka, Štěpán (oponent) ; Thein, Karel (vedoucí práce)
Bakalářská práce pojednává o Aristotelově pojetí snů v Parva Naturalia. V úvodní části jsme se pokusili velmi stručným způsobem nastínit jistý diskurs či tradici o snu, v jejímž rámci Aristotelés formuluje své vlastní pojetí snů. Sny člověku nesesílají bohové, ale jsou něco daimonského. Jsou to představy, které vznikají během spánku. Způsobují je smyslové vjemy a pohyby, jež se během spánku navracejí co centra společného smyslu, kde jsou vyvolávány představivostí. Rovněž jsme vznesli hlavní tezi naší práce, smyslové vnímání se děje pohybem, změnou ve smyslových ústrojích. V prvním oddíle jsme podali rámcovou analýzu Aristotelovy psychologie. Představili jsme definici duše a jej í mohutnosti. Zvláště jsme se zaměřili na deskripci smyslového vnímání, společného smyslu, představivosti, intelektu, poznání a myšlení. V druhém oddíle jsme podrobným Zpllsobem pojednali o Aristotelově pojetí spánku a bdění, o snech, o věštění ze snů, o výkladu ze sniL Spánek a bdění jsou k sobě opačné stavy společného smyslu. Během spánku dochází k vyživování (díky srdci, krvi, pneumatu). Věštění ze snů se provádTie srlovýcEpredstav.Sny sev:0 .ládají ríá·zaldadě podoblY6SfiInezisnovými představami a smyslovými vjemy. V závěru jsme shrnuli naše námitky proti interpretaci, vůči které jsme se vymezili v úvodním oddílu.
|
host ::
RSS.