|
|
Consciousness and the Self: the theories of John Searle and Antonio Damasio
Šebešová, Petra ; Palkoska, Jan (oponent) ; Hill, James (vedoucí práce)
Diplomová práce se zabývá vztahem vědomí a "já" v pojetí teorií vědomí Johna Searla a Antonia Damasia. Oba autoři pojímají vědomí jako bytostně subjektivní jev, a jako takový je zkoumán. Současně však dle nich tvoří vědomí přirozenou část fyzikálního světa. Nejprve jsou v práci rozebrány a vystaveny námitkám Searlovy argumenty ve prospěch subjektivní povahy vědomí a možnosti zkoumat ho vědecky. Poté je představeno Searlovo pojetí "já". Toto pojetí dle autorky nedokáže podrobněji vysvětlit subjektivitu. Následuje představení Damasiovy teorie vědomí, které doplňuje Searlovo pojetí. Dle Damasia představuje pocit "sebe" nezbytnou součást vědomí, která je přítomná předreflexivně a objevuje se ve formě pocitu. Autorka se v práci přiklání k tomuto pojetí "já", protože umožňuje lepší porozumění fenomenální stránce vědomí a zároveň tvoří základ pro možný vědecký výzkum. Damasiova biologická hypotéza o vyvstání subjektivity je nicméně v práci kritizována, neboť předpokládá to, co má teprve vysvětlit, totiž subjekt.
|
|
|
Osobní identita a paměť (Lockova teorie osobní identity a její kritická interpretace v analytické filosofii)
Kollmann, Jan ; Palkoska, Jan (oponent) ; Hill, James (vedoucí práce)
Tématem diplomové práce jsou vazby mezi Lockovou teorií osobní identity, její klasickou kritikou, kterou provedli Butler a Reid a její kritickou recepcí mezi vybranými představiteli analytické filosofie (Grice, Quinton, Perry, Shoemaker). V první části je Locke ukázán jako zakladatel tradice, která klade důraz na fundamentální vazbu mezi identitou osoby v průběhu času a její pamětí nebo vědomím. Zároveň je odlišena identita osoby a člověka, což znamená, že osoba je chápána jako identická potud, pokud sahá její vědomí, nezávisle na identitě hmotné a/nebo nehmotné substance, v níž spočívá identita člověka. V této části jsou také diskutovány vážné problémy Lockova pojetí jako jsou amnézie a paramnézie. Ve druhé části jsou analyzovány klasické námitky proti Lockově pozici - Reidův "paradox statečného důstojníka" a Butlerova námitka petitio principii a Reidovo a Butlerovo pojetí rozdílu identity osoby a ostatních jsoucen. Ve třetí části jsou diskutovány dvě koncepce současných autorů (Grice, Quinton), kteří obhajují Lockovu pozici proti klasickým námitkám a kteří tvrdí, že osobní identita spočívá v určitém druhu psychologické kontinuity (zdůrazněna je kontinuita paměti nebo charakteru). Je však ukázáno, že tyto koncepce stále podléhají námitce petitio principii. Ve čtvrté části jsou tedy diskutovány koncepce...
|
|
|
John Locke - primární a sekundární kvality
Štambachová, Lucie ; Palkoska, Jan (oponent) ; Hill, James (vedoucí práce)
Mé zkoumání se v této práci zaměřuje na Lockovu Esej o lidském rozumu (An Essay concerning Human Understanding) z roku 1689, zvláště pak na Lockovo stanovisko k problematice primárních a sekundárních kvalit. Řekněme si však na úvod alespoň základní informace o samotném Lockovi a jeho životě. Locke se narodil roku 1632 jako syn právníka. Studoval na Christ Church College v Oxfordu, kde roku 1658 získal titul mistra svobodných umění. Locke pracoval jako soukromý učitel, lékař, ale také ve státních službách. Mezi jeho díla, kromě výše zmíněné Eseje, patří například Dvě pojednání o občanské vládě (Two Treatises of Civil Government), Myšlenky o vychování (Thoughts concerning Education), Listy o snášenlivosti (A Letter on Toleration) atd. Ze skladby jeho děl je patrné, že Locke byl velmi všestranný myslitel a kromě otázek epistemologických a ontologických se soustředil rovněž na politickou filosofii a na podmínky výchovy a vzdělání. Locke byl zastáncem a jedním z tvůrců tzv. novověkého empirismu, což byl směr vymezující se vůči racionalismu, jehož zakladatelem byl René Descartes. Obě tyto školy si kladly shodné otázky, ale odpovědi, které na ně dávaly, byly různé. Zásadní rozdíl tkví v tom, že empiristé hledali pravdu ve zkušenosti, racionalisté v rozumu. Z těchto protikladných východisek se odvíjejí odlišné...
|
|
|
Berkeley's approach to Newtonian dynamics
Mihálik, Jakub ; Palkoska, Jan (oponent) ; Hill, James (vedoucí práce)
Práce se týká Berkeleyho reakce na newtonovskou dynamiku. Berkeley na jednu stranu obdivuje užitečnost, jednoduchost a obecnost Newtonových pohybových zákonů, na druhou stranu si ale uvědomuje jejich možné nežádoucí ontologické implikace. Pokud totiž interpretujeme Newtona v realistickém duchu, jeho nauky, zdá se, implikují, že fyzické předměty jsou aktivní. Proto je realisticky chápaná Newtonova nauka v příkrém rozporu s Berkeleyho názorem, že jedinými zdroji aktivity v univerzu jsou duchové. Berkeley se pokouší vyřešit tento konflikt tím, že nabízí koncept síly jako matematické hypotézy. Pokud totiž sílu chápeme takto, zdá se že jsme se zbavili nepřijatelných metafyzických závazků. Podle autora je mezi jednotlivými tvrzeními, která Berkeley činí o síle ve spise O pohybu jisté napětí a navrhuje interpretaci Berkeleyho koncepce, která se má tomuto napětí vyhnout. Podle této interpretace má Berkeleyho koncept síly instrumentalistický charakter. Závěrem se pak autor zabývá vybranými aspekty Berkeleyho konceptu síly jako matematické hypotézy a tvrdí, že i přesto, že by se mohlo toto pojetí zdát být v nesouladu s Berkeleyho metafyzickým stanoviskem, tento zdánlivý nesoulad se rozplyne, vezmeme-li v úvahu sémantickou koncepci představenou v Berkeleyho Alkifrónu.
|
|
|
Aristotelská nauka o potencích z hlediska současné teorie dispozičních predikátů
Peroutka, David ; Sousedík, Stanislav (vedoucí práce) ; Novák, Lukáš (oponent) ; Palkoska, Jan (oponent)
Tématem přítomné práce jsou schopnosti či - podle soudobé terminologie - dispozice. Připisování dispozice - např. k účinku - může být nahrazeno dispozičním kondicionálem typu "jestliže by x bylo příslušným způsobem testováno, x by vykázalo ". Jelikož ne-modální analýza dispozic se nezdá být proveditelná, je třeba při formalizaci příslušných dispozičních kondicionálů použít modalitu nutnosti. Avšak potřebná nutnost nemůže být vysvětlena pouze prostředky formální logiky. Proto přistupujeme k ontologickým úvahám o schopnostech. Jelikož chování věcí vysvětlujeme jejich kategorickými vlastnostmi (kvalitami), dispozice, které by nebyly identické se svými kategorickými bázemi, by byly nadbytečné. Schopnosti (dispozice) jsou tudíž jen konceptuálně odlišné od svých kvalitativních bází. Poznáváme kategorické vlastnosti věcí, avšak poznáváme je díky jejich kauzálním potencialitám čili schopnostem. Schopnost tudíž patří k esenci odpovídající kvality. Patří k ní jako její vztah k jistému (možnému) účinku. Jestliže však schopnosti patří k esenci kvalit, kvalifikovaná věc, nakolik nese dané kvality, nutně obnáší odpovídající schopnosti. A jelikož připisování schopnosti může být nahrazeno podmínkovou větou, můžeme formulovat následující tvrzení: Nutně (v každém možném světě): kvalifikovaná věc je testována ohledně...
|
|
|
Spinozova ontologie moci
Bartošek, Pavel ; Thein, Karel (vedoucí práce) ; Benyovszky, Ladislav (oponent) ; Palkoska, Jan (oponent)
Tématem této práce je pozdní Spinoza. Období okolo roku 1665 je nutné ve Spinozově životě pokládat za přelomové. Právě v té době se ke svému hlavnímu dílu přestane odkazovat jako ke své Filosofii a nazve ho Etikou. Přeruší práci na něm na pět let, během kterých bude psát Teologicko-politický traktát. Až kolem roku 1665 Spinoza přestane tak jako v Traktátu o nápravě rozumu devalorizovat tělo a pokládat ho za čistě pasivní prvek. Předmětem jeho zájmu se v Teologicko-politickém traktátu stane tělesná imaginace a vášně jako aktivní a konstitutivní principy lidské společnosti. Tělo, a nikoli vědomí či cogito se stane modelem pro pochopení toho, co znamená mluvit a jednat. Distinkce aktivity a pasivity těla nahradí u Spinozy tradiční metafyzickou teorii subjektu, která podle Spinozy podléhá psychologické iluzi svobody a teologické iluzi finalismu. Výsledkem bude vypracování pozoruhodné ontologie moci, podle níž je moc činnou produktivitou. V první knize Etiky Spinoza provádí velmi důslednou destrukci metafyziky, která již neponechává prostor pro žádné dějiny bytí. Causa sui totiž nemůže být žádným vnějším ospravedlněním reality, protože překračuje opozici mezi nahodilostí a základem. Tato příčina je příčinou všech věcí stejně, jako je příčinou sebe sama. Imanence nekonečna tak není než autoprodukcí reality. Bůh...
|
|
|
Speaking the mind, minding the language
Vraný, Martin ; Palkoska, Jan (oponent) ; Peregrin, Jaroslav (vedoucí práce)
Pr ace ukazuje, ze k probl emu vztahu t ela a mysli, a konkr etn e k ot azce vysv etlitelnosti v edom p r rodn mi v edami, je t reba p ristu- povat skrze zkoum an jazyka a v yznamu. Za j adro probl emu vz- tahu t ela a mysli je ozna cena kantovsk a transcendent aln jed- nota apercepce a je zd urazn en rozd l mezi empirick ym a tran- scendent aln m v edom m. P redpokl ad a se, ze empirick e v edom je uspokojiv e vysv etliteln e pomoc teorie my slenek vy s s ho r adu. N asleduje rozbor r uzn ych aspekt u v yznamu, intencionality a u zit jazyka, kter e podporuj z av er, ze podm nky mo znosti b yti mluv- c m jazyka s sebou nesou transcendent aln podm nky v edom . O jazyku lze tak r ci, ze konstituuje v edom nejen v tom smyslu, ze krit eria p rips an v edom n e cemu (n ekomu) jsou ve sv e podstat e jazykov a, ale t e z ve smyslu, ze v edom se objevuje se schopnost mluvit.
|
|
|
D. C. Dennett's Approach: on the way to explanation of consciousness
Vraný, Martin ; Peregrin, Jaroslav (vedoucí práce) ; Palkoska, Jan (oponent)
l'vEnd-Body problem has been a perpetual philosophical issue ever since the dawn of science, and the discussion of Descartes's dualism was the paradigmatic showroom of post:lible solutions for a long time. It wasn't perhaps until the mid-20th century that the debate underwent a considerable conceptual transformation thanks to two impctllses from science: the boom in brainscanning experiments and the boom in computing devices and informatics. The former provided philosophers and scientists with abundance of evidence of correlations between brain activity and mental states. The latter showed how higher mental activities, like pattern recognition Ol' playing chess, could be performed by fast computing machines running a relatively simple programme. Besides these two, there is another important source ať infiuence (only as far as the methodology is concerned) behaviourism. Despite its decline in 1960s marked by renewed interest in the study of mind, theorists were reluctant to rehabilitate the concept of consciousness.
|
|
|
Člověk za hranicí metafyzického projektu Descartových Meditací
Hulanová, Magda ; Palkoska, Jan (oponent) ; Hill, James (vedoucí práce)
Velmi stručně bychom mohli shrnout výsledek dosavadního zkoumání do jediné věty: přijmeme-li Descartovo tvrzení, že metafyzické meditace mají vybudovat základy věd(ění) poznáním prvních principů, pak lze říci, že pojednání o lidské přirozenosti ze Šesté meditace svým diskursem do metafyzického rámce Meditací nepatří, ačkoliv jen díky němu tvoří Meditace jediný a organický celek. Ve své diplomové práci jsme si vytkli za cíl otestovat tvrzení, že pojednáním o lidské přirozenosti ze Šesté meditace překračuje Descartes svůj vlastní záměr, totiž záměr vybudovat jisté a nezpochybnitelné kořeny veškerého vědění. Právě Meditace o první filosofii, jak jsme ukázali ve druhé kapitole, se měly věnovat výhradně metafyzickému zkoumání, které by vedlo k nalezení prvních příčin neboli principů poznání. Meditace měly představovat naplnění Descartova úsilí založit vědu na zcela jistých a nezpochybnitelných základech. Má-li celá fyzikální přírodověda spíše pravděpodobnostní charakter, neboli je-li pravdivá pouze natolik, nakolik umožňuje bezrozporné vysvětlení přírodních jevů, pak to má být podle Descarta metafyzika, jejíž poznatky prvních principů budou mít zcela pravdivý charakter a která bude podkladem fyziky a veškeré vědy vůbec. A opíráme-li se ve fyzice i jiných vědách především o smíšené poznatky smyslového vnímání, v...
|
|
|
Souzení, vůle, chápání. Descartova Čtvrtá Meditace a otázka chybování
Klinka, Tomáš ; Hill, James (oponent) ; Palkoska, Jan (vedoucí práce)
Práce se zabývá teorií chyby a chybování v díle René Descarta a to zejména v kontextu čtvrté meditace Meditací o první .filosofii. Tuto teorii analyzuje na základě objasnění Descartovi teorie souzení a pojmů chápání a vůle. Jako hlavní problém je uvedeno: Je Descartova teorie chyby a chybování udržitelná ve světle námitek Descartových kritiků? Hlavní taková námitka zní: z postulování chyby při souzení jako neadekvátní interakci omezeného chápání a neomezené vůle vyplývá, že jsme schopni naše přesvědčení volně ovlivňovat, tedy věřit, čemu chceme, což se nezdá v souladu s naší intuicí. V závěru se však ukáže, že i tato na první pohled neintuitivní pozice je udržitelná, pokud zmíněný voluntarismus zmírníme takto: vůle neovlivňuje naše přesvědčení přímo (pozice tzv. doxastického voluntarismu), ale pomocí zaměřování pozornosti na specifické evidence (zde nazvaná « pozornostním» voluntarismem). Descartova teorie chyby a chybování je tedy ve výsledku hájena jako udržitelná.
|
host ::
RSS.