|
|
Glutamate Carboxypeptidase II as a Drug Target and a Molecular Address for Cancer Treatment
Knedlík, Tomáš ; Konvalinka, Jan (vedoucí práce) ; Stiborová, Marie (oponent) ; Souček, Pavel (oponent)
Glutamátkarboxypeptidasa II (GCPII), známá také jako membránový antigen specifický pro prostatu (PSMA), je membránová metalopeptidasa, jež je exprimovaná na buňkách karcinomu prostaty. GCPII si dále získala pozornost neurologů, neboť v mozku štěpí neurotransmiter N-acetyl-L-aspartyl-L-glutamát (NAAG). Touto aktivitou se GCPII může podílet na řadě mozkových poruch, jelikož NAAG vykazuje neuroprotektivní účinky. GCPII se proto stala prostředkem pro zobrazování a možnou cílenou léčbu nádorů prostaty stejně jako pro léčbu mozkových poruch. Nádory prostaty celosvětově představují druhé nejčastější mužské nádorové onemocnění. U většiny mužů, dříve či později, dochází k vytvoření určité formy nádoru prostaty. Nádory prostaty jsou ovšem život ohrožující pouze při opuštění samotné prostaty a rozšíření do jiných tkání. Z tohoto důvodu bylo enormní úsilí vloženo do dřívější detekce nádorů v lépe léčitelných stupních, stejně jako do cílení na agresivní metastatické nádory resistentní na standardní léčbu. Pacienti procházející konvenční terapií (kombinace chemoterapie a chirurgického zákroku) trpí poměrně závažnými vedlejšími účinky - proto jsou hledány účinnější způsoby léčby zahrnující selektivní směrování na nádorové antigeny, jež jsou mnohonásobně více produkovány nádorovými buňkami. GCPII představuje tento cíl,...
|
|
|
Porovnání účinnosti vybraných metod léčení rakoviny prostaty a prsu pomocí analýzy přežití
Šimonková, Karolína ; Šimpach, Ondřej (vedoucí práce) ; Pechholdová, Markéta (oponent)
Tato diplomová práce se zabývá různými způsoby léčby vybraných onkologických onemocnění a účinností léčebných metod a hodnocení vlivu různých faktorů ovlivňujících délku přežití pacientů. Činnost jednotlivých léčebných procesů je hodnocena pomocí analýzy přežití. Předmětem zkoumání jsou pacienti s onemocněním rakoviny prsu, plic a prostaty. V analýze přežití je brán ohled na pohlaví pacienta, věk a stadium jeho nemoci a dalších faktorech, aby nedocházelo ke zkresleným výsledkům. Cílem práce je zjistit účinky vybraných léčebných postupů na zdraví pacientů a zjistit faktory, které májí významný vliv na délku přežití nemocných. Data pro diplomovou práci byla poskytnuta Ústavem zdravotnických informací a statistiky ČR, Statistickým úřadem, Národní onkologický registr (NOR), z The US SEER database a German Breast Cancer St
|
|
|
Radiation-induced plasticity of prostate cancer cells
Kyjacová, Lenka ; Hodný, Zdeněk (vedoucí práce) ; Bouchal, Jan (oponent) ; Vomastek, Tomáš (oponent)
Rezistence různých typů nádorů ke konvenční léčbě radiací nebo chemoterapeutiky patří mezi nejčastěji zkoumané fenomény v oblasti molekulární a klinické onkologie. Pro rekurentní onemocnění je charakteristická přítomnost metastáz, které jsou v 90% odpovědné za úmrtí pacientů. Frakcionované ionizující záření (fIR; fractionated ionizing radiation) v kombinaci s chirurgickým odstraněním nádoru nebo hormonální terapií představuje nejčastější typ léčby v případě lokalizovaného nebo lokálně pokročilého karcinomu prostaty (KP). Hlavní příčinou neúspěchu radioterapie KP je radiorezistence s následnou diseminací přeživších buněk do okolních tkání. Ve snaze lépe pochopit fenotyp buněk asociovaný s radiorezistencí jsme vystavili čtyři buněčné linie KP derivované z metastáz (DU145, PC-3, LNCaP a 22RV1) klinicky relevantním, denně se opakujícím dávkám ionizujícího záření (fIR; 35 x 2 Gy), což mělo za následek vznik dvou přeživších buněčných populací - adherentních buněk vykazujících známky senescence včetně exprese markerů asociovaných se senescencí a neadherentních buněk rezistentních k anoikis, s rysy kmenových buněk, včetně aktivní sinalizace Notch a exprese kmenových znaků CD133, Oct-4, Sox2 a Nanog. Zatímco radiorezistentní adherentní buňky byly schopné obnovit proliferaci krátce po skončení ozařování,...
|
|
| |
|
|
Sestřihové varianty genu GCPII a jejich role v nádorovém bujení
Jindrová, Helena ; Konvalinka, Jan (vedoucí práce) ; Liberda, Jiří (oponent)
Alternativním sestřihem mRNA může vznikat z jediného eukaryotického genu několik různých proteinů s odlišnou sekvencí aminokyselin, strukturou, a tedy i funkcí. Tento jev je složitě regulován. Může hrát významnou roli v nádorovém bujení. Například u alternativního sestřihu osteopontinu byl prokázán jeho vliv na metastazování a progresi nádoru prsu. Glutamátkarboxypeptidasa II (též prostatický specifický membránový antigen) se vyskytuje ve zvýšeném množství ve zdravé i nádorové prostatické tkáni. Je známo několik jejích sestřihových variant. U některých z nich byla zkoumána souvislost mezi jejich přítomností a postupem karcinomu prostaty v pacientech pomocí kvantitativního RT-PCR. O expresi dalších sestřihových variant nejsou zatím k disposici žádné přesnější údaje. Mezi ně patří varianty s vynechaným exonem 6 anebo exonem 18. Cílem této práce bylo určit množství právě těchto delecí v několika biologických vzorcích. Za pomoci kvantitativní polymerasové řetězové reakce bylo stanoveno množství delecí exonu 6 a exonu 18 v cDNA kódující prostatický specifický membránový antigen ze vzorků tkání pacientů s benigní prostatickou hyperplazií, nádorem prostaty a z buněčné linie odvozené od karcinomu prostaty. Zároveň bylo stanoveno množství delecí v jednotlivých sestřihových variantách tohoto proteinu, které...
|
|
|
Odpověď metastatických buněčných linií karcinomu prostaty na genotoxický stres
Imrichová, Terezie ; Hodný, Zdeněk (vedoucí práce) ; Rösel, Daniel (oponent)
Rakovina prostaty je u mužů čtvrtá nejčastější příčina úmrtí v oblasti nádorových onemocnění. Jedním z nejúčinnějších léčebných přístupů je v současnosti radikální prostatektomie následovaná terapeutickým ozařováním. Tato metoda však není stoprocentně účinná; až u 53 % pacientů se po ozařování objeví sekundární nádory. Dle naší hypotézy samo ionizující záření indukuje v buňkách změny, týkající se zejména epiteliálně-mesenchymální tranzice a kmenovosti, které umožňují nádoru metastázovat. Abychom tuto hypotézu ověřili, ozařovali jsme buňky metastatické nádorové linie rakoviny prostaty DU145 frakcionovaným zářením 10 x 2 Gy a sledovali jsme expresi vybraných epiteliálních, mezenchymálních a kmenových markerů před a po ozáření. Kromě toho jsme se zaměřili na subpopulaci tzv. plovoucích buněk, které vznikají během ozařování. Tyto buňky jsou schopny přežít ozařovací režim, po nějaké době přisednou zpět na podklad a dají vzniknout readherentní populaci. Naším cílem bylo stanovit, v jaké fázi buněčného cyklu se tyto buňky nacházejí a zda, příp. jak rychle proliferují. V této práci jsme ukázali, že ozařování působí jen malé změny týkající se epiteliálního/mesenchymálního a kmenového charakteru adherentní frakce DU145 buněk. Dále jsme experimentálně prokázali, že malá populace buněk je schopná přežít proces...
|
|
|
Purifikace monoklonálních protilátek a příprava nosiče pro izolaci glutamátkarboxypeptidasy II z biologického materiálu
Parolek, Jan ; Konvalinka, Jan (vedoucí práce) ; Bořek Dohalská, Lucie (oponent)
K léčbě benigních i maligních nádorových onemocnění je žádoucí hledat specifičtější, méně zatěžující druhy léčby. Jedním z cílů vylepšení metod léčby neoperovatelných nádorů je co nejmenší poškození okolních zdravých tkání při likvidaci nádoru. Značný pokrok nastal při výzkumu a aplikaci protilátek, jež mohou buňky exprimující určité struktury nejen označit, ale i přímo likvidovat. Nádorové buňky se však od těch zdravých liší jen velmi málo. Tento fakt představuje hlavní problém při léčbě, protože většina látek toxických pro nádor v různé míře negativně ovlivňuje celý organismus. Z tohoto důvodu je nutné hledat nové markery pro léčbu rakovinných onemocnění. Monoklonální protilátky je možné spojit s molekulou léčiva (cytotoxická substance, radionuklid aj.). Vzniklé konjugáty jsou z hlediska léčby nádorů velmi perspektivní, protože protilátka vyhledá cílovou strukturu s velkou specifitou a léčivo může být dodáno lokálně, s minimální zátěží pro organismus pacienta. Jedním ze specifických markerů nádorových onemocnění prostaty se stala glutamátkarboxypeptidasa II (GCPII), integrální membránový protein vysoce exprimovaný epiteliálními buňkami karcinomu prostaty. K dalšímu zkoumání GCPII je nutné mít k dispozici dostatečně čisté protilátky. Monoklonální protilátky proti GCPII s označením GCPII-05,...
|
|
|
Sledování imunitních parametrů v průběhu protinádorové imunoterapie
Bílková, Pavla ; Palich Fučíková, Jitka (vedoucí práce) ; Fialová, Anna (oponent)
Dendritické buňky jsou nejúčinnějšími antigen prezentujícími buňkami v lidském organismu a jejich významnou úlohou v imunitních dějích je stimulace naivních T lymfocytů a tím zahájení primární specifické imunitní odpovědi. Objevení dendritických buněk a poznání jejich funkce přispělo k myšlence využít dendritické buňky k léčbě nádorových onemocnění pomocí imunoterapie. Protinádorová imunoterapie je léčebná strategie, která má za cíl vyvolání a udržení imunitních odpovědí proti nádorovým buňkám. V současné době má imunoterapie pomocí dendritických buněk stále silnější postavení mezi ostatní terapií a představuje slibné terapeutické možnosti pro pacienty s nádorovým onemocněním. V této práci jsem sledovala účinnost léčby u pacientů s karcinomem prostaty léčených imunoterapií na bázi dendritických buněk. Zaměřila jsem se na detekci antigenně specifických T lymfocytů v periferní krvi proti nádorovým antigenům PSA, NY ESO 1, MAGE A1 a MAGE A3. Pomocí 3 denního standardního protokolu na detekci antigen specifických T lymfocytů pomocí intracelulárního barvení cytokinů se nám podařilo detekovat pouze malé procento této minoritní populace. Prodloužením protokolu jsme zvýšili senzitivitu stanovení a detekovali jsme signifikantně zvýšené procento antigen specifických T lymfocytů v periferní krvi po roční aplikaci DC...
|
|
|
Charakterizace vedlejší populace buněčné linie TRAMP-C2, myšího modelu karcinomu prostaty"
Žlabová, Anna ; Reiniš, Milan (vedoucí práce) ; Šmahel, Michal (oponent)
Vedlejší populace (side population, SP) je minoritní subpopulace některých buněčných linií, která ze své cytoplasmy exportuje Hoechst 33342. U nádorů je diskutována jako možný zdroj "nádorových kmenových buněk", "tumor zakládajících buněk" či "metastázy zakládajících buněk". Povšechná literatura však zjevně svědčí pro to, že kmenovost či další privilegované vlastnosti buněk SP jsou značně individuální pro různé buněčné typy, buněčné linie a stadia onemocnění. Pro testování terapie karcinomu prostaty jsou linie TRAMP jediné široce dostupné myší modely. V literatuře jsme zaznamenali zmínku o existenci 1-2% buněk tvořících vedlejší populaci TRAMP-C2, avšak detailní charakteristika této vedlejší populace dosud popsána nebyla. V rámci diplomové práce jsme pracovali na charakterizaci SP buněčné linie TRAMP-C2, kterou jsme srovnávali s populací ostatních buněk (nonSP). V první části práce jsme porovnávali SP a nonSP z hlediska kmenových vlastností. Nejdříve jsme ověřili existenci SP potvrzením její senzitivity k verapamilu. Vyšetřením mRNA jsme prokázali, že SP ani nonSP nemají zvýšenou expresi c-Kit a neliší se v expresi Bmi-1. Dále jsme zjistili, že je SP heterogenní směsí CD24-CD44-, CD24-CD44+ a CD24+CD44+ buněk, zatímco nonSP je téměř výhradně CD24-CD44+. Po vysortování buněk jsme vysledovali, že se...
|
|
|
Porovnání dávek v cílovém objemu a kritických orgánech u techniky IMRT a protonové terapie
STIEBLINGOVÁ, Tereza
Předmětem této práce je pohled na dvě vybrané moderní ozařovací techniky -IMRT (Radioterapie s modulovanou intenzitou svazku záření) a protonovou terapii. V teoretické části textu jsem se zaměřila na jejich vzájemné porovnání na všeobecné úrovni, a v části praktické na absorbované dávky ve vybraných kritických orgánech u pacientů s karcinomem prostaty. V teoretické části jsem pracovala s odbornou literaturou, články z lékařských a odborných časopisů a také s několika internetovými zdroji. Pro příklad uvádím Radiační onkologii od Pavla Šlampy a kolektivu či od Ľudovíta Jurgy a kolektivu slovenský titul Klinická onkológia a rádioterapia. Podle načerpaných informací jsem sestavila koncept, který je složen ze všeobecně zaměřených témat, jako je např. postavení radioterapie v léčbě onkologických onemocnění, charakteristika ionizujícího záření, postup při plánování léčby záření atd. Po úvodních kapitolách se zaměřuji konkrétně na fotonovou IMRT techniku a protonovou terapii, což jsou jedny z nejmodernějších ozařovacích metod současné onkologie. Jako cíl jsem si v teoretické části stanovila popis těchto vybraných technik, s důrazem na jejich výhody a nevýhody. V praktické části práce jsem hodnotila tyto dvě techniky z hlediska obdržených minimálních, středních a maximálních dávek ve vybraných kritických orgánech rektum, močový měchýř a obě hlavice femurů za použití různých frakcionačních režimů. Výsledky jsem porovnala s informacemi z teoretické části. Cílem praktické části je otestování této hypotézy: při léčbě karcinomu prostaty urychlenými protony obdrží zdravá okolní tkáň a kritické orgány menší množství dávky než při ozařování technikou IMRT. Z Pražského protonového centra (PTC) mi byly poskytnuty ozařovací plány včetně CT skenů od 20 anonymních pacientů s diagnózou karcinomem prostaty léčených protony. S plány jsem poté pracovala v programu plánování, abych k protonovým plánům vytvořila fotonové IMRT plány, a mohla tak u každého pacienta srovnat obě dvě techniky v různých frakcionačních schématech. Při porovnání IMRT techniky a protonové terapie, obě v normofrakcionaci, vyšly střední dávky u všech 20 pacientů nižší u protonů, a to ve všech vybraných kritických orgánech. Průměrný rozdíl středních dávek těchto technik ve všech vybraných kritických orgánech činí 11,022 Gy. Konkrétně u močového měchýře a rekta je dále z výsledků zřejmé, že při protonové terapii v jakémkoliv frakcionačním režimu (krátký, dlouhý, normofrakcionace) tyto struktury absorbují menší minimální i střední dávku než při fotonové IMRT terapii. Těchto výsledků se dosáhlo u všech 20 pacientů. Při porovnání IMRT techniky a protonové terapie, v krátkých i dlouhých režimech, z hlediska maximálních dávek v močovém měchýři a rektu vychází srovnatelné hodnoty, a to v obou kritických orgánech. V žádné z použité literatury, ze které jsem čerpala informace, se nepíše o dávkovém zatížení hlavic obou femurů. Pokud ale srovnám střední dávky protonové terapie s dávkami fotonové IMRT terapie, obě v normofrakcionaci, u všech 20 pacientů vyšly střední dávky nižší u protonové terapie. Výsledky minimálních dávek jsou rozporuplné a nedosáhlo se u nich tak jednoznačných závěrů. Hodnoty maximálních dávek v pravé a levé hlavici femurů vyšly u drtivé většiny z 20 pacientů nižší u protonové terapie (v krátkém i dlouhém režimu). Průměrný rozdíl u levé hlavice činí 3,434 Gy (krátký režim protonů vs. krátký režim fotonů), resp. 6,654 Gy (dlouhý režim protonů vs. dlouhý režim fotonů). Průměrný rozdíl u pravé hlavice činí 5,442 Gy (krátký režim protonů vs. krátký režim fotonů), resp. 9,273 Gy (dlouhý režim protonů vs. dlouhý režim fotonů).
|
host ::
RSS.