|
Pickova choroba a specifika ošetřovatelské péče u pacienta s tímto onemocněním
KOPKAŠOVÁ, Lenka
Pickova choroba je atroficko-degenerativní proces, který je příčinou rozvoje demence. Tato choroba postihuje především frontální a temporální lalok mozku. Své jméno dostala podle Arnolda Picka, českého neuropsychiatra. Pickova choroba je vedle Alzheimerovy choroby méně známou formou demence, která postihuje oproti Alzheimerově chorobě mladší věkovou kategorii. Ačkoli věkové rozmezí výskytu Pickovy choroby se v literatuře různí, v průměru je uváděn věk propuknutí choroby mezi 50 a 60 roky života. Nemoc se může projevit změnou stravovacích návyků, emocionálními výkyvy, nevhodným chováním ve společnosti, zanedbáváním zevnějšku. Chování k druhým bývá často sobecké, nemocný není schopen druhým naslouchat a přehlíží své okolí. Pickova choroba se projevuje také nepřiměřeným sexuálním chováním. V celosvětovém měřítku počty nemocných demencí stále rostou a podle kvalifikovaných odhadů bude tento nárůst pokračovat i nadále. Ošetřovatelská péče o pacienty s demencí se tudíž stává tématem stále aktuálnějším a hovoří se i o tzv. tiché epidemii našeho století. Sestry se na svých odděleních setkávají poměrně často s pacienty trpícími demencí různého původu a v různém stádiu postižení. Personál ve zdravotnických zařízeních pacienty s demencí mnohdy považuje za "obtížné". Cílem bakalářské práce s názvem Pickova choroba a specifika ošetřovatelské péče u pacienta s tímto onemocněním je na základě teoretických poznatků zmapovat definici a diagnostiku Pickovy choroby, definovat potřeby pacienta s Pickovou chorobou a vyjmenovat základní ošetřovatelské problémy u pacienta s Pickovou chorobou. Zaměřuje se na člověka s demencí, jako na pacienta ve zdravotnickém zařízení. Ke správnému pochopení této problematiky je zmíněna anatomie a fyziologie mozku a popis kognitivních funkcí, které Pickova choroba postihuje, a vymezení pojmu demence. Na základě prostudované literatury je v práci zaznamenáno dělení demencí podle různých kritérií. Bylo zjištěno, že dělení demencí není zcela jednotné, ale v zásadních skutečnostech se stanoviska autorů oborných publikací nerozchází. Pickova choroba patří do skupiny frontotemporálních demencí a její postavení v této skupině se v průběhu doby měnilo. V práci jsou uvedena doporučení vyplývající z prostudovaných zdrojů v přístupu k pacientům s demencí a především je zdůrazňována správná komunikace s pacientem s demencí, empatický a lidský přístup. Medicína zatím neumí demenci předcházet, ale při včasné diagnostice jednotlivého typu demence je léčba cílená na konkrétní typ demence a tím se zvyšuje šance na prodloužení kvalitního života nejen pacienta, ale i jeho blízkých. Aby mohl ošetřovatelský personál zajistit nemocným touto chorobou důstojné prožití zbytku života, je potřeba mít základní znalosti o této problematice a pokusit se pochopit, co nemocní prožívají. Pro tuto teoretickou práci byla použita metoda explanace, syntézy a indukce na podkladě českých a zahraničních informačních zdrojů. Z českých autorů byl nejčastěji citován doc. MUDr. Roman Jirák, CSc., vedoucí centra pro diagnostiku a terapii Alzheimerovy choroby na psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Práce může být využita jako informační a studijní materiál pro sestry, ale i pro laickou veřejnost, neboť se ve své rodině mohou s touto chorobou setkat. Za velký úspěch by byla považována skutečnost, že sestra nebo rodinný příslušník po prostudování této práce pomůže k včasné diagnostice ať už Pickovy choroby nebo jiné formy demence.
|
|
Deníková a autobiografická tvorba Juliena Greena
Suchá, Radka ; Jamek, Václav (vedoucí práce) ; Voldřichová - Beránková, Eva (oponent)
Julien Green (1900-1998) byl významný romanopisec 20. století. Ve svých románech se zabýval duchovními a mravními dilematy, což je mj. dáno jeho životními zkušenostmi s různými vyznáními. Byl rovněž autorem rozsáhlé deníkové a autobiografické tvorby. Deník si vedl od mladých let a zabírá tak téměř celé 20. století. Nesoustřeďoval se pouze na zaznamenávání událostí, ale nechával prostor svým myšlenkám, postřehům a dilematům. Diplomová práce si klade za cíl prozkoumat tuto stránku Greenovy tvorby a odhalit její charakter. Tematicky zkoumá specifická centra zájmu, která procházejí deníkovou a autobiografickou tvorbou. Zaměřuje se také na vztah, který existuje mezi deníky a prózou přímo autobiografickou, ať už jde o shody či rozdíly v obsahu, ale i ve formě děl. Konečným cílem je postihnout specifickou podobu výpovědi o sobě, kterou Julien Green vytvořil. Klíčová slova autobiografie, introspekce, křesťanství, historie, důvěrný život
|
|
Chov koní plemene Appaloosa a možnosti jejich využití
Zuzjaková, Eva ; Neumann, Cyril (vedoucí práce) ; Starostová, Lucie (oponent)
Tato bakalářská práce je souhrnem základních informací o chovu a využití koní plemene appaloosa. Charakteristickým znakem plemene je atraktivní zbarvení srsti, způsobené souborem genů označovaným jako leopard complex (Lp). Proto je nejprve zmapován výskyt tohoto barevného vzoru v populaci rodu equus. Přítomnost Lp byla prokázána již u pravěkých koní, jejichž portréty byly objeveny na mnoha jeskynních malbách. V době domestikace získala barva koní pro člověka zvláštní význam. Koně se stejným barevným vzorem, který mají dnešní appaloosy, jsou zobrazeni v hrobkách Keltů, Skýtů a Etrusků v Evropě, stejně jako na nádobách a nástěnných malbách čínské a egyptské kultury. Významný chov skvrnitých koní je také doložen ve Ferganském údolí ve východním Uzbekistánu. V 16. století se v celé Evropě velmi rozšířil starošpanělský typ koní, kteří byli hojně chováni i ve variantě strakošů. Tito koně se následně dostávali se španělskými osadníky do Ameriky, kde z nich indiáni kmene Nez Perce vyšlechtili dnešní appaloosy.
Dále je v práci věnován prostor organizaci chovu appaloos, která spadá kompletně do kompetence Appaloosa Horse Clubu v USA. Uveden je plemenný standart a charakteristické znaky, kterými jsou barevná srst, skvrnitá kůže, viditelná bělima očí a pruhovaná kopyta. Popsáno je též sedm jednotlivých typů zbarvení a tři varianty registrace.
Výrazným problémem chovu appaloos je výskyt dědičných onemocnění. Zde je uvedeno pět nejzávažnějších. Je to CSNB, noční slepota koní spojená s výskytem homozygotně dominantní varianty Lp. HYPP, hyperkalemická periodická paralýza svalů, která způsobuje svalové křeče postižených jedinců a do chovu se dostala prostřednictví zástupců plemene quarter horse. Stejně jako další uvedené onemocnění. HERDA, lokální kožní asténie koní, která způsobuje nevratné poškození namáhané kůže. Dalším závažným onemocněním je PSSM, polysacharidová myopatie koní, která je jednou z mnoha myopatií vyskytujících se u koní. Poslední popsané onemocnění je letální GBED, u kterého postiženým hříbatům chybí enzym GBE, který je nutný pro syntézu a skladování glykogenu. I přes zlepšující se opatření se tyto nemoci zatím nedaří z chovu odstranit.
Dále jsou v práci uvedeny možnosti využití appaloos jako koní sportovních, rekreačních a pracovních a popsán systém závodů a jejich hodnocení.
|
|
Změny ve vývoji mokřadů v krajině – trajektorie, příčiny
Brašna, Vlastimil ; Skaloš, Jan (vedoucí práce) ; Josef, Josef (oponent)
Tato práce analyzuje historický vývoj mokřadů ve vybraných katastrálních územích kukuřičné výrobní oblasti na Moravě v České republice. Byly analyzovány změny mokřadů v čase a prostoru za období 180 let.
Hlavním cílem je analýza vývoje mokřadních biotopů v krajině s využitím starých map, leteckých snímků a GISu. Podkladem byly císařské otisky stabilního katastru z 1. poloviny 19. století a současná ortofotomapa. Dále byly využity GIS vrstvy aktuální lokalizace mokřadů, zemědělské půdy, lesů, vodních toků a ploch. Na historických podkladech byly hodnoceny dvě kategorie 1) mokré louky a 2) bažiny a močály. V současném podkladu jsou hodnoceny pouze mokřady.
Celková rozloha zájmového území je 18054 ha. Rozloha mokřadů dramaticky klesla ze 108 ha v první polovině 19. století na 14 ha v roce 2015. Většina mokřadů byla přeměněna na zemědělskou půdu - orná půda (72 %), louky a pastviny (12 %). Sukcesí mokřadů došlo k přeměně na křoviny (5,4 %). Vysušeno a zastavěno bylo 5 % rozlohy zaniklých mokřadů. Většina mokřadů byla přeměněna vlivem tlaku na produkční funkci krajiny za účelem získání více potravin. V 1. polovině 19. století mokré louky dominovaly, měly 684 ha. I přes zánik velké části mokřadů vznikly nové mokřady, které mají 12,4 ha. Nejvíce nově vzniklých mokřadů se nachází v katastrálním území Mutěnice. Pouze jeden mokřad (1,68 ha) zůstal nezměněn, nachází se v katastrálním území Čejč. Tento mokřad měl v minulosti větší rozlohu (25,15 ha) a byl propojen s Čejčským jezerem.
Hlavním výsledkem práce je zjištění trajektorií vývoje mokřadních ekosystémů v nížinách na Moravě. Popisem těchto trajektorií jsem přispěl k poznání vlivů působících na vývoj mokřadů. Výsledky vývoje mokřadů přispívají k poznatkům v oboru krajinné ekologie. Zjištěné výsledky lze využít k obnově zaniklých mokřadů, k tvorbě nových mokřadů na historických mokrých loukách. Získané informace lze použít i při plánování krajiny s ohledem na ochranu a management mokřadů.
|
|
Chod klimatu na přelomu 18. a 19. století v pamětech F. J. Vaváka
Málková, Štěpánka ; Soukupová, Jana (vedoucí práce) ; Vokoun, Martin (oponent)
Tato bakalářská práce se zaměřuje na dokumentární zdroje, především kroniky a paměti z historického i současného hlediska a jejich využití pro meteorologické účely. Klima na přelomu 18. a 19. století ovlivňoval zejména závěr malé doby ledové, která se vyznačovala výrazným ochlazením a teplotními výkyvy.
Zkoumány byly Paměti Františka J. Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770 až 1816 a hodnoceny záznamy o počasí a další faktory ovlivňující klima a vývoj cen zemědělských plodin mezi léty 1770-1816. Tato práce se dále zabývá popisem historických souvislostí a zařazením do kontextu historického a klimatologického průběhu vyplývajícího ze zápisů Františka J. Vaváka a jejich dopad na život obyvatelstva.
|
|
Obnova historických parků u drobných panských sídel na příkladu studie obnovy zámecké zahrady v Doudlebách nad Orlicí ve východních Čechách
Faltysová, Lenka ; Buttry, Ivana (vedoucí práce) ; Jakub, Jakub (oponent)
Cílem této práce je zpracování metodiky a představení postupu, jak obnovu památky zahradního umění provést. Na příkladu revitalizace zámecké zahrady, nemovité kulturní památky Zámku Doudleby nad Orlicí, a to na základě studia literatury, obdobných zásahů a rozboru a interpretací různých typů archivního materiálu, bylo provedeno vyhodnocení současného stavu historické zahrady. Vychází z terénního průzkumu, který se skládá z dendrologického průzkumu, rozboru autenticity dřevin a ze zhodnocení všech shromážděných dokumentů, historických pramenů a odborné literatury. Návrh obnovy zámecké zahrady vychází ze závazného stanoviska odborného orgánu státní památkové péče.
Renesanční zámek v Doudlebách nad Orlicí stojí ve východní části obce na mírně vyvýšeném návrší při pravém břehu řeky Divoké Orlice. Na tomto místě již ve 13. století existovala dřevěná středověká tvrz s hospodářským dvorem. Mikuláš starší z Bubna dal v roce 1588 vystavět lovecký zámek v renesančním stylu jako letohrad, který byl dostaven v roce 1590. Význam renesančního sídla, které doplňují raně barokní prvky z konce 17. století, je umocněn bohatou a působivou sgrafitovou výzdobou tzv. kobercového vzoru, pokrývající všechna vnější i vnitřní průčelí, restaurovanou v roce 1886 Kirchnerem. Součástí výzdoby jsou i vysoké komíny v nádvoří, ozdobené rovněž sgrafitem. Zámecký areál je tvořen po svém obvodě hospodářskými budovami a objektem pro bydlení. Objekt vlastního zámku je oddělen parkovou úpravou se starým stromovím a novějšími trávníky (Hieke, 1984).
Zámecký park v Doudlebách nad Orlicí byl založen roku 1809 v kompoziční návaznosti na budovu renesančního zámku. Se zámkem tvoří jeden organický celek. Zakladatel se snažil podobně jako v zámeckých místnostech i zde demonstrovat své bohatství, svůj smysl pro umění a své botanicko-dendrologické znalosti. Park je vytvořen jako úzká dispozice v krajinářském slohu a komponován jako dlouhý průhled na zámek. Rozloha krajinářského parku dnes činí 3,76 ha.
Literární rešerše je věnovaná zvláště renesanci a jejímu vztahu k zahradnímu umění. V této části je představena památková péče v České republice, činnost odborné organizace památkové péče Národního památkového ústavu v Josefově.
V metodické příručce jsou popsány použité podkladové materiály a vzniklé výstupy na základě nichž jsou prováděna taková opatření, která povedou ke zlepšení zdravotního stavu a vitality stávajících perspektivních stromů a nové výsadby dřevin, které jsou v souladu s původní kompozicí s důrazem na její obnovu a zvýšení historické hodnoty objektu. V rámci celkové revitalizace zámeckého parku dojde k ošetření dřevin v parku a doplňkové výsadbě.
V praktické části je popsán současný stav vegetace památky zahradního umění. Základním nástrojem pro analýzu současného stavu vegetace památky zahradního umění je inventarizace dřevin. Inventarizace, která má poskytnout kvalitní podklad pro návrh obnovy, by se zároveň měla v určitých částech zabývat i vlastnostmi jednotlivých dřevin (Krejčiřík, 2015).
Výsledky terénních šetření byly kompletně zaznamenány do grafických výstupů.
|
|
Kontaminace rizikovými prvky na Kutnohorsku a možnosti jejího využití v paleoenvironmentálním výzkumu
Horák, Jan ; Hejcman, Michal (vedoucí práce) ; Jaromír, Jaromír (oponent)
Dizertace se zaměřuje na využití kontaminace rizikovými prvky jako stratigrafického markeru v paleoenvironmentálním výzkumu. Kontaminace není studována sama o sobě, ale je vnímána jako prostředek k interpretaci sedimentárních záznamů historických jevů a událostí. Nese informace o původu kontaminace, o kontaminační aktivitě, či o vývoji krajiny.
Kutnohorsko (střední Čechy, 49°57'0.170"N, 15°15'59.877"E) je region s významnou historickou těžbou, která trvala především v době od 13. do 16. století. Později se vracely sporadické pokusy o obnovu těžby, víceméně neúspěšné. Výraznější návrat proběhl ve druhé polovině 20. století. Je tedy vysoce pravděpodobné, že kontaminanty zde budou moci být využity jako stratigrafické markery. Během výzkumu byly využívány především As, Be, Cd, Co, Cr, Cu, Hg, Pb, V a Zn, neboť patří mezi nejčastější prvky analyzované obecně i v rámci kutnohorského regionu.
Cíle práce jsou:
Charakterizovat kontaminaci v regionu a odpovědět na tyto otázky:
- Jsou některé rizikové prvky pro zdejší kontaminaci charakteristické?
- Pokud jsou, projevují se (prostorově, sedimentárně apod.) stejně, nebo různě?
- Je případná různorodost prostorově vázaná? Je vázaná na konkrétní krajinné prvky?
- Je případná různorodost vázaná na nějaké konkrétní aktivity?
Využít zjištěné poznatky v konkrétních situacích:
- Je možné využít kontaminaci rizikovými prvky jako stratigrafický marker ve fluviálních sedimentech?
- Jak interpretaci konkrétních situací ovlivňuje celkový kontext kontaminace v regionu
Jádrem výzkumu je metaanalýza kontaminačních dat z regionu (data pocházejí jak z našich výzkumů, tak i z dalších studií). Výsledky nepřinesly pouze základní charakteristiku kontaminace v regionu, ale i zásadní poznatky o její struktuře. Pouze As, Cd, Cu, Pb a Zn jsou spojeny s těžební a hutní činností. Ostatní prvky - jak koncentrací, tak rozšířením - jsou těmito činnostmi neovlivněny. Byla rovněž odhalena vazba As a Cd spíše na těžbu, kdežto Cu, Pb a Zn na hutnickou aktivitu. Obě skupiny byly jinak prostorově distribuované. Srovnání výpovědi koncentrací a clr-transformovaných hodnot přineslo další zajímavé výsledky. Tato transformace je pro interpretaci geochemických dat v prostoru zásadní.
Studován byl i prostor soutoku řek Klejnárky a Labe. Kontaminace je zde stále patrná, ale diverzita mezi kontaminanty již nikoliv. Soutok koncentrace silně nařeďuje, takže není snadno rozeznatelná v dalších úsecích toku. Nicméně i zde clr-transformace přinášejí detailnější pohled.
Byly rovněž provedeny analýzy dvou vertikálních profilů. Ukázalo se, že interpretovat data z jednoho profilu může být riskantní, pokud není zahrnut regionální kontext. V jednom z profilů dochází ke smíšení dvou odlišných geochemických populací (z hlediska statistiky). Kontaminace tak působí jen jako jeden faktor. Tato lokalita je vhodná pro statistická testování míchání dvou populací, identifikaci odlehlých hodnot apod.
|
|
Zemědělství v rámci trvale udržitelného rozvoje agrárního sektoru
Frýdlová, Monika ; Boháčková, Ivana (vedoucí práce) ; Smutka, Luboš (oponent)
Zemědělství již od počátku lidstva patřilo k nejdůležitějším odvětvím a zaujímalo v hospodářství silnou pozici. Kromě toho, že zemědělství zajišťuje produkční funkci v závislosti na přírodních zdrojích a jejich kvalitě, rovněž utvářelo z historického pohledu krajinu. Počátky zemědělské činnosti nebyly spojeny s žádnými negativními environmentálními dopady. Zemědělství vznikalo v oblastech, které byly málo ekologicky zranitelné, negativní dopady, které se projevovaly, byly jen lokální a podobaly se přírodním narušením, dobou ani svojí periodicitou nemohly překročit meze, které by znamenaly trvalé poškození. Během tohoto období až do počátků industrializace bylo zemědělství dynamickým faktorem, který podporoval vývoj lidské společnosti. Během posledních dvou století prodělalo zemědělství velkou proměnu. Jak podotýká KIRCHENMANN et BIRD (2006), začátek přeměny zemědělství na průmyslový systém, je spojen s počátkem průmyslově vyráběného nářadí a strojů, s výrobou a používáním minerálních hnojiv a se zavedením strojní tažné síly (KOSTELANSKÝ et al., 2009). V prvních desetiletích 20. století se můžeme setkat s prvními publikovanými výstupy, které poukazují na poškození úrodnosti půdy, na změny v agroekosystémech, na zvýšení výskytu chorob a škůdců a snížení kvality potravin. Mnoho vědců nesouhlasilo se stále se zužujícím pohledem na přírodní systémy a procesy a jejich roli v zemědělství (HARWOOD, 1983). Jak podotýká RAMAN (2006) dopady industrializace zemědělství na okolní prostředí byly stále významnější. Především po 2. světové válce dochází k podpoře a rozvoji konvenčního zemědělství, v důsledku toho, že státy nebyly schopny soběstačně zajišťovat svoji zemědělskou produkci. Celosvětově docházelo k masivní intenzifikaci zemědělství, rozsáhlému používání průmyslových hnojiv a pesticidů, závlahám, střídavému obhospodařování zemědělské půdy a zavádění monokultur, které mají vliv jak na druhovou, tak i genetickou diverzitu. Tyto změny byly dány nízkými výrobními náklady a sledována byla pouze ekonomická hlediska. Díky intenzifikaci zemědělství se rychle zvýšily výnosy, na druhou stranu byly velmi rychle vyváženy negativními dopady na životní prostředí -- erozí půdy, znečištěním podzemních vod, zvýšeným výskytem plevelů a nemocí, které byly rezistentní vůči chemickým postřikům. Kritizováno bylo bezohledné využívání 2 technických zařízení. V posledních letech minulého století se naplno projevily problémy spojené s dlouhodobým rozvojem intenzivního způsobu zemědělské výroby. V reakci na tento nepříznivý vývoj vznikaly různé formy zemědělství, jejichž cílem je především šetrnost k životnímu prostředí s minimalizací používání chemických vstupů. Alternativní, ekologicky zaměřené zemědělské směry, kam lze zařadit i ekologické zemědělství, se rozvíjí od počátku minulého století. Ekologické zemědělství představuje takový systém hospodaření, který zakazuje používání syntetických hnojiv a pesticidů, využívá šetrné způsoby k potlačení plevelů, škůdců a chorob, přispívá k celkové harmonii agroekosystému a jeho biodiverzitě, upřednostňuje využívání obnovitelných zdrojů energie a recyklaci použitých surovin. Ekologické zemědělství tak plně odpovídá principům trvale udržitelného rozvoje zemědělství, které neplní pouze produkční funkci zemědělství, ale také mimoprodukční funkce. Trvale udržitelné zemědělství tedy představuje vícedimenzionální pojem, který v sobě zahrnuje jak oblast životního prostředí, ekonomie, tak společenských aspektů, které jsou vyjádřeny mnoha způsoby. Od 90. let minulého století se stále hledají způsoby, jak šíři zemědělské problematiky zjednodušit, kvantifikovat a jak ji posuzovat pomocí různých metod a zjednodušených modelů, které povedou jak k optimalizaci zemědělských produkčních systémů, tak budou využívány i jako podklad pro politické rozhodování v této oblasti. Za nejvhodnější nástroj k posuzování trvalé udržitelnosti jsou považovány indikátory, které umožňují srozumitelnou formou prezentovat často velmi složité jevy v jednotlivých agrosystémech. Indikátory jsou ve většině případů číselně vyjádřitelné a poskytují informace, které umožňují posoudit stupeň plnění cílů trvalé udržitelnosti v dané oblasti. Dnes známé soubory indikátorů byly a jsou stále vyvíjeny především v západních zemích, kde převládá intenzivní zemědělská činnost. Jen v Evropě existuje více než 40 metod pro hodnocení trvalé udržitelnosti zemědělství. GLIESMANN et al. (2010) uvádí, že na trvale udržitelné zemědělství je nutné pohlížet jako na živý proces vzhledem k neustále se měnícím podmínkám, než-li jako na určitý konečný stav. V oblasti zemědělství se tedy jedná o neustále hodnocení a vylepšování postupů hospodaření směřující k "zemědělství, které je ekologicky zdravé, ekonomicky životaschopné a sociálně spravedlivé". (FRANCIS at YOUNGBERG (1990)
|
|
Nejvýznamnější potravinové zdroje lipofilních vitaminů
Šafránková, Simona ; Hejtmánková, Alena (vedoucí práce) ; Táborský, Jan (oponent)
Základní poznatky o živinách a jejich potřebě by měly být nedílnou součástí vzdělání každého člověka. Mezi nezbytné živiny zajišťující plnohodnotné fungování organismu patří vitaminy. Vitaminy jsou esenciální látky, které mají v lidském organismu významnou úlohu. Hrají důležitou roli při procesech vstřebávání a výměny látek mezi vnějším prostředím a živým organismem. Vzhledem k tomu, že k jejich objevení došlo teprve v průběhu 20. století, výzkumy o jejich účincích na lidský organismus stále probíhají.
Vitaminy jsou rozlišeny do dvou základních skupin, vitaminy rozpustné ve vodě, tzv. hydrofilní (skupina vitaminů B a vitamin C) a vitaminy rozpustné v tucích, tzv. lipofilní (vitamin A, D, E, K).
Vitamin A je důležitý pro zajištění správného vidění a rozeznávání barev. Podporuje růst a kvalitu kostí, a je potřebný pro správný vývoj plodu.
Vyskytuje se v potravinách živočišného původu, jako jsou mléčné výrobky, mléko, maso, a játra. V potravinách rostlinného původu je zastoupen mnoha provitaminy, z nichž nejvýznamnější je beta karoten. Velmi bohatým zdrojem těchto provitaminů jsou listové zeleniny, jako jsou špenát nebo zelí.
Doporučená denní dávka vitaminu A je podle norem České republiky 800 mikrogramů. Tato potřeba závisí na pohlaví a věku jedince. Nedostatek vitaminu A způsobuje světloplachost a zhoršené vidění. Nadbytek vitaminu A může být pro organismus toxický. Zajímavé je, že beta karoten za toxický považován není.
Vitamin A se řadí mezi labilní vitaminy. Je citlivý na teplo, světlo a kyslík. Ztráty při šetrné přípravě pokrmů a při obvyklých stravovacích zvyklostech činí přibližně 20 %.
Vitamin D tvoří skupina několika biologicky účinných látek, z nichž nejvýznamnější je vitamin D2, ergokalciferol, vyskytující se v potravinách rostlinného původu, a vitamin D3, cholekalciferol, přítomný v živočišných zdrojích potravin.
Vitamin D se v lidském organismu chová jako hormon, tzn., že vzniká na jednom místě organismu, ale působí v jiné části těla. Zajišťuje příjem a vstřebávání vápníku a fosforu a udržuje jejich rovnováhu. Dále podporuje imunitní systém a může pomoci při léčení lupénky.
Doporučená denní dávka vitaminu D se pohybuje mezi 2,5 až 10 mikrogramů. Vyšší potřebu mají těhotné a kojící ženy a také kojenci a děti. Nedostatek vitaminu D porušuje homeostázu vápníku a metabolismus fosfátů. Nadbytek vitaminu D způsobuje hyperkalcémii.
Nejvýznamnější potravinové zdroje vitaminu D jsou játra, olej z rybích jater, tuk mořských ryb, fortifikované margaríny a mléko.
Vitamin D je citlivý na kyslík a světelné záření, skladováním ani přípravou pokrmů není aktivita vitaminu D výrazně ovlivněna.
Vitamin E je významným antioxidantem. Je důležitý pro udržení zdravé buněčné stěny, kůže, svalů, nervů, erytrocytů, srdce a také je potřebný pro správnou funkci krevního oběhu.
Doporučená denní dávka vitaminu E je 8 až 20 mg. Jeho potřeba se zvyšuje při vystavování se slunečnímu záření a škodlivým vlivům, při zvýšené tělesné námaze a při přijímání většího množství nenasycených mastných kyselin. K nedostatku vitaminu E u zdravých lidí v podstatě nedochází, neboť je zastoupen téměř ve všech základních druzích potravin. K hypervitaminóze vitaminu E dochází také jen zřídka, jelikož přijímáním běžné stravy žádné riziko předávkování nehrozí.
Nejvýznamnějším zdrojem vitaminu E jsou rostlinné oleje (slunečnicový a řepkový), ořechy, kukuřice, hrášek, obilné výrobky, tmavě zelená listová zelenina, vejce, játra a vnitřnosti.
Vitamin E je považován za nejstabilnější lipofilní vitamin. Zpracováním potravin dochází jen k minimálním ztrátám tokoferolu, tyto ztráty činí přibližně 10 %.
Vitamin K v lidském organismu podporuje srážlivost krve a společně s vitaminem D se podílí na neustálé tvorbě a přestavbě kostí.
Zdrojem vitaminu K jsou potraviny rostlinného i živočišného původu, např. maso, játra, mléko, zelenina a ovoce. Doporučená denní dávka vitaminu K se pohybuje okolo 0,01 až 0,14 mg. Nižší potřebu příjmu vitaminu K mají kojenci a děti do tří let. Nejčastější příčinou hypovitaminózy vitaminu K je narušení střevní mikroflóry podáváním různých léčiv, např. antibiotik. Příliš vysoké dávky vitaminu K se mohou v organismu hromadit a vést k rozpadu erytrocytů, k poškození jater a u dětí mohou způsobit žloutenku.
O stabilitě vitaminu K doposud není známo mnoho informací. Bylo zjištěno, že se vitamin K rychle rozkládá na světle, ale jeho ztráty při přípravě pokrmů jsou minimální.
|
|
Rozbor plánovací historie rozvojových projektů: Případová studie Praha - západní část Rohanského ostrova
Wild, Jan ; Macoun, Milan (vedoucí práce) ; Lucie, Lucie (oponent)
Bakalářská práce zkoumá plánovací historii západní části Rohanského ostrova v Praze. Práce řeší oblast v Městské části Prahy 8 Karlín. První kapitoly poskytují základní definice o vybraných bodech rešerše. V analytické části se práce zabývá historií Karlína od 19. století. Další kapitoly se již věnují řešené lokalitě v oblasti vlastnických vztahů a plánovacích dokumentů, podle kterých se v území rozhodovalo. V podkapitolách jsou i další fakta, která ovlivnila výstavbu na Rohanském ostrově. Na konci analytické části je shrnutí celé plánovací historie. Přínosem práce je zjistit, zda by se mělo takto plánovat v tak velkých rozvojových územích jako je Rohanský ostrov. Hlavními zdroji je odborná literatura, katastrální mapy, urbanistické studie a především rozhovory s aktéry, kteří se podíleli na výstavbě v západní části Rohanského ostrova. Práce je doplněna kartografickými a obrazovými přílohami.
|
host ::
