|
|
Women characters in Willa Cather's fiction as a reflection of U.S. women's rights history
Heck, Lucie ; Procházka, Martin (vedoucí práce) ; Veselá, Pavla (oponent)
Willa Catherová (1873-1947) je v současnosti oceňována jako jedna z nejdůležitějších amerických autorek, a počet kritických děl, článků a disertací, které jsou jí věnovány je značný. Z množství esejů, knih a biografií je možné usoudit na jeden důležitý a problematických vztah: Willa Catherová a americké feministky. Feministky by velice rády přiřadily Catherovou k feministickým spisovatelkám a jejich nově vytvořenému "ženského kánonu" tj.ke skupině prvotřídních žen - autorek. Tato snaha však přinesla nečekanou otázku: Je možné považovat Catherovou za feministku, pokud je známá svými ostrými výpady proti ostatním ženám- spisovatelkám a také svým negativním postojem k organizovanému hnutí za ženská práva? Cílem této práce je objasnit pozadí zvláštního vztahu mezi Catherovou a americkými feministkami a odpovědět na výše položenou otázku. Ke zjištění toho, zda silné ženské hrdinky, která Catherová ve svých dílech vytvořila, přispívaly k posílení žen anebo spíše jejich oslabení jsou namísto faktů a domněnek z jejího osobního života použity její romány a povídky. Relevantní části z jejích románů byly interpretovány vzhledem k tehdejším americkým zákonům, což pomohlo ukázat, že ačkoliv Catherová vytvořila výjimečné, spíše než obvyklé ženské hrdinky, nechala je bojovat se stejnými podmínkami a problémy,...
|
|
|
The idealized portrayal of Indians in James Fenimore Cooper's The Last of Mohicans and René Francois de Chateaubriand's Les Natchez
Brožová, Tereza ; Procházka, Martin (vedoucí práce) ; Veselá, Pavla (oponent)
Hlavním tématem této práce je problematika zobrazení Indiánů ve vybraných dílech anglické a francouzské literatury. Jedněmi z nejvýznamnějších autorů zobrazujících indiánské kmeny v prostředí rodících se amerických států jsou James Fenimore Cooper a René François de Chateaubriand. Z jejich rozsáhlé tvorby jsou pak pro detailní analýzu vybrána díla Poslední Mohykán a Načezové. Mnoho autorů si pro své příběhy vybíralo exotické prostředí, které kontrastovalo se soudobou civilizací. Americký kontinent pak svou nedotčeností poskytoval podněty pro vytváření příběhů. Cooper i Chateaubriand vycházejí jak z četby raných cestopisů, tak i z vlastních zkušeností, imaginace a mýtů, a tak velké množství Indiánů nese pouze idealizované charakterové rysy. Cooper i Chateaubriand se zabývají problematikou míšenectví, rasových problémů a střetů mezi civilizací a divošstvím. Hlavní hrdinové Posledního Mohykána pak nejsou z důvodu "nečisté rasy" schopni v nově vznikající společnosti existovat a umírají. V případě Načezů Chateaubriand připisuje svým hrdinům křesťanské prvky a ti pak bloudí v přemýšlení nad svým vlastním osudem. V práci se také soustřeďuji na otázku politizace indiánských kmenů. Indiáni jsou vylíčeni jako stoupenci obou válčících stran v kontextu boje o nezávislost. Zároveň jsou představiteli národa, který je...
|
|
| |
|
| |
|
|
Apokalypsa jako zjevení pravdy v moderním americkém románu: Thomas Pynchon a román po 11. září
Olehla, Richard ; Ulmanová, Hana (vedoucí práce) ; Procházka, Martin (oponent) ; Kolinská, Klára (oponent)
Tato dizertační práce analyzuje roli apokalypsy jakožto zjevení pravdy, její různé aspekty a prvky s ní spojené (paranoia, andělé) v románech Thomase Pynchona V., Dražba série 49 a Duha přitažlivosti. Apokalypsa jakožto zjevení pravdy o povaze světa, v němž žijí protagonisté zkoumaných Pynchonových románů, hraje ve zkoumaných románech zásadní úlohu. Lze nicméně tvrdit, že je ve zkoumaných dílech je tato apokalypsa jen iluzorní, nedosažitelná, neboť tyto romány jsou založeny na premise, že žádná konečná pravda neexistuje. Není tudíž co zjevovat. Protagonisté Pynchonových románů dosahují pouze zjevení individuální pravdy, jakési soukromé apokalypsy. Podstatnou úlohu při zkoumání role apokalypsy v dílech Thomase Pynchona a v západní kultuře obecně hrají mimo jiné také milenaristická očekávání a komunikační proces mezi lidmi a Bohem. Zprostředkovateli tohoto procesu jsou andělé. Tlumočení Božího sdělení nemůže být ze své podstaty přesné, dokonalé. Při jakékoli komunikaci totiž dochází k jejímu zkreslení, interpretaci. Rétorickým ekvivalentem této distorze je metafora, jejíž neurčitá, subjektivní povaha stojí v základech pocitů paranoie. Ta se ve zkoumaných dílech Thomase Pynchona mění v kreativní princip: postavy těchto románů jsou nuceny vytvářet svůj vlastní svět. Ve své druhé části se tato práce...
|
|
|
Historie v anglickém románu posledních desetiletí
Nagy, Ladislav ; Procházka, Martin (vedoucí práce) ; Hilský, Martin (oponent) ; Potočňáková, Magdaléna (oponent)
Práce se zaměřuje na oblast britské prózy několika posledních desetiletí, z níž vybírá díla, která určitým způsobem reflektují proměňující se chápání historie a vztahu mezi historií a fiktivním literárním dílem. Tuto reflexi práce zkoumá v několika tematických okruzích. Jsou jimi: vztah k viktoriánské epoše, město, venkov, archiv (reflexe vztahu románového vyprávění a historických pramenů - metatextualita) a dějiny jako "palimpsest", tj soubor několika textových rovin, které se různě prolínají. Proměny vztahu k minulosti vedoucí k problematizaci striktního rozlišení historické literatury a literární fikce jsou sledovány na příkladech převážně z prózy posledních třiceti let. Jedinou výjimkou tvoří Francouzova milenka Johna Fowlese, kterou autor vnímá jako dílo zásadního významu pro přehodnocení vztahu k historii. Dále se práce věnuje dílům autorů, jako jsou Iain Sinclair, Peter Ackroyd, Alan Moore (téma Londýna), Michel Faber (viktoriáni), Graham Swift, Bruce Chatwin a Adam Thorpe (venkov) Salman Rushdie, Zadie Smithová (román a dějiny), A. S. Byattová nebo Julian Barnes (archiv, literární dědictví). ) Pro autory historické prózy jsou dějiny především obrovským zdrojem příběhů. Tyto příběhy jsou znovu a znovu vyprávěny, jsou objevovány a upravovány k novým účelům. Práce ukazuje, že vedle jejich...
|
|
|
Concepts of Space in Victorian Novels
Sukdolová, Alice ; Procházka, Martin (vedoucí práce) ; Potočňáková, Magdaléna (oponent) ; Vránková, Kamila (oponent)
Práce se zabývá koncepcí prostoru vybraných viktoriánských románů nejprve v jeho povrchové struktuře a posléze zkoumá hloubkové vztahy těchto struktur k archetypálním a symbolickým složkám prostoru v literatuře. Ke zkoumání "povrchu" byla využita filosofie pojetí prostoru Deleuze a Guattariho rozlišující prostor hladký (nomádský) a zvrstvený (civilizačními zásahy). Další část práce využívá filosofickou perspektivu vnímání prostoru Gastona Bachelarda, jehož Poetika prostoru zachycuje fenomenologii básnického obrazu s důrazem na archetypální pojetí hloubky prostoru a jeho funkci v lidském podvědomí. Práce se zaměřuje na vybrané romány viktoriánské doby, které nesou jisté společné znaky (centralizace prostoru, otevřenost krajiny, vztah k místu nebo určitému regionu), a v tomto směru podrobuje analýze romány sester Brontëových (Na Větrné hůrce, Jana Eyrová), Thomase Hardyho a George Eliot (Mlýn na řece Floss, Daniel Deronda).
|
|
|
Sign, symbol and allegory in Hawthorne's stories and The Scarlet Letter
Strouhalová, Slávka ; Procházka, Martin (vedoucí práce) ; Robbins, David Lee (oponent)
Témou tejto diplomovej práce je Znak, symbol a alegória v diele amerického spisovateľa prvej polovice devätnásteho storočia Nathaniela Hawthorna. Ako typické ukážky jeho tvorby, ktorá je zvláštnou zmesou puritánskeho dedičstva a amerického romantizmu som si vybrala dve poviedky, Pastorov závoj (The Minister's Black Veil), Umelec krásna (The Artist of the Beautiful) a jeho slávnu romancu Šarlátové písmeno (The Scarlet Letter). Práca pozostáva z úvodu, štyroch kapitol, z ktorých tri sú pomenované podľa jednotlivých diel, ktorými sa zaoberám, a záveru. V prvej kapitole pod názvom Znak, symbol a alegória definujem a vymedzujem tieto pojmy. Pre svoj rozbor som si zvolila Saussurovu koncepciu znaku, ktorá definuje znak ako základnú systémovú jednotku jazyka, ktorá sa skladá z materiálnej, vizuálnej, alebo akustickej zložky, tzv. označujúceho, a mentálneho konceptu, ktorý označujúce vyvolá, tzv. označovaného. Zmyslotvorný vzťah medzi týmito dvoma zložkami sa nazýva znak a svojou podstatou je úplne náhodný. Saussure znak obmedzil len na svet jazyka ako taký a ignoroval skutočnosť, že znaky odkazujú na mimojazykovú realitu. Každý znak je súčasťou nejakého kódu, t. j. systému znakov, ktorý je kultúrne podmienený, keďže znaky sú arbitrárne len apriórne a postupne získavajú svoju konkrétnu "minulosť a konkrétne...
|
|
|
Mass culture in the novels of Nathanael West
Hrubín, Jan ; Procházka, Martin (vedoucí práce) ; Ulmanová, Hana (oponent)
Práce pojednává o pohledu na masovou kulturu v posledních trech románech amerického spisovatele Nathanaela Westa (tj. Miss Lonelyhearts, A Cool Million a The Day of the Locust). Hlavní teze je, že tyto romány nemají ciste negativní pohled na masovou kulturu, i presto, že ji kritizují. První dve kapitoly popisují kulturní prostredí v dobe, kdy West tvoril, vcetne modernismu, masové výroby a názoru na masovou kulturu, které byly typické v 30. letech minulého století. Následující dve kapitoly na tomto základe detailne rozebírají Westuv prístup k masové kulture ve všech trech jeho románech.
|
|
|
The Puritan view of death: attitudes toward death and dying in Puritan New England
Holubová, Petra ; Procházka, Martin (vedoucí práce) ; Robbins, David Lee (oponent)
Puritánský postoj ke smrti je jednoznačně ambivalentní a spojuje jak radostné očekávání nebeské blaženosti, tak úzkostnou bázeň a strach ze zatracení. Představa smrti se puritánům spojovala s tématikou migratio ad Dominum ve chvílích, kdy byli přesvědčeni o působení spasitelné milosti ve svých životech. Jakmile však prohrávali svůj zápas s hříchem a svou vlastní zkažeností, převážil u nich děs ze smrti. Domnívám se, že příčnou této dvojznačnosti smrti je napětí přítomné ve dvou kalvinistických doktrínách: v doktríně o predestinaci, která předpokládá naprostou závislost člověka na svrchovaném a nevyzpytatelném Bohu a v doktríně o ujištění, která znemožňuje získání plného ujištění o spáse. Příkaz memento mori vedl puritány ke snaze využít co nejefektivněji čas jim svěřený a dal vzniknout typické protestantské etice práce. Nejistota týkající se posmrtného osudu provázela puritány již od dětství, kdy smrt a důsledky zatracení byly používány jako nástroj k urychlení duchovní zralosti a obrácení. Brzké zahrnutí dětí do diskurzu o smrti bylo mylně interpretován jako důkaz o neexistenci konceptu dětství v puritánské Nové Anglii. Příklady umírání puritánských "svatých," zachycené v duchovních životopisech byly myšleny jako ars moriendi a dokazují, že umírat s bázní bylo považováno za lepší, než spolehnutí se na...
|
host ::
RSS.