|
|
Dvojité kláštery v premonstrátském řádu
Zemanová, Hana ; Kubín, Petr (vedoucí práce) ; Pátková, Hana (oponent)
RESUMÉ Tato práce o dvojitých klášterech v premonstrátském řádu popisuje chronologicky vznik těchto klášterů od jejich počátku až do 12. století a to nejen na Východě, ale i na Západě. Dvojité kláštery vznikaly živelně především v době rané církve. Jejich vznik a postupný zánik ovlivňovala nejen náboženská, ale i sociální a politická situace v širším okolí. Nejznámější dvojité kláštery vznikaly ve 12. století v premonstrátském řádu a rychle se šířily z Francie i do sousedních zemí, protože svatý Norbert byl stoupencem takového uskupení. Později ale bylo třeba dát soužití obou pohlaví nějaký řád či pravidla. Bylo tedy rozhodnuto oddělit dvojité kláštery nejen vzdálenostně, ale i právně. V období schizmatu, kdy se generálních kapitul účastnili pouze opati řádu jižně od Rýna, bylo těžké prosazovat oddělení komunit a proto se dvojité kláštery na území dnešního Německa udržely déle než ve Francii. To dokládá i vznik dvojitého kláštera ve Weissenau v roce 1145 a následné přemístění sester do nedalekého Meisenthalu v roce 1156. A tak postupným rušením a přestěhováním konventů sester docházelo současně k rušení dvojitých klášterů a začal se více uplatňovat systém zakládání samostatných ženských klášterů. Dvojité kláštery měly v církevních dějinách svoje místo takové, jaké odpovídalo historické etapě, byly však...
|
|
|
Historie farnosti Liběchov v letech 1837-1877
Šantin, Miroslav ; Petráček, Tomáš (vedoucí práce) ; Kubín, Petr (oponent)
HISTORIE FARNOSTI LIBĚCHOV V LETECH 1837 - 1877 Cílem této diplomové práci je zmapování historie farnosti Liběchov v letech 1837 - 1877. Období čtyřiceti let je ohraničeno příchodem na zdejší faru, působením a úmrtím liběchovského faráře P.Filipa Čermáka. Děkan Čermák, který se nesmazatelným způsobem zapsal do života zdejší farnosti, je řazen mezi buditele. Nacházíme zde dva základní momenty, které život zdejší farnosti utvářely a od kterých se vše odvíjelo. Prvním je vstup rodu Veithů do role vlastníka liběchovského panství, druhým příchod obětavého kněze Filipa Čermáka na liběchovskou faru. Veithové, vlastníci panství a farář Čermák, vystupují zde jako osobnosti zcela mimořádných kvalit. V obroditelském díle se snažili o konkrétní podporu místního společenství a hned od počátku vytvořili skutečný tým vzájemné spolupráce faráře a patrona. Výsledkem jejich práce pak bylo skutečné zkvalitnění života místních obyvatel a dokonce příjemné zlepšení místního životního prostředí, ovlivněné romantickým cítěním obou. Vzhledem k dané době, kdy vrcholí národní obrození, objevují se zde i další výjimečné osobnosti našeho kulturního života a působí zde jako vlastenci. Tak zde nacházíme a dokumentujeme důkazy nejen o snaze o hospodářský rozvoj, ale také úžasné snahy o obrodu české řeči a národního cítění. Toto...
|
|
|
Kult svaté Zdislavy z Lemberka
Černá, Renata ; Kubín, Petr (vedoucí práce) ; Petráček, Tomáš (oponent)
Resumé Kult svaté Zdislavy z Lemberka Renata Černá V předložené diplomové práci jsem se zaměřila na vznik a vývoj neoficiálně uctívaného kultu Zdislavy z Lemberka a pokusila jsem se jej prezentovat novým ucelenějším historicko-literárním způsobem, na rozdíl od dosud publikovaných prací, které většinou bývají volnou zdislavskou biografií s nepřesným dodatkem o prokazování úcty. Přínos pojednání tedy nespočívá v použití dosud neobjevených pramenů, neboť ty, pokud se vyloženě týkaly osobnosti Zdislavy z Lemberka, kompletně shromáždili církevní historikové při opatřování důkazů k beatifikačnímu a kanonizačnímu procesu. Nový přínos je zde hlavně v celkovém propojení Zdislavy jako historické osobnosti se Zdislavou již je prokazována po staletí úcta, a to celé je zasazené do širšího dějinného prostředí, vymezeného hranicemi panství Jablonné a panství Lemberk. Časově sledované období bylo ohraničeno 20. léty 13. století, kdy se Zdislava narodila, na jedné straně a koncem působení dominikánů v Jablonném v roce 1788 na straně druhé. Zdislava z Lemberka byla také převážně uctívána ve zcela konkrétním prostředí relativně nevelké lokality, okruhu řádu dominikánů a šlechtického rodu Berků z Dubé. Práce dále mapuje nakolik byly dějiny a krajina Podještědí ovlivněny a dokresleny kultem "Paní svatého života," s jeho...
|
|
|
Venkovské statky, dvory a rezidence pražského biskupství za Tobiáše z Bechyně
Spoustová, Ludmila ; Kubín, Petr (vedoucí práce) ; Homolka, Jaromír (oponent)
Resumé Venkovské statky, dvory a rezidence pražského biskupství za Tobiáše z Bechyně Biskupství pražské vlastnilo již od samotných počátků pozemkový majetek, který postupem doby nabýval na rozsahu a na konci 13. století měli i díky tomuto vlastnictví biskupové pražští postavení rovnající se nejpřednějším šlechticům země, s vlastním dvorem a reprezentativními sídly. Biskupské zboží bylo nepravidelně rozseto po území celé diecéze; výnosy z hospodaření byly pak soustřeďovány do jednotlivých hospodářských dvorců. Každá oblast měla rovněž své vyšší správní centrum. Koncem 13. století, za časů biskupa Tobiáše z Bechyně, můžeme patrně mezi tato střediska počítat Žerčice a Běchary v oblasti Pojizeří; na sever od Prahy Roudnici, Slavětín a Blíževedly, v západních Čechách Rokycany a Horšovský Týn, v jižních Čechách Týn nad Vltavou, Chýnov a pozdeji na krátkou dobu získaný Sepekov a Skalice. Ve středních Čechách Český Brod a Trhový Štěpánov a v rozsáhlém území Českomoravské vysočiny pak střediska Červená Řečice, Pelhřimov a Vyskytná. Na Moravě vlastnilo pražské biskupství majetek s centrem v Kojetíně. Vyjmenovaná místa byla středisky hospodářské i církevní správy, stával zde kostel, dřevěný či kamenný dvorec nebo tvrz a v několika případech i kamenný hrad, konával se tu trh. Často tudy procházela frekventovaná cesta,...
|
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
|
Ikonoklasmus doby husitské
Rejlek, Vladimír ; Kubín, Petr (oponent) ; Čechura, Jaroslav (vedoucí práce)
Několik desetiletí husitských Čech patří k těm obdobím národních dějin v jejichž interpretaci historiografií lze vysledovat zásadní polarisaci názorů odvozenou zejména v dřívějších dobách od subjektivního konfesního nebo filosofického zaměření pisatelů. Táborské oddíly putující pod znamením kalicha tak mohly zároveň býti loupežnými rotami řemeslných vrahů stejně jako pro jiného národními bojovníky za ideály pravdy a víry čelící invasi sil feudální reakce. Apologetickému rázu některých spisků odpovídal i pečlivý výběr fakt opírající se jednak o relativně nepříliš četnou, ale novými nálezy a edicemi se postupně rozšiřující pramennou základnu, jednak o práce Wácslava Wladiwoje Tomka, Františka Palackého a později i Josefa Pekaře považované obecně za klasické. V tomto sporu o smysl husitských dějin se opakovaně setkáváme s argumentací o brutalitě husitů, kteří likvidovali nejen své angažované politické odpůrce, ale vyvražďovali i ženy a děti, vypalovali kostely a kláštery a jejich ničení se nezastavilo ani před uměleckými díly. Dovolávat se zde mohli i svědectví Palackého, který ve svých Dějinách národa českého napsal: "zástupové rozjitření obořili se nejprve outokem na ty kláštery a kostely, kterýchžto kněží nejvíce byli v nenávisti vpadli. Vypáčivše dveře jejich násilím, potřískali v nich všecky ke službám...
|
host ::
RSS.