Název:
Překlady Rilkových "Sonetů Orfeovi" do češtiny
Překlad názvu:
The Czech translations of Rilke's "Sonette an Orpheus"
Autoři:
Otterová, Michaela ; Tvrdík, Milan (oponent) ; Stromšík, Jiří (vedoucí práce) Typ dokumentu: Diplomové práce
Rok:
2008
Jazyk:
ger
Abstrakt: [eng][cze] Since the personalities of the translators and their methods are so different, it is difficult to compare the six translations of poems by Rilke. Nevertheless common characteristics can be found. First of all, everyone keeps the original form of the sonnet. This statement seems less trivial when we think of the French translation praxis, where transformation of poetry to prose is a standard. We might also think of Jakub Deml, who (due to lack of time) poeticized a small choice from the Book of Images in prose. The fact that Czech translators usually stick to the original poetic form attests both the high level of the tradition of translation in this country and the creative ambition of Czech mediators. On the other hand we can observe a certain indifference towards the Rilke-scholarship among the six translators. It could be proved that Renč knew the monograph on Rilke by Holthusen, it however didn't have any impact on his translation. This kind of deficiency is even more obvious in Pokorný, who suggest the interpretative approach, yet doesn't know the myth of Orpheus in detail. Vítek is aware of the "intellectual anatomy" of the collection of poems, but he doesn't make any use of this knowledge. Another token of the ignorance of the original texts that the translators have in common is the transformation...U tak odlišných osobností s tolika různými přístupy není snadné najít společné rysy. Přesto však existují: Především všichni zúčastnění zachovávají původní formu sonetu. Tato skutečnost není tak banální, jak by se mohlo na první pohled zdát, vezmeme-li v úvahu francouzskou překladatelskou praxi, kde je převádění poezie do prózy běžným jevem, nebo když si uvědomíme, že i Jakub Deml přeložil v časové tísni svůj výbor z Knihy obrazů prózou. Zachování literární formy, v českém prostředí obvyklé, svědčí nejen o zdejší vysoké kultuře překladu, ale i o tvůrčí ctižádosti českých překladatelů. Na druhou stranu spojuje šestici překladatelů zřejmá lhostejnost k rilkovskému bádání. Ačkoli je prokázáno, že Renč znal Holthusenovu monografii o Rilkovi, na jeho práci to nezanechalo žádný patrný vliv. Ještě výrazněji se tento nedostatek projevuje u Pokorného, který ve svých článcích horuje pro interpretaci, a přitom nezná dopodrobna ani výchozí mýtus o Orfeovi. Vítek sice něco tuší o "intelektuálním skeletu" sbírky, ale blíže se k němu nevyjadřuje. Další známkou společného nedodržování originálu je jazyková stylizace. V českých překladech se jazyk Sonetů stává patetickým, květnatým, nabubřelým, hermetickým nebo dokonce rozpustilým, každopádně se ale ve všech případech - snad s výjimkou Bablera - vzdaluje od původního,...
host ::
