|
|
Spinozova ontologie moci
Bartošek, Pavel ; Thein, Karel (vedoucí práce) ; Benyovszky, Ladislav (oponent) ; Palkoska, Jan (oponent)
Tématem této práce je pozdní Spinoza. Období okolo roku 1665 je nutné ve Spinozově životě pokládat za přelomové. Právě v té době se ke svému hlavnímu dílu přestane odkazovat jako ke své Filosofii a nazve ho Etikou. Přeruší práci na něm na pět let, během kterých bude psát Teologicko-politický traktát. Až kolem roku 1665 Spinoza přestane tak jako v Traktátu o nápravě rozumu devalorizovat tělo a pokládat ho za čistě pasivní prvek. Předmětem jeho zájmu se v Teologicko-politickém traktátu stane tělesná imaginace a vášně jako aktivní a konstitutivní principy lidské společnosti. Tělo, a nikoli vědomí či cogito se stane modelem pro pochopení toho, co znamená mluvit a jednat. Distinkce aktivity a pasivity těla nahradí u Spinozy tradiční metafyzickou teorii subjektu, která podle Spinozy podléhá psychologické iluzi svobody a teologické iluzi finalismu. Výsledkem bude vypracování pozoruhodné ontologie moci, podle níž je moc činnou produktivitou. V první knize Etiky Spinoza provádí velmi důslednou destrukci metafyziky, která již neponechává prostor pro žádné dějiny bytí. Causa sui totiž nemůže být žádným vnějším ospravedlněním reality, protože překračuje opozici mezi nahodilostí a základem. Tato příčina je příčinou všech věcí stejně, jako je příčinou sebe sama. Imanence nekonečna tak není než autoprodukcí reality. Bůh...
|
|
| |
|
|
Idea a fenomén
Říha, Cyril ; Petříček, Miroslav (vedoucí práce) ; Thein, Karel (oponent) ; Zervan, Marian (oponent)
Název této části pochází z jednoho Patočkova rukopisu, konkrétně rukopisu se signaturou 3000/331 a názvem "Leonardo, Michelangelo". Tento manuskript patří do tzv. strahovské pozůstalosti a dosud nebyl - podobně jako téměř všechnl jemu příbuzné- uveřejněn. Patočka jej psal někdy v průběhu druhé světové války jako jednu ze součásti své plánované knihy o filosofii dějin. Celý rukopis, obsahujid hotové, souvislé úvahy, ale též kusé poznámky a výpisky, se rozkládá na 36 rukou psaných stranách formátu A5. To je však pouze hrubý, často velmi fragmentární text, a proto bude místy nezbytné sáhnout po jeho bezprostředním kontextu, tedy po dílech, na které Patočka v tomto svém rukopise výslovně odkazuje. Jde především o Leonardovu knihu O maliřstvi, sbírku jeho zlomků od M. Herzfeldové, Panofského studii Idea a Vasariho Životy. 7 Takto rozšířený text bude tvořit rámec pro naši důkladnou četbu. Zajímat nás na něm budou některé jeho zvláštní momenty - "vnější" překvapení (pro čtenáře přicházejícího k němu z vnějšku) a "vnitřní" pokušení (obsažená přímo uvnitř tohoto textu). A začněme hned prvním překvapením. Teoretické malířství je zde postaveno proti maliřstvi výkonnému. Toto děleni má dle Patočky svůj původ v protikladu vita contemplativa a activa: " ... jest aplikaci dualismu života kontemplativního a praktického na...
|
|
|
Aristotelés o snech
Dekarli, Martin ; Špinka, Štěpán (oponent) ; Thein, Karel (vedoucí práce)
Bakalářská práce pojednává o Aristotelově pojetí snů v Parva Naturalia. V úvodní části jsme se pokusili velmi stručným způsobem nastínit jistý diskurs či tradici o snu, v jejímž rámci Aristotelés formuluje své vlastní pojetí snů. Sny člověku nesesílají bohové, ale jsou něco daimonského. Jsou to představy, které vznikají během spánku. Způsobují je smyslové vjemy a pohyby, jež se během spánku navracejí co centra společného smyslu, kde jsou vyvolávány představivostí. Rovněž jsme vznesli hlavní tezi naší práce, smyslové vnímání se děje pohybem, změnou ve smyslových ústrojích. V prvním oddíle jsme podali rámcovou analýzu Aristotelovy psychologie. Představili jsme definici duše a jej í mohutnosti. Zvláště jsme se zaměřili na deskripci smyslového vnímání, společného smyslu, představivosti, intelektu, poznání a myšlení. V druhém oddíle jsme podrobným Zpllsobem pojednali o Aristotelově pojetí spánku a bdění, o snech, o věštění ze snů, o výkladu ze sniL Spánek a bdění jsou k sobě opačné stavy společného smyslu. Během spánku dochází k vyživování (díky srdci, krvi, pneumatu). Věštění ze snů se provádTie srlovýcEpredstav.Sny sev:0 .ládají ríá·zaldadě podoblY6SfiInezisnovými představami a smyslovými vjemy. V závěru jsme shrnuli naše námitky proti interpretaci, vůči které jsme se vymezili v úvodním oddílu.
|
|
|
Sókratův sen a "konání svých věcí" v dialogu Charmidés
Thein, Karel
Autor navrhuje řešit problém aporií v Charmidovi zkoumáním formální struktury dialogu. Nejprve srovnává argumentační a dramatickou strukturu Charmida s ranými dialogy jako Ión. Výsledkem je naprostá odlišnost. Z druhé tedy autor předkládá vlastní analýzu obecné struktury tranzitivních dialogů, dokládanou zejména dialogy Lysis a Prot. Sókratés zde rozmlouvá se dvěma charakteristickými partenry, slabším potenciálním žákem a silnějším, jenž představuje autoritu pro slabšího. Sókratés poráží silnějšího, ale nenabízí slabšímu žádnou positivní nauku, jen osobní příklad a vedení. Charmida autor označuje za typický transitivní dialog.
|
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
host ::
RSS.