|
| |
|
|
World travellers: phylogeny and biogeography of the butterfly genus Leptotes (Lepidoptera: Lycaenidae)
PAPP MAREŠOVÁ, Jana
V této práci jsme se zabývali fylogenetickými a biogeografickými vztahy opomíjených motýlů subtribu Leptotina (Lepidoptera: Lycaenidae), který je široce rozšířen v tropických a subtropických oblastech celého světa. Použili jsme jak mitochondriální tak nukleární markery a různé molekulární analýzy, abychom odhalili vztahy v rámci tohoto subtribu. Také jsme se zaměřili na časy diverzifikace a biogeografické patrnosti taxonů Starého světa a zabývali jsme se detailní fylogeografií nejrozšířenějšího druhu, Leptotes pirithous.
|
|
| |
|
| |
|
|
Fylogeografie komplexu \kur{Phasianus colchicus}
KOFRÁNEK, Zdeněk
Genus Phasianus is currently divided into 2 species and 33 subspecies, which occupy a wide range from Japanese Islands to Caucasus Mts. This study deals with the phenotypic characters of Phasianus in order to reconstruct their evolution. The obtained results were compared with available molecular studies focused on the same group. In conclusion, phenotype characters of this genus serves us a sufficient number of phylogenetically informative characters, which fit well with their phylogenetic relationships.
|
|
|
Sejdeme se v litorálu: Diverzita symbiontů lišejníků čeledi Verrucariaceae
Schmidtová, Jana ; Škaloud, Pavel (vedoucí práce) ; Peksa, Ondřej (oponent)
Lišejníky jsou organismy tvořené několika symbiotickými partnery, z nichž nejdůležitější je houba (mykobiont) a řasa či sinice (fotobiont). Přestože většina lišejníků je terestrická, některé lze nalézt i ve vodním prostředí. Černé korovité lišejníky z čeledi Verrucariaceae (Verrucariales, Eurotiomycetes, Ascomycota) se dokázaly tomuto prostředí velmi dobře přizpůsobit a tvoří často dominantu mořského pobřeží v těsné blízkosti kolísající vodní hladiny. Schopnost těchto lišejníků obývat nejrůznější prostředí je spojována s jejich neobvykle širokou škálou fotobiontů. Přesto však u většiny z nich není tento symbiont známý. Tato práce zkoumá diverzitu lišejníků čeledi Verrucariaceae v litorální zóně pobřeží Baltského a Severního moře, vztahy mezi symbionty a spojitost mezi diverzitou lišejníků a gradientem salinity. Pomocí metabarcodingu zjišťuje diverzitu volně žijících řas v okolí studovaných lišejníků a symbiotické řasy porovnává s fotobionty, nalezenými v lišejnících. Mykobionti a fotobionti byli identifikováni pomocí ITS a 18S rDNA. Nalezeno bylo celkem devět linií mykobiontů i fotobiontů. Nejčastějším lišejníkem se ukázal být druh Hydropunctaria maura se svým fotobiontem Pseudendoclonium submarinum. Pro řadu lišejníků je zde jejich fotobiont popsán molekulárně poprvé. Objevení mnoha molekulárně...
|
|
|
Fylogeneze rodu Protaetia Burmeister, 1842 v západním palearktu
Žďárská, Kateřina ; Šípek, Petr (vedoucí práce) ; Bezděk, Aleš (oponent)
Tato diplomová práce se zabývá fylogenezí a fylogeografií zlatohlávků rodu Protaetia, zejména pak komplikovaným taxonomickým komplexem okolo druhů Protaetia (Potosia) cuprea, P. cuprina a P. caucasica v oblasti západního palearktu. Ve světle výsledků studie Vondráček et al. (2018) se zdá, že klasický taxonomický přístup, založený pouze na zbarvení, geografickém rozšíření či nepříliš dobře analyzovaných morfologických znacích, není schopen adekvátně vysvětlit evoluci taxonu, natož správně identifikovat jednotlivé taxony na druhové úrovni (tj. druhy a poddruhy). Pro pochopení evoluce skupiny a struktury populací je proto nezbytné využít také dnes již standartní molekulárně-fylogenetické přístupy. Na základě analýz jednoho jaderného (internal transcribed spacer 1) a dvou mitochondriálních genů (cytochromoxidáza I a cytochom b) od 231 jedinců byla sestavena fylogenetická hypotéza západopalearktických zástupců rodu Protaetia. Bylo zjištěno, že v současnosti uznávané podrody výše zmíněného rodu neodpovídají výsledkům analýz. Jako nemonofyletické se ukázaly podrody Eupotosia, Netocia a Potosia. V rámci druhového komplexu P. cuprea byly kromě evropského kládu P. cuprea (sensu stricto) identifikovány čtyři linie ve východní Evropě, Malé Asii a Kavkazu, které neodpovídají stávajícímu taxonomickému členění a...
|
|
|
Diverzita chrobáků rodu Jekelius (Coleoptera: Geotrupidae)
Sommer, David ; Král, David (vedoucí práce) ; Bezděk, Aleš (oponent)
Úvodní část práce je literární rešerší o čeledi Geotrupidae se zvláštním zaměřením na zástupce rodu Jekelius. Pojednává především o dnešním i historickém taxonomickém pojetí a fylogenetických vztazích této čeledi. Je zde shrnuta morfologie dospělců i larev a geografické rozšíření jednotlivých taxonů. V části o biologii a ekologii čeledi je kladen důraz na potravní strategie, hnízdní chování a parentální péči. Vlastní výsledky sestávají ze tří částí, 1) taxonomie, 2) molekulárních analýz a 3) průtokové cytometrie. První část představuje taxonomickou revizi zde definovaného druhového komplexu Jekelius brullei, redeskripcí jednotlivých známých druhů a popisy dalších dosud formálně nepopsaných druhů. Práce definuje areály rozšíření jednotlivých druhů na základě literárních i vlastních dat. Výsledkem molekulárních analýz je fylogenetický strom zahrnující značnou část druhů druhového komplexu Jekelius brullei. V poslední části jsou prezentovány výsledky získané metodou průtokové cytometrie pro zástupce druhového komplexu Jekelius brullei a řadu dalších taxonů z čeledi Geotrupidae. V diskusi jsou poté zhodnoceny a porovnány morfologická, molekulární i cytometrická data v kontextu evoluční historie skupiny a možné delimitace jednotlivých druhů. Klíčová slova: taxonomie, fylogeneze, brouci, Geotrupidae,...
|
|
|
Evolution of vipers and the role of key innovations in their diversification
Waldhauser, Vojtěch ; Šmíd, Jiří (vedoucí práce) ; Gvoždík, Václav (oponent)
Čeleď zmijovitých se skládá z 36 rodů, které společně obsahují přes 350 druhů. Vyskytuje napříč Afrikou a většinou Eurasie, největší druhovou diverzitu ovšem najdeme v Severní a Jižní Americe, kde se vyskytuje přes 40 % všech druhů zmijí. Tato čeleď tedy chybí pouze v Austrálii, na Nové Guineji, Novém Zélandu, Madagaskaru a několika dalších ostrovech a souostrovích. Pochopitelně je také zpravidla nenalezneme ani v polárních oblastech. Výjimkou je zmije obecná (Vipera berus), která se jako jediný had vydala i za polární kruh. Relativní evoluční úspěch zmijí se přisuzuje množství "klíčových inovací", mezi které se řadí třeba solenoglyfní dentice, živorodost, přítomná v mnoha liniích, či termorecepční orgány u zástupců podčeledi Crotalinae. Zmijovití ovšem nejsou zajímaví jen pro svou evoluční historii, jsou také předmětem důležitých medicinálních studií zabývajících se jejich jedy a toxicitou. WHO totiž předpokládá, že více než 100 000 lidí zemře ročně v důsledku uštknutí hady a zmije mají na tomto čísle nezanedbatelný podíl. Tato bakalářská práce představuje shrnutí našeho poznání o evoluční historii této čeledi, včetně fylogeneze a biogeografie, a přemítá o mechanismech zodpovědných za její úžasnou diverzitu.
|
|
|
Role evolučních mechanismů v designování akustických signálů
Rulfová, Alena ; Policht, Richard (vedoucí práce) ; Linhart, Pavel (oponent)
Akustická komunikace je v celé živočišné říši poměrně silně rozšířený jev. Téma evolučních mechanismů a jejich působení v akustické komunikaci je v posledních letech vcelku hojně studované, a to zejména u ptáků, netopýrů či žab. I přes tento fakt byly některé evoluční mechanismy dosud studovány detailně, zatímco jiné byly neprávem opomíjeny. Velice dobře prostudovaný je proces působení selekce (přírodního a pohlavního výběru) na akustické projevy, zatímco náhodné procesy, jako genetický drift či bottleneck, byly na poli této problematiky studovány spíše sporadicky. Genetický drift vede v akustické komunikaci k náhodným změnám v akustických projevech. Obdobou genetického driftu je pak drift kulturní, a to u druhů, které jsou schopny vokálního učení se. Změny v důsledku kulturního driftu mohou ale nemusí být spojeny se změnami na genetické úrovni. Velmi málo prostudovaným fenoménem na poli evolučních mechanismů v bioakustice je bottleneck. Zdá, že tento jev je příčinou redukce nejen genetické, ale také akustické variability živočichů. Některé parametry akustických projevů jsou utvářeny prostředím, a to zejména parametry spojené s frekvencí hlasu. Jiné oproti tomu velice dobře odrážejí fylogenetické vztahy mezi příbuznými druhy, a na základě těchto parametrů tak lze, kromě fylogeneze, mapovat kupříkladu...
|
host ::
RSS.