|
|
Efektivní koordinace národních pozic: základ úspěchu ČR v EU
Hokovský, Radko ; Lebeda, Václav
Efektivní koordinace pozic České republiky na národní úrovni je základním předpokladem pro úspěšné hájení jak dlouhodo- bých, tak krátkodobých národních zájmů. Evropské záležitosti již nepředstavují zahraničně-politickou agendu, ale agendu vnitřní – záběr politik EU je natolik široký, že rozhodování na úrovni EU je třeba vnímat jako evropské patro domácí politiky. Lisabonská smlouva dále rozšířila počet oblastí, ve kterých se rozhoduje kvalifikovanou většinou. O to větší tlak vzniká na připravenost jednotlivých členských států během vyjednáva- cí fáze legislativního procesu a nutnost pro zástupce jednot- livých resortů hovořit na půdě EU jedním hlasem. Základem úspěšného vyjednávání na evropské půdě je mnohem více než doposud soulad pozic zainteresovaných resortů, jejich účinné propojení při vyjednávání horizontálních záležitostí zasahu- jících do agendy více ministerstev, ale také sdílená „institu- cionální paměť“ a ucelený přehled o vývoji agend EU a jejich vzájemných souvislostech: jednotlivé politiky EU jsou stále více propojeny a žádají si proto přístup napříč resorty, s nut- ností stanovovat horizontální priority na úrovni státu, nikoli izolovaně na úrovni jednotlivých ministerstev. Lisabonská smlouva zároveň oddělila projednávání všeobec- ných záležitostí v rámci Rady EU od záležitostí zahraničních. Tato změna by pro větší efektivitu prosazování národních po- zic měla mít za důsledek i vnitrostátní oddělení agendy. Ko- ordinace národních pozic by proto měla být svěřena úřadu funkčně i materiálně oddělenému od stávajících ministerstev, zejména pak od ministerstva zahraničních věcí. Cílem tohoto policy paperu je navrhnout konkrétní změny v současném institucionálním nastavení koordinace pozic České republiky v rámci EU, zejména v kontextu EU fungující podle Lisabonské smlouvy. Hlavním návrhem je výrazné posílení role samostatného od- boru pro evropské záležitosti podléhajícího vicepremiérovi pro evropské záležitosti (varianta I), či přímo předsedovi vlá- dy (varianta II). Úřad pro evropské záležitosti, jenž by měl for- mu samostatného ministerstva (varianta I) nebo sekretariátu pro evropské záležitosti (varianta II) musí mít trvale zajištěnu finanční i personální autonomii jak na stávajících resortech, tak na úřadu vlády. Musí být rovněž nezávislý na politické konjunktuře. Druhá sada návrhů se týká zkvalitnění práce Parlamentu Čes- ké republiky, především pak Poslanecké sněmovny, a většího zapojení zákonodárců do projednávání legislativy na úrovni EU. Klíčové je v tomto ohledu zejména posílení role Výboru pro evropské záležitosti, jehož členy by měly být ex officio místopředsedové výborů PSP relevantních z hlediska kompe- tencí EU.
Plný text:  PDF
|
|
|
Towards a Safer Europe
Hokovský, Radko ; Winzen, Thomas ; Breitner, Igor ; Trautvetter, Daniel ; Vassilopoulos, Theodore ; Miccinilli, Máximo ; Riedel, Rafal ; Martinsm, Nuno Wahnon ; Ghazaryan, Sargis
This paper summarises the discussions and conclusions of Working Group 1 of the 2010 European Values Network. The Working Group met for a two-day workshop in Brussels in March and since then has engaged in research and debate online. During a second workshop from 8–12 May 2010 in Prague, the group met to evaluate and refine the conclusions presented below. Our starting point is the observation that engagement in democratic politics is in a dissatisfactory state. There are many symptoms of this including declining electoral participation and low trust in political institutions and the governing elite. But above all, political disengagement represents a certain view of politics, remote and inaccessible to ordinary citizens, benefitting only a select few rather than making collectively acceptable choices. Disengagement from democratic politics challenges the way we organise decision-making in our societies. It goes to the heart of one of the most cherished set of norms, enshrined in the legal and living constitutions of states in Europe and beyond. We were asked to analyse the phenomenon in greater depth and to develop recommendations that could contribute to greater and deeper engagement with democratic politics. Political disengagement is a complex phenomenon that varies across social groups and over time both in terms of its manifestations and its determinants. Therefore, we found it preferable to focus our discussions on a sub-set of the problem and its solution: young people and education. Predispositions for political engagement are developed and habitualised at an early stage of political participation. The way young people engage in politics is likely to shape, though not determine, patterns of political disengagement throughout their lives.1 We focus on education because the way individuals become acquainted with politics in school can be shaped more easily than other influences on the political engagement of youth. Our purpose, in sum, is to discuss how educational systems could contribute to greater political engagement of young people. Political engagement is a two-dimensional phenomenon including, but not confined to, formal participation such as voting. Formal participation is of critical importance if “democracy” is to be more than merely a fashionable term. On the other hand, engagement also refers to the critical awareness of public affairs among individuals. That is, their interest in matters of common concern and their ability to make critical, informed and conscious choices as to how they wish to position themselves in relation to such matters. Participation and critical awareness form two sides of the concept of political engagement. Our question, therefore, must be how the educational system may contribute to either of these two dimensions. We come to two main conclusions. On the one hand, we need more and better courses in civic education. Importantly, quantity itself is not sufficient but the style and substance of the classes has to be taken into account. On the other hand, we also draw attention to a strategy of animating civic education and call for more opportunities for young people to experience real-world politics.
Plný text: PDF
|
|
|
Tajemství českého úspěchu v EU?!
Hokovský, Radko ; Lebeda, Václav ; Geist, Radovan ; Karásek, Tomáš ; Kaczynski, Piotr ; Niedermayer, Luděk ; Ptáčková Melicharová, Lenka ; Černoch, Filip ; Souček, Marek ; Lang, Kai-Olaf ; Hodáč, Ivan ; Joch, Roman ; Macek, Lukáš
Může být Česká republika v Evropské unii úspěšnější? Můžeme lépe využít možností, které nám členství v Unii nabízí? Můžeme se dokonce zařadit mezi ty státy, které mají klíčové slovo při každodenním rozhodování a určování dalšího směřování evropské integrace? Rozhodně ano! Tato publikace přináší refl exe, analýzy a konkrétní doporučení předních odborníků na fungování EU, kteří odkrývají, v čem spočívá tajemství úspěchu České republiky v Evropské unii.
Plný text: PDF
|
|
|
Česká zahraniční politika: lidská práva, nebo ekonomické zájmy?
Brichová, Eva ; Ducháčková, Michaela ; Juránek, Vilém ; Klincová, Lucia ; Svobodová, Petra ; Šťastný, Kryštof ; Tetřev, Matti
Podpořit potlačované aktivisty za lidská práva nebo se raději „dívat jinam“ v obavách, že klesne obchodní bilance s danou zemí? Tak by se asi daly obecně charakterizovat dva proti sobě stojící názorové tábory. Zástupci jedné strany kladou důraz na dodržování základních práv a svobod za každou cenu a bojují proti všemožným formám totalitních režimů, druzí hájí národní suverenitu a raději by se do vnitřních záležitostí obchodních partnerů nevměšovali. Česká zahraniční politika je podobně rozpolcená. Mnohdy tak dává vzniknout trapným situacím, kdy její představitelé, neschopni domluvit se na jedné názorové linii, stojí každý na jiné straně názorového spektra. Nepodílet se na obchodu se zeměmi s výrazným potenciálem růstu by z ekonomického pohledu nebylo moudré. Na druhou stranu, Česká republika jako signatář mnoha závazných mezinárodních smluv chránících lidská práva a svobody nemůže přehlížet často do očí bijící porušování lidských práv tamních obyvatel. K podobným debatám dochází i u našich sousedů. Například Polsko se jasně staví za podporu běloruských aktivistů bojujících proti režimu Alexandra Lukašenko. Slovensk oproti tomu svým silně „proruským“ postojem prosazuje ekonomické zájmy jako prioritní oblast své zahraniční politiky. Česká veřejnost se vyslovuje pro podporu lidských práv nad ekonomickými zájmy. Znamená to, že jsme se posunuli do tzv. postmaterialistické společnosti, společnosti pro níž nehraje prim pouze pragmatická politika?
Plný text: PDF
|
|
|
Česká imigrační politika- stát se stává vyhledávanou cílovou zemí?
Beránková, Petra ; Rahimi, Fatima ; Dvořáková, Martina ; Svetlíková, Monika ; Chocholáčková, Kristina
Text zkoumá, zdali je zájmem České republiky uvolnit svou imigrační politiku a zabývá se dopady politiky, vedoucí k proměně země v atraktivní cílovou zemi pro ekonomické migranty. Ačkoliv západoevropské země od druhé poloviny 20. století podporovaly imigraci jako dočasný a konjunkturní fenomén, vznikající závislost na zahraniční pracovní síle s sebou přinesla i výzvy, zejména v oblasti dlouhodobé integrace cizinců. Usazující se migranti se do většinové společnosti začleňovali dle rozdílných integračních modelů, jejichž podoba byla ovlivněna politikami a ekonomickou situací jednotlivých cílových států. Důležitost vyhranění zájmů v této oblasti je tudíž zřejmá. Integrační modely přitom samy o sobě nejsou bezchybné a je tedy vhodné je kombinovat. Imigrační a integrační politika České republiky doposud v podstatě odrážela poptávku českého trhu po pracovních silách ze zahraničí. Česká republika lákala migranty během ekonomického růstu, tedy mezi lety 1993-1996 a 2000-2008. Po začátku ekonomické krize se přiklonila k restriktivnímu přístupu. Volba tohoto přístupu se ovšem nezdá být nejvhodnější, jelikož nastavení selektivních kritérií omezuje větší flexibilitu trhu. Zavedení otevřenějšího přístupu by pravděpodobně vedlo k posílení statutu ČR jako cílové země imigrantů. Jaká opatření by k takovému vývoji vedla? Jedná se především o změny v celkové koncepci imigrační a integrační politiky, která doposud nahlíží na trvalé usazování migrantů spíše negativně. S ohledem na výše uvedené závěry lze dospět k doporučením dvojí povahy: Za prvé, navzdory prosazující se společné imigrační politice v rámci Evropské unie, pod vlivem Strategie Evropa 2020, a rovněž Haagského a Stockholmského programu, si Česká republika může podobu své imigrační politiky předurčit dle svých zájmů sama. Ačkoliv Česká republika nemá koloniální minulost jako většina západoevropských zemí, je lákavou destinací především pro migranty z východních zemí. Zdá se být tudíž žádoucí zaujmout aktivní strategii řízené migrace právě ze zemí východní Evropy. Za druhé, z hlediska integrační politiky je třeba vnímat migranty dle jejich zájmu o pobyt v rozdílné délce. Opatření by tedy měla v maximální míře reflektovat nehomogenní požadavky imigrantů. Příliš restriktivní přístup vůči migrantům vede k jejich přesunu do šedých sfér ekonomiky, což představuje značný problém nejen z hlediska právního, ale i socioekonomického. Je tedy v zájmu České republiky poskytnout migrantům takové podmínky, jež by nejen přispěly k jejich ekonomické soběstačnosti a informovaly je o právech a povinnostech v České republice, ale zároveň i napomáhaly k jejich začlenění do většinové společnosti.
Plný text: PDF
|
|
|
Vyzbrojování Armády České republiky
Čermáková, Kamila ; Faltejsek, Filip ; Hlouchová, Iveta ; Hornát, Jan ; Kulda, Tomáš ; Soural, Aleš
Jak nejefektivněji vyzbrojit armádu České republiky (AČR)? Text zkoumá, zdali je zájmem České republiky více investovat do rozvoje obranného průmyslu a vývoje nových technologií či pořizovat více armádní techniky a výstroje v zahraničí. Finanční situace Ministerstva obrany jej značně omezuje při provádění reforem AČR, které jsou vytyčeny ve strategických dokumentech, například Bezpečnostní strategii ČR z roku 2003.1 V roce 2013 obranný rozpočet klesl až na 42 miliardy Kč.2 Rozpočtová kapitola určená na akvizici nové výstroje a techniky tvořila v roce 2011 pouze 13% z celého rozpočtu ministerstva. 3 AČR je přitom nutné přezbrojit, aby byla schopna se zapojit do zahraničních misí Evropské unie (EU) či Severoatlantické aliance (NATO). Ministerstvo obrany musí zvážit oba tyto aspekty před uskutečněním dalších reformních kroků. Nabízejí se dvě možná řešení. První z nich počítá s investicemi do rozvoje českého obranného průmyslu. Druhé preferuje akvizice armádní techniky a výstroje od zahraničních výrobců. Česká republika má za sebou dlouhou a úspěšnou tradici českého zbrojního průmyslu, která sahá až do dob Rakouska – Uherska. Výroba se rozvíjela i v období obou světových válek a největšího významu dosáhla v období socialismu. Česká republika byla v té době významným exportérem v rámci východního bloku. V roce 1987 dosáhla produkce zbrojního průmyslu 29 miliard Kčs, kdy přibližně 70 % našeho exportu putovalo do Sovětského svazu.4 Po rozpadu Sovětského svazu produkce prudce klesla na 4,6 miliard Kč a v současné době jsou pro rozšíření výroby nutné značné investice. Rozvoj českého průmysl by mohl významně pomoci české ekonomice a především snížit nezaměstnanost. Získat novou techniku a výstroj může AČR i od zahraničních firem, mezi něž patří například Lockhead Martin, Boeing či BAE, jejichž technika byla prověřena i ve válkách v Iráku a Afghánistánu. Nákupy v zahraničí může AČR uskutečňovat skrze veřejné tendry nebo za pomoci agentur pro společné nákupy spadajících pod NATO či EU. Výhodou takových nákupů může být nižší cena a pořízení velmi kvalitních produktů. V minulosti však byly tyto nákupy často provázeny korupčními skandály.
Plný text: PDF
|
|
|
K čemu vlastně bude bankovní unie a vzikne vůbec?
Famfule, Jan
Desátý červencový den zasadilo Německo ránu připravovanému projektu evropské bankovní unie. Jeho vláda odmítla konečný návrh druhého pilíře předloženého Evropskou komisí. Ten zakládá společný fond pro eurozónu, do kterého budou přispívat evropské banky (1 % z pojištěných vkladů), a počítá s právem Komise přijmout konečné rozhodnutí o tom, která banka v nesnázích bude ze společného fondu restrukturalizována, popř. která se nechá zbankrotovat.
Plný text: PDF
|
|
|
Jaká rozhodnutí čekají české europoslance v letech 2014–2019?
Kovář, Jan ; Dědek, Vojtěch ; Krajník, Jan ; Michalcová, Andrea
Na základě jednoduchého metodologického rám- ce tato studie přichází s katalogem klíčových témat, o kterých se bude rozhodovat v Evropské unii v násle- dujících letech. Jsou to otázky, o nichž budou přímo či nepřímo spolurozhodovat poslanci, které si zvolíme ve volbách do Evropského parlamentu (EP) v květnu 2014. Podstatným prvkem je posílení role EP dle platné Lisa- bonské smlouvy ve volbě předsedy Komise, která bude následovat po ustavení nového parlamentu v červenci 2014. Volby do EP tak přeneseně mimo jiné rozhodnou o předsedovi Komise, jejích členech a dalších předních představitelích Unie. Další balík důležitých témat tvoří neutěšený stav evropských ekonomik. Boj s nezaměstnaností nejen mlá- deže, vleklá krize eurozóny, neschopnost některých států dostát svým finančním závazkům a vynucená úsporná opatření tvoří prostor pro soupeření různých politických konceptů a návrhů řešení. Toto soupeření se odehrává jak na tradičním pravolevém politickém spektru, tak i na specifické štěpící linii mezi posilováním společných řešení nebo naopak preferováním národní úrovně. Stra- nou by nezůstane ani budoucí vývoj Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, která by měla posílit vliv EU na globální úrovni, tak aby odpovídal její ekonomické síle. Podobně i spolupráce v oblasti energetiky a ochrany ži- votního prostředí v sobě obsahuje mnoho kontroverz- ních témat s výraznými ekonomickými dopady. Volby do EP mohou rozhodnout o budoucím směru EU a bylo by chybou v kampani zůstat pouze u domácích témat.
Plný text: PDF
|
|
|
Jak pracovali čeští europoslanci v uplynulém období?
Kovář, Jan ; Břízová, Pavla ; Hofbauerová, Jitka ; Krajník, Jan
Tato studie se zabývá systematickým hodnocením práce českých europoslanců za období od posledních voleb. Konkrétně tedy od počátku sedmého funkčního období až do posledního plenárního zasedání před začátkem zpracování této studie (14. 07. 2009–14. 07. 2013). Navazuje na obdobné odborné práce z jiných států EU a snaží se přinést relevantní argumenty pro rozhodování ve volbách do Evropského parlamentu (EP) v květnu 2014. Nutnost podrobněji sledovat práci europoslanců je úzce svázána se zvyšujícími se pravomocemi EP. Studie pracuje s devíti kvantitativními indikátory činnosti poslanců EP. Jedná se o docházku na plenární zasedání a účast na jmenovitých hlasováních. Dále jsou to počty zpráv předložených zpravodajem, stanovisek (k legislativním návrhům) předložených navrhovatelem, pozměňovacích návrhů, parlamentních otázek (směřovaných na Radu a Komisi), písemných prohlášení, návrhů usnesení, o nichž se hlasuje na plenárním zasedání, a nakonec o počty vystoupení na plenárním zasedání. Tato data jsou následovně zpracována do tabulek a žebříčků, aby poslanci mohli být snadno porovnáni mezi sebou navzájem. Druhým srovnáním je vztažení výsledků českých europoslanců jako celku na kontrolní skupiny – například průměrné hodnoty daných indikátorů pro postkomunistické státy EU nebo původní EU – 15. Výsledky ukazují, že jednotliví čeští europoslanci se ve své pracovní aktivitě na půdě EP výrazně liší. Od velmi aktivních europoslanců, kteří snesou srovnání i s poslanci EU – 15, až po ty, kteří v oblastech vyžadujících větší osobní iniciativu zcela zaostávají a jejich práce se nejeví jako dostatečná. To představuje výrazný argument pro výběr nových kandidátů v příštím roce. Další významné zjištění je, že průměrné hodnoty pro české europoslance se zpravidla nacházejí pod průměry kontrolních skupin, což ještě podtrhává nutnost věnovat v nadcházející předvolební kampani pozornost i otázce pracovní aktivity českých europoslanců, zvláště u těch kandidátů, kteří usilují o znovuzvolení.
Plný text: PDF
|
|
| |
host ::
RSS.