|
|
Zprávy projednávané Poslaneckou sněmovnou: Studie č. 1.197
Syllová, Jindřiška
V tabulkách jsou uvedeny všechny zprávy, které jsou pravidelně Poslaneckou sněmovnou projednávány. Při rozboru toho, jak by bylo možno s těmito zprávami nakládat jinak, než je projednat přímo na plénu Poslanecké sněmovny, je nutno vycházet nejen z formulace příslušného zákona. Je třeba rovněž vycházet z toho, o jaký orgán se jedná a jakým ústavním nebo zákonným způsobem je příslušný orgán „napojen“ svým fungováním na Poslaneckou sněmovnu. K rozboru toho, jak je možno se zprávou naložit, nestačí jen prozkoumat, jestli konkrétní zákon vyžaduje „projednání“ nebo „schválení“ zprávy Poslaneckou sněmovnou, nebo vyžaduje jen její „předložení“ a o výsledku se nezmiňuje. Pokud zvláštní zákon vyžaduje schválení zprávy Poslaneckou sněmovnou, je nutno vždy zprávu projednat v plénu. I když zvláštní zákon nestanoví, jaké důsledky má případné neschválení zprávy (z čehož vyplývá, že neschválení sněmovnou nemá žádné přímé právní důsledky), je třeba povinnost schválení Poslaneckou sněmovnou interpretovat i tak, že k ukončení příslušné zákonné procedury zpracování a projednání zprávy je třeba konečného rozhodnutí Poslanecké sněmovny (hlasování o usnesení, že PS zprávu schvaluje). Z tohoto důvodu je příslušný orgán povinen zprávu podat Poslanecké sněmovně znovu (nebo vypracovat novou), pokud nebyla v bývalé Poslanecké sněmovně procedura schválení dokončena. Této interpretaci odpovídá i dosavadní sněmovní praxe. Pokud zvláštní zákon obsahuje ustanovení o tom, že orgán nebo vláda „předkládá“ zprávu Poslanecké sněmovně, a žádné další ustanovení neupřesňuje, jak s ní má Poslanecká sněmovna naložit nebo že má Poslanecká sněmovna rozhodnout o něčem, co má se zprávou souvislost, bylo by přípustné, aby byly tyto zprávy projednány jen v příslušném výboru nebo jiném orgánu PS. Musí však jít zcela jasně a zřetelně o situaci, kdy je zpráva předkládána Poslanecké sněmovně za účelem pouhého informování Poslanecké sněmovny, nikoliv za účelem jiným.
Plný text:  PDF
|
|
|
K ústavní úpravě jmenování vlády: Studie č. 1.174
Kolář, Petr ; Syllová, Jindřiška
Práce se zabývá jmenováním vlády poté, kdy byla ustavena Poslanecká sněmovna, ustavující schůzí Poslanecké sněmovny a ústavním postavením vlády, která podala demisi. V závěrech práce je konstatováno, že ustavující schůze má pevně stanovený pořad, který není možno ani rozšiřovat, ani zužovat. Pokud nejsou splněny všechny body pořadu, uvedené v části 4. jedn. řádu PS, není možno ustavující schůzi ukončit. Z toho, že Poslanecká sněmovna musí ukončit všechny body ustavující schůze, zároveň plyne, že vláda není povinna podat svou demisi dříve, než je ustavena Poslanecká sněmovna a než skončí její ustavující schůze. Na tuto situaci také nelze bez dalšího aplikovat čl. 35 odst. 1 písm. d) Ústavy, podle něhož „Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší 3 měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v této době opakovaně svolána ke schůzi.“ Oprávnění rozpustit Poslaneckou sněmovnu vzniká až tehdy, pokud se po dobu delší než 3 měsíce nesejde více než třetina poslanců a Poslanecká sněmovna po celou tuto není „usnášeníschopná“. Pokud je vláda pověřena prozatímním výkonem funkce poté, kdy podala demisi, jde o institut, který zajišťuje to, že stát nezůstává bez vlády. Vláda in statu demissionis vykonává funkce jen po dobu, která je nezbytně nutná ke jmenování vlády nové. Za nezbytně nutnou dobu je považovat takovou dobu, ve které probíhají jednání, vedoucí ke jmenování vlády a dobu, po kterou se připravují nezbytné dokumenty (například koaliční smlouva nebo jmenovací dekrety). Vláda in statu demissionis pověřená výkonem funkcí prozatímně není vládou, která odpovídá za své činy Poslanecké sněmovně tak, jako běžná vláda. Z tohoto důvodu je třeba považovat její aktivity za méně legitimní než aktivity vlády, která požívá důvěry (i když rezignovavší vláda není výslovně žádným předpisem ve svých funkcích omezena).
Plný text: PDF
|
|
|
Přímá volba prezidenta v ústavách států EU: Studie č. 1.190
Syllová, Jindřiška ; Němec, Jan
Jedním z rizik přímé volby hlavy státu je nebezpečí zvolení excentrických kandidátů nebo outsiderů. K tomu může dojít zejména v zemích, kde existuje potenciál pro příznivou voličskou odezvu na populistický volební program. Riziko populismu zvyšuje i jednokolová volba. Naopak dvoukolová volba je výhodnější pro větší politické strany. Práce se dále zabývá ústavní úpravou systému přímé volby ve státech EU a některých státech Latinské Ameriky. Práce je příspěvkem k diskusi o přímých volbách prezidenta republiky v ČR.
Plný text: PDF
|
|
|
Zapojení ČR do systému obrany proti balistickým raketám (ústavněprávní aspekty): Studie č. 3.061
Kavěna, Martin ; Syllová, Jindřiška
Zapojení České republiky do systému obrany proti balistickým raketám je z ústavněprávního hlediska komplikovanou záležitostí, skládající se z několika rozdílných právních úkonů. Dohoda (smlouva) o protiraketové obraně je dvoustrannou mezinárodní smlouvou, upravenou v čl. 49 Ústavy. Pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky se rozumí služební umístění specifikované součásti ozbrojených sil cizího státu nebo cizích států na území České republiky. K pojmu „pobyt“ je možno citovat důvodovou zprávu k současnému znění čl. 43 Ústavy: „Parlament vyslovuje souhlas s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky. Za pobyt se nepovažuje průjezd nebo přelet státního území ozbrojenými silami jiných států, proto je tato záležitost navrhována v odstavci 5 do rozhodovací působnosti vlády. Ozbrojenými silami ve smyslu rozhodovací pravomoci ústavních orgánů se rozumí vojenské útvary, vojenská zařízení a vojenské záchranné útvary“. Ústava a její důvodová zpráva vykládají pojem tak, že se jím rozumí rovněž umístění vojenských zařízení jiného státu na území České republiky. Při tomto výkladu je nutno takový pobyt schválit oběma komorami Parlamentu kvalifikovanou většinou. Režim vlastního pobytu příslušníků ozbrojených sil cizího státu nestanoví usnesení Parlamentu, ale zákon. Tento zákon upravuje obecně podmínky, za nichž příslušníci cizích ozbrojených sil na území ČR pobývají. Takovým zákonem je nyní zákon č. 310/1999 Sb., o pobytu ozbrojených sil jiných států na území České republiky. Podmínky pobytu stanovené zákonem jsou obvykle předem dohodnuty prostřednictvím mezinárodních smluv (nyní SOFA). Jde o smlouvu podle čl. 49 Ústavy, k jejichž ratifikaci musí vyslovit souhlas obě komory Parlamentu.
Plný text: PDF
|
|
|
Zřízení radarové stanice protiraketové obrany (ústavněprávní aspekty): Studie č. 3.072
Syllová, Jindřiška
Spolupráce České republiky s USA o zřízení radarové stanice protiraketové obrany Spojených států je z ústavněprávního hlediska komplikovanou záležitostí, skládající se z několika rozdílných právních úkonů. Tato práce má dva základní účely: Prvním účelem je analyzovat charakter jednotlivých úkonů tak, aby je bylo možno identifikovat s ústavněprávními pojmy a procedurami. Druhým pak zjistit, zda není některý z těchto úkonů z hlediska ústavněprávního zpochybnitelný – zda by některý z těchto úkonů nemohl být za určitých okolností Ústavním soudem zrušen.
Plný text: PDF
|
|
|
Přímé volby, pravomoci a odpovědnost prezidenta: Srovnávací studie č. 1.150
Kolář, Petr ; Pecháček, Štěpán ; Syllová, Jindřiška
Postavení hlavy státu je jednou z klíčových otázek fungování ústavního systému ve všech státech bez ohledu na to, zda se jedná o monarchie, či republiky. Ve státech s republikánským zřízením pak s touto otázkou souvisí i další – vymezení způsobu volby hlavy státu, tedy prezidenta. Odpověď na zmíněné otázky pak patří k těm, na jejichž základě je možné provést klasifikaci dnes existujících forem vlády vycházejících z demokratického modelu fungování vlády v širším slova smyslu. Klasické schematické členění na systém parlamentní a prezidentský není dostatečné, neboť pomíjí řadu relevantních faktorů výkonu moci. Většina autorů se dnes spíše přiklání ke klasifikaci obsahující pět základních modelů: parlamentní; poloprezidentský, premiérsko-prezidentský; prezidentský; prezidentsko-parlamentní. Práce zkoumá fungování Francie, Irska, Finska, Polska, Portugalska, Rakouska a Slovenska z hlediska postavení prezidenta v systému nejvyšších státních orgánů, a to v poválečném období. Komparace vývoje funkce prezidenta v těchto zemích prokazuje skutečnost, že samotná existence přímé volby prezidenta není dostatečným důvodem pro konstatování výrazné odlišnosti takovéhoto ústavního systému od systému s nepřímou volbou hlavy státu. Dokonce je možné konstatovat, že země, v nichž je přímá volba prezidenta zavedena, netvoří specifickou kategorii zemí, jejichž ústavní a politické systémy by vykazovaly výrazné shody. Závěry této práce lze shrnout do následujících bodů: a) neexistuje přímá souvislost mezi existencí přímé volby prezidenta a významem jeho postavení v ústavním systému daného státu; b) je zapotřebí rozlišovat mezi hodnocením významu funkce prezidenta v ústavním systému, jak to vyplývá z formální ústavní úpravy, a tím, jak je funkce skutečně vykonávána, především s ohledem na postavení prezidenta ve stranicko-politickém systému. Zatímco z formálně-ústavního hlediska bychom mohli za státy s nejsilnějším prezidentem považovat Finsko a Portugalsko, z hlediska reálného uplatnění prezidentského vlivu bychom za zemi s nejsilnějším prezidentem označili jednoznačně Francii. Nejslabší prezident, a to z obou hledisek, je pak v Irsku. c) velmi významnou skutečností, která ovlivňuje výkon prezidentské funkce v těchto zemích, je výrazná osobnost prvního prezidenta, který byl v přímých volbách zvolen. Typickým příkladem takové osobnosti, která vtiskla podobu výkonu prezidentské funkce i na další období, byl Antonio Salazar v Portugalsku nebo Lech Walesa v Polsku. d) Další skutečností, která ovlivňuje postavení prezidenta v rámci ústavního a politického systému, je míra jeho účasti v reálném stranicko-politickém životě. V některých zemích je prezident vnímán spíše jako nestranický a na politických stranách nezávislý arbitr (Irsko), v jiných zemích je naopak lídrem některé z hlavních politických stran bez ohledu na to, zda se jedná o stranu vládní nebo opoziční (Francie). Specifická je situace v Rakousku, kdy je přímo volený prezident aktivním členem politické strany, jejímž předsedou je ovšem spolkový kancléř. e) Svůj význam při vymezení ústavního postavení prezidenta má také definice jeho právní a politické odpovědnosti. Skutečnost přímé volby staví hlavu státu do pozice ústavního orgánu odvozujícího svoji legitimitu z jiného zdroje než z parlamentu, a tím samozřejmě vytváří podmínky pro konstatování politické neodpovědnosti prezidenta vůči zákonodárnému sboru. Většina ústav evropských států, a to bez ohledu na to, zda je zde zakotvena přímá volba prezidenta, vymezuje určitý stupeň trestní imunity při výkonu prezidentské funkce, a to zejména formou klasického institutu impeachmentu, kdy žalobu konstruuje parlament nebo některá z jeho komor a rozhoduje některá z nejvyšších soudních instancí nebo zvláštní soudní orgán. Vedle toho se v některých státech (Polsko, Portugalsko, Rakousko) setkáme také s koncepcí trestněprávní odpovědnosti prezidenta za činy spáchané v období výkonu funkce. Specifická je situace v Rakousku a na Slovensku, kde ústavy konstruují politickou odpovědnost prezidenta.
Plný text: PDF
|
|
|
Listina základních práv Evropské unie a česká „výjimka“ z Listiny: Studie č. 3.081
Chmel, Marek ; Syllová, Jindřiška
Bruselský summit Evropské rady přijal dne 30. 10. 2009 protokol k závěrům předsednictví. Protokol o uplatňování Listiny základních práv v České republice spočívá v tom, že se Česká republika začleňuje do protokolu č. 30 o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království. Protokol č. 30 je už začleněn do Lisabonské smlouvy v jejím sjednaném znění. Znění protokolu pro Českou republiku bude (po jeho začlenění do smluvního základu v rámci přístupové smlouvy) shodné jako pro ostatní dva státy. Protokol č. 30 má dva články, dá se však rozdělit do 3 částí. Článek 1 odst. 1 se týká Listiny základních práv EU jako celku, článek 1 odst. 2 se v podstatě týká sociálních práv, článek 2 se týká interpretace určitých pojmů použitých v rámci Listiny základních práv EU. Protokol č. 30 Lisabonské smlouvy a tedy i „český“ protokol, až bude začleněn do smluvního základu EU, vytvoří pro Soudní dvůr více explicitních překážek, pokud by snad chtěl rozšířit pravomoci EU i mimo dosud dané hranice a aplikovat Listinu základních práv EU jako obecně a přímo účinné právo EU. Po prozkoumání protokolu je nutno konstatovat, že obyvatelé České republiky přijetím „českého“ protokolu o žádná práva (ve srovnání s ostatními členskými státy EU) nepřichází. Vnitrostátní soudy i Soudní dvůr nebo další orgány budou moci použít všechna ustanovení Listiny základních práv EU pro interpretaci výkonu všech smluvních pravomocí Unie jak v České republice, tak ve shodném rozsahu v ostatních členských státech.
Plný text: PDF
|
|
|
Ústavní konformita účelového určení finančních náhrad církvím: Studie č. 5.284
Pejchalová Grünwaldová, Vladimíra ; Syllová, Jindřiška
Návrh zákona o zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody, o vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi by teoreticky mohl obsahovat účelové omezení využití kompenzační náhrady. Posudek pojednává o tom, zda – pokud stát má zákonem zmírnit křivdy a částečně vrátit majetek - je ústavně přípustné, aby zároveň vyžadoval, aby byl tento majetek určen pro účely, které sám považuje za prospěšné. Účelem omezení nemůže být (jako je tomu u nadací) zachování darovaného majetku účelu, který chce jeho původní vlastník. Účelem je tedy pouhá obava z autonomního využití kompenzací církvemi. Má tato obava své opodstatnění například v historickém kontextu? Do určité míry ano. Podle konfesních předpisů v 19. století státní správa dohlížela na uchování jmění kostelů (tzv. záduší) i na obročí, zákony upravovaly i určitou formu daně z majetku obročí, která sloužila na uhrazení potřeb Katolické církve. Posudek dochází ke konstatování, že úprava výhradního použití kompenzací na neziskový sektor nemá žádný cíl nebo účel, který by odpovídal ustanovením Ústavy a Listiny nebo veřejnému zájmu. Čl. 16 odst. 4 Listiny nevylučuje a priori účelové omezení využití církevních kompenzací. Jejich účelové omezení však musí být omezeno na tu jejich část, která je nezbytná pro účely podpory kultu a musí být určeno právě pro účely kultu. Zbylá část finančních kompenzací může být účelově omezena jen z velmi malé části tak, aby nebyla omezena nezávislost církví na státu, a za takovým účelem, který je úměrný případnému omezení. Mezinárodní lidskoprávní judikatura přitom zastává názor, že stát vlastním uvážením a prostřednictvím demokraticky přijatého zákona nejlépe určí, jak restituovat nespravedlivě zabavený majetek.
Plný text: PDF
|
|
|
Změna ústavní a právní úpravy v souvislosti s přijetím Lisabonské smlouvy v Německu: Studie č. 1.194
Syllová, Jindřiška
V r. 2008 bylo připraveno spolu s Lisabonskou smlouvou několik dokumentů, které měly doprovázet Lisabonskou smlouvu při jednání ve Spolkovém sněmu. Kromě Zákona k Lisabonské smlouvě, který odpovídá duálnímu vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva v Německu, a který má zmocňovací a transformační funkci pro znění smlouvy ve vztahu k německému právnímu řádu, byly připraveny: Zákon pozměňující Základní zákon, který má vstoupí v účinnost spolu s Lisabonskou smlouvou a Zákon provázející Lisabonskou smlouvu (tzv. Begleitgesetz). Tento zákon nakonec nebyl schválen, protože podle judikatury Spolkového ústavního soudu by měl prováděcí zákon vstoupit v platnost až po vstupu v účinnost zákona, který je jím prováděn. Zákon pozměňující základní zákon se týká jen tří záležitostí. Nový odstavec čl. 23 upravuje žalobu k ESD. Obě komory mají právo samostatně podat žalobu kvůli porušení subsidiarity a proporcionality, Spolkový sněm je povinen podat žalobu dokonce na návrh jen ¼ všech svých členů. Dále odstavec upravil možnost připuštění hlasování ve Spolkovém sněmu odlišnými většinami od většin běžných stanovených v Základním zákoně. To znamená, že v případech aplikace práv komor parlamentu ze smlouvy EU může zákon stanovit, že komory budou o těchto záležitostech rozhodovat jinými většinami, než obecně stanoví Základní zákon. Dále byla přidána práva výboru pro záležitosti EU Spolkového sněmu – zákon může výbor zmocnit, aby vykonával práva, která jsou dána Spolkovému sněmu smluvním základem EU. (Dále bylo změněno jedno ústavní ustanovení, které se netýká práva EU.)
Plný text: PDF
|
|
|
Majetkové nároky sudetských Němců ve vazbě na Lisabonskou smlouvu: Studie č. 1.198
Syllová, Jindřiška ; Pejchalová Grünwaldová, Vladimíra
Povinnost členských států dodržovat základní práva upravená v Listině EU může Soud EU posuzovat jen tehdy, pokud členské státy jednají v rámci práva EU. Problematika restitucí a další problematika dekretů prezidenta republiky nespadá do práva EU vymezeného ve zvláštních článcích zakládacích smluv a proto nemohou být dekrety a akty vzniklé jejich aplikací Soudem EU posuzovány. Pokud se jedná o možnost vyloučení použití Listiny EU na posuzování aktů v některém členském státu, není Protokol o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království skutečným nástrojem, který by tuto možnost přinášel. Odst. 2 protokolu naznačuje, že protokol nepředstavuje žádnou výjimku. Protokol pouze říká, že je přijat, „aby se předešlo jakékoliv pochybnosti“. Protokol pouze potvrzuje, že Listina EU nerozšiřuje působnost soudu EU posuzovat národní předpisy a jiné akty, pokud se tyto netýkají uplatňování práva EU. Z tohoto hlediska pouze potvrzuje pojetí, které bylo vysvětleno výše, tedy to, že soud EU nemá pravomoc posuzovat soulad aktu netýkajícího se práva EU s ustanoveními Listiny EU. I když Česká republika nevyjednala stejnou úpravu protokolu, jako má Velká Británie a Polsko, nic to nemění na rozsahu aplikace ustanovení Listiny EU na naše právo. Tomu odpovídá i Prohlášení České republiky k Listině základních práv EU, které bylo připojeno k závěrečnému aktu Lisabonské konference. Z výše naznačeného je možno uzavřít, že dekrety prezidenta republiky nebo akty vzniklé jejich aplikací splňují náležitosti stanovené v čl. 52 Listiny EU pouze tehdy, pokud by se jimi „uplatňovalo“ právo EU. Pokud tomu tak není (přičemž je nutno brát na zřetel i časové hledisko), není Listina EU použitelná a soud EU proto nemůže dekret nebo akt podle ní posuzovat.
Plný text: PDF
|
host ::
RSS.