|
|
Julius Zeyer a jeho vztah k francouzské kultuře
Riedlbauchová, Tereza ; Pelán, Jiří (vedoucí práce) ; Pechar, Jiří (oponent) ; Bednaříková, Hana (oponent)
Julius Zeyer a jeho inspirace francouzskou kulturou je téma velmi široké, jež zahrnuje celou řadu oblastí: Zeyerovy osobní styky s francouzskými osobnostmi, inspiraci francouzskou kulturou, tj. uměním, literaturou a filozofií, ale v širším smyslu také životní styl a mentalitu. Tuto problematiku jsme v této dizertaci zúžili na několik okruhů, a to na Zeyerovy cesty do Francie, kontakty s tamějšími umělci a jeho četbu francouzské literatury (1. kapitola) a francouzské literární inspirace jeho děl (2. a 3. kapitola). Podstatná je pro nás otázka, jaký typ a jaká míra ovlivnění francouzskými prameny se v jeho dílech projevuje. V první kapitole Francie jako zdroj inspirace, literárně-historickém úvodu, se soustředíme na Zeyerův pobyt v Paříži v roce 1889-1890 s cestami do Bretaně a Pikardie. Vycházíme přitom z jeho korespondence se Zdenkou Braunerovou, Marií Kalašovou, Josefem Václavem Sládkem, Heritesovými ad., v níž se zmiňuje o různých jevech týkajících se života ve Francii i o svých dojmech a prožitcích. Méně prostoru věnuje seznámení s různými osobnostmi, proto se tyto kusé informace pokoušíme doplnit z literatury o Zdeňce Braunerové, která Zeyerovi většinu pařížských kontaktů zprostředkovala. Jde zejména o okruh umělců pohybujících se kolem jejího švagra Élémira Bourgese, např. o bratry Marguerittovi,...
|
|
|
Giani Stuparich, svědek a moralista
Klípová, Barbora ; Flemrová, Alice (oponent) ; Pelán, Jiří (vedoucí práce)
V této práci jsme se pokusili podat komplexní portrét Gianiho Stupariche. Zaměřili jsme se jak na jeho život - původ, politickou orientaci, postoje v národnostní otázce rakousko-uherské monarchie, válečnou zkušenost a její důsledky, izolace a moralismus -, tak na jeho dílo, z něhož za nejdůležitější svědectví i literárně nejzdařilejší jsme považovali ranou a vrcholnou povídkovou tvorbu a válečnou trilogii. Neboť je autobiografický moment jedna z určujících charakteristik Stuparichovy spisovatelské činnosti, tvoří jeho život a dílo jeden neoddělitelný celek. Napříč jeho tvorbou můžeme pozorovat mužské protagonisty coby alomorfní postavu ve vývoji od dětství do dospělých let, kteří jsou autorovým alteregem.
|
|
|
Časopis La Voce a italský modernismus
Polišenská, Vladimíra ; Flemrová, Alice (oponent) ; Pelán, Jiří (vedoucí práce)
Cílem této práce je ukázat, jak byl na stránkách časopisu La Voce, který vycházel ve Florencii v letech 1908-1916, reflektován život italské společnosti na začátku 20. století a proč je pro nás cenným zdrojem vypovídajícím o italském modernismu. Práce sestává z osmi částí. V úvodní kapitole je vysvětlen cíl práce a jsou zde uvedeny hlavní prameny, o které se opírá. Aby bylo možno lépe porozumět významu časopisu v rámci italské kultury, vysvětluje druhá kapitola okolnosti jeho vzniku na základě mezinárodního historického, společenského a kulturního kontextu. Třetí část se soustředí na časopis jako celek a jeho vývoj. Podává informace o jeho formálních charakteristikách a o proměnách programového prohlášení. Hlavní částí práce pak je analýza tématických okruhů, která je provedena ve čtvrté kapitole. Jsou zde definovány dvě hlavní tématické linie. První se zabývá moderními trendy v umění a to jak v literatuře, tak ve výtvarném umění a v hudbě. Zvláštní pozornost je věnována vztahu hlavních představitelů La Voce k futuristickému hnutí. Druhá linie se týká oblasti života společnosti a je námětově různorodější. Najdeme zde kapitoly věnované tématu italského Jihu, vzdělávání, politickým hnutím, válce v Libyi, první světové válce a v závěru jsou shrnuta ještě některá další témata jako filozofie, morálka, církev a...
|
|
|
Překračování hranic. Vybraná témata v díle Fulvia Tomizzy
Kosová, Karolína ; Flemrová, Alice (oponent) ; Pelán, Jiří (vedoucí práce)
Existují "vnější" a "vnitřní" hranice. Člověk je neustále překračuje a pokouší. Vyskytují se na mapách, v podobě demarkačních linií s těžkými závorami, obklopené vojáky nebo jako nízké kamenné zídky oddělující pole sousedů na vesnici. Existuje hranice mezi mořem a pevninou, městem a venkovem, mezi dvěma národy. Fulvio Tomizza, jehož životu a dílu jsme se věnovali v této práci, s těmito hranicemi žil. S existencí těch vnějších se vyrovnával po celý život ve svém díle. Nepochopitelnou hranicí byl pro něj hraniční přechod mezi svobodným světem Itálie, kde nikdy nedosáhl toužené vnitřní svobody, a Istrií, patřící od roku 1954 k "nesvobodné části světa". Znal dobře hranici mezi italskou a slovanskou populací v oblasti Istrie, protože se světy těchto etnik protínaly v něm samotném. Proto zasvětil celé své dílo tomu, aby hranice nebyly hranicemi, které oddělují, ale naopak spojníky, místy setkávání a prolínání vlivů. Tak se i hranice jeho vnitřního světa, který nám zprostředkoval svou tvorbou, staly body spojení mezi minulostí a přítomností, realitou a snem, životem a smrtí. Sám Fulvio Tomizza byl nejlepším příkladem "prolínání hranic"; profese spisovatele byla od počátku jeho kariéry neoddělitelnou součástí jeho vlastního světa. Proto vykazuje značná část jeho děl i silné autobiografické prvky (L'albero dei...
|
|
|
Julius Zeyer a jeho vztah k francouzské kultuře
Riedlbauchová, Tereza ; Pelán, Jiří (vedoucí práce) ; Pechar, Jiří (oponent) ; Bednaříková, Hana (oponent)
Julius Zeyer a jeho inspirace francouzskou kulturou je téma velmi široké, jež zahrnuje celou řadu oblastí: Zeyerovy osobní styky s francouzskými osobnostmi, inspiraci francouzskou kulturou, tj. uměním, literaturou a filozofií, ale v širším smyslu také životní styl a mentalitu. Tuto problematiku jsme v této dizertaci zúžili na několik okruhů, a to na Zeyerovy cesty do Francie, kontakty s tamějšími umělci a jeho četbu francouzské literatury (1. kapitola) a francouzské literární inspirace jeho děl (2. a 3. kapitola). Podstatná je pro nás otázka, jaký typ a jaká míra ovlivnění francouzskými prameny se v jeho dílech projevuje. V první kapitole Francie jako zdroj inspirace, literárně-historickém úvodu, se soustředíme na Zeyerův pobyt v Paříži v roce 1889-1890 s cestami do Bretaně a Pikardie. Vycházíme přitom z jeho korespondence se Zdenkou Braunerovou, Marií Kalašovou, Josefem Václavem Sládkem, Heritesovými ad., v níž se zmiňuje o různých jevech týkajících se života ve Francii i o svých dojmech a prožitcích. Méně prostoru věnuje seznámení s různými osobnostmi, proto se tyto kusé informace pokoušíme doplnit z literatury o Zdeňce Braunerové, která Zeyerovi většinu pařížských kontaktů zprostředkovala. Jde zejména o okruh umělců pohybujících se kolem jejího švagra Élémira Bourgese, např. o bratry Marguerittovi,...
|
|
|
Narativa Michela Priska v kontextu italské literatury druhé poloviny 20. století
Zdeňková, Petra ; Pelán, Jiří (vedoucí práce) ; Flemrová, Alice (oponent)
Svou práci jsme věnovali italskému spisovateli Michelu Priskovi (1920 - 2003). Na základě podrobné analýzy autorových románů a některých povídek jsme se pokusili zařadit jeho narativní tvorbu do kontextu italské literatury druhé poloviny 20. století. Spisovatel, novinář, literární a filmový kritik Michele Prisco vstoupil do literatury v roce 1949 povídkovým souborem La provincia addormentata (Ospalá provincie). Během přesně půl století dlouhé spisovatelské dráhy vydal 11 románů a řadu povídkových souborů. Do českého prostředí byl uveden překlady románů Gli eredi del vento (1950, č. Dědicové větru, J. Hajný 1983) a Una spirale di nebbia (1966, č. Cár mlhy, J. Hajný 1984). Priskova narativní tvorba působí jako celek kompaktním dojmem, ačkoliv prošla určitým vývojem v plánu tematickém a zejména kompozičním. Pozadí téměř všech Priskových povídek a románů tvoří jeho rodný kraj pod Vesuvem nebo město Neapol. Autorovi ale nejde jen o popis kraje a jeho obyvatel, ale o zachycení člověka v jeho celistvosti. Zajímají ho vztahy mezi lidmi, lidská identita , ale i odvrácené stránky lidské povahy, kořeny zla, touhy po pomstě a násilí. Některé romány, např Cár mlhy mají až detektivní nádech, podložený suspensem psychologického charakteru. Prisco je si vědom, že na konci pátrání nemůže být absolutní poznání, protože spolu...
|
|
|
Benátky jako obraz duše moderního člověka. Literární tvorba Paola Barbara
Slavíková, Kateřina ; Pelán, Jiří (vedoucí práce) ; Flemrová, Alice (oponent)
Stěžejním dílem, jemuž se hodlám věnovat ve své diplomové práci, bude kniha Venezia, la citt ritrovata spisovatele Paola Barbara. Toto Barbarovo dílo jsem si vybrala proto, že mě zajímá aktuální pohled na jedinečný fenomén Benátek. Právě tuto knihu pokládám za současný nejplastičtěji vykreslený literárněfilozofický obraz tohoto města1 a její poetická výstavba mě inspirovala k vytyčení hlavního cíle mé práce, jímž bude literárně-sémiologický rozbor tohoto díla směřující k zachycení benátského prostoru jakožto zrcadla duše moderního člověka. V zájmu celistvosti pohledu na Paola Barbara a jeho tvorbu budu však dále okrajově sledovat též ostatní Barbarova díla tematicky zaměřená na život v benátské laguně (Lunario veneziano, Venezia, l'anno del mare felice, Ultime isole, L'impresa senza fine). Ve snaze postihnout Barbarův obecný náhled na lidskou existenci i jeho literární styl využiji též jeho prvotiny (Giornale dei lavori) a jednoho z nejvíce ceněných románů - Diario a due.
|
|
|
Patologie postav v italském románu 20. století
Bílková, Jana ; Flemrová, Alice (vedoucí práce) ; Pelán, Jiří (oponent)
Předkládaná diplomová práce pojednává o patologii románových protagonistů v italské literatuře 20. století. Materiál pro toto téma poskytují čtyři následující autoři: Italo Svevo (1861 - 1928), Dino Buzzati (1906 - 1972), Primo Levi (1919 - 1987) a Carlo Emilio Gadda (1893 - 1973). Hlavní pozornost se soustřeďuje na jedno dílo od každého z těchto autorů (u Sveva jsou brány v úvahu všechny tři jeho dokončené romány), jehož protagonistu lze považovat za nositele určité psychopatologie: Zeno Cosini z románu La coscienza di Zeno jako příklad neurózy, Giovanni Drogo z románu" deserto dei Tartari jako příklad úzkosti, Primo Levi jako představitel válečného traumatu ve svém díle Se questo ě un uomo a Gonzalo Pirobutirro z románu La cognizione del dolore jako předstravitel deprese. Výběr autorů a děl vzešel z vlastní četby autorky diplomové práce a z přesvědčení o jejich reprezentativnosti pro daný typ patologie, přestože se většinou jedná o značně komplexní typy. Každá část se zabývá protagonistou daného díla a románového světa, který ho obklopuje, a eventuálně bere v úvahu kontext dalších autorových děl. V jednotlivých dílech jsou sledovány projevy a individuální obraz patologie postavy a obecná atmosféra románu. Vedle analýzy románového protagonisty je pozornost věnována také literárním prostředkům, jakých...
|
|
|
Městečko Palermo usíná. Specifika sicilské detektivky s využitím konfrontace a srovnání kriminálních románů Andrey Camilleriho a Leonarda Sciascii
Malá, Jaroslava ; Flemrová, Alice (vedoucí práce) ; Pelán, Jiří (oponent)
Detektivní žánr vznikl už v polovině 19. století, ale nezdá se, že by mu docházel dech. Právě naopak, na literární scéně se objevují stále noví autoři a mnozí z nich dokáží i tolika pravidly svázaný žánr jako je detektivka zajímavě ozvláštnit. Detektivka je také většinou úzce svázána s prostředím, v němž se odehrává. Tato práce si klade za úkol zjistit, zda existují jasná specifika pro sicilskou detektivku. Vybrali jsme si dva autory, jejichž detektivky jsme podrobili podrobnějšímu rozboru. Prvním je Leonardo Sciascia, který rozhodně není typický autor detektivek, ale jeho dva romány II giorno della civetta a A ciascuno il suo vzbudily nejen pozornost kritiků a čtenářů, pokud jde o problémy spojené s mafií, ale jsou i novátorské z hlediska žánru. Druhým nemůže být nikdo jiný než v současnosti asi nejpopulárnější italský spisovatel Andrea Camilleri. Také v jeho případě jsme si zvolili k analýze dva zjeho prvních románů Laforma dell'acqua a II cane di terracotta. Práce je rozdělena na dvě větší části, z nichž ta první je obecnějšího rázu. V její první kapitole krátce načrtáváme historii detektivního žánru ajeho charakteristiku. Detektivka je žánr milovaný i zatracovaný, tak se podíváme na argumenty jejich apologetů i odpůrců. Uvádíme také možná rozdělení, jednak na detektivku evropskou a anglosaskou, k němuž...
|
|
|
Italské antirisorgimento v dílech F. De Roberta, L. Pirandella a G. Tomasiho di Lampedusa
Graeberová, Michaela ; Pelán, Jiří (oponent) ; Flemrová, Alice (vedoucí práce)
Tato diplomová práce zpracovává témata italského antirisorgimenta analýzou tří významných sicilských románů: Místokrálové (I viceré) Federika De Roberta z roku 1894, Staří a mladí (I vecchi e i giovani) Luigiho Pirandella, kteří vyšli v roce 1913, a Gepard (ll gattopardo) Giuseppa Tomasiho di Lampedusa z roku 1958. V úvodní kapitole je stručně nastíněn historicko-politický vývoj risorgimentální a postrisorgimentální Itálie počínaje revolucemi z roku 1848 až do konce 19. století. Důraz je kladen zejména na situaci na jihu země, kterému změna poměrů po vyhlášení jednotné Itálie v roce 1861 nepřinesla příliš pozitivního. Další kapitola se zabývá vztahem jednotlivých autorů k době, v níž tvořili. Zajímalo nás, jak je ovlivnila a jak se jejich osobní zkušenosti promítly do analyzovaných románů. Zmíněna jsou také jejich další díla, pokud jsou relevantní k tématu antirisorgimenta. Hlavní část práce tvoří analýza motivů a témat, jež mají všechna tři díla společná. Zkoumali jsme, zda a jak reflektují antirisorgimentální problematiku a také jak se v nich zobrazuje měnící se perspektiva autorů - vydání prvního a třetího románu od sebe dělí více než šedesát let. Zabývali jsme se konkrétními obdobími, v nichž se odehrávají, a porovnávali jsme také lokace, do nichž jsou zasazena. Dále nás zajímaly postavy bývalých...
|
host ::
RSS.