|
|
Jindřich Hořejší jako překladatel francouzského dramatu
Zahálka, Michal ; Christov, Petr (vedoucí práce) ; Pšenička, Martin (oponent)
Práce se zabývá osobností významného básníka Jindřicha Hořejšího (1886-1941) v jeho méně známé roli divadelního překladatele, který většinu své práce věnoval osobnostem soudobého francouzského dramatu (Giraudoux, Claudel, Cocteau, Salacrou, Neveux, Passeur, Achard či Pagnol). Výklad nejprve sleduje stopu divadla v Hořejšího životě, posléze se dívá na jeho pozici překladatele z hlediska praktického provozu (fnanční podmínky divadelního překladu, dobová agenturní praxe, komunikace s divadly atp.) a nabízí co nejúplnější soupis Hořejšího překladů francouzské dramatiky. V další kapitole analyzuje články, v nichž se Hořejší věnoval teoretickým otázkám překládání (ty jsou zároveň přetištěny v příloze práce), a zasazuje je do kontextu dobových teorií překladu i praktických přístupů. Závěrečná dvojice kapitol potom nabízí pohledy na vybrané konkrétní překlady. První z nich se věnuje překladům her psaných veršem, Arnouxova Huona z Bordeaux a zejména Racinovy Faidry; druhý jmenovaný včleňuje do spletitých dějin vývoje českého divadelního alexandrinu. Další kapitola sleduje Hořejšího práci se stylizací hovorového jazyka v Pagnolově Fanny a na vzorku z Giraudouxova Intermezza srovnává jeho překladatelský přístup s pozdějším řešením Karla Krause.
|
|
|
Dramatické odpovědi na Molièrova Misantropa
Zahálka, Michal ; Christov, Petr (vedoucí práce) ; Sarkissian, Alena (oponent)
Práce sleduje fenomén fabulačních "druhých dílů" k Molièrovu Misantropovi, jak vznikaly ve francouzské (zejména dramatické) literatuře v různých dobách a společenských situacích - od časů francouzské revoluce až po devadesátá léta 20. století. Jejím hlavním zájmem při zkoumání těchto textů je zjištění pozice, z níž vstupují do letitých sporů o výklad původní hry (přičemž jako základní rozlišení v těchto sporech je vytyčená slavná polemika mezi Rousseauem a d'Alembertem), a pojmenování strategií práce s příběhem a charakterizací klíčových postav u jednotlivých autorů. Kde je to možné, všímá si také kritických ohlasů na jednotlivé hry a jejich scénické uvedení. V závěru všechny hry analyticky srovnává a naznačuje možné vývojové tendence v přístupu k materiálu: v průběhu let je patrný posun pozornosti od filozofických problémů hry k nenaplněnému milostnému vztahu Alcesta a Celimeny.
|
host ::
RSS.