|
|
Pravda potřebuje tělo. Rozbité zrcadlo moderny v díle Jiřího Karáska ze Lvovic
Sirovátka, Štěpán ; Vojvodík, Josef (vedoucí práce) ; Merhaut, Luboš (oponent) ; Kolařík, Karel (oponent)
Disertace se zabývá dekadentní poetikou z hlediska tzv. makromoderny (inspirací tu je zejména sborník Silvia Vietty a Dirka Kempera Ästhetische Moderne in Europa, vycházející z dějinné koncepce francouzského historika Fernarda Braudela "longue durée"), kdy jsou fenomény modernismu či moderní poetiky sledovány z hlediska kontinuity s veškerým novověkým modernizačním procesem a osvícenským projektem. V rámci toho je modernizační proces rozdělen na "racionální modernu" (osvícenskou vědu, pozitivismus) a "estetickou modernu" (moderní umění počínající německým romantismem kolem roku 1800 a sahající až do postmoderny), přičemž estetická moderna tu tvoří korektiv a kritické vědomí vůči moderně racionální, a stává se tak "rozbitým zrcadlem" modernity. Podkladem je zde zejména Theodor Adorno a jeho koncepce dialektiky osvícenství a negativní dialektiky, ale i další filosofové tvořící proud post-kantovského myšlení, jako jsou Husserl, Bergson, Deleuze či Patočka. Disertace se zabývá souborným dílem Jiřího Karáska ze Lvovic z hlediska konkrétní, dílčí "mikromoderní" realizace tohoto procesu, tedy české dekadence. V této souvislosti je zkoumána zvláště jeho recepce "protiosvícenských" látek, jako je fenomén tělesnosti a afektivnosti, barokní mystika (Terezie z Ávily či Jana od Kříže) a filozofie (Leibniz),...
|
|
|
Věčné jinošství Jiřího Karáska ze Lvovic
Kolařík, Karel ; Vojtěch, Daniel (vedoucí práce) ; Lishaugen, Roar (oponent) ; Merhaut, Luboš (oponent)
Cílem disertační práce je přiblížit život a dílo Jiřího Karáska ze Lvovic prostřednictvím rozboru jeho životního stylu, tj. způsobu, jakým organizoval svůj život, estetizoval jej a individualizoval. Karásek se dlouhodobě snažil formovat svou existenci - v souladu s inspirativními pojetími soudobých i předcházejících myslitelů a umělců (mj. Oscar Wilde, Walter Pater, Maurice Maeterlinck) - jako umělecké dílo. Zdůrazňoval jeho integritu a orientaci ke kráse. Ve shodě se svým estetickým zaměřením (a uměleckým dílem) podmiňoval krásu smutkem a bolestí a snažil se i v obrazu svého života zdůraznit melancholickou krásu, jednotu v nejednotě. Za tím účelem pak akcentoval především rozkladné, krizové prvky a navozoval dojem neúspěšného, sebezničujícího úsilí dosáhnout vysokého životního ideálu, což odpovídalo jeho tragickému pojetí umělce, obětujícího se vlastnímu dílu. Karáskovu životnímu stylu se přibližuji prostřednictvím pojmů jinocha a (věčného) jinošství, jichž Karásek ve svém díle využil jako symbolů bolestně krásné krizové existence. Jinocha v souladu s jeho romantickým a symbolistním výkladem charakterizuji jako postavu vymezující se vůči skutečnosti (dobovým pravdám, zvykům, pravidlům), osamocenou, jedinečnou a snažící se utvořit nový svět - jen ze sebe sama, z vlastní imaginace a touhy. Věčné...
|
|
|
Věčné jinošství Jiřího Karáska ze Lvovic
Kolařík, Karel ; Vojtěch, Daniel (vedoucí práce) ; Lishaugen, Roar (oponent) ; Merhaut, Luboš (oponent)
Cílem disertační práce je přiblížit život a dílo Jiřího Karáska ze Lvovic prostřednictvím rozboru jeho životního stylu, tj. způsobu, jakým organizoval svůj život, estetizoval jej a individualizoval. Karásek se dlouhodobě snažil formovat svou existenci - v souladu s inspirativními pojetími soudobých i předcházejících myslitelů a umělců (mj. Oscar Wilde, Walter Pater, Maurice Maeterlinck) - jako umělecké dílo. Zdůrazňoval jeho integritu a orientaci ke kráse. Ve shodě se svým estetickým zaměřením (a uměleckým dílem) podmiňoval krásu smutkem a bolestí a snažil se i v obrazu svého života zdůraznit melancholickou krásu, jednotu v nejednotě. Za tím účelem pak akcentoval především rozkladné, krizové prvky a navozoval dojem neúspěšného, sebezničujícího úsilí dosáhnout vysokého životního ideálu, což odpovídalo jeho tragickému pojetí umělce, obětujícího se vlastnímu dílu. Karáskovu životnímu stylu se přibližuji prostřednictvím pojmů jinocha a (věčného) jinošství, jichž Karásek ve svém díle využil jako symbolů bolestně krásné krizové existence. Jinocha v souladu s jeho romantickým a symbolistním výkladem charakterizuji jako postavu vymezující se vůči skutečnosti (dobovým pravdám, zvykům, pravidlům), osamocenou, jedinečnou a snažící se utvořit nový svět - jen ze sebe sama, z vlastní imaginace a touhy. Věčné...
|
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
host ::
RSS.