|
| |
|
|
Dendritické buňky a autoimunitní choroby se zaměřením na diabetes mellitus 1. typu
Chrástová, Iveta ; Štechová, Kateřina (vedoucí práce) ; Krulová, Magdaléna (oponent)
Dendritické buňky (DC) představují účinné buňky prezentující antigen. Vyvíjejí se z CD34+ hematopoetických buněk v kostní dřeni a jsou specializované na vychytávání, zpracování a prezentaci antigenů T lymfocytům. Rozlišujeme dva typy DC, myeloidní a plazmacytoidní. Myeloidní DC (mDC) vznikají z hematopoetických progenitorových buněk pod vlivem GM-CSF a TNF-α nebo z monocytů v kultuře s GM-CSF a IL-4. Působením CD40L dozrávají a produkují velké množství IL-12, který podporuje vývoj Th1 lymfocytů. Na diferenciaci plazmacytoidních DC (pDC) z hematopoetických buněk se podílí Flt3-L a dále CD40L a IL-3 a jejich zásadní funkcí je produkce IFN I jako odpověď na setkání s viry. Plazmacytoidní DC jsou tedy důležité při obraně proti patogenům, udržují antivirový stav. Patogen je rozpoznán přes receptory TLR7 a TLR9. Na svém povrchu mají DC i další skupiny receptorů, které rozpoznávají cizorodé struktury, jako například C-lektinové receptory, RIG-I-like receptory a NOD-like receptory. Dendritické buňky hrají roli v autoimunitních onemocněních, kde imunitní systém rozpoznává vlastní struktury organismu a aktivuje vůči nim imunitní odpověď. Na patologii daných onemocnění se podílejí díky své schopnosti aktivovat a polarizovat T lymfocyty. Právě polarizace T lymfocytů ve směru Th1 je typicky pozorována u značné...
|
|
|
Th17 lymfocyty a autoimunitní choroby se zaměřením na diabetes 1. typu
Labiková, Jana ; Štechová, Kateřina (vedoucí práce) ; Procházková, Jana (oponent)
Th17 buňky byly nedávno objeveny jako buněčný zdroj IL-17. Ukázalo se, že jde o samostatnou linii pomocných T lymfocytů nezávislou na dříve popsaných Th1 a Th2 buňkách. Diferenciace naivních CD4+ T lymfocytů na efektorové Th17 je vyvolána kombinací TGFβ (cytokin nezbytný pro vznik protizánětlivých regulačních lymfocytů) a IL-6 nebo IL-21. Pro funkci a udržení fenotypu Th17 in vivo je důležitý IL-23. STAT3 a RORγt byly popsány jako hlavní transkripční faktory vedoucí k diferenciaci na Th17. Th17 lymfocyty jsou prozánětlivé buňky charakteristické tvorbou cytokinů IL-17A, IL-17F a IL-22, které hrají důležitou roli v imunitní odpovědi proti některým extracelulárním patogenům. Cytokinové produkty Th17 působí na široké spektrum buněk. Indukují expresi cytokinů, chemokinů a metaloproteináz a ovlivňují migraci neutrofilů a tvorbu antimikrobiálních peptidů. Autoreaktivní Th17 lymfocyty jsou velmi patogenní a produkce IL-17 byla prokázána u řady autoimunitních chorob např. revmatoidní artritidy, roztroušené sklerózy, psoriázy, Crohnovy choroby a diabetu mellitu prvního typu. Tyto choroby byly tradičně připisovány působení Th1 buněk, ovšem ukazuje se, že v regulaci autoimunitního procesu se alespoň u některých onemocnění uplatňují také Th17 lymfocyty.
|
|
|
Epigenetická regulace HLA genů II. třídy a jejich role u autoimunitních onemocnění
Čepek, Pavel ; Černá, Marie (vedoucí práce) ; Štechová, Kateřina (oponent) ; Reiniš, Milan (oponent)
(CZ) Diabetes mellitus 1. typu (T1D) patří mezi polygenní multifaktoriální autoimunitní onemocnění. S rozvojem diabetu je z genetického hlediska nejvíce asociována oblast HLA genů II. třídy, včetně genu HLA-DQA1, který je jeho součástí. Cílem této práce bylo identifikovat methylační profil promotorové části HLA-DQA1 a methylační profil korelovat s expresí jednotlivých alel HLA-DQA1. DNA methylace patří mezi epigenetickou modifikaci, která reguluje expresi genů a je o ní známo, že se mění v závislosti na působení vnějšího prostředí. Do této studie bylo celkem zahrnuto 61 diabetických pacientů a 39 zdravých kontrol. Od pacientů byla získána DNA, vystavena působení bisulfitu sodného a pomocí metody nested PCR byl amplifikován promotorový úsek HLA-DQA1. Amplifikovaný úsek byl sekvenován a poté byl analyzován methylační profil promotoru. Relativní exprese jednotlivých HLA-DQA1 alel byla změřena za využití kvantitativního PCR a porovnána oproti dvěma endogenním kontrolám (PPIA, HLA-DRA). Alela DQA1*02:01 měla u zdravých kontrol signifikantně vyšší expresi než u T1D pacientů (normalizace oproti PPIA, Pkor.=0,041; normalizace oproti DRA, Pkor.=0,052). Methylační profil mezi oběma skupinami byl velice podobný jak na úrovni celkové methylace, tak i na úrovni jednotlivých CpG dinukleotidů. Mezi nejvíce...
|
|
|
Výskyt specifických ostrůvkových autoprotilátek u pacientů s HNF1A-MODY a HNF4A-MODY
Urbanová, Jana ; Anděl, Michal (vedoucí práce) ; Štechová, Kateřina (oponent) ; Bém, Robert (oponent)
Ostrůvkové autoprotilátky jsou asociovány s autoimunitní inzulitidou a patří k základním diagnostickým kritériím diabetes mellitus 1. typu. Nicméně, narůstá důkazů o jejich přítomnosti i u jiných typů diabetes mellitus. V této práci se zaměřujeme na incidenci ostrůvkových autoprotilátek u českých pacientů s MODY (Maturity-onset Diabetes of the Young) a analyzujeme jejich funkční relevanci ve smyslu vzniku diabetu a glykemické kompenzace. Autoprotilátky proti dekarboxyláze kyseliny glutamové 65 (GADA) a proteinu tyrozin fosfatázy 2 (IA-2A) byly měřeny v kohortě 28 českých MODY pacientů (s geneticky prokázanou diagnózou). Vybrané klinické a laboratorní údaje byly korelovány s expresí autoprotilátek a jejich kinetikou. Téměř jedna čtvrtina vyšetřených pacientů s MODY (7/28; 25%) měla pozitivní GADA nebo IA- 2A. GADA byly prevalentnější (7/7) nežli IA-2A (1/7). Incidence těchto autoprotilátek nekorelovala s HLA (Human Leukocyte Antigen) rizikovým genotypem ani s konkrétním typem mutace v MODY genech. Pacienti, kteří exprimovali ostrůvkové autoprotilátky vyvinuli v porovnání s pacienty bez autoprotilátek diabetes později, ale měli horší glykemickou kompenzaci. Exprese autoprotilátek klesla při jakémkoliv zlepšení kompenzace diabetu. Pouze jeden pacient nekorespondoval s výše uvedeným a vykazoval známky...
|
|
|
Imunointervenční terapie nově vzniklého autoimunitně podmíněného diabetu u NOD myší.
Vargová, Lenka ; Saudek, František (vedoucí práce) ; Štechová, Kateřina (oponent) ; Mráz, Miloš (oponent)
Úvod: Diabetes mellitus 1. typu je chronické metabolické onemocnění způsobené autoimunitní destrukcí beta buněk pankreatu. Aktuálně přijímaná teorie vzniku onemocnění vychází zejména ze studia průběhu onemocnění u non-obese diabetic (NOD) myší, kdy k rozvoji cukrovky dochází následkem poruchy v regulaci imunitního systému. Experimentální a klinická data ukazují, že autoimunita může být utlumena až potlačena prostřednictvím imunitní intervence. Ta, pakliže je zahájena včas, může zpomalit probíhající zánik beta buněk a zachovat zbytkovou sekreci inzulínu. K nastolení normoglykémie ale samotná imunointervence většinou nestačí. Jak prokázalo několik intervenčních studií na zvířecích modelech, je současně nutná stimulace proliferace anebo regenerace beta buněk. Cíl práce: Zjistit, zda zkombinováním látky s imunosupresivním účinkem (myší anti- thymocytární globulin (mATG), gusperimus), s látkou, která podporuje obnovu pankreatických beta buněk (sitagliptin), dojde ke zpomalení či zvrácení průběhu diabetu. A jakým mechanismem dané látky působí. Materiál a metody: K pokusům byly použity samice myšího kmene NOD/ShiLtJ (H2g7 ). U těchto myší jsme v den 0, 7, 14 a 28 stanovovali glykémie, subpopulace T-lymfocytů pomocí průtokové cytometrie, míru zánětu a přítomnost endokrinních buněk imunohistochemickým...
|
|
|
Možnosti predikce a imunointervence u diabetu 1. typu
Sklenářová, Jana ; Štechová, Kateřina (vedoucí práce) ; Saudek, František (oponent) ; Pavlínková, Gabriela (oponent)
Diabetes mellitus 1. typu (DM1) je orgánově specifické autoimunitní onemocnění, při kterém dochází ke zničení insulin produkujících beta buněk Langerhansových ostrůvků imunitním systémem. Destrukce těchto buněk je dlouhodobý proces, k jehož iniciaci dochází měsíce i roky před klinickou manifestací. Hlavní roli v něm hrají T lymfocyty, ale podílí se na něm i další buňky. Typická je přítomnost autoprotilátek v krvi a to už před propuknutím onemocnění. V současné době probíhá intenzivní výzkum s cílem určit jedince ohrožené vznikem tohoto onemocnění a vyvinout jeho účinnou prevenci. Během svého postgraduálního studia jsem se zabývala hlavně možnostmi predikce a prevence DM1. Zkoumali jsme zavedené markery automunitního procesu, autoprotilátky, a to, zda reflektují buněčnou reaktivitu k autoantigenům GAD65 a IA2. Zjistili jsme, že reakce na autoantigeny je velmi individuální a je ovlivněna autoprotilátkovým profilem pacientů, což má význam v plánování antigen specifických imunointervenčních studií a zvýšení efektivity těchto léčebných postupů. Dále jsme se snažili o zlepšení specificity a senzitivity markeru destrukce beta buněk (specificky demethylovaná DNA), který by přispěl k poznání dynamiky úbytku beta buněk a umožnil lépe vytipovat jedince ohrožené rozvojem DM1. Pro účinnou prevenci tohoto...
|
|
|
Diferenciace pankreatických kmenových buněk na β-buňky produkující inzulín.
Leontovyč, Ivan ; Saudek, František (vedoucí práce) ; Štechová, Kateřina (oponent) ; Holáň, Vladimír (oponent)
Diabetes mellitus (DM) je závažné a časté metabolické onemocnění s rostoucí prevalencí. Jeho současná léčba nedokáže zabránit pozdním komplikacím, a proto je nutné hledat nové terapeutické postupy. V experimentech zaměřených na buněčnou léčbu DM v rámci disertační práce "Diferenciace pankreatických kmenových buněk na β-buňky produkující inzulín" jsme se zabývali hledáním nových zdrojů pro získání tkáně produkující inzulín, které by mohly být použity k transplantační náhradě. Na základě postupného testování řady postupů jsme nakonec vypracovali definitivní protokol pro transdiferenciaci exokrinních buněk pankreatu na buňky produkující inzulín pomocí třech klíčových transkripčních faktorů, a sice Pdx1, Neurogenin3 a MafA, dodávaných ve formě syntetické mRNA. S podporou růstových a epigenetických faktorů jsme ve 4 nezávislých experimentech získali transdiferenciací 14.3 ± 1.9% inzulín pozitivních buněk. Navíc tyto buňky byly schopné významně reagovat na zvýšení hladiny glukózy (z 2.5 na 20 mmol/l glukózy) sekrecí inzulínu (z 842 ± 72 na 1 157 ± 58 pg inzulín/µg DNA/ml; n=5) a depolarizačního činidla KCl (30 mmol/l) z 863 ± 78 na 1 025 ± 66 pg inzulín/µg DNA/ml (n=5). Originálním transdiferenciačním postupem jsme tedy prokázali, že exokrinních buňky mohou být jedním z možných zdrojů pro buněčnou...
|
|
| |
|
|
Epigenetická regulace HLA genů II. třídy a jejich role u autoimunitních onemocnění
Čepek, Pavel ; Černá, Marie (vedoucí práce) ; Štechová, Kateřina (oponent) ; Reiniš, Milan (oponent)
(CZ) Diabetes mellitus 1. typu (T1D) patří mezi polygenní multifaktoriální autoimunitní onemocnění. S rozvojem diabetu je z genetického hlediska nejvíce asociována oblast HLA genů II. třídy, včetně genu HLA-DQA1, který je jeho součástí. Cílem této práce bylo identifikovat methylační profil promotorové části HLA-DQA1 a methylační profil korelovat s expresí jednotlivých alel HLA-DQA1. DNA methylace patří mezi epigenetickou modifikaci, která reguluje expresi genů a je o ní známo, že se mění v závislosti na působení vnějšího prostředí. Do této studie bylo celkem zahrnuto 61 diabetických pacientů a 39 zdravých kontrol. Od pacientů byla získána DNA, vystavena působení bisulfitu sodného a pomocí metody nested PCR byl amplifikován promotorový úsek HLA-DQA1. Amplifikovaný úsek byl sekvenován a poté byl analyzován methylační profil promotoru. Relativní exprese jednotlivých HLA-DQA1 alel byla změřena za využití kvantitativního PCR a porovnána oproti dvěma endogenním kontrolám (PPIA, HLA-DRA). Alela DQA1*02:01 měla u zdravých kontrol signifikantně vyšší expresi než u T1D pacientů (normalizace oproti PPIA, Pkor.=0,041; normalizace oproti DRA, Pkor.=0,052). Methylační profil mezi oběma skupinami byl velice podobný jak na úrovni celkové methylace, tak i na úrovni jednotlivých CpG dinukleotidů. Mezi nejvíce...
|
host ::
RSS.