|
|
Demokratizace Mozambiku v 90. letech
Michal, Petr ; Buben, Radek (vedoucí práce) ; Slačálek, Ondřej (oponent)
Práce se zabývá problematikou přechodu k demokracii v Mozambiku, jedné z nejchudších zemí světa. Cílem je ukázat, že kvalitní přechod k demokracii nemusí badatel hledat pouze v jižní Evropě nebo Jižní Americe, ale také v Africe. Práce se věnuje vzniku samostatného Mozambiku, nedemokratickému režimu, přechodu k demokracii a konsolidaci politického systému.
|
|
| |
|
|
Světový stát: výhodnost nebo nevyhnutelnost
Najmanová, Anna ; Barša, Pavel (vedoucí práce) ; Slačálek, Ondřej (oponent)
V souvislosti se zvažovaným koncem dosavadní podoby národního státu znovu vyvstává otázka po možnostech vzniku kvalitativně jiného světového uspořádání. Národní stát ustupuje z pozice nej významnějšího subjektu mezinárodních vztahů, čímž předznamenává vznik nové konfigurace mezinárodního prostoru. Hlavní jednotka klasického systému mezinárodních vztahů prochází radikální proměnou a souběžně s její erozí se nutně mění i celková struktura mezinárodních vztahů. Změna postavení národního státu je způsobena komplexními procesy ekonomické, kulturní, politické a sociální globalizace, které nutně narušují dosavadní význam státu. Tyto procesy zároveň způsobují nejen proměnu státu, ale zároveň změnu pozice jednotlivce a skupin a proměnu stavby mezinárodního uspořádání. Mezinárodní systém určovaný transnacionálními vztahy je měněn a doplňován dalšími vazbami a spojeními. Nově uvolněný prostor vyplňovaný mezi- a nadnárodními vztahy vytváří pole, které vyvolává řadu otázek a, jak bude osvětleno v tomto textu, i odpovědí. Modely nového mezinárodního řádu jsou reakcí právě na změnu dosavadního systému vyvolanou globalizačními procesy. Nej významnější se jeví modely neomedievální říše, liberální koncept globálního vládnutí a globální společnosti či kapitalistická Říše Hardta a Negriho. Tyto modely jsou výhonky tématu...
|
|
|
Národní mýty a separatistické tendence malých národů na jižním Kavkaze
Lohr, Štěpán ; Barša, Pavel (vedoucí práce) ; Slačálek, Ondřej (oponent)
Tato bakalářská práce se zabývá národními mýty národů, žijících v oblasti jižního Kavkazu, resp. na území státu Gruzie. Národní mýty hrají důležitou roli při legitimizaci státních útvarů či územních nároků separatistických menšin. Hlavním cílem této práce je prozkoumat gruzínské národní mýty a následně je porovnat s mýty národních hnutí menších národů (Abcházů, Osetů a Adžarů). V první části této práce (kap. 2 a 3) jsou definovány základní pojmy, která jsou následně uplatňovány v druhé části (kap. 4 a 5), která se zaměřuje na konkrétní mýty těchto národů, a v jejímž závěru jsou umístěny také tabulky, shrnující dosažené poznatky. Východiskem práce je předpoklad, že nacionalismus a národ jsou moderními fenomény, které se vyvinuly až v souvislosti s industrializací - v této oblasti v průběhu 19. století. Na základě toho se budu snažit zpochybnit údajnou historičnost (gruzínského) národa. Ta říká, že gruzínský národ má kořeny již ve starověku a na základě této údajné starobylosti odůvodňuje právo Gruzínců na vlastní stát. Zároveň však odmítá uznat právo na sebeurčení menších národů, žijících na území Gruzie - zejména Abcházů a Jižních Osetů.
|
|
|
Sovětská politika v Latinské Americe v letech 1917-1970: případ Chile
Zourek, Michal ; Buben, Radek (vedoucí práce) ; Slačálek, Ondřej (oponent)
Diplomant v této práci analyzuje dynamiku vztahů mezi Sovětským svazem a Latinskou Amerikou, přičemž zvláštní pozornost věnuje případu Chile. Zájem je soustředěn na období mezi léty 1917 a 1970, které je ohraničeno Ruskou revolucí a nástupem Salvadora Allendeho do úřadu chilského prezidenta. Hlavní osa práce je spjatá s genezí politické levice, zejména komunismu, jakožto mimořádně silného pouta mezi těmito vzdálenými regiony. V první části diplomové práce, která je zaměřena na období do roku 1948, se autor věnuje pronikání Sovětského svazu do Latinské Ameriky a současně vývoji Komunistické strany Chile v tomto období. Ve druhé pak analyzuje poválečný vývoj v latinskoamerickém regionu a jeho vztahy se Sovětským svazem ve světle transformací sovětské politické doktríny. Na příkladu Chile jsou ukázány jejich konkrétní dopady. Práce si všímá i mezinárodních faktorů, které napomáhaly (Ruská revoluce, politika Lidové fronty) nebo naopak zabraňovaly (vliv USA, atmosféra studené války, "ozbrojená cesta revoluce") pronikání Sovětského svazu do latinskoamerického a chilského politického života.
|
|
| |
|
|
Maoistická guerrilla. Komparace dvou maoistických hnutí ve vybraných zemích třetího světa: Maoisté v Nepálu a Světlá stezka v Peru
Schwanková, Zuzana ; Buben, Radek (vedoucí práce) ; Slačálek, Ondřej (oponent)
Cílem této práce je přispět k pochopení vzniku a působení dvou maoistických guerrillových hnutí - Světlé stezky v Peru (PCP-SL)1 a Komunistické maoistické strany v Nepálu (CPN-M)2 . Hlavní otázkou, na níž se snaží tato práce odpovědět je, jaké byly příčiny politického úspěchu respektive neúspěchu těchto dvou maoistických hnutí. Jinými slovy, co bylo příčinou toho, že i přes velkou podobnost obou hnutí, jsou nepálští maoisté dnes nejsilnější parlamentní stranou a jejich vůdce je předsedou vlády, zatímco peruánští maoisté se přeorientovali zejména na obchodování s drogami? Abych mohla výše položenou otázku zodpovědět, analyzovala jsem jisté rysy obou hnutí, abych tak v závěru dospěla k jejich komparaci a vyvodila příčiny jejich politického úspěchu a neúspěchu. V této práci tedy bude použita především metoda historickokomparativní a komparativní. Pochopit obě guerrillová hnutí nelze bez bližšího rozboru historického kontextu, v němž PCP-SL i CPN-M vznikly. Společným rysem obou guerrill byl jejich zrod a primární působení v periferních oblastech, kde se nejvíce projevovaly špatné životní podmínky a diskriminační povaha obou multietnických společností. Obě hnutí čerpala svou inspiraci z čínského maoismu, obě měla charismatického vůdce, stejnou strategii a konečný cíl, kterým bylo svrhnutí stávajícího režimu a...
|
|
| |
|
|
Válka: osoby a obsazení. Kdo vede válku v západní politicko-filozofické tradici
Slačálek, Ondřej ; Barša, Pavel (vedoucí práce) ; Znoj, Milan (oponent)
Válka je konstantou dosud známých dějin Západu. Konstantní ale není její podoba ani podoba jejích aktérů. Abychom porozuměli místu války v západní tradici (a potažmo i v našich životech), je třeba mimo jiné snažit se porozumět proměnám těchto aktérů. Tedy vedle těch, kdo ve válkách bojují, a těch, proti kterým je vedena (a dále také těch, kteří jsou jejími pasivními objekty - civilistů), také proměnám těch, kteří války vedou, rozhodují o válkách, vyhlašují je a ukončují. Předkládaná práce si vybrala právě tyto poslední aktéry válek. Na úvod začněme dvěma ne snad definicemi, ale pracovními vymezeními. Válkou rozumíme stav násilného a více či méně organizovaného a většinou rovněž ozbrojeného potýkání mezi dvěma společenskými celky vyvolaný vzájemně se vylučující (ať už skutečně či domněle) mocenskou či symbolickou aspirací. Tím, kdo vede válku, rozumíme osobu nebo kolektivní entitu, která má moc (nikoli nutně pravomoc) rozhodnout či případně rozhodovat o válčení toho kterého společenského celku. Může či nemusí splývat s tím, kdo válčí (rytířstvo), nebo dokonce s celým společenským celkem (třída, hnutí), za nějž rozhoduje. Klíčovou otázkou práce je, jak se proměňoval tento rozhodnutí činící subjekt války, jaké měl v jednotlivých svých podobách charakteristiky, zda jsou v něčem shodné a v čem se naopak...
|
|
|
Memory, narrative and politics
Reichelová, Tereza ; Slačálek, Ondřej (vedoucí práce) ; Barša, Pavel (oponent)
(česky) V této práci analyzuji současné politiky paměti na základě jejich časové orientace vůči konceptu konce dějin. K této analýze využiji teorie vnímání času a sociální dimenze identity Henriho Bergsona a Jean-Paul Sartra, kterou aplikuji na práci Pierra Nory. Na druhé straně se pokusím spojit tyto filosofické koncepty s narativním přístupem Ricouera a MacIntyra. Tato teoretická část práce mi následně umožní zaměřit se na otázku politické temporality, orientované k nad-světské věčnosti, k budoucnosti či minulosti a konfrontovat tyto s hypotézou o konci dějin Francise Fukuyamy. Politiky paměti se zde dostává zvláštního postavení. V jednom případě se mohou orientovat na minulost a konec dějin zcela odmítnout; ve druhém mohou mít ambici společnost z dějin, bolestivě přítomných v živé paměti, vyléčit, a napomoci tak konsolidaci post-historické reality. Paradoxně ovšem oba dva přístupy politik paměti umožňují dějinám práh jejich konce překročit.
|
host ::
RSS.