|
| |
|
|
Korporativní systém fašistické Itálie
Zusková, Alena ; Seltenreich, Radim (oponent) ; Falada, David (vedoucí práce)
73 6. Závěr Mussolini a jeho propagandisté tvrdili, že fašistický korporativní stát vlastně překonal jak kapitalismus s jeho extrémním liberalismem, tak socialismus. Zastánci korporativních teorií, jakým byl například Giuseppe Bottai, který byl po jistou dobu ministrem korporací, museli přiznat, že v praxi se vše odehrávalo jinak. Ve fašistické Itálii existoval zřetelný rozdíl mezi teorií korporativismu a reálnou hospodářskou politikou. Korporativní stát byl v podstatě jen politickým heslem, v praxi byl korporativismus pouhým nástrojem, pomocí něhož fašistická strana kontrovala hlavní ekonomické zájmy. Organizace dělnických tříd byly rozbity a soukromé podnikání bylo vystaveno zastrašování. Růst státu v období korporativismu byl obrovský. Strana, milice a korporace poskytovaly až sto tisíc míst pro organizátory a tajemníky. Korespondent londýnského The Economist v roce 1935 napsal, že korporativní systém nenabízí nic nového, že představuje pouze protekcionalismus.177 Růst státních a stranických úředníků způsobil nárůst korupce, která Mussoliniho režim proslavila. Přesto byl stát vystaven tlaku nejsilnějších a nejvlivnějších hospodářských skupin a uskupení, které si ho podmanily. Korporace byly závislé na velkém průmyslu. Monopoly chtěly umlčet všechny požadavky dělnických protestů i vykonávat tlak na stát v...
|
|
|
Procesní lhůty v římském právu
Škeříková, Jana ; Bělovský, Petr (oponent) ; Falada, David (oponent)
- 102 - 10 Závěr V předešlém textu je předložen souhrnný přehled vývoje římského práva v zásadních periodách římských dějin ve vztahu k právním lhůtám. Tak, jako se v různých obdobích měnily a vyvíjely jednotlivé právní instituce a s nimi se přetvářel právní systém, byly inovovány právní normy. Od strnulého, ryze formálního vzoru, se přecházelo k propracovanějším a účinnějším formám práva. Tento vývoj s sebou přinášel i nové právní dokumenty. Jejich společným rysem však vždy bylo (a vždy i bude), že zaváděly časové lhůty. Čas je jednou z mála konstant lidského světa. A i když byl v minulosti počítán a měřen jinak než dnes, jeho tok je po věky neměnný a každému člověku je jej dáno jen omezené množství. Proto i když římské právo za období, které přesahuje celé tisíciletí, přistoupilo a opět upustilo od mnoha právních institucí, zavedlo a opět zrušilo velký počet druhů soudních řízení, lhůty (byť různě dlouhé) byly, jsou a budou používány od počátku právní historie v nezměněné podobě. Moderní právní věda nachází své kořeny v římském právu, a právě lhůty jsou jedním ze svorníků mezi minulostí a současností. Dnes již v některých případech není zcela zřejmé, co mělo po uplynutí té které lhůty nastat a jak dlouhá byla, ale z dochovaných pramenů je patrné, že co se jednotlivých lhůt - časových úseků týká, byly...
|
|
| |
|
| |
|
| |
|
|
Význam formalizace konceptu římského občana pro vývoj římského práva
Falada, David ; Skřejpek, Michal (vedoucí práce) ; Bělovský, Petr (oponent) ; Židlická, Michaela (oponent)
Aby se mohlo římské právo vůbec vytvořit a fungovat, bylo nutné, aby se vytvořila komunita lidí, která se identifikuje ve vztahu ke svému okolí. Právní normy, které v této komunitě vznikly, a které byly na počátku jejich hypotetické existence velmi jednoduché, byly postupem času a v souvislosti s tím, jak se ona komunita vyvíjela, dále rozvíjeny. Výsledkem je pak propracovaný systém římského práva, který k nám promlouvá dodnes. Předkládaná práce se snaží vystihnout základní procesy při formování římského národa a při jeho cestě k definici římského občanství. V případě Římanů se ale nemůžeme přidržet jednoduchých definičních znaků, jako je jazyk (protože latinský jazyk sdílely i další národy starověké Itálie) nebo náboženství (protože antický polyteismus prostupoval jednotlivými kulturami dané doby) nebo teritorium. Práce tedy otevírá náhledy do průniku římské kultury s těmi starověkými kulturami, s nimiž měla mnoho příbuzného, a které ji do značné míry formovaly a věnuje se i roli náboženství při formování prvotní římské společnosti. Výsledkem je pak pokus o definici římského národa, tedy personálního prostoru pro vznik a vývoj římského práva a přiblížení interakce mezi formálním právním institutem (civitas romana) a živým sociálním organismem (populus romanus).
|
host ::
RSS.