|
|
Posvítit si do tmy
Lukášová, Veronika ; Kroupa, Jiří (oponent) ; Hojstričová,, Jana (oponent) ; Armutidisová, Irena (vedoucí práce)
Dizertační práce je zaměřena na problematiku vztahu umění, vědy a fotografie v současném kontextu kultury s konkrétním praktickým výstupem, zkoumajícím hranice možného přesahu fotografií částicové fyziky do umění. Práce je řešena v jasně definovaných tématických oddílech, které zkoumají problematiku v širších teoretických souvislostech, aby tak vyvořily východisko konkrétního praktického výstupu. První oddíl zkoumá obecněji doménu zobrazení a možnosti vztahu mezi zobrazením vědy a umění. Druhý zkoumá roli mnohoznačného média fotografie jako nástroje vědy i umění. Třetí se zabývá evolucí subatomárního zobrazení a problémy spojenými s reprezentací neviditelného jevu. Čtvrtý pak koncepčními a epistemickými shodami mezi uměním a vědou, jejich dialogu ve formě Sci-Art. Pátá praktická část pak představuje umělecké výstupy, které odráží kritické zapojení teoretických východisek dosažených během zkoumání tématu a zároveň propojují teoretický výzkum s praktickým. Vycházím především z teoretických zdrojů, které byly publikovány v anglo-americkém kontextu, kde je tato problematika zkoumána v odborné literatuře. Časově se práce pohybuje od 90. let 20. století do součastnosti.
|
|
|
Posvítit si do tmy
Lukášová, Veronika ; Kroupa, Jiří (oponent) ; Hojstričová,, Jana (oponent) ; Armutidisová, Irena (vedoucí práce)
Dizertační práce je zaměřena na problematiku vztahu umění, vědy a fotografie v současném kontextu kultury s konkrétním praktickým výstupem, zkoumajícím hranice možného přesahu fotografií částicové fyziky do umění. Práce je řešena v jasně definovaných tématických oddílech, které zkoumají problematiku v širších teoretických souvislostech, aby tak vyvořily východisko konkrétního praktického výstupu. První oddíl zkoumá obecněji doménu zobrazení a možnosti vztahu mezi zobrazením vědy a umění. Druhý zkoumá roli mnohoznačného média fotografie jako nástroje vědy i umění. Třetí se zabývá evolucí subatomárního zobrazení a problémy spojenými s reprezentací neviditelného jevu. Čtvrtý pak koncepčními a epistemickými shodami mezi uměním a vědou, jejich dialogu ve formě Sci-Art. Pátá praktická část pak představuje umělecké výstupy, které odráží kritické zapojení teoretických východisek dosažených během zkoumání tématu a zároveň propojují teoretický výzkum s praktickým. Vycházím především z teoretických zdrojů, které byly publikovány v anglo-americkém kontextu, kde je tato problematika zkoumána v odborné literatuře. Časově se práce pohybuje od 90. let 20. století do součastnosti.
|
|
|
The Ground of the World: A Marginal Problem in Hegel's Phenomenology of Spirit
Matějčková, Tereza ; Karásek, Jindřich (vedoucí práce) ; Gutschmidt, Holger (oponent) ; Kuneš, Jan (oponent)
Existuje v Hegelově Fenomenologii ducha nějaký svět, a pokud ano, jak vypadá? Disertace si klade za úkol zodpovědět tuto otázku, na niž badatelé i filosofové tradičně odpovídají negativně: filosofie absolutního ducha neskýtá prostor pro svět. Faktem sice je, že Hegel skutečně nepředstavil filosofický pojem světa, zároveň je ale rovněž nápadné, že svět se objevuje na téměř každé úrovni Fenomenologie ducha. Stejně jako vědomí se i svět na každé úrovni Fenomenologie ducha proměňuje. Určitá funkce zůstává však světu vlastní napříč jednotlivými úrovněmi: svět je takový předmět vědomí, který samo vědomí vždy přesahuje, a který tedy vyjevuje hranice vědomí. Svět tak vystupuje ve Fenomenologii ducha v podobě určité koncepce celku, který vědomí nemá ve své moci. Tento zcizující moment je nejlépe patrný tehdy, odhodlá-li se vědomí k činu. Jedním z nejčastějších motivů Hegelovy filosofie je nespokojenost vědomí se svým činem, jeho přesvědčení, že v činu byl zrazen záměr. Již tato bytostná neschopnost vědomí uskutečnit to, co si předsevzalo, poukazuje k tomu, že skrze čin vtrhává do Já svět. Dále se ukazuje, že svět je dynamikou, která se vědomí vždy vymyká. Cesta Fenomenologie ducha je cestou, na níž vědomí přijímá toto zcizení a na níž se učí nalézt sebe sama v tomto zcizení. Nevzdává se tím sebeurčení,...
|
|
|
Schellingova idea absolutna a odpadnutí ve spisu Filosofie a náboženství
Vilímek, Jan ; Karásek, Jindřich (vedoucí práce) ; Petříček, Miroslav (oponent)
Práce se zabývá koncepcemi absolutna a odpadnutí v Schellingově spisu Filosofie a náboženství z roku 1804. V 1. kapitole je stručně charakterizována idea absolutna, jak ji nalézáme v autorově předchozím spisu Bruno aneb o božském a přirozeném principu věcí (1802). Schelling se v této fázi svého myšlení zabývá problematikou vycházení konečných věcí z absolutna. Ukazuje se, že identitní filosofie neposkytuje přiměřené prostředky k jejímu zvládnutí. Možné východisko je spatřováno v rozhodnutí obohatit dosavadní koncept identitní filosofie o fenomén svobody. V 2. kapitole je proto podrobněji předestřeno Kantovo pojetí radikálního zla v lidské přirozenosti, aby se - po rozvinutí vlastní ideje absolutna a odpadnutí - ukázalo, že se zde Schelling inspiroval především představou inteligibilního činu jako zakládajícího nečasového aktu svobody. Inteligibilní čin ovšem není uchopen pouze jako sebeurčení konečné lidské vůle, ale jako podmínka existence neabsolutního, empiricky reálně diferencovaného světa konečných relací a struktur. Dochází tu tedy k přenášení pojmů, které původně sloužily k popisu mravních principů lidského jednání, do oblasti ontologie. Třetí kapitola se zabývá strukturou absolutna: jednoduché a nad každou určeností "naprosto ideální" se prostřednictvím "formy" objektivuje v "reálném" (protiobrazu)....
|
|
|
Propojení duchovních proudů východu a západu a křesťanský aspekt v učení O.M. Aivanhova.
AVRAMOVA, Radka
Tato práce pojednává o učení bulharsko-francouzského filosofa, pedagoga a duchovního učitele Omraama Mikhaëla Aivanhova. Je rozdělena na několik tématických kapitol, zaobírajících se vždy určitým filosoficko - duchovním tématem tak, jak je o něm pojednáváno v Aivanhovově učení. Mezi těmito tématy jsou například: Stvoření, Dobro a zlo, O Bohu, Ježíš a Kristus, Reinkarnace, Duše, Vzkříšení, Svatá Trojice. Aivanhov přistupuje k těmto tématům neotřele, nedogmaticky a vždy klade důraz na to, aby mohlo jeho učení být prakticky využito k práci člověka na sobě samém. Nesnaží se držet nějaké tradice ani uměle synkretizovat, spíše vidí různé úrovně stvoření a jeho Stvořitele jako realitu, jejíž zákony a principy jsou univerzální. A posláním člověka je podle Aivanhova tyto zákony a principy objevovat a žít s nimi v souladu.
|
host ::
RSS.