|
|
Srovnávací morfogeneze šupin a povrchů ryb
Uherková, Michaela ; Černý, Robert (vedoucí práce) ; Vaškaninová, Valéria (oponent)
1 Abstrakt Tělní povrchy paryb (Chondrichthyes) a ryb (Osteichthyes) jsou tvořené šupinami, přičemž jednotlivé typy šupin se liší svým morfologickým popisem, stratifikací, morfogenetickým vývojem a zastoupením u jednotlivých skupin. U fosilních druhů se setkáváme s tvrdými kostěnými pancíři či deskami, které se v rámci evoluce postupně proměňují až na pružné šupiny elasmoidního typu, ty se vyskytují u současně žijících zástupců skupiny kostnatých ryb (Teleostei). Mezi recentní typy šupin, které nalézáme na povrchu dnešních rybovitých obratlovců, patří modifikované kosmoidní šupiny, ganoidní šupiny, plakoidní šupiny a elasmoidní šupiny. Klíčovou složkou evolučního vývoje všech zmíněných tělních povrchů jsou odontody, mezi které patří plakoidní šupiny, ganoidní šupiny, zuby v ústní dutině obratlovců či pharyngeální zuby. Odontody tvoří základní strukturální jednotku všech dermato- skeletálních struktur a z evolučního hlediska se z nich vyvinuly šupiny i orální zuby obratlovců. Vzhledem k zajímavé korelaci zubů a šupin, bude teoriím vzniku orálních zubů věnována samostatná kapitola literární rešerše. Předložená bakalářská práce pojednává o evolučním vývoji šupin paryb a ryb s ohledem na paleontologický kontext a shrnuje poznatky o morfologii a morfogenezi jednotlivých typů recentních šupin. klíčová slova:...
|
|
|
Diverzita a funkce vzorů v mikrosvětě
Hirnerová, Anna ; Škaloud, Pavel (vedoucí práce) ; Němcová, Yvonne (oponent)
Tato práce shrnuje dosavadní poznatky o vzorech a strukturách v různých měřítcích s důrazem na využití daných vzorů v mikrosvětě a materiálů, z kterých jsou tvořeny. Vzory se uplatňují ve všech oblastech přírodních dějů i lidské činnosti a existuje velmi mnoho analogických modelů v různých měřítcích, nevíme ale, zda mají stejné sebeorganizační mechanismy vzniku. Mnoho vzorů tvořených mikroorganismy umíme připravit bez jejich přítomnosti na základě čistě fyzikálních a chemických metod, vznikají tedy pravděpodobně za určitých parametrů ovlivnitelných daným protistem. Tyto vzory jsou pro mikroorganismy evolučně výhodné, protože jim poskytují řadu funkčních adaptací, hlavně v souvislosti s obranou proti predátorovi a pohybem ve vodním sloupci, který se odvíjí od životní strategie organismu. Matematický popis vzoru je nesmírně důležitý pro jeho další zkoumání a určování zákonitostí, které organismu umožnily těžit z jeho parametrů. Klíčová slova: vzor, struktura, konvekce, reakčně - difuzní model, geometrie, protista, mikroorganismy, kostry, schránky, šupiny
|
|
|
Význam křemičitých struktur pro chromistní mikroorganismy.
Nováková, Dora ; Škaloud, Pavel (vedoucí práce) ; Němcová, Yvonne (oponent)
Křemík je jedním z nejčastějších prvků zemské kůry. V důsledku eroze se uvolňuje v rozpustné formě do prostředí, odkud jej organismy získávají a zabudovávají do svých těl procesem zvaným biosilicifikace. Organismy s touto schopností jsou velmi rozšířené a to jak svou pozicí ve fylogenetickém stromu eukaryot, tak svou početností v přirozených ekosystémech. Celý globální biogeochemický cyklus křemíku je právě také řízen biosilicifikujícími organismy. U mikroorganismů v rámci linie Chromista se křemík ukládá do membránou obalených kompartmentů zvaných silikon- depozitní váčky, ve kterých se následně prostřednictvím důmyslně řízených buněčných procesů tvoří výsledné křemičité struktury. Rozdíly v procesu depozice křemíku mezi zástupci různých linií naznačují, že se tato schopnost vyvinula v rámci linie Chromista nezávisle opakovaně. Mezi nejčastější křemičité struktury patří šupiny, ostny, schránky, kostry a cysty. Analogické struktury nezřídka vznikají i u zástupců nepříbuzných skupin prostřednictvím konvergentního vývoje. V rámci některých liníí skupiny Chromista došlo naopak k druhotnému potlačení schopnosti biosilicifikace. Je proto pravděpodobné, že křemičité struktury mají funkční význam a jednotlivé linie čelily v evoluci "trade-off" mezi energetickou náročností na jejich udržování a selekčními...
|
|
|
Vývoj křemičitých struktur u protist z linie SAR
Čížková, Natálie ; Čertnerová, Dora (vedoucí práce) ; Kulichová, Jana (oponent)
Křemík je důležitým prvkem v zemské kůře vyskytující se v přírodě především ve formě kyseliny křemičité. Tento prvek je využíván mořskými i sladkovodními organismy k utváření jejich křemičitých struktur. Organismy tvořící tyto struktury se nachází napříč celým fylogenetickým stromem a nejsou omezeny pouze na protistní skupiny. Do linie SAR spadají Stramenopila, Alveolata a Rhizaria. V těchto skupinách se nachází hlavní protistní taxony tvořící zmiňované křemičité struktury. Jedná se především o rozsivky, silikoflageláty, mřížovce a zlativky. Vznik křemičitých struktur většinou poskytuje organismům evoluční výhody, jako je např. ochrana buňky před působením biotických a abiotických faktorů. Dostupnost rozpuštěného křemíku se v průběhu evoluce měnila, a tím ovlivňovala vzhled a funkčnost struktur jednotlivých druhů. Strukturální změny se projevovaly ztenčováním schránek, změnou velikosti buňky, zvětšováním či zmenšováním pórů, zvyšováním počtu trnů/ostnů či naopak jejich ztrátou. Jednotlivé linie si tak musely vybírat v reakci na snižující se dostupnost kyseliny křemičité co nejlepší strategie. Mezi skupinami tak docházelo k časté kompetici o zbývající rozpuštěný křemík. Současná diverzita druhů v jednotlivých skupinách odráží evoluční výhody a nevýhody zvolených strategií pro efektivnější využití...
|
|
|
Ztráty vody výparem u gekonů rodu Paroedura
Myslíková, Tereza ; Starostová, Zuzana (vedoucí práce) ; Okrouhlik, Jan (oponent)
Udržování rovnovážného stavu tělních tekutin, zejména regulace ztrát vody výparem, je pro terestrické živočichy, včetně plazů, velmi důležitá. Největší podíl na celkových ztrátách vody výparem (TEWL) májí ztráty vody při dýchání a ztráty vody pokožkou. Z tohoto důvodu mohou ztráty vody výparem u plazů ovlivňovat především velikost těla, intenzita metabolismu a morfologie šupin pokrývajících tělo. Diplomová práce se zaměřuje na ztráty vody výparem u madagaskarských gekonů rodu Paroedura. Zástupci rodu Paroedura jsou pro tento výzkum vhodnou skupinou, protože se jedná o monofyletický rod s dobře podpořenou hypotézou o fylogenetických vztazích, která byla v této diplomové práci ještě doplněna a zároveň se jednotlivé druhy liší tělesnými rozměry a také preferencí habitatu. Cílem diplomové práce bylo zjistit, zda se zástupci rodu Paroedura liší v TEWL, jaký byl ancestrální stav TEWL u tohoto rodu a jaké morfologické nebo fyziologické faktory TEWL ovlivňují. Dalším cílem bylo přímo změření ztrát vody pokožkou. TEWL a intenzita metabolismu byly měřeny pomocí průtokové respirometrie. Výsledky ukazují, že zástupci rodu Paroedura se značně liší v hodnotách TEWL. Rekonstrukce ancestrálního stavu naznačuje, že původní hodnota TEWL byla poměrně vysoká. Většina, tedy 9 z 11 druhů zahrnutých do analýzy má TEWL...
|
|
|
Význam křemičitých struktur pro chromistní mikroorganismy.
Nováková, Dora ; Škaloud, Pavel (vedoucí práce) ; Němcová, Yvonne (oponent)
Křemík je jedním z nejčastějších prvků zemské kůry. V důsledku eroze se uvolňuje v rozpustné formě do prostředí, odkud jej organismy získávají a zabudovávají do svých těl procesem zvaným biosilicifikace. Organismy s touto schopností jsou velmi rozšířené a to jak svou pozicí ve fylogenetickém stromu eukaryot, tak svou početností v přirozených ekosystémech. Celý globální biogeochemický cyklus křemíku je právě také řízen biosilicifikujícími organismy. U mikroorganismů v rámci linie Chromista se křemík ukládá do membránou obalených kompartmentů zvaných silikon- depozitní váčky, ve kterých se následně prostřednictvím důmyslně řízených buněčných procesů tvoří výsledné křemičité struktury. Rozdíly v procesu depozice křemíku mezi zástupci různých linií naznačují, že se tato schopnost vyvinula v rámci linie Chromista nezávisle opakovaně. Mezi nejčastější křemičité struktury patří šupiny, ostny, schránky, kostry a cysty. Analogické struktury nezřídka vznikají i u zástupců nepříbuzných skupin prostřednictvím konvergentního vývoje. V rámci některých liníí skupiny Chromista došlo naopak k druhotnému potlačení schopnosti biosilicifikace. Je proto pravděpodobné, že křemičité struktury mají funkční význam a jednotlivé linie čelily v evoluci "trade-off" mezi energetickou náročností na jejich udržování a selekčními...
|
|
|
Mezinárodní obchod s luskouny (Manis spp.)
VÁŇOVÁ, Jana
Cílem práce bylo zhodnotit mezinárodní obchod s luskounem (Manis spp.) za 12-leté období (2002-2013) na základě údajů z databáze CITES. Druhy rodu Manis jsou zařazeny od roku 1995 v příloze II CITES. V roce 2000 byl podán návrh na zařazení rodu Manis do přílohy I. Tento návrh nebyl přijat, nicméně byly stanoveny nulové kvóty pro obchod s živými jedinci asijských druhů luskouna. Od tohoto data je také zaznamenán vysoký nárůst ilegálního obchodu s luskounem. Nejčastěji bylo s luskounem obchodováno v těchto pěti formách: 1) deriváty, 2) vzorky, 3) šupiny, 4) živí jedinci a 5) kůže. Asijské druhy luskounů byly ve sledovaném období 2002-2013 obchodovány zejména ve formě derivátů, vzorků, šupin a kůží. Z hlediska objemu obchodu bylo nejvíce obchodováno s dvěma asijskými druhy: M. javanica se středně velkým areálem rozšíření a M. pentadactyla s velkým areálem rozšíření. Hlavními importními zeměmi asijských forem luskouna byly: USA (deriváty a vzorky), Čína (šupiny v kg), Indonésie (šupiny v ks) a Mexiko (kůže). Africký druh luskouna M. tricuspis byl třetím nejpočetnějším druhem figurujícím v mezinárodním obchodu a bylo s ním obchodováno hlavně ve formě živých jedinců. M. tricuspis se vyskytuje na jednom z největších areálů rozšíření. Hlavní importní zemí živých jedinců druhu M. tricuspis byla ve sledovaném období Itálie. Chov luskounů v lidské péči je vzhledem ke specifickým potravním nárokům značně obtížný. V současnosti je v Zoo na celém světě chováno 46 luskounů, z toho v Evropě chová luskouna pouze Zoo Lipsko (2 jedinci).
|
|
|
Věk a růst lipana podhorního (Thymallus thymallus L.) původem z různých lokalit - hodnocení na základě analýzy šupin
CHYTRÝ, Martin
Hlavním cílem této práce je vyhodnotit a porovnat věk a délkový růst lipana podhorního (Thymallus thymallus L.) na vybraných tocích v Jihočeském kraji (Blanice - vodňanská, Volyňka, Teplá Vltava a Otava) a v Rakousku (řeka Traun a Salzach), se zaměřením na tok Teplé Vltavy a řeky Traun. Na základě výsledků pak případně odůvodnit možné úpravy pravidel sportovního rybolovu, za účelem ochrany a posílení přirozených populací lipana. Celkem bylo studováno 53 jedinců, kteří byli na sledovaných lokalitách odloveni v průběhu let 2011 - 2015 pomocí elektrického agregátu nebo rybářské udice. Určení věku a růstu bylo založeno na analýze šupin největších jedinců. Pro zpětný výpočet délkového růstu byla použita metoda Rosy Lee (1920). Nejvyšší věk a to 8 let, byl zjištěn u lipanů v řece Teplá Vltava. Na rakouské řece Traun, kde se vyskytují trofejní lipani, náleželi nejstarší ze studovaných ryb do věkové skupiny 5+. Výrazně rychlejšího růstu dosahovali lipani z řeky Traun, což zřejmě souvisí s optimálnějšími životními podmínkami (teplota vody, množství potravy) v daném toku. Dále bylo zjištěno, že minimální lovné délky (30 cm) dosahují lipani na sledovaných tocích v Jihočeském kraji již ve 3. - 4. roku života. Přirozené reprodukce se tak mohou účastnit pouze 1 - 2krát. Z tohoto důvodu je tedy pro navýšení počtu přirozených výtěrů a tím posílení původních populací lipana podhorního zvýšení minimální lovné délky zcela oprávněné.
|
host ::
RSS.