|
| |
|
|
Rekonstrukce a model postglaciálního šíření olší podrodu Alnus v Evropě
Jelenová, Hana ; Barták, Vojtěch (vedoucí práce) ; Mandák, Bohumil (oponent)
Postglaciální migrace dřevin je stále opředena mnoha paradoxy a nejasnostmi, které doposud nebyly vyřešeny u mnoha evropských druhů. Takovým případem jsou mokřadní dřeviny podrodu Alnus, jenž se dle fosilních záznamů rozšířily po celé Evropě během posledního glaciálu velmi rychle. Cílem této diplomové práce je odhalení jejich migračního potenciálu, a to za pomoci empirického hodnocení interpolovaných pylových dat (interpolace metodou IDW) a simulačního modelu založeného na ekologických vlastnostech druhu. Zatímco výsledkem interpolovaných map jsou rychlosti podobné již dříve odhadovaným rychlostem, výsledky simulačního modelu již těmto rychlostem odpovídají pouze za specifických extrémních podmínek prostředí u A. incana. Důvodem může být přizpůsobení jejích semen k anemochorii, neboť simulační model potvrdil jejich dobrý potenciál šířit se větrem. Oproti tomu v případě A. glutinosa výsledky modelu nepotvrzují schopnost se dostatečně rychle šířit pomocí větru, pozorované rychlosti je proto třeba vysvětlit jinak. Jednou z možností je šíření pomocí řek, což naznačuje i vizualizace migračních linií společně s říčními sítěmi.
Součástí modelu také bylo odhalení ekologických vlastností, které souvisejí s migračním potenciálem. V rámci parametrizace modelu se prokázala A. glutinosa co se týče očekávaného počtu potomků podstatně lepší než A. incana, přesto v anemochorním modelu hrála hlavní roli padavost a generační čas, který byl u A. incana kratší, a z toho důvodu je patrně schopna se šířit rychleji než A. glutinosa.
|
|
|
Postglacilání šíření olše lepkavé (Alnus glutinosa) a olše šedé (Alnus incana) v Evropě
Havrdová, Alena ; Mandák, Bohumil (vedoucí práce) ; Helena, Helena (oponent)
Výrazné klimatické a environmentální změny během Čtvrtohor výrazně ovlivnily současné rozšíření druhů v Evropě. Byly navrženy různé teorie o přežívání dřevin během poslední doby ledové a dodnes není zcela jasné, kde byla umístěna jejich glaciální refugia a kudy vedly postglaciální migrační cesty. Cílem mé disertační práce bylo propojit data získaná analýzou fosilních záznamů a genetických analýz, a tím rozšířit znalosti o postglaciální historii druhů Alnus glutinosa a Alnus incana. Paleoekologická data ukázala, že nejen jižní refugia, ale i ta severní byla významným zdrojem pro postglaciální expanzi olší. Opožděná expanze, která byla typická pro některé regiony, byla pravděpodobně limitována nepříznivými podmínkami prostředí. Molekulární studie odhalila, že temperátní druh A. glutinosa měl odlišnou postglaciální historii než boreální druh A. incana. Pro druh A. incana bylo nalezeno efektivní refugium ve střední Evropě, které bylo situované mimo klasická jižní refugia a potvrdilo, že boreální stromy mohly přežívat i v severněji umístěních refugiích. Právě z tohoto refugia, jehož zdrojem byly alpské populace, byla kolonizována Skandinávie. U druhu A. glutinosa probíhala kolonizace Evropy z několika jižněji umístěných refugií třemi migračními cestami: 1) ze severu Pyrenejského poloostrova do západní a střední Evropy a následně na Britské ostrovy, 2) z Apeninského poloostrova do Alp a 3) z východní části Balkánského poloostrova do Karpat a následně na severoevropské pláně. Bylo prokázáno, že migrující linie se několikrát setkaly a vytvořily sekundární zóny s vysokou genetickou diverzitou uvnitř populací ve střední Evropě a Skandinávii. V glaciálních refugiích na Iberském a Balkánském poloostrově jsme objevili dosud nepopsané tetraploidní populace druhu A. glutinosa. Žádné z těchto refugií pravděpodobně nebylo efektivní pro postglaciální kolonizaci střední a severní Evropy. Tento projekt objasnil nejenom, kde byla umístěna glaciální refugia evropských dřevin a která z nich byla efektivní, ale také ukázal, jaké byly hlavní směry postglaciální migrace. Tyto detailní výsledky bylo možné získat díky velkému množství vzorků z celého areálu druhů obou studovaných olší, testováním hypotéz stanovených na základě fosilních dat pomocí molekulárních analýz a použitím dvou molekulárních markerů, chloroplastové DNA a mikrosatelitů, lišících se typem přenosu mezi generacemi a jejich proměnlivostí. Tento přístup nám umožnil změnit některé dlouhodobě přetrvávající teorie a přinesl nové poznatky o postglaciální historii evropských dřevin.
|
|
| |
|
| |
host ::
RSS.