|
Uliční názvosloví v městě Kaplice
JANEČEK, Vít
Bakalářská práce se zabývá jmény ulic, náměstí, význačných staveb a dalších prostranství ve městě Kaplici v okrese Český Krumlov. Na základě archivních pramenů, historické a memoárové literatury sleduje historii města, urbanonyma zděděná ze starších dob a jejich proměny během 20. století až do současnosti. Analyzuje názvy z hlediska jejich motivace a významu, provádí také strukturní třídění názvů podle jejich původu a slovotvorné stavby. Cílem této bakalářské práce je shromáždit starší i novější urbanonyma a přispět k poznání vývoje města i jeho urbanonymie.
|
|
Od Radioartu k hudebnímu divadlu
Jiřička, Lukáš ; KLÍMA, Miloslav (vedoucí práce) ; NOVOTNÝ, Pavel (oponent)
Dizertační práce s názvem Od radioartu k hudebnímu divadlu si klade za cíl ukázat spojnice mezi zdánlivě disparátními oblastmi, a to převážně zvukově-dramatickým rozhlasovým uměním, pro něž se v německojazyčné oblasti ustavil příhodný termín Hörspiel a hudebním divadlem. Ve své dizertaci se pokouším definovat, čím se vyznačují a jaké jsou principy fungování specifik textu, prostoru, zvuku, hlasu, herectví, hudby a těla v těchto transdisciplinárních formách a žánrech, které so od svých počátků nevykazují žádnou stylovou čistotou v tradičním slova smyslu V rámci své doktorské práce jsem v rámci analytické a historické úvodní studie představil a rozvíjel reflexi zdánlivě nespojitých oblastí, a to: hudebního nebo zvukového divadla v jeho obecné i konkrétní rovině a jeho vzájemnou provázanost se zvukovou instalací, performance, radioartem v podobě Hörspielu, hudební kompozicí a zvukovým uměním, abych v dalších kapitolách na příkladu několika určujících osobností z německojazyčného okruhu věnujících se jak hudební kompozici, tak i dramaturgii a režii demonstroval např. vliv hudební struktury na skladbu a ráz dalších performativních činností anebo vztah dramatické či prozaické předlohy ke scénografickému řešení. Celou problematiku vztahu vzdálených uměleckých forem demonstruji na příkladu několika tvůrců ? režírujících skladatelů, kteří tyto spoje vytvářejí díky svému působení v několika oblastech najednou s tím, že strukturně, motivicky a dramaturgicky propojují hudební a performativní světy. Tvůrci těchto heterogenních uměleckých děl využívající strategie tzv. negativní dramaturgie jsou bytostně dvojdomé osoby - Heiner Goebbels, Helmut Oehring, Olga Neuwirth a Andreas Ammer. Jak Goebbels, tak i Oehring, Neuwirth a Ammer dokáží zúročit své zkušenosti s hudební kompozicí, prací v rozhlase také při tvorbě hudebních inscenací s tím, že nechávají simultánně ovlivňovat jednotlivé kompoziční a inscenační postupy zkušenostmi z jiných oblastí. Kromě zmíněné čtveřice jsou zde uvedení další podstatní tvůrci 20. a 21. století, kteří se dotkli rozhlasové umění, hudební kompozice, metod koláže a montáže, performance a hudebního divadla ? Bertolt Brecht, Dziga Vertov, Emil František Burian, Walter Ruttmann, John Cage, Karlheinz Stockhausen, Dieter Schnebel, Georg Katzer, Friedrich Schenker, FM Einheit či Laurie Anderson a Georges Aperghis. Bez vlivu radioartu posledních padesáti let by oblast hudebního divadla jistě nebyla natolik výraznou odnoží alternativního divadelnictví a performativních uměn vůbec, a to hlavně v současnosti, kdy díky emancipaci a zdůraznění zvukové složky na úkor herecké buduje hudební divadlo nový divadelní jazyk a vstupuje do málo probádané oblasti tzv. postspektakulárního či mechanického divadla bez herců.
|
|
Reflexe díla Františka Bakuleho ve vztahu k dnešní speciálně pedagogické praxi
BALÍKOVÁ, Tereza
František Bakule byl významným českým pedagogem první poloviny 20. století, prvním ředitelem Jedličkova ústavu v Praze, zakladatelem tzv. Bakulova ústavu a jedním z mála českých představitelů alternativního pojetí výchovy a vzdělávání uznávaných v zahraničí. Jeho odkaz však v současné době není naší odbornou veřejností v rámci hlavního vzdělávacího proudu ani speciálních škol dále systematicky rozvíjen a prakticky uplatňován, na rozdíl od řady zahraničních alternativních pedagogických směrů, které jsou zde úspěšně aplikovány. Cílem této bakalářské práce je proto analyzovat dílo Františka Bakuleho prizmatem současného školního edukačního prostředí s důrazem na vzdělávání žáků se zdravotním postižením. První kapitola je věnována nástinu životní cesty Františka Bakuleho, zejména se zaměřením na významné mezníky, které ovlivnily utváření jeho osobnosti, jeho myšlenky, inspiraci a motivaci a které se projevily v jeho pedagogické činnosti a následně v jeho vlastním uceleném konceptu výchovy a vzdělávání. Konkrétně je zde zmíněno jeho rodinné zázemí a dále je prostor věnován zejména jeho učitelským zkušenostem až po působení v Jedličkově ústavu a etapu života spojenou s jeho vlastním ústavem. Druhá část bakalářské práce je již zaměřena výhradně na Bakuleho specifický edukační koncept. Nejprve jsou zde vymezeny jeho principy a následně uvedeny originální učební osnovy a návrh ideálního prostředí třídy. Text dále obsahuje detailní popis výuky několika předmětů, které byly těžištěm Bakuleho konceptu, a to jmenovitě pracovních činností, hudební výchovy a výtvarné výchovy. Původní didaktické postupy jsou analyzovány s využitím současné terminologie. Vzhledem k vymezenému cíli bylo třeba ve třetí kapitole analyzovat současné pojetí vzdělávání ve výše zmíněných, podle Bakuleho stěžejních oblastech. Text je koncipován tak, aby bylo možné následně reflektovat dílo Františka Bakuleho z pohledu dnešní pedagogické, respektive speciálně pedagogické praxe, nalézt styčné body či odlišnosti a odhalit nevyužitý inspirační potenciál. Tomu je pak věnována čtvrtá, závěrečná kapitola. Na základě analýzy a následné reflexe bylo ve výsledku konstatováno, že ačkoli se Bakulem formulované vzdělávací cíle významně neodlišují od současného pojetí zakotveného v příslušných rámcových vzdělávacích programech, k jejich dosažení se v současné době užívá odlišných postupů a metod. A to přestože sám Bakule své postupy, které lze velmi zjednodušeně charakterizovat mottem "neučit žáky o životě a práci, ale životem a prací", s úspěchem ověřil v praxi a že mu v řadě případů daly za pravdu pozdější výsledky psychologických výzkumů, čímž poskytly jeho didaktickému odkazu teoretickou oporu. Z výše uvedeného je zřejmé, že odkaz díla Františka Bakuleho nebyl naší odbornou pedagogickou veřejností dostatečně doceněn a vytěžen. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že jeho širšímu uplatnění stojí v cestě roztříštěnost, v níž se nám dochoval.
|
|
Porovnání interkulturních kompetencí ošetřovatelského personálu v ČR a německy mluvících oblastech
TÝLEOVÁ, Tereza
Zvyšující se migrace obyvatelstva v 21. století zapříčiňuje vznik multikulturní společnosti. S narůstajícím počtem cizinců v jednotlivých zemích lze předpokládat i nárůst počtu pacientů/klientů odlišných kultur ve zdravotnických zařízeních. Tyto skutečnosti si žádají moderní pojetí ošetřovatelství, rozvíjení transkulturního ošetřovatelství, zařazení multikulturní/transkulturní výchovy do zdravotnických škol a rozvoj multikulturní kompetence u ošetřovatelského personálu. Výsledkem těchto potřebných změn by mělo být poskytnutí efektivní ošetřovatelské péče kulturně uzpůsobené pacientovi/klientovi, která bude brát ohled na specifika, zvyky a tradice jeho kultury a která mu saturuje všechny jeho biopsychosociospirituální potřeby v souladu s jeho rasou, národností nebo vírou. Diplomová práce se zabývá multikulturním ošetřovatelstvím, má za úkol zmapovat úroveň multikulturních kompetencí ošetřovatelského personálu a prozkoumat, jaké podmínky poskytují nemocnice ošetřovatelskému personálu k poskytování kulturně uzpůsobené ošetřovatelské péče pacientům cizincům. Výsledky výzkumu podají přehled o stavu kulturně kompetentní péče ve srovnatelných zdravotnických zařízeních v České republice, Německu, Rakousku a Švýcarsku a budou poskytnuty jako zpětná vazba zařízením, ve kterých byl prováděn dotazníkový průzkum. Takové sdělení může pomoci managementu nemocnic odhalit případné nedostatky v poskytování ošetřovatelské péče a být vodítkem pro případné nasměrování dalšího vzdělávání jejich ošetřujícího personálu. Teoretická část práce definuje základní pojmy věnující se kultuře, etniku, rase či národu, je formulován rozdíl mezi pojmy multikulturní interkulturní transkulturní. Dále se teoretická část věnuje charakteristice multikulturního/transkulturního ošetřovatelství, multikulturní výchovy a kulturně kompetentní péče, rozpracovává nejběžnější oblasti specifických kulturních potřeb jedince, jimiž jsou komunikace, spiritualita, stravování nebo hygienická péče. Jsou zde též stručně rozpracovány modely pro rozvíjení kulturní kompetence, a to model rozvíjení kulturní kompetentnosti J. C. Bacote, model kulturních kompetencí I. Papadopoulosové a spoluautorek M. Tilkiové a G. Taylorové a Purnellův model získávání kulturních kompetencí. Dále jsou stručně rozpracovány modely pro získávání kulturních dat, jimiž jsou model vycházejícího slunce M. Leiningerové, model kulturně ohleduplné a uzpůsobené péče autorek J. N. Gigerové a R. E. Davidhizarové a Blochův průvodce etnickokulturním posuzováním. Empirická část práce se věnuje zpracování a vyhodnocení dat získaných během kvantitativního výzkumného šetření. Sběr dat byl proveden anonymním dotazníkovým šetřením mezi ošetřovatelským personálem interních a chirurgických oddělení nemocnic v České republice a německy mluvících zemích. V České republice to byly nemocnice v Praze a Táboře, v Německu nemocnice v Dortmundu a Cottbusu, v Rakousku nemocnice v Salzburgu a Weizu a ve Švýcarsku nemocnice v Aarau a St. Gallen. Sběr dat probíhal jednak online, jednak v podobě tištěných dotazníků, jejichž distribuce se uskutečnila osobně nebo poštou. Získaná data byla vyhodnocena a pro přehlednost zpracována do grafů a tabulek. Z odpovědí respondentů vyplývá, že dotazovaná zdravotnická zařízení v České republice neposkytují svým zaměstnancům podmínky pro poskytování kulturně kompetentní ošetřovatelské péče na takové úrovni, jako je tomu u dotazovaných zdravotnických zařízení v německy mluvících oblastech. Taktéž se ukázalo, že jazykové schopnosti ošetřovatelského personálu dotazovaných nemocnic v České republice jsou nižší než u ošetřovatelského personálu v německy mluvících oblastech. Stejně tomu je i u úrovně multikulturních kompetencí, i tady nedosahuje náš ošetřovatelský personál zahraničnímu protějšku. Je nutno podotknout, že zkoumaný vzorek dvou nemocnic z každé země ještě není dostatečně velkým souborem pro paušalizování výsledků na celou Českou republiku a německy mluvící oblasti.
|
|
Profese vojenské zdravotní sestry z historického pohledu.
PAVLÍKOVÁ, Andrea
Diplomová práce se zabývá profesí vojenské zdravotní sestry. Můžeme konstatovat, že oficiální studium vojenských nelékařských zdravotnických odborností a jejich využití nejen pro válečné účely se datuje od padesátých let minulého století. Ovšem ženy zdravotnice následně i v uniformě byly vždy aktuální záležitostí v údobích jakéhokoli ozbrojeného tažení. Rozvoj ošetřovatelské činnosti jako takové probíhal téměř pokaždé v závislosti na její zvýšené potřebě ve válečných anabázích, avšak není možné opomenout vliv vědeckých, medicínských a technických poznatků. Historická osa vývoje ošetřovatelské výchovy a zdravotnické péče na bojištích je zaznamenána od pravěkého léčitelství přes původní starověké medicínské pokusy až po středověké tradiční lékařství. Způsob křesťanského léčení negativně ovlivnila katolická církev, která takřka znemožnila jakýkoli vědecký pokrok zejména na chirurgické půdě. Temný středověk na evropském kontinentě fakticky vyrval provádění lékařských úkonů z rukou odborníků a nechal trpící na pospas kněžím. Následující část práce se věnuje novověké medicíně, kde se uplatňují osvícenské reformy. V této epoše se organizovaly jedny z počátečních půlročních kurzů pro vojenské ranhojiče, které se přeměnily na Chirurgickou vojenskou akademii, z níž pak vzniklo pověstné Josefinum. Projev humanity, jež podnítila formu péče o válečné veterány, se manifestoval výstavbou invalidoven. Druhou polovinu 19. století charakterizuje fenomén výskytu řádových sester v polních lazaretech. Hlouběji se tato studie zaobírá profesionální organizovanou zdravotnickou péčí přímo na bojišti, která se datuje od éry válčení na Krymu. Tento mezník vypovídá o transformaci opatrovnictví na ošetřovatelství, jež vykazuje nutnost specializované přípravy osob provozujících ošetřovatelskou praxi. Nesmazatelně se do dějin sesterského povolání zapsal i Henri Dunant, jako zakladatel Červeného kříže, který první zacvičoval zdravotnice pro plnění branných záměrů státu. Pokračování tohoto počinu nastiňuje průběh poskytování první pomoci v ozbrojených konfliktech 20. století. Popisuje fungování tehdejší velitelsky řízené vojenské zdravotnické služby. První světová válka zahnala český ošetřující personál na obě strany fronty, kde zajišťoval zraněným pomoc. Druhé světové války se zdravotní sestry účastnily již ve stejnokrojích, coby právoplatné příslušnice armády. Dílo se dále zmiňuje i o poválečném využívání armádních zdravotníků v utajených zahraničních misích a jejich odborné erudici. V neposlední řadě velmi okrajově hovoří o současných možnostech moderní zdravotnické služby Armády České republiky. Cílem usilovného snažení při zpracování tohoto tématu bylo přehledně zmapovat vývoj profese vojenské zdravotní sestry v historickém kontextu se zvláštním zřetelem na ženy zdravotnice pocházející z českých končin. Aby zachycené dějinné podklady týkající se konkrétních účastnic světových válečných konfliktů byly čtenáři dobře uchopitelné, líčí toto pojednání v širším rozsahu příznačné lékařské a ošetřovatelské poznatky už od éry pravěkých civilizací. Pro teoretickou diplomovou práci byla zvolena metoda historické studie. Metodika se zakládá na vyhledávání, prostudování, třídění a následném systematickém nestranném popisu událostí z časů minulých s cílem podat ucelenou zprávu o daném námětu. K získání povědomí o dějinných souvislostech bylo zapotřebí prostudovat nepřeberné množství relevantních zdrojů. Věcné informace byly čerpány analyzováním jednak primárních, ale ponejvíc sekundárních dokumentů. Badatelskými prameny se staly i starobylé knižní publikace, soudobá odborná literatura a časopisy s historickou, vojenskou i zdravotnickou tematikou. Prozkoumáním odpovídajících písemností a shrnutím zásadních zjištění vznikla diplomová práce, která mapuje dějiny válečného ošetřovatelství a profese vojenského zdravotníka. Výtvor nemá za úkol jen osvětlovat minulost, nýbrž přispívat k řešení každodenních problémů a poskytovat zářivý výhled do budoucnosti.
|
|
Pickova choroba a specifika ošetřovatelské péče u pacienta s tímto onemocněním
KOPKAŠOVÁ, Lenka
Pickova choroba je atroficko-degenerativní proces, který je příčinou rozvoje demence. Tato choroba postihuje především frontální a temporální lalok mozku. Své jméno dostala podle Arnolda Picka, českého neuropsychiatra. Pickova choroba je vedle Alzheimerovy choroby méně známou formou demence, která postihuje oproti Alzheimerově chorobě mladší věkovou kategorii. Ačkoli věkové rozmezí výskytu Pickovy choroby se v literatuře různí, v průměru je uváděn věk propuknutí choroby mezi 50 a 60 roky života. Nemoc se může projevit změnou stravovacích návyků, emocionálními výkyvy, nevhodným chováním ve společnosti, zanedbáváním zevnějšku. Chování k druhým bývá často sobecké, nemocný není schopen druhým naslouchat a přehlíží své okolí. Pickova choroba se projevuje také nepřiměřeným sexuálním chováním. V celosvětovém měřítku počty nemocných demencí stále rostou a podle kvalifikovaných odhadů bude tento nárůst pokračovat i nadále. Ošetřovatelská péče o pacienty s demencí se tudíž stává tématem stále aktuálnějším a hovoří se i o tzv. tiché epidemii našeho století. Sestry se na svých odděleních setkávají poměrně často s pacienty trpícími demencí různého původu a v různém stádiu postižení. Personál ve zdravotnických zařízeních pacienty s demencí mnohdy považuje za "obtížné". Cílem bakalářské práce s názvem Pickova choroba a specifika ošetřovatelské péče u pacienta s tímto onemocněním je na základě teoretických poznatků zmapovat definici a diagnostiku Pickovy choroby, definovat potřeby pacienta s Pickovou chorobou a vyjmenovat základní ošetřovatelské problémy u pacienta s Pickovou chorobou. Zaměřuje se na člověka s demencí, jako na pacienta ve zdravotnickém zařízení. Ke správnému pochopení této problematiky je zmíněna anatomie a fyziologie mozku a popis kognitivních funkcí, které Pickova choroba postihuje, a vymezení pojmu demence. Na základě prostudované literatury je v práci zaznamenáno dělení demencí podle různých kritérií. Bylo zjištěno, že dělení demencí není zcela jednotné, ale v zásadních skutečnostech se stanoviska autorů oborných publikací nerozchází. Pickova choroba patří do skupiny frontotemporálních demencí a její postavení v této skupině se v průběhu doby měnilo. V práci jsou uvedena doporučení vyplývající z prostudovaných zdrojů v přístupu k pacientům s demencí a především je zdůrazňována správná komunikace s pacientem s demencí, empatický a lidský přístup. Medicína zatím neumí demenci předcházet, ale při včasné diagnostice jednotlivého typu demence je léčba cílená na konkrétní typ demence a tím se zvyšuje šance na prodloužení kvalitního života nejen pacienta, ale i jeho blízkých. Aby mohl ošetřovatelský personál zajistit nemocným touto chorobou důstojné prožití zbytku života, je potřeba mít základní znalosti o této problematice a pokusit se pochopit, co nemocní prožívají. Pro tuto teoretickou práci byla použita metoda explanace, syntézy a indukce na podkladě českých a zahraničních informačních zdrojů. Z českých autorů byl nejčastěji citován doc. MUDr. Roman Jirák, CSc., vedoucí centra pro diagnostiku a terapii Alzheimerovy choroby na psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Práce může být využita jako informační a studijní materiál pro sestry, ale i pro laickou veřejnost, neboť se ve své rodině mohou s touto chorobou setkat. Za velký úspěch by byla považována skutečnost, že sestra nebo rodinný příslušník po prostudování této práce pomůže k včasné diagnostice ať už Pickovy choroby nebo jiné formy demence.
|
|
Náboženské a politické pozadí vzniku první křížové výpravy
Novotný, Lukáš ; Hrdlička, Jaroslav (vedoucí práce) ; Lášek, Jan Blahoslav (oponent)
Téma: NÁBOŽENSKÉ A POLITICKÉ POZADÍ VZNIKU PRVNÍ KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY Cílem diplomové práce Náboženské a politické pozadí vzniku první křížové výpravy - je na základě zkoumání literatury - představit okolnosti a události, které předcházely vzniku první křížové výpravy. Dále pak si práce klade za cíl přiblížit tři významné kultury (evropskou, byzantskou a muslimskou), které se na výpravě podílely. Práci samotnou jsem rozdělil do několika hlavních tematických okruhů: 1. Svatá země a poutnická tradice. 2. Boje křesťanů s muslimy před první křížovou výpravou. 3. Neklidné válečné poměry v západní Evropě po rozpadu Karolinské říše. 4. Boj o investituru. 5. Svolání výpravy. 6. Hlavní vůdci první křížové výpravy. 7. Evropa, Byzanc a muslimský svět XI. století - náboženství, život, kultura a filozofie. 8. Svět západní Evropy XI. století. 9. Svět Byzantské říše XI. století. 10. Svět muslimské Malé Asie XI. století. 11. Kronikáři první křížové výpravy. Při studiu tématu jsem převážně vycházel ze sekundární literatury. Nejvíce jsem se opíral o první svazek díla A History of the Crusades, jež je velmi kvalitní a respektovanou prací anglického historika Stevena Runcimana. Dále pak se tato práce opírá o velmi hodnotné dílo Josefa Šusty Dějiny lidstva 4. Středověk vrcholný a stárnoucí. 7 KLÍČOVÁ SLOVA - křížové výpravy...
|
|
Plány managementu úhoře říčního (Anguilla anguilla) v přeshraničních státech České republiky
Lehoučková, Sabina ; Kalous, Lukáš (vedoucí práce) ; Nechanská, Denisa (oponent)
V bakalářské práci jsou shromážděna a porovnána data získaná z dostupných materiálů, které se zabývají problematikou klesajícího stavu populace úhoře říčního (Anguilla anguilla) v evropských vodách. Pokles populace byl zaznamenán již v 80. letech minulého století a to v celém areálu rozšíření, který zahrnuje většinu vnitrozemských i pobřežních vod Evropy a severní Afriky. V první kapitole je popsán druh Anguilla anguilla, jeho vývojová stádia a migrační cyklus, který během svého života tento druh absolvuje. V následující části práce jsou uvedené informace o nařízení Rady (ES) č. 1100/2007 ze dne 18. září 2007, kterým se stanoví opatření pro obnovu populace úhoře říčního. Toto nařízení ukládá jednotlivým členským státům Evropské Unie povinnost vypracovat plány řízení populace úhoře říčního na svém území, pokud toto území spadá mezi přirozená stanoviště úhoře. V další části jsou uvedeny plány managementu pro Českou republiku, Anglii a Wales, Nizozemsko, Dánsko a Španělsko. Z plánů managementu jsou pak vybrány jednotlivé kapitoly věnující se vymezení povodí, kterých se opatření pro obnovu populace úhoře týkají, postupu určování cílové úrovně úniku 40 % dospělých jedinců úhoře do mořských vod a dále pak konkrétním opatřením implementovaným na říčních tocích, pomocí nichž má být cílové úrovně dosaženo. Závěrečná část práce je věnována diskusi, ve které jsou shrnuta a porovnána použitá opatření členskými státy v jednotlivých plánech managementu. Dále jsou v této části uvedena data o stavu úhoří populace po zavedení prvotních opatření pro její obnovu.
|
|
Chov koní plemene Appaloosa a možnosti jejich využití
Zuzjaková, Eva ; Neumann, Cyril (vedoucí práce) ; Starostová, Lucie (oponent)
Tato bakalářská práce je souhrnem základních informací o chovu a využití koní plemene appaloosa. Charakteristickým znakem plemene je atraktivní zbarvení srsti, způsobené souborem genů označovaným jako leopard complex (Lp). Proto je nejprve zmapován výskyt tohoto barevného vzoru v populaci rodu equus. Přítomnost Lp byla prokázána již u pravěkých koní, jejichž portréty byly objeveny na mnoha jeskynních malbách. V době domestikace získala barva koní pro člověka zvláštní význam. Koně se stejným barevným vzorem, který mají dnešní appaloosy, jsou zobrazeni v hrobkách Keltů, Skýtů a Etrusků v Evropě, stejně jako na nádobách a nástěnných malbách čínské a egyptské kultury. Významný chov skvrnitých koní je také doložen ve Ferganském údolí ve východním Uzbekistánu. V 16. století se v celé Evropě velmi rozšířil starošpanělský typ koní, kteří byli hojně chováni i ve variantě strakošů. Tito koně se následně dostávali se španělskými osadníky do Ameriky, kde z nich indiáni kmene Nez Perce vyšlechtili dnešní appaloosy.
Dále je v práci věnován prostor organizaci chovu appaloos, která spadá kompletně do kompetence Appaloosa Horse Clubu v USA. Uveden je plemenný standart a charakteristické znaky, kterými jsou barevná srst, skvrnitá kůže, viditelná bělima očí a pruhovaná kopyta. Popsáno je též sedm jednotlivých typů zbarvení a tři varianty registrace.
Výrazným problémem chovu appaloos je výskyt dědičných onemocnění. Zde je uvedeno pět nejzávažnějších. Je to CSNB, noční slepota koní spojená s výskytem homozygotně dominantní varianty Lp. HYPP, hyperkalemická periodická paralýza svalů, která způsobuje svalové křeče postižených jedinců a do chovu se dostala prostřednictví zástupců plemene quarter horse. Stejně jako další uvedené onemocnění. HERDA, lokální kožní asténie koní, která způsobuje nevratné poškození namáhané kůže. Dalším závažným onemocněním je PSSM, polysacharidová myopatie koní, která je jednou z mnoha myopatií vyskytujících se u koní. Poslední popsané onemocnění je letální GBED, u kterého postiženým hříbatům chybí enzym GBE, který je nutný pro syntézu a skladování glykogenu. I přes zlepšující se opatření se tyto nemoci zatím nedaří z chovu odstranit.
Dále jsou v práci uvedeny možnosti využití appaloos jako koní sportovních, rekreačních a pracovních a popsán systém závodů a jejich hodnocení.
|
|
Analýza a hodnocení krajinných změn - případová studie Říčany
Bělunková, Šárka ; Skaloš, Jan (vedoucí práce) ; Pavel, Pavel (oponent)
V práci je řešen historický vývoj krajiny města Říčany. Za pomocí map stabilního katastru, leteckých snímků z 50. let 20. století a současných leteckých snímků je zkoumán vývoj krajinných prvků. V práci je dále prováděna prostorová analýza vývoje těchto krajinných segmentů. Na základě odborných textů a ve spolupráci s Muzeem města Říčany jsou diskutovány příčiny zjištěných krajinných změn. Největší změny byly zaznamenány u ploch orné půdy. U tohoto krajinného prvku došlo ke snížení celkové plochy z 63,40 % na 38,69 %. Na jejím místě došlo převážně k rozvoji zastavěných ploch (z 0,76 % na 10,42 %) a městské zeleně (z 1,20 % na 18,17 %). Naopak nejvíce konstantními zůstaly plochy lesů. Ty zvýšily svou rozlohu pouze o 1,84 % a prostorově zůstaly téměř nezměněny. Data získaná v této práci mohou být využita teoreticky i prakticky. Teoretické využití spočívá v pochopení fungování krajinných změn. Prakticky mohou být výsledky využity Městským úřadem coby podklad pro různé krajinářské úpravy Města Říčany.
|
host ::
