|
| |
|
|
Politický boj plebejů v letech 494 až 287 př.n.l. a jeho odraz v ústavě římské republiky
Žůrek, Jan ; Skřejpek, Michal (vedoucí práce) ; Falada, David (oponent)
Tato diplomová práce se zabývá obzvláště zajímavým obdobím v historii římské republiky, které se nazývá konfliktem stavů. Období konfliktu stavů je charakteristické bouřlivým rozporem dvou společenských skupin soupeřících o politická, ekonomická a sociální práva ve starověkém římském státě. Hlavním pramenem poznání pro tuto studii je rozsáhlé dílo Tita Livia Patavina, Ab urbe condita. Diplomová práce se člení na tři části, které se zabývají rozdílnými fázemi konfliktu. Cílem práce je popsat a analyzovat kritické body patricijsko-plebejského politického boje a také nastínit, jak konflikt ovlivnil ústavu římské republiky. První kapitola se věnuje několika problémům rané římské republiky: veřejné půdě, vytvoření dvou důležitých plebejských magistratur - tribunů lidu a plebejských aedilů, nejstaršímu pozemkovému zákonu, plebejskému shromáždění, důležitosti lex duodecim tabularum a leges Valeriae Horatiae. Druhá kapitola se zaměřuje na lex Canuleia, zavedení konzulárních tribunů, případ Manlia Capitolina a jeho důsledky a konečně popisuje leges Liciniae Sextiae. Třetí a poslední kapitola této práce mimo jiné analyzuje lex Genucia a lex Poetelia Papira de nexis, zákony Publilia Philona, zákon Oviniův, zákon Ogulniův a uzavírá Hortensiovým zákonem týkajícím se plebiscit. Zákon Hortensiův je považován za konec...
|
|
|
Význam formalizace konceptu římského občana pro vývoj římského práva
Falada, David ; Skřejpek, Michal (vedoucí práce) ; Bělovský, Petr (oponent) ; Židlická, Michaela (oponent)
Aby se mohlo římské právo vůbec vytvořit a fungovat, bylo nutné, aby se vytvořila komunita lidí, která se identifikuje ve vztahu ke svému okolí. Právní normy, které v této komunitě vznikly, a které byly na počátku jejich hypotetické existence velmi jednoduché, byly postupem času a v souvislosti s tím, jak se ona komunita vyvíjela, dále rozvíjeny. Výsledkem je pak propracovaný systém římského práva, který k nám promlouvá dodnes. Předkládaná práce se snaží vystihnout základní procesy při formování římského národa a při jeho cestě k definici římského občanství. V případě Římanů se ale nemůžeme přidržet jednoduchých definičních znaků, jako je jazyk (protože latinský jazyk sdílely i další národy starověké Itálie) nebo náboženství (protože antický polyteismus prostupoval jednotlivými kulturami dané doby) nebo teritorium. Práce tedy otevírá náhledy do průniku římské kultury s těmi starověkými kulturami, s nimiž měla mnoho příbuzného, a které ji do značné míry formovaly a věnuje se i roli náboženství při formování prvotní římské společnosti. Výsledkem je pak pokus o definici římského národa, tedy personálního prostoru pro vznik a vývoj římského práva a přiblížení interakce mezi formálním právním institutem (civitas romana) a živým sociálním organismem (populus romanus).
|
|
|
Řečtí a římští reformátoři
Hlavatý, Vadim ; Skřejpek, Michal (vedoucí práce) ; Bělovský, Petr (oponent)
Resumé Cílem diplomové práce "Řečtí a římští reformátoři" je provést reprezentativní shrnutí a komparaci činů nejvýznamnějších politických osobností antického Řecka a Říma, kteří zásadně ovlivnili mocenskou strukturu společnosti, a rovněž i porovnání tehdejších politických systémů jako takových. Zaměřuje se především na konkrétní činy a legislativní, především ústavní, změny iniciované vybranými reformátory, ale věnuje se i jejich osobní motivaci a stručným biografickým údajům. Práce je rozčleněna na dvě hlavní části. První část se zabývá Řeckem, konkrétně Athénami, a sleduje příčiny, vznik, vývoj a vítězství demokracie, ale i problémy s ní spojené a hlavní aktéry tohoto procesu, jmenovitě jejího zakladatele Solona, který nebyl zcela důsledný v potlačování moci bohatých, radikálního demokrata Kleisthena a jeho rozhodné kroky k rovnosti a odstranění zbytků aristokratického režimu, a charismatického Perikla, který, ač obviňován z populismu a demagogie dal rozhodující impuls pro Athénský politický, kulturní a mocenský rozvoj a v jehož době dosáhla demokracie svého vrcholu. Druhá část se soustředí na závěrečné období a definitivní konec římské republiky, která byla navzdory svému názvu vládou oligarchie bohatých a nikoli všech občanů, osobami, které umožnili nebo přímo přispěli k jejímu pádu, konkrétně...
|
|
|
Procesní lhůty v římském právu
Pešková, Jana ; Skřejpek, Michal (vedoucí práce) ; Falada, David (oponent)
Prace je zaměřena na procesni lhůty v řimskem pravu. O těch ale nelze pojednat, aniž by se prace věnovala i jinym institutům. Institut procesnich lhůt je tema, ktere není komplexně zpracovano v žadnem českem pramenu, a nadto žadna znamějši romanisticka cizojazyčna literatura nepojednava komplexně na jednom mistně o procesnich lhůtách řimskeho procesu. Proto bylo velmi obtižne sesbirat a utřidit informace. Informace o většině lhůt jsou pak řazeny u jednotlivych konkretnich institutů řimskeho prava, ke kterym se vztahuji. Proto bylo v prvnich dvou kapitolach třeba pojednat nejprve o jednotlivych druzích soudniho řizeni a soudnich magistraturach. Cilem ale nebylo podat vyčerpavajici vyčet těchto jednotlivych druhů řizeni či jednotlivych soudnich magistratrur. Je zřejme, že pokud mluvime o procesnim pravu a jeho konkretnim institutu (procesni lhůty), nemůžeme opomenenout to zakladni - samotny proces. Proto je uvodni vstup o jednotlivych druzich řizeni neoddělitelnou současti prace. U magistratur se pak prace snaži věnovat pouze těm z jejich pravomoci, které se tykaji dane problematiky. Stejně tak by prace byla ve svem v celku nekompletni, pokud by v ni nebylo uvedeno několik stručnych informaci o samotnych procesnich stranach, ktere jsou vždy condicio sine qua non soudniho procesu, ať už mluvime o řimskem či...
|
|
| |
|
|
Perzekuce křesťanů v antickém Římě
Lenský, David ; Skřejpek, Michal (vedoucí práce) ; Falada, David (oponent)
Tématem této rigorózní práce je perzekuce křesťanů v antickém Římě. Práce popisuje historické okolnosti, za kterých k pronásledování křesťanů docházelo, vysvětluje důvody a společenské tlaky, které uváděly toto pronásledování v život, a uvádí, které právní nástroje římské úřady při perzekuci křesťanů využívaly. Rané dějiny křesťanství byly poznamenány perzekucemi, které měly toto nové náboženství potlačit či úplně vymýtit. Pronásledování za římských císařů, počínaje císařem Neronem a vrcholící za vlády císaře Diokletiana, směřovalo nejen proti opozici křesťanů vůči oficiálnímu státnímu kultu, ale bylo motivované také politicky. Vládci říše se nechtěli smířit se skupinou neloajálních občanů. Práce obsahuje osm kapitol. První kapitolu tvoří úvod, druhou pak krátký exkurz do tradičního římského náboženství, zde jsou popsány jeho charakteristické rysy a vztah římských občanů ke svým bohům. V kapitole jsou též uvedeny některé případy, kdy římský stát zasahoval proti náboženstvím a kultům. Závěr kapitoly se zabývá samotným křesťanstvím a jeho rozdíly od tradičního římského náboženství. Třetí kapitola popisuje počátek represí proti křesťanství, obsahuje krátký exkurz do dějin Židů a vztahy Židů k prvním křesťanům. Zpočátku bylo křesťanství považováno římským státem pouze za židovskou sektu. Ovšem Židé...
|
|
|
Právní úprava nálezu v římském právu
Štětinová, Veronika ; Skřejpek, Michal (vedoucí práce) ; Falada, David (oponent)
Cílem této práce je analyzovat římskoprávní problematiku nálezu věci, jakožto jednoho ze způsobů nabývání vlastnického práva k věci. V úvodu práce je pojednáno o některých specifikách římského vlastnictví, jeho předmětu a způsobech nabývání vlastnického práva obecně. Těžiště práce však spočívá na třech hlavních oblastech - okupaci, nabytí vlastnictví k opuštěným věcem a nálezu pokladu. Okupace (occupatio) je způsob nabytí vlastnického práva k věci ničí jejím přivlastněním. Práce pojednává zvlášť o každé kategorii předmětů, které pod věci ničí spadali. Nejprve je věnována pozornost okupaci nalezených movitých věcí, poté se zaměřuje na okupaci zvířat, nemovitých věcí a nakonec na přivlastnění věcí nepřátel. Každá z těchto skupin věcí má svá specifika a zejména je nutné rozlišovat, kdy bylo v římském právu možné je nabýt do vlastnictví pomocí okupace a kdy se jednalo o jiný nabývací způsob. Dalším tématem je nabytí vlastnického práva k opuštěným věcem (res derelictae). Zde je důležité zejména rozlišování mezi dobou klasického římského práva a pozdějšího práva z období vlády císaře Justiniána. V klasickém právu je postavení opuštěných věcí značně nejasné a stejně tak je těžko určitelný i nabývací způsob, kterým bylo možné získat vlastnické právo k opuštěným věcem. V době kodifikace císaře Justiniána již se...
|
|
|
Nabytí a ochrana držby v římském právu
Novák, Marek ; Skřejpek, Michal (vedoucí práce) ; Šejdl, Jan (oponent)
62 Nabytí a ochrana držby v římském právu Cílem této diplomové práce je podrobněji prozkoumat a popsat nabývání a ochranu držby v římském právu. Oba aspekty na sebe v mnohém úzce navazují a je proto vhodné zabývat se jimi společně. Právní úprava nabývání držby by ztrácela svůj význam v případě, že by takto nabytá držba nepodléhala ochraně, posesorní ochrana by zase byla nejasná, pokud by neexistovala žádná jednoznačná pravidla ve vztahu k nabytí držby. Popis právní úpravy v římském právu je podpořen autentickými prameny, především pak Corpus Iuris Civilis, kodifikací vydanou za vlády císaře Justiniána. Práce se skládá ze dvou hlavních kapitol. První kapitola sestává ze čtyř částí a zaměřuje se na nabývání držby v římském právu. Nejprve se zabývá klasifikací nabytí držby jako záměrného faktického ovládání věci, především rozdělení na okupaci a tradici. Poté následuje popis nabývání držby prostřednictvím zástupce v římském právu a také případů právní nezpůsobilosti navenek projevit záměr držbu získat. Druhá kapitola se člení na tři části a zabývá se ochranou držby v římském právu. Zkoumá původ držby a její historické kořeny, především interdikty používané v souvislosti s veřejnou půdou. Následuje popis interdiktů uti possidetis, utrubi, de vi, de vi armata, de precario a de clandestina possessione v klasickém...
|
|
|
Capitis deminutio minima
Stloukalová, Kamila ; Skřejpek, Michal (vedoucí práce) ; Falada, David (oponent)
Capitis deminutio minima Cílem této práce je analyzovat institut nazývaný capitis deminutio minima. Nejprve se zabývám pojmem caput, který v římském právu vyjadřuje právní osobnost člověka. Ta má ve starověkém Římě tři složky - stav svobody, stav občanský a stav rodinný. Osoby bez právní subjektivity, otroci, jsou předmětem práv, nikoli jejich subjektem. Liší se tak od osob v právním slova smyslu, svobodných, které rozlišujeme na Římany a cizince. Poslední ze znaků právní osobnosti člověka je příslušnost k určité římské rodině. Nad všemi členy familie má pravomoc otec rodiny, pater familias, kterému jsou rodinní příslušníci podřízeni. Vykonává nad nimi širokou pravomoc, včetně práva nad životem a smrtí. S tématem úzce souvisí také sepětí s náboženským vnímáním římských občanů, kteří uctívali vlastní rodinné a rodové bůžky, takže změna rodinného stavu pro ně v tomto ohledu nabývala zásadního významu. Každý stav člověka mohl prodělat změnu, ze svobodné osoby se stal za určitých právem stanovených podmínek otrok, z římského občana cizinec. Tyto dva případy nazýváme capitis deminutio maxima a media. Stěžejním tématem diplomové práce je změna stavu rodinného (capitis deminutio minima), tedy přechod z jedné římské familie do druhé. To se dělo slavnostním jednáním zvaným arrogace, ke které bylo potřeba svolení...
|
host ::
RSS.