|
|
Vliv pulzatility krevního toku na vaskulární postižení u pacientů s mechanickou srdeční podporou
Ivák, Peter ; Netuka, Ivan (vedoucí práce) ; Štádler, Petr (oponent) ; Ošťádal, Petr (oponent)
Mechanické srdeční podpory jsou důležitou terapeutickou modalitou v oblasti pokročilé chirurgické terapie terminálního srdečního selhání. Doposud používaná zařízení generují převážně nepulzatilní tok krve. Navzdory prokazatelným klinickým úspěchům této léčby se setkáváme s komplikacemi specifickými pro zařízení s kontinuálním průtokem. Komplikace jsou připisovány zejména zvýšenému smykovému zatížení a změnám cév, krevních elementů a endotelu. Cílem práce bylo zjistit vliv kontinuálního průtoku na vaskulaturu a krevní elementy pomocí longitudinálního sledování vybraných biomarkerů vaskulárního zdraví. Ve studii byly sledovány cirkulující mikročástice, endoteliální progenitorové buňky a kmenové buňky a byla vyšetřena dynamika degradace von Willebrandova faktoru a jeho funkce. Výsledky dosažené v naší studii potvrzují stanovenou hypotézu o změnách dynamiky sledovaných markerů v závislosti na změně charakteristiky krevního toku. Ve sledovaném období byl pozorován pravděpodobný negativní vliv kontinuálního průtoku na sledované parametry. Při sledování degradace multimerů von Willebrandova faktoru s vysokou molekulární hmotností byl pozorován pravděpodobný pozitivní vliv arteficiální pulzatility. Další výzkum může poskytnout významné podklady při vývoji specifických charakteristik nových generací...
|
|
|
Význam genetického testování v prevenci krvácivých komplikací invazivních výkonů v kardiologii
Sionová, Magdalena ; Moťovská, Zuzana (vedoucí práce) ; Ošťádal, Petr (oponent) ; Pudil, Radek (oponent)
Úvod: Periprocedurální krvácení je nejčastější komplikací spojenou se selektivní koronarogarfií (SKG) a perkutánní koronární intervencí (PCI) a je spojeno s horší krátkodobou i dlouhodobou prognózou. Určení rizikových faktorů a genetických variací spojených s vyšším rizikem krvácení může zlepšit cílené použití opatření ke snížení rizika krvácení a tak být využito v prevenci krvácení. Cíl: Cílem naší práce bylo a) určit nezávislé rizikové faktory (ze základních charakteristik, klinických, laboratorních a procedurálních dat) spojené s rizikem periprocedurálního krvácení b) určit validitu CRUSADE a NCDR algoritmů rizika krvácení c) analyzovat vztah mezi přítomností vybraných jednonukleotidových polymorfismů klíčových destičkových proteinů (GPIa, GPVI, P2Y12, COX-1) k riziku periprocedurálního krvácení. Metodika: Do studie bylo zařazeno 73 pacientů s akutní či chronickou formou ischemické choroby srdeční, u kterých došlo v průběhu 30 dní po invazivním výkonu (SJG/PCI) k rozvoji krvácivé komplikace. Kontrolní skupinu tvořilo 331 pacientů bez krvácení. Byly sledovány základní charakteristiky, klinický stav při přijetí, laboratorní data (kreatinin, krevní obraz, INR) a procedurální data. Na obě skupiny byly retrospektivně aplikovány algoritmy rizika krvácení CRUSADE a NCDR. Ze vzorku žilní krve byly analyzovány...
|
|
|
Allooimmunosensitization in left ventricular assist device recipients and impact on post-transplantation outcome
Urban, Marián ; Netuka, Ivan (vedoucí práce) ; Ošťádal, Petr (oponent) ; Mrázek, František (oponent)
Úvod: V posledním desetiletí se mechanické srdeční podpory staly nedílnou součástí léčby pacientů v terminálním stádiu chronického srdečního selhání v rámci tzv. přemostění k transplantaci srdce. Jedním z popisovaných vedlejších účinků dlouhodobé mechanické srdeční podpory je zvýšená tvorba autoprotilátek, které mohou na podkladě komplexních imunologických interakcí negativně ovlivnit výsledek následné transplantace. Cíl: Hlavním cílem naší experimentální prospektivní studie bylo posoudit účinek pozitivity autoprotilátek vůči novějším typům sledovaných receptorů na výsledky chirurgické léčby pokročilého srdečního selhání (implantace mechanické podpory a navazující transplantace srdce). Metodika: Úvodní část práce tvoří literární přehled současných poznatků o možných mechanismech vedoucích k tvorbě protilátek u pacientů po implantaci mechanické podpory, nové metody detekce protilátek a nejnovější publikace pojednávající o možném negativním vlivu těchto protilátek na výsledky transplantace. Součástí experimentální práce bylo zavedení a praktické osvojení nové metodiky detekce autoprotilátek (Luminex). V první části experimentu jsme nejdříve stanovovali hladiny protilátek proti Angiotensin II Typ 1 Receptoru (AT1R) u 96 pacientů, kterým byla implantována dlouhodobá mechanická srdeční podpora Heart...
|
|
|
Léčba plicní hypertenze ovlivněna metabolismem cyklického guanosinmonofosfátu
Al-Hiti, Hikmet ; Kettner, Jiří (vedoucí práce) ; Ošťádal, Petr (oponent) ; Goncalvesová, Eva (oponent)
Chronické poškození plicních cév vede k plicní hypertenzi (PH). Různé formy PH jsou poměrně časté a jsou spojeny se značnou morbiditou a mortalitou. Léčba PH je nejúspěšnější, jestliže se podaří identifikovat a odstranit její příčinu ještě před ireverzibilním poškozením plicního cévního řečiště. U nemocných, u kterých odstranění vyvolávající příčiny není možné nebo u kterých je příčina neznámá, je terapie zaměřena na snížení plicního cévního odporu a zlepšení kardiální a cirkulační odpovědi na tlakové přetížení pravé komory srdeční. Jednou z možností léčby PH je ovlivnění metabolismu cyklického guanosinmonofosfátu (GMP), který je druhým poslem oxidu dusnatého a navozuje cévní vazodilataci. Cyklický GMP je degradován fosfodiesterázami (PDE 5). V klinické části jsme testovali hypotézou, zda akutní inhibice PDE5A sildenafilem poskytne selektivnější plicní vasodilataci než podání vysokých dávek prostaglandinu E1 (PGE1). Studie prokázala, že vazodilatační účinky sildenafilu jsou u plicního oběhu zřetelnější než u oběhu systémového a že sildenafil měl vyšší schopnost odhalit reverzibilní prekapilární komponentu PH z důvodu pokročilého chronického srdečního selhání než PGE1. Cílem našeho sledování v experimentální práci bylo ověřit hypotézu, zda dlouhodobé podávání kombinace L-argininu, který je...
|
|
|
Mírná léčebná hypotermie a oxidativní stres po srdeční zástavě
Krüger, Andreas ; Ošťádal, Petr (vedoucí práce) ; Vízek, Martin (oponent) ; Rokyta, Richard (oponent)
Souhrn Úspěšná kardiopulmonální resuscitace a obnovení spontánní cirkulace po srdeční zástavě je zcela nezbytným krokem k záchraně života; povšechná ischemie během oběhové zástavy však vede k aktivaci celé řady procesů, které mohou způsobit další poškození. Jedním z klíčových patogenetických pochodů, odpovědných za ischemicko-reperfuzního poškození, je oxidativní stres. Současná evidence o možné účasti oxidativního stresu v patogeneze poresuscitačního syndromu je však zcela nedostatečná. V naší práci jsme testovali následující hypotézy: (i) ischemicko-reperfuzní poškození při srdeční zástavě je provázeno oxidativním stresem a (ii) mírná léčebná hypotermie snižuje oxidativní stres. V experimentální části na zvířecím modelu oběhové zástavy jsme posuzovali účinky hypotermie a normotermie na hemodynamické parametry, na známky orgánového poškození a na ovlivnění oxidativního stresu. Dále jsme srovnávali účinky hypotermie, ischemického postconditioningu a podání oxidu dusnatého při extrakorporální kardiopulmonální resuscitaci. Zjistili jsme, že mírná hypotermie působí protektivně na sledované parametry a snižuje oxidativní stres jak ve srovnání s normotermií, tak alespoň v některých hodnotách i ve srovnání s ischemickým postconditioningem a oxidem dusnatým. V klinické části byl hodnocen oxidativní stres a...
|
|
|
Remodelace levé komory srdeční u pacientů s primárním hyperaldosteronismem a esenciální hypertenzí
Indra, Tomáš ; Holaj, Robert (vedoucí práce) ; Ošťádal, Petr (oponent) ; Paleček, Tomáš (oponent)
Postižení srdce při hypertenzi je jedním z nejzávažnějších důsledků působení vysokého krevního tlaku. Morfologické a funkční změny srdce nejsou způsobeny jen efektem samotného tlakového přetížení, ale na jejich vzniku se podílejí další, hemodynamické i neurohumorální vlivy. V naší práci jsme se zaměřili na srovnání echokardiograficky detekovatelných morfologických a funkčních změn levé komory v důsledku esenciální hypertenze a hypertenze asociované s primárním hyperaldosteronismem (PHA) jako nejčastější příčinou sekundární, endokrinně podmíněné hypertenze. V první části práce jsme se zkoumali rozdíly v geometrii levé komory u mužů s PHA a esenciální hypertenzí po vyčlenění její nízkoreninové formy, u které jsme rovněž jako u PHA předpokládali efekt zvýšeného plazmatického objemu na remodelaci komory. U mužů s nízkoreninovými formami hypertenze jsme pozorovali větší endsystolický i enddiastolický rozměr levé komory, nižší relativní tloušťku stěn a častější výskyt excentrické hypertrofie ve srovnání s muži s normoreninovou esenciální hypertenzí. Zatímco rozměry dutiny LK pozitivně korelovaly s hladinou aldosteronu, tloušťka stěn levé komory byla asociována zejména s tíží hypertenze vyjádřené průměrnými krevními tlaky a počtem užívaných antihypertenziv. Změny v geometrii levé komory by mohly být...
|
|
|
Nové přístupy ke zmírnění myokardiální atrofie po mechanickém odlehčení - Experimentální studie heterotopické transplantace srdce u laboratorního potkana
Pokorný, Martin ; Malý, Jiří (vedoucí práce) ; Ošťádal, Petr (oponent) ; Rohn, Vilém (oponent)
Rozvoj srdeční atrofie, jako následek mechanického odlehčení srdce, který byl popsán u pacientů léčených dlouhodobými mechanickými srdečními podporami, představuje jednu ze zásadních překážek v cestě k zotavení myokardu. Prvním cílem této práce bylo zhodnotit rozvoj srdeční atrofie u zdravého a selhávajícího myokardu po mechanickém odlehčení. Experimentálním modelem ke studiu mechanického odlehčení byla zvolena heterotopická transplantace srdce u laboratorního potkana. Srdeční selhání bylo experimentálně vyvoláno chronickým objemovým přetížením po vytvoření aorto- kavální píštěle. Druhým cílem této práce bylo zjistit, zda dietou navozené zvýšení koncentrací kyseliny myristové, palmitové a palmitoolejové v myokardu dokáže zmírnit průběh atrofických změn. Právě u těchto vybraných mastných kyselin byla již dříve prokázána schopnost navodit fyziologický růst myokardu. Třetím cílem této práce bylo zjistit, zda navýšení izovolumické zátěže heterotopicky transplantovaného srdce může ovlivnit rozvoj srdeční atrofie. Zvýšení izovolumické zátěže bylo dosaženo po implantaci nově navrženého intraventrikulárního expandéru. Rozvoj srdeční atrofie byl hodnocen jako váhový úbytek heterotopicky transplantovaného srdce v porovnání s hmotností srdce kontrolních skupin, a to 7, 14, 21 a 28 dní po heterotopické transplantaci....
|
|
|
Hemodynamika kardiostimulace
Ulč, Ivan ; Vančura, Vlastimil (vedoucí práce) ; Mayer, Otto (oponent) ; Ošťádal, Petr (oponent)
(CZ) Jediným zavedeným dlouhodobým léčebným postupem klinicky významných bradyarytmií je implantace kardiostimulátoru. Naprostá většina nemocných potřebuje jednu stimulační elektrodu v pravé komoře. Aktivační sekvence komorové svaloviny při pravokomorové stimulaci připomíná stav při bloku levého raménka Tawarova (BLRT). Pokud je podíl stimulovaných cyklů v pravé komoře významný, dojde u 10-20 % nemocných ke vzniku kardiomyopatie navozené stimulací. Příčinnou souvislost se stimulací nepřímo potvrzuje zlepšení subjektivních stesků nemocných i objektivních parametrů funkce levé komory provedením upgrade na srdeční resynchronizační léčbu (CRT - cardiac resynchronization therapy). U nemocných s preexistujícím srdečním selháním a dysfunkcí levé komory srdeční je nejlepší prevencí použití biventrikulární stimulace při léčbě bradyarytmií. U nemocných s normální nebo téměř normální funkcí levé komory srdeční je situace problematičtější. Implantace CRT u všech pacientů, u kterých lze předpokládat vysoký podíl pravokomorové stimulace by ale byla spojena s vysokými náklady, větší zátěží pro implantující a v neposlední řadě by množství časných i pozdních komplikací nevyvážil prospěch z CRT. Přímá stimulace Hisova svazku se jeví být lepší metodou, stále je však úspěšnost jejího zavádění omezená, a ne každý...
|
|
|
Možnosti orgánové protekce po globální ischemii při srdeční zástavě.
Mudrochová, Hana ; Ošťádal, Petr (vedoucí práce) ; Rokyta, Richard (oponent) ; Malý, Jiří (oponent)
Úspěšná kardiopulmonální resuscitace je první podmínkou pro záchranu života při srdeční zástavě. Vysoká úmrtnost pacientů i po úspěšném obnovení cirkulace je způsobena patofyziologickým procesem, potenciálně vyvolávajícím poškození všech orgánů, tzv. ischemicko-reperfúzním poškozením, v klinické praxi nazývaném "poresuscitační syndrom". Patofyziologických mechanismů, podílejících se na jeho rozvoji, je celá řada; klíčovou roli v tomto procesu hraje zřejmě oxidativní stres, doprovázený spuštěním kaskády systémové zánětlivé reakce. V práci jsme testovali různé možnosti ovlivnění tohoto patofyziologického fenoménu. V prvních experimentech jsme porovnávali vliv mírné terapeutické hypotermie a řízené normotermie na poresuscitační syndrom na zvířecím modelu srdeční zástavy u prasete domácího. V druhé studii jsme pak na stejném modelu porovnávali účinky mírné terapeutické hypotermie, podání oxidu dusnatého a ischemického postconditioningu. Výsledky prvních experimentů ukazují, že mírná terapeutická hypotermie působí protektivně na resuscitabilitu, krevní tlak, míru oxidativního stresu a orgánové poškození ve srovnání s řízenou normotermií. Výsledky druhé studie ukázaly, že mírná terapeutická hypotermie má výraznější pozitivní vliv na resuscitabilitu, krevní tlak, míru oxidativního stresu a orgánové...
|
|
|
Změny elektrického pole srdce u poruch glukózového metabolismmu a možnosti jejich ovlivnění úpravou narušené autonomní nervové regulace
Fialová, Elena ; Kittnar, Otomar (vedoucí práce) ; Danzig, Vilém (oponent) ; Ošťádal, Petr (oponent)
Diabetes mellitus (DM) není jen metabolickým onemocněním, ale jedná se prakticky o kardiovaskulární onemocnění, což je ještě více nápadné u diabetu II. typu (DM II). Pacienty s DM mají vysoký výskyt poruch vegetativního nervového systému ve smyslu zvýšené aktivity sympatického nervového systému (SNS), které korelují s periferní autonomní neuropatii a jsou považované za hlavní patofyziologický mechanismus rozvoji Diabetes mellitus II. typu (DM II). Cílem naší studie bylo zjistit, zda komplexní lázeňská léčba může mít vliv na tonus sympatiku pacientů s DM. Jako indikátory nastavení tonu autonomního nervového systému zvoleny vybrané EKG parametry, odvozené z analýzy HRV, mikrovoltové T-wave alternans a mikrovoltové R-wave alternans. Elektrofyziologické vyšetření pacientů bylo provedeno před a po třítýdenní lázeňské léčbě pomocí systému KARDiVAR. Metoda se používá k vyšetření současného stavu autonomního nervového systému a provádí analýzu rizikových faktorů a adaptačních schopností organismu. Výsledky prokázaly příznivé změny u pacientů s DM II po lázeňské léčbě, především ve smyslu snížení aktivity sympato-adrenálního systému, zlepšení stability myokardu a zvýšení centrálně řízené variability srdeční frekvence bez přetížení kardiovaskulárního systému. V balneologii můžeme používat metodu nejen při...
|
host ::
RSS.