Národní úložiště šedé literatury Nalezeno 4 záznamů.  Hledání trvalo 0.01 vteřin. 
Minoritní strukturní proteiny polyomavirů: Vlastnosti a interakce s buněčnými strukturami
Vinšová, Barbora ; Horníková, Lenka (vedoucí práce) ; Saláková, Martina (oponent)
I když jsou polyomaviry intenzivně zkoumány více než 60 let, stále není dostatečně objasněna role minoritních strukturních proteinů VP2 a VP3 v některých důležitých krocích životního cyklu viru, a to zejména jejich úloha při dopravení virového genomu do jádra a také jejich zapojení v pozdní fázi životního cyklu viru. Tato diplomová práce je zaměřena na studium minoritních proteinů Myšího polyomaviru (MPyV) a lidského polyomaviru BK (BKV). V rámci této práce byly připraveny čtyři králičí polyklonální protilátky proti minoritním proteinům virů MPyV nebo BKV. Dvě připravené protilátky jsou namířeny proti minoritním proteinům MPyV (α-MPyV VP2/3) nebo BKV viru (α-BKV VP2/3) a další dvě připravené protilátky rozeznávají společnou C-koncovou sekvenci minoritních proteinů VP2 a VP3 MPyV (α-MPyV C-termVP2/3) nebo BKV viru (α-BKV C-termVP2/3). V druhé části práce jsme se zaměřili na studium toxicity minoritních proteinů polyomaviru BKV při jejich samostatné produkci v savčích buňkách. Získaná data naznačují, že v porovnání s minoritními proteiny VP2 a VP3 viru MPyV, nevykazují minoritní proteiny BKV viru tak vysokou míru cytotoxicity. Třetí část práce je věnována studiu interakcí minoritních proteinů polyomavirů BKV a MPyV s buněčnými proteiny a mezi sebou navzájem. Pomocí připravených protilátek byly...
Vlastnosti a funkce agnoproteinu polyomavirů
Zosinčuková, Tereza ; Forstová, Jitka (vedoucí práce) ; Vinšová, Barbora (oponent)
Čeleď pouze několik málo proteinů. Mezi tyto proteiny patří velký a malý T antigen a dále 2 až 3 strukturní proteiny označované jako VP1, VP2 a VP3. Někteří zástupci čeledi lidských polyomavirů je agnoprotein přítomen u BK polyomaviru a JC polyomaviru, což jsou původci některých vážných onemocnění u oslabeným imunitním systémem, kvůli čemuž jsou předmětem intenzivních výzkumů. Dále jej kóduje opičí virus SV40. Agnoprotein dokáže manipulovat hostitelskou buňkou, narušovat váčkový transport a také je klíčový pro virovou replikaci a transkripci. Hraje zřejmě důležitou roli při morfogenezi virionů, popřípadě při jejich uvolňování z buňky. Práce shrnuje nejnovější poznatky z oblasti vlastností a funkcí agnoproteinu BK polyomaviru, JC polyomaviru a viru SV40, se zaměřením na produkci tohoto proteinu během infekce, na jeho strukturu, posttranslační modifik buňce, interakční partnery a celkový význam tohoto enigmatického proteinu v replikačním cyklu
Minoritní strukturní proteiny polyomavirů: Vlastnosti a interakce s buněčnými strukturami
Vinšová, Barbora ; Horníková, Lenka (vedoucí práce) ; Saláková, Martina (oponent)
I když jsou polyomaviry intenzivně zkoumány více než 60 let, stále není dostatečně objasněna role minoritních strukturních proteinů VP2 a VP3 v některých důležitých krocích životního cyklu viru, a to zejména jejich úloha při dopravení virového genomu do jádra a také jejich zapojení v pozdní fázi životního cyklu viru. Tato diplomová práce je zaměřena na studium minoritních proteinů Myšího polyomaviru (MPyV) a lidského polyomaviru BK (BKV). V rámci této práce byly připraveny čtyři králičí polyklonální protilátky proti minoritním proteinům virů MPyV nebo BKV. Dvě připravené protilátky jsou namířeny proti minoritním proteinům MPyV (α-MPyV VP2/3) nebo BKV viru (α-BKV VP2/3) a další dvě připravené protilátky rozeznávají společnou C-koncovou sekvenci minoritních proteinů VP2 a VP3 MPyV (α-MPyV C-termVP2/3) nebo BKV viru (α-BKV C-termVP2/3). V druhé části práce jsme se zaměřili na studium toxicity minoritních proteinů polyomaviru BKV při jejich samostatné produkci v savčích buňkách. Získaná data naznačují, že v porovnání s minoritními proteiny VP2 a VP3 viru MPyV, nevykazují minoritní proteiny BKV viru tak vysokou míru cytotoxicity. Třetí část práce je věnována studiu interakcí minoritních proteinů polyomavirů BKV a MPyV s buněčnými proteiny a mezi sebou navzájem. Pomocí připravených protilátek byly...
DNA viry a proteazomální systém buňky
Vinšová, Barbora ; Drda Morávková, Alena (vedoucí práce) ; Motlová, Lucia (oponent)
Rozvoj virové infekce závisí na interakcích viru s hostitelskou buňkou. Po miliony let trvající koevoluce virů s jejich hostiteli vedla ke vzniku mnoha antivirových obranných mechanismů i virových únikových taktik. Viry se naučily zasahovat do různých buněčných dějů, pozměňovat je a využívat jednotlivé buněčné komponenty ve svůj prospěch. Jednou takovou hojně využívanou komponentou je i ubikvitinačně-proteazomální systém. Proteazomy jsou vícepodjednotkové proteinové struktury, které za normálních okolností umožňují degradaci poškozených, špatně sbalených či přebytečných buněčných proteinů. Svou funkcí se podílejí na regulaci různých buněčných procesů a na udržování proteinové rovnováhy. Viry tyto struktury využívají k degradaci proteinů za účelem úniku imunitnímu systému a deregulace buněčného cyklu, k rozbalování a vstupu virionů do buněk či ke zvýhodnění vlastní replikace. Tato práce je koncipována jako stručný přehled interakcí buněčného ubikvitinačně-proteazomálního systému s DNA viry.

Chcete být upozorněni, pokud se objeví nové záznamy odpovídající tomuto dotazu?
Přihlásit se k odběru RSS.