|
| |
|
|
Lidové dechové nástroje Kazachstánu a jejich využití v hudbě Kazašských autorů.
Aitbayeva, Nargiza ; Filas, Juraj (vedoucí práce) ; Bartoň, Hanuš (oponent) ; Matoušek, Vlastislav (oponent)
Problematika kazašských dechových nástrojů mě zajímala jíž dávno. Svého rozvoje jak i jiné druhy kazašských nástrojů dosáhly ve druhé polovině 19. st. Vysvětluje se to tím, že od počátku 19. st. se začaly objevovat různé hudební školy. Dřívější tradice hry na nástroj a jeho vyučování od té doby začaly získávat profesionální charakter. Při použiti v lidovém orchestru kazašských nástrojů se dechové nástroje málokdy objevovaly sólově. Splňovaly pouze podpůrné a doprovodné role. Zajímala mě také struktura a možnosti těchto nástrojů. Nástroje, které by uměly vyloudit dva či více tónů najednou, můžeme získat jen v málokterých zemích. A byly využity v doplňujících funkcích, protože mohly sestavit celý akord a vytvořit požadovanou harmonii.
|
|
|
Klavír jako prostředník soudobého skladatele
Dušek, Jan ; Bartoň, Hanuš (vedoucí práce) ; Kučera, Václav (vedoucí práce) ; Filas, Juraj (oponent) ; Matějů, Zbyněk (oponent)
Tato magisterská práce se zabývá klavírem a jeho technickými možnostmi. Pozornost je kladena především na techniky používané v hudbě 20. století, jejich možnosti provedení a zápis. V práci jsou popsány krom ortodoxních technik hry (hra na klávesách) i techniky neortodoxní (preparace, hra uvnitř nástroje). V příloze jsou fotografie hry některých neortodoxních technik, na CD pak jejich zvukový výsledek.
|
|
| |
|
|
Kompoziční problematika koncertantního klavíru po roce 1950
Dušek, Jan ; Bartoň, Hanuš (vedoucí práce) ; Filas, Juraj (oponent)
Tato bakalářská práce je založena na myšlence, že klavírní stylizační prvky vyskytující se v koncertech vzniklých v druhé polovině 20.století ve své podstatě vycházejí z prvků klasické klavírní techniky. Po stručné kapitole popisující historii klavírních koncertů s přihlédnutím k vývoji často používaných elementů, následují analýzy (z pohledu klavírní stylizace) čtyř českých a čtyř světových koncertantních skladeb. Závěr je shrnutím a srovnáním zjištěných faktů.
|
|
|
Microtonal Harmony As Derived From Complex, Inharmonic Sound Spectra
Nicholas, Michael ; Loudová, Ivana (vedoucí práce) ; Bartoň, Hanuš (oponent) ; Pudlák, Miroslav (oponent)
Tato práce reprezentuje moje nedávné studium nového pramenu pro produkci mikrotonální výšky tónu, zejména multifonika dřevěných dechových nástrojů. Začleněním intervalových a někdy i dynamických vztahů těchto komplexních, neharmonických zvukových spekter jsem "objevil" nový zajímavý pramen pro instrumentální barvu tónu a harmonii. Za krátkým výkladem dějin mikrotonality, jak se jí používalo v západní vážné hudbě a několika jejích významnějších představitelů následuje formulování vážných pojmů a objasnění, jak se moje zkoumání liší od bádání jiných současných skladatelů, zabývajících se stejným tématem. Po této předmluvě bude následovat vysvětlení, čím byl ovlivněn můj výběr daného tématu, a popis postupu při studiu tématu, včetně předkládání a vysvětlování výsledků plynoucích z tohoto studia a aplikování těchto výsledků při komponování mojí bakalářské skladby Inferno per orchestra (2005-6). Na závěr bude uvedeno několik možných nápadů pro další bádání.
|
|
| |
|
|
Elektroakustická hudba a vybrané koncepty radioartu.
Rataj, Michal ; Slavický, Milan (vedoucí práce) ; Bartoň, Hanuš (oponent) ; Parsch, Arnošt (oponent) ; Vojtěchovský, Miloš (oponent)
Předkládaný text se snaží hledat způsoby metodologické orientace v rámci reflexe elektroakustické hudby a její existence v prostředí současné umělecké scény, která bývá v poslední době často nazývána pojmem akustická umění. Uvažování je vedeno zejména z pohledu producenta zodpovědného za existenci programového slotu veřejnoprávního rozhlasu zaměřeného na reflexi, podporu a prezentaci současného radioartu jakožto mediálně podmíněné elektroakustické tvorby. Snažíme se ukázat, že lepší orientaci v těchto současných tvůrčích procesech může přinést pohled na oblast EA hudby jakožto na kategorii historickou, která se svou tradicí vstupuje do řady velmi rozmanitých a vzájemně se překrývajících současných tvůrčích diskurzů, přičemž postupně odkrýváme jeden z nich ? radioart. Aby bylo možné konkrétněji vymezit tento pojem z pozice rodící se domácí scény radioartu, provádíme několik zevrubnějších sond do stávajících evropských konceptů radioartu tak, jak je lze sledovat ve vybraných veřejnoprávních rozhlasových domech. Ty byly v mnohém inspirující pro vznik a existenci pořadu PremEdice Radioateliéru Českého rozhlasu 3 ? Vltava, v němž se již po více než tři roky snažíme systematicky mapovat a stimulovat vznik a reflexi nových děl povětšinou domácích umělců. Začínáme vnímat proces, který by bylo možné nazvat konstituováním domácí scény radioartu postupně se etablující v širším evropském kontextu. V závěru práce provádíme první úplný přehled dosud vzniklých původních děl, která byla ve zmíněném pořadu realizována a naznačujeme možnosti další orientace jak vlastního programového slotu, tak pokračování v teoretickém přemýšlení o radioartu jakožto jednom z tvůrčích diskurzů akustických umění.
|
|
|
Instrumentace - zvukový ideál i výraz doby
Štědroň, Miloš ; Riedlbauch, Václav (vedoucí práce) ; Bartoň, Hanuš (oponent) ; Parsch, Arnošt (oponent)
Ve své dizertacní práci jsem se snažil postihnout ty aspekty instrumentace, jež
se primárne netýkají pouze zvukových predstav, ale jsou ovlivneny i jinými,
mimohudebními aspekty. Vzhledem k šíri tématu jsem se zameril pouze na
analýzy z hudby 20. století s hlavním durazem na instrumentacní postupy
Leoše Janácka a Bohuslava Martinu. Analýzy dvou konkrétních del Alfreda
Schnittkeho a Arvo Pärta jsou podle mého názoru typickou ukázkou
vrstevnatosti hudebního myšlení v druhé polovine 20. století. Skladatel 20. a
21. století již nepremýšlí o instrumentaci pouze v ciste hudebních zvukových
souvislostech, nýbrž použitím urcitých nástroju muže rozehrávat celou šíri
významu i skrytých poselství. V tomto zpusobu myšlení spatruji i poslání a
smysl soudobé vážné hudby. To znamená neustrnout pouze v oblasti
naplnování ideálních zvukových predstav, nýbrž reflektovat impulsy nejen
z jiných oblastí umení, ale i sociologické a historické kontexty spolecenských
dejin.
|
|
|
Dramatická účinnost soudobých kompozičních postupů v současné opeře
Ivanovič, Marko ; Bartoň, Hanuš (vedoucí práce) ; Riedlbauch, Václav (oponent) ; Nekvasil, Jiří (oponent)
Práce se snaží o nepríliš rozšírený mezioborový náhled na problematiku opery. Ackoliv se primárne zabývá technickou stránkou hudebne-kompozicních postupu, snaží se zároven o
analýzu jejich funkcnosti ve scénickém kontextu s prihlédnutím k divácké percepci. Pojem opery je zde definován jako artificiální žánr, stojící mezi melodramem a oratoriem a zahrnuje i díla, která se ke zmínenému žánru hlásí, ac se jejich zarazení do této
kategorie muže zdát problematické. Predmetem zkoumání jsou operní díla vzniklá po roce 1950, pricemž jejich výber byl veden snahou o postižení významných del co nejvetšího stylového rozpetí. Jedná se mj. o díla L.Nona, K.Stockhausena, B.Maderny,
G.Ligetiho, A.Schnittkeho, P.Glasse, S.Reicha a dalších.
Volbe základní výzkumné metody jsou venovány první
dva oddíly. V otázce sdelnosti hudby jako takové je východiskem
sémantická metoda J.Jiránka a O.Zicha. Její posluchacská
úcinnost je hodnocena z pohledu Steffaniho teorie hudební
kompetence. Zvláštní pozornost je pritom venována specifické
situaci soudobého hudebního posluchace a urcitých specifik vztahu
hudby a dramatu z pohledu recipienta. Hlavní cást práce je rozdelena do dvou cástí. První se zabývá vybranými kompozicními postupy nebo styly a snaží se
postihnout specifika a rozdílnosti jejich vztahu k dramatu. Výber je
omezen na serialismus, aleatoriku, témbrovou hudbu, polystylovost a minimalismus. Každý ze zmínených kompozicních postupu má svá vlastní specifika a u každého lze vysledovat ruzné možnosti interakce s dramatickým textem. Druhá má podobu
dílcích sond do aktuálních tématických okruhu vznikajících ve
vztahu k soucasné opere, pricemž se zde leckdy jedná o syntetické
zpracování poznatku z kapitol predešlých. Jmenovite jde o výzkum
soudobého kompozicního prístupu k vokálním partum, o analýzu
soucasných libret a zpusobu jejich hudebního zpracování a o rozbor uplatnení a významového posunu pojmu ?príznacného motivu?. V záveru se autor snaží synteticky shrnout poznatky predchozích kapitol a pokusit se o vytvorení zobecnujících tezí. Jejich podstatou je zjištení obrovské šíre možností, který vývoj divadla a hudebních technik posledních desetiletí do operního žánru vnáší. Práce koncí poukazem na dosud neuplatnené možnosti funkcního vztahu jevištní a hudební složky a snaží se být príspevkem k ocekávanému prudkému rozvoji hudebne-jevištních žánru.
|
host ::
RSS.