|
|
Anima forma corporis: Povaha lidské duše a její vztah k tělu v díle Tomáše Akvinského
Oliva, Anna ; Tropia, Anna (vedoucí práce) ; Němec, Václav (oponent)
Anima forma corporis: Pod tímto heslem, které bylo zformulováno ve 14. století v rámci Viennského koncilu, se skrývá nauka o duši jakožto o formě lidského těla. Jedním z nejvýznamnějších zastánců tohoto učení byl Tomáš Akvinský, který přináší do otázky duše a těla revoluční perspektivu. Spolu s Akvinským si v naší práci představíme povahu lidské duše a její paradoxní vztah k lidskému tělu - na jedné straně Akvinský hovoří o duši jakožto nesmrtelné substanci, jež má existenci nezávislou na těle, na straně druhé však představuje s pomocí aristotelského hylémorfismu lidskou duši jako formu lidského těla, která s porušitelným tělem tvoří přirozenou jednotu. Jak se máme postavit k tomuto dualismu perspektiv, který Akvinský vnáší do středověkého myšlení? Cílem naší práce bude pojednat o tom, jak Akvinský rozmlouvá o duši, jež je považována za definiční část lidské bytosti, a zároveň upozornit na tensi, která v rámci vztahu duše a těla nepochybně nastává - jak může platit nutná jednota duše a těla, když je duše nepomíjivá? Jedná se o aporii a pouhou nedůslednost autora, nebo skutečně může duše formovat tělo, a přitom si zachovat status substance oddělené od látky? Klíčová slova: Tomáš Akvinský; duše; tělo; jednota; hylémorfismus; forma; látka; lidská přirozenost; substance
|
|
|
Naděje u Tomáše Akvinského
Bezoušková, Alena ; Tropia, Anna (vedoucí práce) ; Němec, Václav (oponent)
(česky) Práce se zabývá nadějí a jejím vztahem k činnosti v Teologické sumě Tomáše Akvinského. V lidské duši se podle Tomáše vyskytují dva typy naděje. Jednak naděje, která náleží do smyslové duše a pomocí níž se jedinec orientuje na smyslové objekty (naděje-vášeň). A jednak naděje, která náleží do intelektové duše, a která jedinci umožňuje cílit na objekty uchopené abstraktními pojmy (Tomáš rozebírá specificky naději-ctnost orientující se na blaženost). Kdo má naději-vášeň, ten si stanovuje realistické cíle a řeší, jak jich dosáhnout. Proto Tomáš říká, že naděje-vášeň podporuje činnost. Kdo má naději-ctnost, ten se orientuje na spásu a spoléhá na Boha, že mu k ní dopomůže. Naděje-ctnost by se mohla na první pohled zdát pasivní. Ve skutečnosti ale tato ctnost vede křesťana k tomu, aby se k Bohu upínal a pracoval na svém vztahu k němu. Naděje-ctnost se tedy projevuje vnitřní duchovní činností, která vede k tomu, že se v člověku zrodí láska k Bohu jménem charitas. Tomášovo pojetí naděje je v textu průběžně srovnáváno s tím, jak naději rozuměli Aristoteles a Pavel z Tarsu. Těmito mysliteli se Tomáš inspiroval. Při srovnání rovněž vyvstanou specifika Tomášova pojetí.
|
host ::
RSS.