|
|
Specifika práce sestry na chirurgické ambulanci
PAULÍKOVÁ, Martina
Základní teoretická východiska: Chirurgická ambulance patří mezi často vyhledávané specializované ambulance ze strany pacientů. Její náplní práce je především péče o pacienty s bolestí břicha, léčba ran nebo malé chirurgické výkony. Sestra má v ambulanci nezastupitelnou roli, asistuje lékaři, komunikuje s pacientem a vykonává činnosti spadající do jejích kompetencí. Cíle práce: Předkládaná bakalářská práce má tři výzkumné cíle: Cíl 1: Popsat náplň práce sestry na vybraných chirurgických ambulancích. Cíl 2: Zjistit připravenost sester na práci v chirurgické ambulanci. Cíl 3: Zmapovat rozdíly práce sestry na chirurgické ambulanci v nemocnici v Pelhřimově a v nemocnici v Českých Budějovicích. K těmto cílům byly sestaveny následující výzkumné otázky: Výzkumná otázka 1: Jaká je náplň práce sestry na chirurgické ambulanci? Výzkumná otázka 2: Jak jsou sestry připravené na práci na chirurgické ambulanci? Výzkumná otázka 3: Jaké jsou rozdíly v náplni práce na chirurgické ambulanci v Pelhřimově a Českých Budějovicích? Použité metody: Data byla v empirické části práce zpracovávána pomocí kvalitativního výzkumného šetření za pomoci polostrukturovaných rozhovorů. Výsledky: Dle výsledků analýzy dat byly zodpovězeny všechny výzkumné otázky. Z odpovědí respondentek nám vyplývá, že náplň práce sestry na obou zkoumaných pracovištích není zcela totožná. Sestry z okresní nemocnice se starají i o pacienty s traumatem nebo s proktologickou příčinou, se kterou jsou spjaté větší nároky na vědomosti a dovednosti sestry. Z výsledků analýzy také vyplynulo, že absolventky vysokých škol nebo vyšších odborných škol byly více připraveny na své povolání. Týká se to jak teoretické, tak praktické připravenosti.
|
|
|
Užití teorie deficitu sebepéče klienta CMP
PAULÍKOVÁ, Martina
Teoretická východiska Cévní mozková příhoda patří mezi cévní onemocnění mozku, které u téměř poloviny pacientů způsobuje různě závažnou invaliditu a poruchu soběstačnosti. Ošetřovatelství se zaměřuje na respektování individuality každého jedince, na podporu, navracení a upevňování zdraví, podporuje soběstačnost a vyhledává potřeby nemocného. Koncepční model D. E. Oremové předpokládá, že člověk má schopnost sám o sebe pečovat. Pokud jen částečně, nebo vůbec není schopen sebepéče, pak je nutné tento deficit zajistit ošetřovatelskou péčí. Cíle práce Prvním cílem bylo zjistit možnosti nápravy deficitu sebepéče u pacientů po cévní mozkové příhodě. Druhým cílem bylo zjistit, zda prostředí, ve kterém pacient žije, má vliv na rozvoj sebepéče. Výzkumné otázky V1: Je domácí prostředí stimulem k rychlejšímu návratu sebepéče pacientů po cévní mozkové příhodě? V2: Vnímá respondent problematiku svého postižení stejně jako jeho okolí? V3: Je pro pacienta přínosnější vykonávání sebepéče s deficitem, nebo perfektní provedení činnosti jeho okolím? V4: Vnímá pacient následnou léčbu (rehabilitace, ergoterapie) jako rychlejší způsob návratu sebepéče? Metodika Výzkumná část diplomové práce byla realizována kvalitativním šetřením, které bylo prováděno individuálním polostrukturovaným rozhovorem ve dvou skupinách respondentů, jednu skupinu tvořili pacienti po cévní mozkové příhodě a druhou skupinu pečující osoby. Bylo osloveno 8 pacientů respondentů, 4 mužského pohlaví a 4 ženského pohlaví, a výzkum probíhal ve třech setkáních vždy v časovém rozmezí čtyř až šesti týdnů. Získané informace byly zpracovány metodou otevřeného kódování, analytickou indukcí a zpracovány technikou vyložení karet a narativní analýzou. Výsledky Pomocí dat získaných z rozhovorů od respondentů bylo možné odpovědět na výzkumné otázky. První výzkumná otázka zjišťovala, zda domácí prostředí stimuluje pacienta po cévní mozkové příhodě k rychlejšímu návratu sebeobsluhy. Z rozhovorů a z objektivního hodnocení výsledků testů bylo zjištěno, že domácí prostředí zlepšilo celkový stav a návrat sebepéče byl rychlejší. Ačkoli následná péče poskytovala dostatek ošetřovatelské a rehabilitační péče, pro pacienty byla velice důležitá i psychická stimulace, kterou poskytovalo právě domácí prostředí. Druhá výzkumná otázka byla zaměřena na to, zda respondent vnímá své postižení stejně jako ho vnímá jeho okolí. Z rozhovorů vyplynulo, že většinou pacient vnímal svůj zdravotní stav a následné postižení lépe než jeho okolí. Třetí výzkumná otázka zjišťovala, zda je pro pacienta přínosnější vykonávat sebepéči s deficitem, nebo zda je přínosnější perfektní provedení činností jeho okolím. Z výsledků rozhovorů vyplynulo, že přínosnější byl nácvik sebeobslužných činností s chybami, které podporovaly zkoušení, a tím opakování a upevňování činností. Většina respondentů dokonce pomoc okolí odmítala. Čtvrtá výzkumná otázka byla zaměřena na postoj pacienta k následné léčbě, rehabilitaci, ergoterapii jako ke způsobu rychlejšího návratu sebepéče. Z rozhovorů vyplynulo, že respondenti si neuvědomovali význam následné péče, protože ji považovali za běžnou součást léčby. Přesto pro ně zvýšená fyzioterapie znamenala rychlejší úpravu soběstačnosti. Závěr V diplomové práci je zpracován časový vývoj soběstačnosti pacientů po cévní mozkové příhodě a také postoje pečujících osob. Výsledky jsou zpracovány do myšlenkové mapy, kterou je možné použít k podpoře sebepéče pacientů po cévní mozkové příhodě ošetřovatelským personálem, nebo i laickými pečovateli při domácím ošetřování.
|
host ::
RSS.