|
|
Československá církevní politika v éře normalizace 1968/73-1989. Z dokumentů Sekretariátu pro věci církevní Ministerstva kultury České socialistické republiky
Čadek, Štěpán ; Cuhra, Jaroslav (vedoucí práce) ; Plachý, Jiří (oponent)
K tematice státní církevní politiky jsem se dostal po cestě, která měla svůj počátek ve studiu stranické periodické publicistiky, už tehdy se zaměřením na přinejmenším ideologické, zejména však náboženské otázky. V pojetí komunistické ideologie, jak o tom psal např.Karel Skalickýl, jsou totiž otázky vlastní ideologické propagandy a pozornosti věnované náboženské tématice spojitými nádobami, kde primárním zákonem je vztah vzájemné náhrady, tedy kde vyklizuje pole či ztrácí jedna z ideologií, tam se pokouší uspět ta druhá. Je třeba ponechat stranou fakt, že v souboji o duši řadového občana nemohla ani jedna ze stran získat skutečně majoritní ideologickou převahu v zemi. Pod komunistickým útlakem to byli sice křesť ané všech konfesí, kdo se stal trvale morálním vítězem tohoto boje, rozšiřovalo se tu však, a dodnes zůstává, velké procento lhostejných, těch bez vyznání či ateistů, které mohly, pokud se tak stalo, na jednu či druhou stranu fronty přivést více méně světské motivy, ať už byla motivace jakákoli. Výše zmíněný autor také dobře komentoval vztah komunistů k vlastní ideologii, kterou trefně, a ne bez alespoň kusu pravdy, nastínil jako jistý druh konfese, víry, náboženství. Když pojmeme jejich "vyznání" takto, snáze pochopíme, proč považovali věřící občany a především jejich duchovní vůdce obecně - a opět...
|
|
|
Působnost Sekretariátu pro věci církevní ve vybraných církevních úsecích v regionech ČSR v době normalizace
Čadek, Štěpán ; Cuhra, Jaroslav (oponent) ; Rychlík, Jan (vedoucí práce)
Nejen v našich dějinách má vzájemný boj státu a církve velmi letitou tradici. Přístup k církvím se však lišil u konkrétních vlád. Předkostantinovský Řím jako nakonec komunisté křesť any odmítal, ten první z potřeby státotvorné konfese, ti druzí jejich kult dokonce vůbec nepotřebovali, měli vlastní. Konstantinovský Řím a např. středověké Španělsko naopak církev integrovali do systému státní ideologie a učinili křesť anství naopak oporou vlády. Nejhorší je však střet s diktaturou či režimem s jejími prvky. Základní rozpor křesť anského učení s každou státovědnou teorií, včetně marxistické ideologie, leží v důrazu na důležitost pozemského, odborně teologicky řečeno časného, života. Zatímco nevěřící, ateisté, materialisté atd. mají k dispozici jen svůj časný, současný pozemský život a náležitě si ho mnoha způsoby užívají, křesť ané, popř. věřící také jiných církví, respektují určitá pravidla, která jsou světskému člověku známa maximálně pod relativně dodržovaným souborem obecných pravidel známých jako etický kodex nebo morální chování, morálka. Obecně přijímané je rovněž označení slušné chování. Církve však odlišují slušné a morální chování, a to především z hlediska, zda se jedná či nejedná o tzv. hříšné činy. Hřích je pro věřícího činem, který je proviněním buď na samém člověku (zejména konkrétním), jako je...
|
|
|
Československá církevní politika v éře normalizace 1968/73-1989. Z dokumentů Sekretariátu pro věci církevní Ministerstva kultury České socialistické republiky
Čadek, Štěpán ; Plachý, Jiří (oponent) ; Cuhra, Jaroslav (vedoucí práce)
K tematice státní církevní politiky jsem se dostal po cestě, která měla svůj počátek ve studiu stranické periodické publicistiky, už tehdy se zaměřením na přinejmenším ideologické, zejména však náboženské otázky. V pojetí komunistické ideologie, jak o tom psal např.Karel Skalickýl, jsou totiž otázky vlastní ideologické propagandy a pozornosti věnované náboženské tématice spojitými nádobami, kde primárním zákonem je vztah vzájemné náhrady, tedy kde vyklizuje pole či ztrácí jedna z ideologií, tam se pokouší uspět ta druhá. Je třeba ponechat stranou fakt, že v souboji o duši řadového občana nemohla ani jedna ze stran získat skutečně majoritní ideologickou převahu v zemi. Pod komunistickým útlakem to byli sice křesť ané všech konfesí, kdo se stal trvale morálním vítězem tohoto boje, rozšiřovalo se tu však, a dodnes zůstává, velké procento lhostejných, těch bez vyznání či ateistů, které mohly, pokud se tak stalo, na jednu či druhou stranu fronty přivést více méně světské motivy, ať už byla motivace jakákoli. Výše zmíněný autor také dobře komentoval vztah komunistů k vlastní ideologii, kterou trefně, a ne bez alespoň kusu pravdy, nastínil jako jistý druh konfese, víry, náboženství. Když pojmeme jejich "vyznání" takto, snáze pochopíme, proč považovali věřící občany a především jejich duchovní vůdce obecně - a opět...
|
host ::
RSS.